Před budoucností - část 1.: Budeč soudící

Přidávám se ke skupině těch, kteří jsou sice dobročinní, ale nestihli dopsat. Přesto si ovšem troufám uvést zde první díl povídky, která začala vznikat po té, co jsem od Ave dostala nádherný a báječný komiks "Budoucnost".

Název: Před budoucností
Autor: Julie
Přístupnost: od 12ti let
Pár: Florenc/Gilda, vy je sice neznáte, ale jedná se o vzdělaného budečského mladíka a nezvedenou dívčinu ze světa vůkol
Varování: jedna z postav má pěkně proříznutou pusu
Shrnutí: Svět končí a na obloze jedna po druhé zhasínají hvězdy. Lidem zůstalo Poslední bezpečné útočiště. Inspirováno Aveviným komiksem „Budoucnost“.
Poznámka: Děkuji Danae za bleskový beta-read, který jsem nejspíš vůbec nezvládla zužitkovat. Touto povídkou bych chtěla podpořit organizaci Člověk v tísni a to konkrétně projekt SOS BARMA. Dárcovskou SMS ve tvaru DMS BARMA zašlete prosím na číslo 87 777.

Budeč soudící
„Nechoď,“ chytila ho za ruku se zoufalým výrazem ve tváři.

„U sester, nemotejte se tam,“ zakřičel jsem na ně. „Je to nebezpečné! Copak nedokážete pochopit ani tohle?“
Neštvali mě zas tak strašně, jak by to mohlo vypadat. Jen jsem byl unavený. Přišlo mi, že zrovna ten den na mě vysoké a štíhlé Budečské věže padají více než obvykle. Nikdy jsem neměl nic proti moderní architektuře, ale tohle bylo trochu moc. Dvě tisícimetrové spirály. Tak trochu bezdůvodná arogance.
Proudili do Budče ve dvanáctičlenných skupinách. Byli mezi nimi i kouzelníci, ale daleko častěji přicházeli obyčejní lidé. Přátelé, příbuzní, sousedi… Když se mezi čaroději z vnějšího světa rozneslo, že Poslední bezpečné útočiště otevřelo své brány, pokusil se skoro každý přivést, koho jen mohl. Málokdo dokázal respektovat zákony o utajení.
Trochu stranou, u zdi, jsem zahlédl osamělou postavu. Na všechny strany z ní sálala nespokojenost se současnou situací. Vypadala mladě a tak nějak ušmudlaně. Hrbila se a dle měřítek budečské společnosti zakládající se na rovnováze ducha s tělem by bývala byla potřebovala zhubnout. Nejistý výraz i její jemné rysy nekorespondovaly s výrazným líčením. Zřejmě se ztratila.
„Dobrý den,“ usmál jsem na ni profesionálně. „Mé jméno je FlorencVilín, jsem budečským klíčníkem, mohu vám pomoci s adaptací…“
„Vemte zpátečku,“ zavrčela na mě. „Postarám se o sebe sama. Nepotřebuju vodit za ručičku. To, že v tomhle skanzenu nežiju, neznamená, že se tu nevyznám.“
Trochu jsem couvnul. Většina nově příchozích nám byla vděčná.
„A necivte na mě! Podle vás bychom se všichni měli podělat radostí z toho, že nás velká Budeč přijala zpět do svého lůna.“
Nervózně si třela ruce o sebe, jako by ji svrběly, a mně to najednou došlo. Byla jednou z Nich. Zvláštní, i teď jich většina tvrdohlavě zůstávala ve vnějším světě. Očividně tu nechtěla být. Ale nedivil jsem se, že se vrátila. Někteří říkali, že venku zhasínají hvězdy jedna po druhé. Jiní, že jeden po druhém zhasínají lidé. Nic by mě nedokázalo přinutit, abych šel ven. Mé místnosti byly hned vedle ubikací vyhrazených uprchlíkům. Celé noci jsem je slýchával křičet ze sna.
Rozhodl jsem se, že pro dnešek už padla.
„A šálek čaje byste si nedala?“ zeptal jsem se jí s tím nejméně profesionálním úsměvem, který jsem dokázal vyloudit. Překvapivě přikývla. Nebo alespoň udělala pohyb, který se dal jako kývnutí vykládat. Z ničeho nic mě napadlo, že by mi v mžiku mohla uletět jako poplašený pták, což byl samozřejmě nesmysl, protože Oni přece létat nemohou.

Nakonec se mi podařilo mluvit s ní celých deset minut, aniž bych ji popudil. Zjistil jsem, že se jmenuje Hermenegilda („Jen Gilda.“), že o tom, co se děje venku opravdu nechci nic slyšet („Fakt nechcete, na to vemte jed.“) a že kouzelníci ji skutečně hodně rozčilují („Vlízt na hrb mi můžou.“) Potom jsem pronesl nevinnou poznámku o tom, že se jí pokusíme zajistit odpovídající ubytování a ona mě poslala do… nechtějte vědět kam.
Utekla mi stejně rychle, jako létají vlaštovky. To však neznamenalo, že by mne přestala zajímat.
Nedá se přímo říci, že by nás před Nimi varovali. Spíš jsme všichni věděli, že je docela rozumné se Jim vyhýbat. Že nám neublíží, ale že dokáží pokazit den. Že jsou divní. Nepřizpůsobiví. Pod povrchem bylo vždy cítit slovo hloupost a neschopnost. Zvolili si prohru, zvolili si jednodušší cestu. To jsme si o Nich všichni mysleli. Zvláštní bylo, že Gilda tak zpočátku vážně působila. Byla ztracená víc než ostatní a kopala okolo sebe jako zahnaná do kouta. Jejich znakem byl přeškrtnutý kruh a spirála. Tehdy jsem ještě neměl ponětí, co to znamená.

Potom jsem ji několik dnů neviděl. Popravdě řečeno jsem na ni téměř zapomněl. Měl jsem práce až nad hlavu a v těch dnech bylo těžké považovat cokoli za výjimečné. Všechny nás ubíjela únava a strach o svět tam venku. Do Budče proudili stále další a další uprchlíci a jejich tváře vypuzovaly z našich myšlenek vše ostatní.
Znovu jsem se s ní setkal jednou večer. Vitislav mi nařídil odpočinek po té, co zjistil, že už dva dny nedokážu jíst. Měl pravdu, potřeboval jsem si odpočinout. Jenomže spánek si nechtěl dát poroučet a já nebyl ve stavu, kdy bych se sám na sebe odvážil použít kouzlo.
Procházel jsem se chodbami a najednou přede mnou stála. Mohlo jí být sotva osm let. Obličej měla tak bledý, že se skoro ztrácel v bílé zdi za ní. Nekřičela, ani neplakala. Jen vztahovala ruku ke komusi neviditelnému a ústa měla pootevřená, jako by se chystala začít křičet.
Nezmohl jsem se na nic. Pozoroval jsem ji celé dlouhé minuty a ani její k smrti vyděšený výraz, ani její podivný postoj se za tu dobu nezměnily. Rád bych řekl, že jsem se ptal sám sebe, co vidí. Jenomže jsem se neptal. Jen jsem si přál, aby s tím přestala.
Nevím, jak dlouho to trvalo, než se Gilda vynořila zpoza ohybu chodby, ale každopádně dokázala to, co já ne.
„Pocem, kočko,“ zašeptala jí a přitáhla si ji do náruče. „Neboj, to tam venku tě už nemusí trápit. Už je to všechno v prachu.“
Holčička se konečně rozplakala a i já jsem cítil pálení v očích. Byla to úleva pro nás pro oba a já jsem – po té co jsme dívenku uložili do postele – pozval Gildu na druhý šálek čaje v pořadí.
„Já tu náhodou studovala, sem byla docela dobrá, ale vytáčelo mě, jak si tu všichni myslí, že jsou bůhvíco. Koukni třeba na ty věže. Arogance, co leze do nebes. A stejně je tu smradu jak ve slepičárně.“
Zakuckala se a poprskala mě čajem. Měla pravdu, trochu to tu páchlo. Vzduch byl vydýchaný. Někdo měl určitě na starosti cirkulační kouzla (Marek? Musel to být někdo od Jestřábů, už si nedokážu vzpomenout), ale takový objem lidí nedokázala zaopatřit ani ta nejlepší. V tu chvíli jsem si ostře uvědomil, že jsem se nemyl už snad celé dny. Prostě nebyl čas.
„Hele, nenervuj se,“ zkusila mě uklidnit. „Seš asi fajn kluk a mně je jasný, že děláte, co můžete. Já jenom…“
Nedořekla to. Místo toho si rozpačitě začala okusovat kůžičku okolo prstů.
„Soráč,“ zamžikala okolo sebe očima jako by hledala pevný bod „Neměla jsem tucha, že se sem ještě vrátím.“
Měl jsem chuť zeptat se jí, proč se přidala k Nim, proč se vzdala kouzel. Jaké to je přijít o všechnu magii. Dobrovolně. Nedokázal jsem si představit nic horšího. Něco mě zastavilo.

Pak už ji z mých myšlenek nic vytlačit nedokázalo, přestože situace venku se stále zhoršovala. Nikdo z nás nečekal, že je to vůbec možné. Vedení Centra vyčleňovalo čím dál tím víc prostředků jak na Vitislavův útulek, tak na Markétin vyšetřovací tribunál. Všichni jsme chtěli pomoci, ale pomalu nám začínalo docházet, že už je nejspíš pozdě.
Asi jsem měl – jak by řekla Gilda – nehoráznou kliku, protože trable uprchlíků ze světa za kruhem a spirálou ke mně doléhaly jen jako zpoza mlžného oparu. Dokázal jsem myslet jen na ni.
Nikdy jsem nebyl schopný pořádně popsat její vzhled. Myslím, že byla tuctová. Věčně rozpraskaná ústa. Temně hnědé vlasy, které ignorovaly aktuální módu zakládající si na pastelových tónech. Příliš bledá kůže s nádechem do šeda. Ruce pořád podrápané od kdoví čeho. Dohromady ale detaily tvořily celek. Teorie magie se převahou celku nad souborem částí zabývá hodně, ale na tohle mě nepřipravila. Zapadala sama do sebe. Tou dobou jsem toho moc nenaspal, ale kdyby ano, určitě by mě pronásledovala ve snech. Asi bych se měl stydět, protože venku umíral svět a já se zakoukal do jedné z Nich.

Brány Budče zůstaly otevřené po dvaadvacet dní. Uprchlíci stále přibývali a pak nastal okamžik, kdy ani ta nejmocnější magie nebyla schopna napnout vnitřní prostor Budče o další píď. Tehdy starobylá magická instituce s historií dlouhou bezmála sedm tisíc let přerušila spojení s vnějším světem. Ranilo to všechny a nás, co jsme pracovali pro útulek, asi nejvíc. Každý se s tím vyrovnával po svém.
Vitislav se ponořil do práce. Už nás neupozorňoval, že si máme jít odpočinout. On sám neodpočíval. Na poradách rozděloval úkoly hlasem, který připomínal ocel skřípající o sklo. Nedíval se nám do očí.
Morgana trávila většinu času s opuštěnými dětmi. Bylo jich hodně hlavně v posledních skupinách z doby, kdy už se vědělo, že Budeč bude co nevidět uzavřena. Tvrdila, že ony jsou naše naděje. Nemyslím, že tomu věřila.
Marek rezignoval na svou funkci. Vrátil se ke své dřívější výzkumné práci a zamkl se do světa teoretických konceptů.
I my ostatní jsme se vyhýbali jeden druhému a pomalu jsme si zvykali na myšlenku, že jsme prohráli.
Já trávil čím dál tím víc času s Gildou.
„Fajn,“ prohlásila jednou, když jsme seděli ve východoevropské sekci arboreta, a vyfoukla na mě bublinu ze žvýkačky.
„Tak se celá ta vaše lidumilná snaha sekla. Je mi jasný, proč vás to míchá, ale zas na druhou stranu spoustě lidí ste helfli. Nemělo by to stačit?“
Nevěděl jsem, co odpovědět. Venku se odehrávalo něco nepředstavitelného a těm, kteří zůstali, se již nenabízela žádná možnost úniku.
„Koukni, víš, že mě vy čarodějové štvete, ale snaha byla,“ položila mi ruku na rameno a já už toho najednou nedokázal snést víc.
„Snaha? Zachránili jsme stovky. Možná pár tisíc, ale venku umírají miliony. Hroutí se civilizace. Mizí svět, tak jak ho známe…“
„Nech toho,“ ani jsem nevěděl jak, a najednou mě objímala. Měl to být krásný a romantický moment. Poprvé se mě dotkla tak intimně. Styděl jsem se za potěšení, které mi to přineslo. Nebylo to romantické. A to ani přesto, že mi následující větu zašeptala do vlasů.
„Není to tvoje vina, nemohl jsi udělat víc. Všichni chceme, aby se to nestalo. Jenomže člověk málokdy dostane to, co chce.“
Nijak obzvlášť moudré moudro. Ba dokonce mě ani neutěšilo. Nejspíš to v tu chvíli ani nešlo. Většinu života jsem strávil v Budči a na půdě přední světové magické instituce se utrpení čelit nenaučíte. Alespoň ne v naší době.


Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS
(klikněte pouze v případě, že byla DMS skutečně odeslána)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Jejejej, jak jen já mám ráda

Jejejej, jak jen já mám ráda postapo věci. A postapo HP fanfiction, no to je lahůdka. A postapo Budeč? To je naprosté obžerství. Každá tvoje povídka mě nutí si tohle opakovat v duchu, ale až tahle mě donutila to napsat veřejně: proč jen mi tyhle povídky nechodí do soutěží. JEDNA taková by mi zlepšila dojem z celé stotitulové várky a jak :) Tohle několikrát trumfne velkou spoustu českých autorů a zaslouží si to ode mě DMS, ačkoliv jsem vlastně na začátku Dobročinnosti váhala, zda někomu poslati.

u tří sester

Julie, co mi to děláš. Přesně něco takového jsem číst nikdy nechtěla a teď to budu muset dočíst do konce. Děsně mě to rozbrečelo už teď, a to ještě ani nevím, co bude dál. Je to strašně opravdický. Já nemůžu říct, že se mi to líbí, protože tohle je na mě moc. Ale musím říct, že píšeš čím dál líp.

Chachá, donutila jsem Aries

Chachá, donutila jsem Aries číst sci-fi
Dík za pochvalou, ale s tím, že píšu čím dál tím líp to není až tak úplně pravda, protože tohle jsem napsala už někdy po vánocích:-)
Ale vážně jsem nečekala, že to bude tak působivé. Každopádně z a to ale může Ave.

to má u mě schovaný :-)

to má u mě schovaný :-)

ÍÍÍÍÍÍÍÍ!

Julinko, už když jsi mi o tom příběhu vyprávěla poprvé, věděla jsem, že to bude dobré (když to teda stihneš napsat :o). Ale teď ti musím říct, že to vypadá ještě líp než jsem doufala.
Gilda je strašně sympatická. A ta rozvíjející se romance taktéž.
A jak píše Jacomo, je moc milé zas od tebe něco číst.
Fakt je to úžasňoučký a koukej rychle dopsat další kapču :o)

Líp? Já se bála, že to bude

Líp? Já se bála, že to bude vypadat hůř. A jsem ráda, že si Gilda získala tvé sympatie. Další kapču napíšu, ale víš kolik dalších kapč mám rozepsaných?

Wow!

Hluboce smekám a zároveň si lebedím, že mám další místečko, kam chodit se učit psát, protože tohle je nádherná ukázka práce s jazykem i s příběhem. Slova plynou a každý řádek má v sobě střípek magie, která vyvolává nutnost přečíst si ten následující.
A hlavně je milé zase číst něco od tebe.

Jééééééééééé, jůůůůůůůůů,

Jééééééééééé, jůůůůůůůůů, pááááááni. Tvůj komentář mě naprosto zbavil slov. Děkuju.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.