Hrdina

Věnováno Calwence
Shrnutí: Děti, odvaha zahubí vás i celý svět! Pět z pěti autorčiných osobností doporučuje všem hrdinům, aby si tuto povídku přečetli dřív, než zase někomu neprozřetelně zachrání život.
Varování: Cynismus a katastrofické vize.
Prohlášení: Za povídku nedostanu ani cent. Většina postav patří J.KRowlingové (Severus z části Keneu) a uklízeč je jenom můj.
Poznámka: Děkuji Keneu za beta-read a za to, že mi osvětlila, jak se píší jména některých postav.

Milá Calwenko,
Doufám, že Ti dáreček udělá aspoň trochu radost, i když sis to pravděpodobně celé představovala trochu jinak :o).
Přeji Ti krásné Vánoce
Rebelka

„Máme tu problém, Snape,“ ozval se tlustý Amycus, jehož oči a namířená hůlka jako by se také nemohly odtrhnout od Brumbála, „ten kluk zřejmě nedokáže…“
Vtom pronesl Snapeovo jméno velice tiše někdo jiný.
„Severusi…“
Ten zvuk vyděsil Harryho víc než všechny hrůzy, které během celé noci zažil. Poprvé, kam jeho paměť sahala, se Brumbál doprošoval.
Snape se na okamžik na Brumbála zadíval a v neúprosných rysech jeho obličeje byly zřetelně znát odpor a nenávist.
„Severusi… prosím…“
Jako by vesmír zadržel dech a potom se pozvolna smrskl do Brumbálových slov. Snape se velice pomalu otočil.
„Ne,“ řekl tiše, jako by pro sebe, ale jeho slova přilnula ke stěnám místnosti jako tapety.
„Snape, co se to…“ začal Amycus.
„Nemůžete zabít Brumbála.“
Vesmír se nadechl.
„Zrádce!“ zaječel Šedohřbet.
Vzduchem se mihly barevné paprsky. Snape udělal několik kroků dozadu. Na okamžik se zastavil, otevřel ústa, ale potom se prohnul v pase a pomalu, velice pomalu se sesunul k zemi.
Nikdo neřekl ani slovo.
Severus Snape zemřel. A byla to hrdinská smrt.

°o°

„Byla to hrdinská smrt,“ řekl hlas.
Severus ležel na podlaze. Byla tvrdá, ale do zad ho bůhvíproč netlačila. Snažil se otevřít oči. Až později zjistil, že je vlastně nikdy neměl zavřené. Obraz se pomalu vyjasňoval.
„Nemůžete zabít Brumbála… to byla zřejmě ta nejhloupější věta, jakou jste kdy řekl,“ podotkl hlas.
Severus zjistil, že patří velice nevýraznému a hubenému muži s šedivými vlasy. „Brumbál chtěl uniknout příliš snadno,“ řekl a posadil se.
Muž pozvedl obočí. Na chvíli zavládlo dokonalé ticho. (Nerušené ani tikáním hodin, ani dechem, ani tlukotem srdce, jak si Severus uvědomil.) „Ano, to asi ano,“ promluvil potom spíše sám pro sebe. „Takže to opravdu byla hrdinská smrt.“
Severus si dal záležet, aby nepohnul jediným svalem.
„Bylo to hrdinské, Severusi, to jistě. Ale zároveň velice hloupé, jestli to mohu posoudit.“
Severus po něm vrhl pohled ostrý jako nůž. „Co po mně chcete?“
„Chci vám ukázat Denního věštce. Zítřejšího Denního věštce, abych byl přesný.“
Svazek papírů vytáhl jako by odnikud. Byly čistě bílé a… nové. Tak nové, že ani nepatřily tomu okamžiku.
Muž zabodl kostnatý prst kamsi na první stránku. „Čtěte.“
Severus přelétl očima dva palce vysoký nadpis UČITEL OBRANY PROTI ČERNÉ MAGII MÁLEM ZACHRÁNIL BRUMBÁLA!!!! Chvíli mlčel. „Nikdy nevěř ničemu, co má víc než jeden vykřičník,“ řekl nakonec velice tiše.
„Jen v prvním odstavci je slovo hrdina obsaženo třikrát,“ informoval ho muž. „A vás bude zajímat i tohle: ‚Vždycky jsem věděl, že je profesor Snape na naší straně,‘ uvedl pro Denního věštce dojatý Harry Potter, chlapec, který…“
Severus upíral pohled do podlahy. „Brumbál je mrtvý, Bradavice v plamenech a Denní věštec o tom napíše hned ten den.“
„Za čtyři dny ho na Voldemortův rozkaz zruší,“ usmál se na něj muž. Energicky odhodil Denní věštec na stůl. „A právě o tom bych s vámi chtěl mluvit.“ Opřel se do křesla a málem se celý ztratil v jeho měkkém polstrování. „Dejte si čaj, prosím. Ovocný se dvěma kostkami cukru. Tak, jak to máte rád.“
Severus zjistil, že se před ním objevil hrnek s naprasklým ouškem.
„Jistě by vás zajímalo, co se stane po tom,“ prohodil muž se zvláštním důrazem na poslední slovo.
Severus si zamíchal čaj; hlavně protože ho zajímalo, jestli po smrti existuje cinkání lžičky o hrnek.
„Brumbála zabije Fenrir Šedohřbet,“ začal vyprávět muž. Pomalu a nenuceně, jako když se odvíjí nit z klubka vlny.
„Neměl u sebe hůlku,“ skočil mu do řeči Severus.
„Nepotřeboval ji.“
Ticho.
„Lord Voldemort Šedohřbeta potrestá a veřejně vyjádří lítost nad smrtí ředitele bradavické školy. Na Brumbálově pohřbu pronese dojemnou řeč, ve které poukáže na nebezpečí, jaké pro společnost představují vlkodlaci. Remus Lupin bude zlynčován davem necelý týden na to.
Ředitelkou Bradavic se na vlastní žádost stane Bellatrix Lestrangeová.“
Muž se na chvíli odmlčel a v ruce se mu objevil další novinový výtisk. Chvíli v něm zamyšleně listoval.
„Tohle Lestrangeová udělá s bradavickými pozemky,“ ukázal na jednu fotografii.
„Čistá krev?“ Severus nakrčil obočí na název novin vytištěný ozdobným písmem.
„Ano, náhrada za Denního věštce,“ vysvětloval muž nepřítomně a znovu zalistoval v novinách. „Takhle bude vypadat Velká síň. Tady je váš bývalý kabinet. A ministerstvo kouzel už nebude mít vchod v mudlovské telefonní budce, jak vidíte. Většina studentů a profesorů školu opustí. Minerva McGonagallová zemře…“ nahlédl do svého zápisníku, „pátého září tohoto roku a den po ní Lestrangová zavraždí Filiuse Kratiknota. Harry Potter nikdy nenajde v Bradavicích diadém Roweny z Havraspáru a Artur a Molly Weasleyovi stráví zbytek svého života v Azkabanu. Usvědčí je jejich syn Percy. A rozhodně to nebude ojedinělý případ udavačství v rodině… mám pokračovat?“
Proč se mě ptáš, když si to evidentně uděláš tak, jak chceš? „Není třeba,“ řekl Severus nahlas.
Muž přikývl a usrkl ze svého hrnku.
Takže myšlenky tady nahoře… (nebo dole?) číst neumíte.
„Nahoře, Severusi. Říkal jsem vám přeci, že to byla hrdinská smrt.“
„Vy jste anděl?“ zamračil se.
„Máte něco proti andělům?“ Opáčil muž, a když jeho otázka zůstala delší dobu nezodpovězena, pokračoval. „Můžete mě brát jako uklízeče. Uklízeče dějin, dalo by se říct. A díky vám teď máme v historii nějaké smetí navíc.“
„Ale to je mi líto…“ opáčil a jeho rty se přitom sotva pohnuly.
„Váš dokonalý smysl pro to, čemu vy smrtelníci říkáte sarkasmus, je znám dokonce i tady, Severusi…“
„Dejme tomu, že díky mně ovládne kouzelnický svět lord Voldemort. Co po mně chcete? Mám poslat na Zem omluvný dopis?“ zeptal se Severus a upřel na uklízeče dějin Pohled.
„To nebude potřeba, pokud uděláte, co vám řeknu.“
„Ano?“
„Jediné, co potřebujeme je, abyste zabil Brumbála.“
„Pozdě.“
„Severusi,“ usmál se na něj uklízeč dějin a klidně se mu díval do očí, „vy mi patrně nerozumíte. My potřebujeme, abyste se vrátil do minulosti a donutil sám sebe zabít Albuse Brumbála. Tím pádem získáte mezi Smrtijedy výhodné postavení, stanete se ředitelem Bradavic a umožníte Harry Potterovi přístup k diadému Roweny z Havraspáru. Potter tudíž bude moci zničit všechny viteály a zabít Voldemorta.“
„A proč bych se podle vás měl změnit z hrdiny, který málem zachránil Brumbála, a i když tím všechno zkazil, celý svět ho oslavuje, na člověka, který sice zachránil svět, ale bude navždy brán jako bastard, který zradil?“
„Svět potřebuje spoustu hrdinů, Severusi,“ řekl pomalu uklízeč dějin a usrkl ze svého hrnku, „ale ještě mnohem více zrádců.“

°o°

Severus se točil a svět kolem něj se slil do několika tichých barevných šmouh. Sáhl rukou do kapsy svého nového hábitu (černého), nahmatal hůlku a pevně ji stiskl. Vlna tepla.
Vzpomněl si na nedávný rozhovor s uklízečem dějin
(„Severusi, pro všechny případy dostanete dočasně hmotné tělo. Hůlku také, samozřejmě. A víte, možná byste nemusel vaše já z minulosti informovat o tom, že jste mrtvý. Mohlo by mu to přivodit šok.“
„On to unese.“)

a chvíli přemýšlel, co znamenalo „pro všechny případy“.
Svět kolem se nezastavoval, pokusil se zavřít oči, ale zjistil, že to je ještě horší a v duchu proklínal uklízeče.
(„Samozřejmě, že bych vás tam mohl dopravit okamžitě, Severusi, ale nepřišlo by vám to poněkud obyčejné?“)
Po chvíli se mu konečně přestala houpat podlaha pod nohama a šmouhy nabývaly konkrétních tvarů. Severus zjistil, že stojí ve sklepení před svým (jeho?) kabinetem. Z veliké dálky, patrně z Velké síně, se ozýval slabý nápěvek koled a na dveře jeho kabinetu někdo (patrně Minerva) pověsil slaměného andělíčka. (Andělíčka!)
Kdyby se ubohost dala bodovat na stupnici od jedné do deseti… pomyslel si Severus na adresu uklízeče dějin. Proč zrovna Vánoce?
Znechuceně strhl andělíčka. Přistoupil ke dveřím.
Budu mu vykat nebo tykat?
A zaklepal.
Události dostaly rychlý spád.
Dveře… postava… „Sectumsempra!“ paprsek… myšlenka… Když jsem mrtvý, tak proč tolik krve?... A pak tma. TMA!

°o°

Severuse probudilo náhlé ticho. Ani nepotřeboval otevírat oči, stačilo se nadechnout. Kůže z hřímala pěkně voní, pokud je uskladněná v suchu. (Mnohem lépe než purpura, Minervo!) Ležel ve svém kabinetu.
Zapraskal gramofon. V duchu zasténal. I když to mohl očekávat. Letos o Vánocích si pouštěl velice tiše Ave Maria. Jen tak, aby dosáhlo ke dveřím, ale ne za ně. Potom ale bez zaklepání přišla Minerva s talířkem cukroví a on ji poslal pryč.
Riskoval krátké otevření očí. Jeho o půl roku mladší živé já stálo zády k němu. Byl rád.
„Tu rohožku přede dveřmi si vyčistíte sám,“ ozval se živý Snape, bez toho, aby se otočil.
Severus neodpověděl.
Snape se také rozhodl pro ticho. Přešel k polici s knihami, podlaha ani nezavrzala, a dlouho přejížděl prsty po jejich hřbetech. Potom vytáhl jednu obzvlášť tlustou s tmavě hnědou vazbou (Kouzlo bublajícího kotlíku) a posadil se do křesla.
Severus čekal. Zjistil, že má celý hrudník velice pečlivě (jak jinak) zavázaný. Na okamžik zalitoval, že na rozdíl od svých rodičů on nikdy nesdílel názor, že na jakékoliv zranění pomůže šálek něčeho teplého s citrónem; měl žízeň, ale sám ho o čaj žádat nechtěl.
Snape zíral do knížky, ale Severus pochyboval, že ji skutečně vnímá. On sám by nečetl. Ne v takové situaci.
Místnost neměla okna, ale venku se už určitě šeřilo. Hodiny ukazovaly čtvrtou.
Severus se rozhodl. „Za dvě minuty sem přijde Minerva,“ řekl tiše.
Snape zvedl hlavu od knihy. Chvilku se sebe mlčky zírali. Potom krátce přikývl a vypnul gramofon.
Zavládlo ticho a vzduch byl najednou ještě těžší než předtím. Snape udělal několik kroků k posteli, potom se zarazil a zůstal stát uprostřed kabinetu.
Ticho.
Pohled na hodiny.
Ticho.
„Leží se vám…“
“Ano.“
Ticho.
„Nebude klepat.“
„To ona nikdy.“
„Uvidí mě tady.“
„Počkám na ni venku.“
Snape otevřel dveře a vyšel na chodbu. Severus se zachvěl, ale chlad za to mohl jen částečně.
Už teď se trochu změnila historie. Minerva nikdy nevkročí dovnitř. Nikdy neřekne „Severusi, já nevěděla, že posloucháte…“ a on ji nikdy nezarazí Pohledem.
Znovu závan studeného vzduchu a zaklapnutí dveří. Snape se vrátil.
„Nedáte si… já sám bych to odmítl, ale říkal jsem si, jestli nechcete…“
Talířek s cukrovím náhle ležel na kraji postele.
„Ne, děkuji.“ (Jsem totiž mrtvý.)
Snape pokrčil rameny. „Evanesco.“
Talířek zmizel. Severus nechápal, proč mu to je líto.
Hodiny ukazovaly půl páté. On sám si před půl rokem touhle dobou prohlížel staré fotky. Snape to teď neudělal. Nedivil se tomu.
Severus věděl, že mluvit musí začít on. Snape už gramofon znovu nezapnul a ostražité ticho se uvelebilo v místnosti tak, že bylo těžké ho porušit. V těch chvílích, kdy odtrhl pohled od povlečení (bílého, vždycky bílého – měl podezření, že s mýty o černém saténu poprvé přišel Brumbál) viděl, že Snape rychle sklopil oči.
„Ani nechcete vědět, co tady dělám?“ zeptal se nakonec.
„Chci.“
Nebyl to moc dobrý začátek rozhovoru.
Na chvíli se opět o jediný zvuk postaraly hodiny.
„Jsem mrtvý.“
„To nevysvětluje vaši přítomnost zde.“
„Jsem opravdu mrtvý.“
Ticho.
„Nevypadáte o moc starší, než jsem já,“ řekl Snape nakonec.
„Ne.“
Pohled.
„O půl roku.“
Ticho.
Hodiny.
Ticho.
„Dáte si čaj?“
Vzduch v místnosti změkl a zvláčněl.
„Ovocný, prosím.“
„No ovšem.“
Uvařil ho po mudlovsku, i když vykouzlený chutnal vždycky lépe, a po chvilce váhání si přisunul křeslo hned vedle jeho postele. Když srkali horký čaj a koukali se každý do svého hrníčku, napadlo Severuse, že by se jim hodilo cukroví od Minervy. S plnou pusou se lépe mlčí.
A vzduch byl plný nevyslovených otázek.
Severus zoufale přemýšlel, o čem má začít mluvit. O Lily („Pořád ještě máš ve skřínce její fotku?“ – Jistěže má... on ji také měl. A bylo to ubohé.) nebo třeba o budoucnosti („Víš, že až to tu bude vést Lestrangeová, udělá z tvého kabinetu mučírnu? Tobě to ale bude stejně jedno, protože budeš mrtvý.“).
Ještě nikdy nebylo ticho tak hlasité.
Rozhodl se.
„Potter je nevděčný spratek.“
„Nafoukaný.“
„A jak se nakrucuje na tom koštěti.“
„Prý talent na lektvary, říkal Křiklan. Idiot.“
„Kdo? Křiklan?“
„Oba.“
Severus cítil, jak mu koutky úst samovolně vystřelily nahoru. Slyšel, jak Snape kašle. Vždycky si říkal, že by smích zamaskoval kašlem, ale až dosud to nepotřeboval.
Ticho, co nastalo, bylo zatím nejlepší.
„Jak dopadla... ta věc s Brumbálem?“ Snape dokázal dokonale potlačit v hlase zájem, ale jeho to neoklamalo. „Říkal jsem mu, že se to nikdy nepovede.“
„Já také.“
„Mladý Malfoy to nezvládne, že?“
„Severusi,“ začal a snažil se v posteli posadit.
„Pokud se budeš ještě chvíli hýbat, ta rána se ti znovu otevře...“
„Jsem mrtvý.“
„...a ušpiníš mi povlečení.“
„Severusi, prosím...“ zarazil se. „Chci říct, nech mě chvíli mluvit. Musíš vědět něco důležitého.“
Kývl.

°o°

Uklízeč dějin se podíval na hodiny. Pět minut po půlnoci. Budoucnost byla zachráněna už před hodinou a půl.
Usmál se.
Nechá je, aby dokončili rozmluvu o sušení nastrouhané mandragory na přímém slunci, a potom ho pošle zpátky.
Protože svět potřebuje hodně zrádců, ale ještě mnohem více zasvěcených rozhovorů.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Tvůj Severus kontra Snape je

Tvůj Severus kontra Snape je moc fajně podanej. Ale teda sladit si ovocnej čaj? Fuj! To by Snape neudělal! ;o)

Máš pravdu, já Seva

Máš pravdu, já Seva nepovažuji za nijak zajímavou a úžasnou postvu, která musí být všude, ale podlě me to není barbar:-D

Děkuju pěkně :). Ovocný čaj

Děkuju pěkně :).
Ovocný čaj bez lžičky cukru? To snad ani nejde. A to se ani nezmiňuju o troše citrónu... :)

Alternativní historie,

jak tě nemilovat! Hrozně se ti to povedlo, Rebelko! Je to krásné v celku i v detailech (*P*ohled! Severus versus Snape!) A mám pocit, že se do toho zcela nenápadně a možná úplně nezáměrně vplížilo to nejlepší z Červeného trpaslíka (a vůbec z klasických sci-fi postupů, kde jsou na dvojníky a alternativní reality zvyklí) a dodalo povídce moc zajímavou a originální příchuť. Láska autora k více fandomům se na jeho díle obvykle projeví velmi pozitivně.

*utopená v cukru*

Jak může být ráno najednou hezčí, když člověka někdo takhle moc pochválí... :) Děkuju, Danae, jsem moc ráda, že se ti to líbilo.
Když jsem si to po sobě s odstupem času četla, zjistila jsem, že se mi tam zcela nezáměrně (jsem hold velice ovlivnitelný člověk) propašovaly kousky několika sci-fi věcí, ale Trpaslíka jsem si stejně nevšimla (i když nepopírám, že jsem ho poslední dobou během psaní sledovala :) ). Docela by mě zajímalo, kde jsi ho našla.

:)

V těch dvojnících. Napadlo mě, že takhle nějak by mohlo vypadat setkání Rimmera a jeho holografického klonu, kdyby ovšem Rimmer nebyl takový parchant. Nebo že Rimmer si představoval, že to takhle dopadne, ale pak se to nějak ošklivě zvrtlo. (Je ale otázka, jak dlouho by se asi Snape se svým druhým já dokázali snášet. Možná by nakonec dopadli úplně stejně jako Rimmer ;) Teď si ale vlastně nejsem jistá, jestli je tahle epizoda vůbec v seriálu, nebo jenom v jedné z knížek. Každopádně je moje oblíbená :)

ahá :)

V seriálu se ta epizoda jmenuje Já na druhou. Osobně si myslím, že by se Snapové moc dlouho nesnesli, nedovedu si představit, že bych vydržela s někým, kdo by měl stejné chyby jako já; a Snape je asi přece jen ještě o něco málo nespolečenštější. Ostatně, pokud si dobře vzpomínám, Rimmerové spolu také nejdřív vycházeli výborně:).

Jojo,

to je fakt. Takže Uklízeč se vlastně zachoval moc laskavě, když jim dopřál akorát tak tu hodinku, kdy si mohli užít splynutí duší - a nedopracovat se k nevyhnutelným nehezkým koncům :)

Hluboký kloboukosmek

Milá Rebelko! Smekám nejen před vskutku nečekaným řešením přáníčka, ale především před vytvořením naprosto netradiční paralelní budoucnosti. Myšlenka, že pokud se Snape zachová jako hrdina a odmítne zabít Brumbála, přinese tak kouzelnickému světu větší míru násilí a vítězství zla, mi připadá naprosto geniální! A naprosto souhlasím s Calwenkou, že svět potřebuje více dobrých povídek (a my snapeoholičky nejméně dvakrát více Severuse :-D).

jé...

Děkuji, Jacomo, za krásný komentář. Tohle je vůbec první případ, kdy jsem se odhodlala napsat něco o Snapovi a jsem ráda, že se to takovému znalci muže v černém, jako jsi ty, líbilo:).
A zní to asi ošklivě narcisticky, ale vážně jsem přesvědčená, že by to tak nějak (nebo třeba jinak, ale také velice špatně)dopadlo, kdyby si začal hrát na hrdinu :).

Děkuji

Ani ve snu by mne nenapadlo, že to autorka s tím mým zapeklitým přáním vyřeší takhle, ale jsem nadšená. Vážně. Děkuji za překrásný dáreček, kde bylo dokonce dvakrát tolik Severuse, než jsem si dovolila doufat:-)
Protože svět možná potřebuje mnoho zasvěcených rozhovorů, ale o to více dobrých povídek.
Díky, Rebelko.

Jsem moc ráda, že se ti

Jsem moc ráda, že se ti dáreček líbil. Tvé přání bylo velice inspirující :). Bála jsem se, že dva Severusové v jedné povídce budou neúnosní a je dobře, že jsi je unesla:).

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.