Mrtvá zóna 1

Věnováno: Kleio
Shrnutí: Luna Lovegoodová se vydává na svou nejdelší a nejdobrodružnější cestu.
Varování: Povídka obsahuje odkazy na britské seriály Doctor Who a Torchwood a několik drastických scén, o kterých si nejsem jistá, zda jsou vhodné pro čtenáře mladší 15 let.
Prohlášení: Postavy, torchwoodská základna a další rekvizity patří Joanne K. Rowling a Russelu T. Daviesovi, název pak Stephenu Kingovi. Všem třem děkuji za laskavé zapůjčení a omlouvám se, že jsem se jich ani nezeptala.

Milá Kleio,
tvé vánoční přání bylo velmi inspirativní, a tak se mně povídka rozrostla natolik, že jsem zatím zvládla sepsat jen první část. Vynasnažím se, aby se zbytek objevil od stromečkem co nejdříve.
Doufám, že se ti dáreček bude líbit a že nezklamu tvá očekávání.
nevi

---

Za dvě hodiny bude končit letošní rok.
Přesněji řečeno, za jednu hodinu a padesát osm minut. Končí letošní rok v Anglii, na Islandu, v Portugalsku, Maroku a hromadě větších a menších států západní Afriky, které bych nedokázala dát dohromady ani s mapou po ruce. Západní a střední Evropa otevře šampaňské hodinu před námi.
Mezi lidi se proplétá pětadvacetiletá novinářka Luna Lovegoodová a fotí jako o život starým dobrým polaroidem, kterou svého času používal její otec.
Někde v Londýně se srotil mnohem větší dav, takový, jaký fotily do fotopřílohy Denního věštce před rokem.
Lunina kolegyně Cho Changová je o dva roky starší, ale připadá si vedle ní jako kopyto, protože musí nenápadně porušovat zákon o utajení, aby udržela pětikilovou zrcadlovku s půlmetrem a rovnováhu na jehlových podpatcích. Bez půlmetru ale detaily pořádně nenafotíte.
Stranou od ostatních stojí mladý muž s tmavými narezlými vlasy, dívá se sice na ohňostroj, ale zdá se, že ho nějaké oslavy Nového Roku vlastně vůbec nezajímají, občas se rozhlédne, jako kdyby vyhlížel někoho povědomého, a jak teď zase zvedne hlavu, zalije jeho tvář modrobílé světlo, a Cho je okamžitě jasné, že ten jeho nezúčastněný výraz mezi rozjásanými lidmi kolem musí zvěčnit a to co nejrychleji, než ten okamžik bude pryč.
Jakmile Cho stihne doostřit objektiv a cvaknout dva snímky, se on jako na potvoru zase rozhlédne a nasadí si brýle, které celou dobu držel v ruce. Do háje! Přísahám, že mi to udělal schválně. Snad aspoň jedna fotka vyšla.
Aby bylo jasno, Cho Changová jsem já. A už tady brousím hodinu a půl a začínám proklínat to neprozřetelné rozhodnutí být za dámu v kozačkách, skotské sukni a kabátku s kožešinou, protože jestli něco nesnáším, je to nepraktické oblečení, studící nylonky a mokrý namrzlý chodník. Muselo mi přeskočit, když jsem se sem chystala.

Znovu jsem ho zahlédla asi o čtvrt hodiny později. Jeho a Lunu. Zdálo se, že jen náhodou stojí nedaleko od sebe, dokud na něj Luna náhle nepromluvila a on se k ní neotočil. Nebylo na tom nic divného. Luna nemá problém jen tak na ulici oslovit pohledného cizího muže, na tohle si při téhle práci prostě musíte zvyknout. Luna ale nemá ve zvyku balit chlapy, když pracuje. Asi proto jsem tam zůstala stát a civět na ně. Tohle bylo už samo o sobě podivné. Asi jsem nemusela vidět, jak se Luna tváři. Tohle totiž bylo ještě podivnější.
Neviděla jsem na ně pořádně, ale měla jsem dojem, že ji chytil za ruce, něco jí řekl, a pak se otočil a odešel. Každopádně Luna tam zůstala stát a jako opařená zírat na svou pravou ruku.
Když jsem k ní došla, zvedla ke mně hlavu a ukázala na splétaný náramek ze stříbrných a černých nitek, který měla natřikrát omotaný kolem zápěstí. Takovéhle vyráběla ještě v Bradavicích. „Podívej,“ hlesla a ukázala na bílé písmeno lambda vedle uzlíku.
„Nechápu…“
„To je moje signatura,“ řekla.
Pořád jsem nechápala.
„Ale tenhle jsem nikdy nevyrobila.“ Potřásla hlavou. „Zvláštní… velmi zvláštní…“ Podívala se přibližně tím směrem, kudy před chvíli odešel ten muž, se kterým předtím mluvila. „Nepřipadal ti… velmi zvláštní?“
„Co…? Kdo? Myslíš toho člověka v hnědém kabátě? Myslela jsem, že je to nějaký mudla.“
Luna zavrtěla. „Ne. Vůbec ne. Je… jiný. Jednoduše jiný.“
Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Luna měla odjakživa zvláštní zájmy. Mimo jiné má v malíčku mytologii všech možných oblastí, z nichž o některých jsem od ní slyšela poprvé. Až mi jednou zpod postele vyleze něco, co neexistuje, zavolám Luně a zeptám se jí, jak se to jmenuje a jestli to můžu vyhodit oknem.
Nemuselo to nic znamenat. Ale mně zarazil způsob, jakým řekla slovo „zvláštní“. Tam, kde ostatní nechápavě kroutí hlavou a nevěří vlastním očím, se Luna jen usměje a možná pokrčí rameny. Nedovedu si představit situaci, kdy přestane vlastním očím věřit Luna.
Další otázku jsem spolkla. Nic mi do toho není. Kdyby to bylo důležité, řekla by mi to Luna rovnou. Takže jsem to hodila za hlavu a vyrazila zpátky do davu.
Netušila jsem, že toho budu brzy velmi litovat.

Prvního ledna roku 2007 jsem se dostala domů něco po půl druhé a kolik je to něco, mě v tu chvíli zajímalo ze všeho nejméně. Ty boty musely dolů. První věc. Kabát jsem nechala ležet za dveřmi a šla přímo ke krbu. Málem jsem vysypala Letax, když jsem si klekala na kobereček před krbem. V těch zatracených botách jsem si natáhla šlachy na nártech.
Obvyklý postup je hodit Letax do krbu, říct adresu a počkat, až se druhá strana objeví. Ale mně po deseti vteřinách prostě ruply nervy a strčila jsem hlavu do barevných plamenů. A zachytila jsem se o něco rukávem. Trochu to škublo. Aranský svetr z Inishmore za osmdesát liber. Při troše štěstí bude jen flekatý od sazí.
K čertu se svetrem. Už tři hodiny jsem Lunu neviděla a v jejím bytě je tma. Měly jsme se sejít o půl jedné na rohu Tredegarské a ulice Mary Ann, kdybychom se jedna druhé ztratily. Čekala jsem tam asi dvacet minut.
Xenofilius Lovegood byl naštěstí ještě vzhůru. Dva kolegové z branže na návštěvě, otevřené víno, jeden mě poznal i zdálky, ahoj Cho, nechcete si dát sklenku?
„Ne, Luna tady nebyla, myslel jsem, že slavíte mezi mudly v Cardiffu… stalo se něco?“
„Jen se jí nemůžu dovolat.“
Přestávalo se mně to líbit. Luna občas dělala divné věci. Ale nikdy neporušila slib. Když jsem ji viděla naposledy, byl tam s ní ten mladý muž. Zvláštní. Jednoduše jiný. Takhle to řekla. Jsem si jistá, že jsem ho během večera párkrát zahlédla, naposledy, když s Lunou prohodil pár slov a odešel.
Může to nějak souviset? Zaujal ji natolik, že se pustila za ním? Tohle by jí bylo podobné…
Hlavou mi proběhlo několik možností, co teď udělat. Samé hlouposti. Je jí pětadvacet. Už sedm let se živí sama jako novinářka na volné noze a pomalu si v Británii buduje jméno. Umí se o sebe postarat – zatraceně, uměla to ještě dřív než já. Jestli se rozhodla vypařit z oslav – s ním – pak mám právo být naštvaná a očekávat omluvu, protože mě nechala v půl jedné ráno mrznout na rohu Tredegarské a Mary Ann, ale to je tak všechno.
Ale stejně jsem nemohla spát, takže jsem hned v noci vytáhla filmy z krabiček a šla je vyvolat.

„Takže jsi ji naposledy viděla včera v půl jedenácté na Churchillově třídě v Cardiffu.“
Usnula jsem v šest ráno na gauči a vzbudil mě až zvonek v půl druhé odpoledne. Hermiona Grangerová byla překvapená víc než já, ačkoliv asi očekávala pravý opak. Otevřela jsem jí rozcuchaná a v pomačkané skotské sukni a aranském svetru s dlouhou šmouhou na rukávě a když jsem ji pouštěla do bytu, spadl nám pod nohy kabát, který jsem chviličku předtím rychle odklidila z cesty, abych se dostala ke dveřím.
„Myslím, že pak už jsem ji nezahlédla. Nehledala jsem ji. Pracujeme každá zvlášť. Luna dělá ohňostroje a celky a já detaily.“
Fotky jsem vlastně dodělala už ve čtyři ráno. Pak jsem si je vzala sem a rozdělila je na konferenční stolek na dobré, povedené a nepovedené. Nepovedených bylo dost, pár jsem jich pořádně přepálila a dlouho jsem nad tím kroutila hlavou, přesněji řečeno mě to dost vytočilo. A nepovedl se mi ani jeden snímek toho muže, co stál stranou a tvářil se, jako kdyby ho nějaký Nový Rok vůbec nezajímal. Určitě jsem přehlédla nějakou pitomost při vyvolávání. Doteď nevím, jakou.
„Potřebuješ to podepsat?“ zeptala jsem se mdle. Možná jsem vypadala jako ráno po těžkém tahu. Ale špatně se mi udělalo až ve chvíli, kdy Hermiona řekla, že je tady pracovně a že Xenofilius Lovegood před hodinou oznámil, že pohřešuje svou dceru.
„Není třeba. Když tak se u tebe stejně ještě budu muset zastavit. Ale upřímně doufám, že to nakonec nebude třeba.“ Taky vypadala nevyspale. Má doma několikaměsíční dceru, jmenuje se Ruby nebo Scarlett nebo tak nějak… ne, prostě si nevzpomenu. Shacklebolt ji musel stáhnout z mateřské jen kvůli Luně.
„Jsi zatím poslední, kdo ji viděl,“ dodala náhle.
Já a… „Mám jeho fotku,“ vyhrkla jsem trochu nesouvisle. Po ránu mně to nikdy moc nezapalovalo. „Toho muže, který s ní mluvil,“ těsně předtím, než jsem ji viděla naposledy, „náhodou jsem ho předtím vyfotila.“ Je to někde na té hromadě mezi fotkami, které jsem ještě zkoušela vyvolávat po mudlovsku… „Mám to ještě v komoře. Povedlo se mně je vyvolat jen mudlovskou metodou.“
„Mohla bys mi ukázat i ty nepovedené?“
„To nepůjde spravit. Vylezly tam přepaly.“ Ale stejně jsem jí je podala. Ne že by na nich bylo něco vidět. Byl to vážně jeden velký přepal. „Dojdu pro ty ostatní.“
Teprve teď se v komoře podívala pořádně na to, co jsem v pět ráno vyvolala, zběžně prohlédla a po zjištění, že tam ty přepaly nejsou, se vrátila k nedodělané hromadě na konferenčním stolku a někde mezi přebíráním usnula. Ty fotky byly nejen nepokažené, navíc se docela povedly. Ale celkem je mi to na houby, protože do kouzelnických novin to použitelné není.
Hermiona si stále prohlížela ty zkažené fotky, když jsem se vrátila.
„Mám dvě,“ oznámila jsem jí. „Možná je někde i na těch ostatních, ale detaily mám jen dva.“
„Je i na těch ostatních, které jsou zkažené?“ zeptala se. Pak se podívala na snímky, které jsem jí podala, a zřetelně jsem viděla, jak se jí rozšířily oči. „Kdo je to? Nezmínila se ti o něm?“
„Ne.“ Teď už jsem vážně nechápala. „Viděly jsme ho obě poprvé, to už jsem ti říkala.“
„Tak proč má na ruce tohle?“
Obrátila ke mně jednu z fotek, kterou jsem cvakla ve chvíli, kdy se chystal nasadit si brýle. Teprve teď jsem si toho všimla. Kolem pravého zápěstí měl třikrát omotaný ten modrý náramek, který mě pak Luna ukazovala…
„Předal jí to a odešel,“ vypadlo ze mě. „Já na to úplně zapomněla. Dost ji to překvapilo.“
„Mám pocit, že jsem ho už někde… Cho, ty bílé skvrny jsou jen na fotkách, kde je on?“
Přikývla jsem. „Vypadá to tak, proč?“
„Takže… ti všude místo něj vylezlo tohle,“ ukázala na dvě téměř zabílené fotky.
Měla pravdu. Jaktože mě to vůbec nenapadlo!?
„Říkala jsi, že ti o něm řekla něco divného, něco jako že je odjinud, že?“ pokračovala Hermiona přiškrceně.
Mlčela jsem. Neměla jsem pocit, že je to otázka.
„Cho, to nejsou žádné přepaly. Tohle… se ti ukáže, když se podíváš skrz polarizační filtry na někoho, kdo prošel mezi světy.“
„Cože?“
„Nevím, co to je. Slyšela jsem o tom od Luny a vím, že teoreticky je to možné, ale nikdy mě nenapadlo, že to někdy uvidím. Jsou to nějaké… částice, co cestou nasbíral a poletují kolem něj. Když jsi to vyvolávala po kouzelnicku, zviditelnila jsi je. Máš přístup k Luně do bytu? Musím se na něco podívat…“
„Ano.“ Chvilku jsem mlčela. Bála jsem se zeptat a zjistit, že vlastně vím, co chce u Luny hledat. „Dojdu ti tam. Co potřebuješ?“

„Tohle je jeden z Pánů času. Prý jsou nesmrtelní a mohou měnit podobu, jak se ji zachce. Vidí do toku času stejně, jako my na obzor. A mohou procházet mezi… říká se tomu paralelní světy. Je jich tolik, kolik zatím bylo na světě možností. Cokoliv, co mohlo být jinak, se takhle stalo v nějakém jiném světě. Věříš mi, že si to vůbec nedovedu představit?
Prý jsou obraceče času jejich vynález. Proto nikdo celá staletí nepřišel na to, jak vlastně fungují.
A taky se o nich říká, že stavěli kosmické lodě ještě dřív, než vznikla Země, docestovali na konec vesmíru, podívali se do věčnosti a přeskočilo jim z toho. A díky tomu jsou odolnější než lidé. Dokážou cestovat mezi těmi paralelními světy, kde je pokaždé něco jinak, a nezbláznit se z toho.“
„Tohle je tak praštěný, že si to snad ani nemohl nikdo vymyslet. Ty tomu věříš?“
„Vyprávěl mi to ten člověk, ode kterého mám tu kresbu. Nikde jsem nenašla žádný písemný záznam. Pak existuje ještě písemná zmínka, ještě o čtyři sta let dřív, ale prakticky tam o nich nic není. Další dvě jsou někde zahrabané v budečské knihovně, ale nikdo už ani neví, kde, jen věděj, že to tam někde mají. Je to docela škoda. Když se něco vypráví z generace na generaci, vždycky se to zkresluje.“
„Takže jediný, co máš, je ta podobenka?“

Trvalo mi možná deset minut, než jsem si vzpomněla, kam tehdy Luna ten obrázek založila. Mezitím jsem už začínala pochybovat, zda je ta praštěná velšská pověst opravdu jen výmysl. Ale stejně mně přeběhl mráz po zádech, když jsem otevřela složku s tuhými deskami a štítkem „Páni času“ a uviděla tu kresbu s téměř nečitelným podpisem a letopočtem 1689 v rohu.
Hermiona si vedle položila moji včerejší fotografii a chvíli se jen mlčky dívala. Pak zavrtěla hlavou a řekla: „To není možné.“
Neřekla jsem nic. Tohle už bylo příliš mnoho náhod najednou. Příliš mnoho podivností a otázek. Nedokázala jsem přemýšlet.
„Budu potřebovat ty fotky,“ řekla potom. „Za jak dlouho stihneš udělat kopie?“
„Pokud máš půl hodiny, vyvolám ti je na počkání.“
„Mám. A… tu svědeckou výpověď budu přece jen potřebovat podepsanou.“

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Oó, to je ale velmi napínavé!

Oó, to je ale velmi napínavé!

Tohle je vážně maso.

Luna skrze Cho a Doktor v pozadí, tajemství a spousta fotografických detailů a každé slovo na svém místě. Tak hurá na druhou kapitolu!

Můj vysněná začátek! Vážně,

Můj vysněný začátek!
Vážně, Cho jsem si jednou chtěla napsat, Lunu z pohledu bývalého spolužáka taky, a co se týče Doktora - neuvěřitelné mě fascinují ty modré a žluté (cheche - hned jsem si vzpomněla na nastavení světelných podmínek - denní světlo, žárovka, halogenka) odrazy světel v tváři Davida Tennanta, u nikoho jiného to takhle nevynikne.

Musím souhlasit s ostatními,

Musím souhlasit s ostatními, že to začíná velmi dobře, takže se budu taky moc těšit na pokračování. Cho balancující na vysokých podpadcích je roztomilá představa. Měla bych jenom jednu připomínku: nějak se mi nepozdával ten trochu násilný přechod od er-formy k ich-formě. Ale ono to bude tím, že jsem proti ich-formě zaujatá.

Musím se přiznat, že tenhle

Musím se přiznat, že tenhle přechod jsem sprostě ukradla jiným autorům - jedním z nich byl Brian Aldiss - a už roky ho toužím někde použít, ale nikdy se k tomu nenaskytla vhodná příležitost - patrně proto, že jsem taky proti ich-formě zaujatá.
Tady to ale konečně trochu šlo - asi za to může fakt, že jsem Cho vybavila smyslem pro fotografické detaily, což je zrovna věc, kterou máme společnou. A vysoké podpatky na náledí, ano, tohle je nepopsatelný adrenalinový sport a můj starý strach, že si na těch deseticentimetrácích zase jednou vymknu kotník. (A to ani nemluvím o tom, že půlmetr jednou rukou neudržíš)

Začíná to fakt dobře.

Začíná to fakt dobře.

Díky:) Doufám, že se ti bude

Díky:) Doufám, že se ti bude líbi i pokračování...

Nevi to vypadá moc dobře a

Nevi to vypadá moc dobře a zajímavě.
To se budu na pokračování moc těšit, i když to není dárek pro mne (ale já jsem nesobecká, Kleio si takovej pěknej dáreček docela zaslouží ;o)

Děkuji za komentář! Budu se

Děkuji za komentář! Budu se snažit, aby to bylo co nejrychleji hotovo:-) a doufám, že se bude líbit i zbytek povídky:)

<333

Zatím jsem to nedočetla celé, jelikož jsem v místě bez netu a z návštěvy mě brzy vyhodí, nicméně je to skvělé!
Třeba až se tu objevím příště, bude tu i další část.
Děkuji moc, Ježíšku! *___*

Bude, bude, slibuji! A

Bude, bude, slibuji! A opravdu jsem ráda, že se ti líbí, a doufám, že se ti budou líbit i ostatní části, které dodám co nejrychleji :-)
Dneska už to nezvládám, cesta vlakem mě dost utahala, ale naštěstí tady u rodiny brácha rozchodil bezdrát, takže mně nic nebrání vložit další kapitolu, jakmile ji dokončím :-B

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.