DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

Velká rána

V Malfoy Manoru to skoro vždy vypadalo jako o Božím dopuštění jen pro sebemenší prkotinu. Všude létali kletby a Lucius už ani nestíhal zasklívat okna.

„Šedohřbete, to jsou MOJE ponožky!!!“ rozlehlo se sídlem a na zem dopadla s křachnutím oblíbená Narcissina váza.

„Severusi, na zemi je tlustočerví sliz!“ tentokrát se roztříštilo zrcadlo v hale. Tentokrát to byla ale o mnoho větší rána.

„Aaaaaaa!!!“ zaječel Temný pán jednoho dopoledne.
Když přiběhla Bellatrix, uviděla ho, jak klečí na zemi a objímá něco růžového a chlupatého.

„Kdopak ti to udělal, Nagini?“ starostlivě hladil vypelichaného pudla. Draco už začal hledat pro sebe vhodný úkryt.

Fandom: 
Obrázek uživatele Erys

Lok'tar ogar

Upozornění: Násilí, naznačení velice drastických scén

Fandom: Směsice Warcraftu jako takového a larpové bitvy Soumrak

„Lok'tar ogar!“
Useknutá ruka. Ještě svírá meč.
„Lok'tar ogar!“
Rozseknuté břicho. Nějaké ty vnitřnosti.
„Lok'tar ogar!“
Uříznutá hlava. Už nevolá o pomoc.
„Lok'tar ogar!“
Osamocená skupinka dvou bojovníků. Až příliš snadná kořist.
„Lok'tar ogar!“
Město? Hradby? Kde je zástava?
„Lok'tar ogar!“
Ruce, nohy, hlavy, spousty krve.
„Lok'tar ogar!“
Zabili toho vedle. Stane se.
„Lok'tar ogar!“
Obrana padla. Neměla šanci.
„Lok'tar ogar!“
Krev. Žízeň po krvi. Touha po krvi. Krvi nepřátel.
„Lok'tar ogar!“
Příkazy velitelů. Pokřik a zpěv. Strašidelná slova.
„Lok'tar ogar!“

Válka Hordy s Aliancí mohla mít jen jednoho vítěze.
A orkové naprosto přesně věděli, kdo se jim má stát.

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Dívčina krásná, anjel padlý

Sedávala u okna a snila. O životě, který přijde, až se objeví on. Něžnou ručkou si podpírala bradu, zasněný výraz rušilo jen maličko nakrčené čelo. V bílých šatech vypadala jako anděl. Každý večer čekala; vlahý vzduch doprovázely slzy. Nepřicházel.
Nejdříve chodil starý za ní. Pak začala sama navštěvovat mlýn. Šaty si umazala; upadla. Už neplakala, ale stále snila. Jednou roztrhala pytel s moukou a práskla dveřmi, přesně tak, jak se nesluší.
Nakonec potkala mladého. Každý den mířila k jezeru. Když jednou nepřišel, šaty si vzteky potrhala a zahodila do jezera.
Utekla. Když ji přítelkyně objala, Jarmila se poprvé nevědomky usmála.

Poznámka: Tady mají jistí lidé konečně odpověď na otázku, jestli si už Jarmila "našla ženskou", když jí došlo, že u Viléma jí "pšenka nepokvete". Teď už se nemusejí ptát. ;)

Fandom: 
Obrázek uživatele Quiquilla

Poslední kapka

Poznámka: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine měli velmi vášnivý vztah, protkaný mnoha, mnoha hádkami a spory. Ta poslední "rozchodová" hádka, se už skoro zapsala do dějin. Má mnoho různých verzí, nikdo tudíž přesně neví, jak se to tehdy přesně odehrálo. Tohle je jedna z mých verzí - ta stoslovná.
_______________________________________________

Dopadla rána. Druhá. Třetí.
„Řekl jsem, pusť mě!“ zasyčel Arthur a vysmekl se mu. Měl toho ufňukaného ožraly plné zuby.
„N-ne,“ zamumlal Paul. Ze rtu mu tekla krev. „Nenechám tě, abys mě opustil!“
Arthur se otočil. Paul na něj mířil pistolí.
„Seš ubohej,“ vyslovil Arthur s odporem.
Paulovi už tekly slzy proudem.
„Nechoď za mnou,“ natáhl ruku po klice.
V tu chvíli se ozval výstřel. Rudé kapky začaly pomalu dopadat na dřevěnou podlahu.
„T-tys mě s-střelil,“ vydechl šokovaně Arthur.
„J-já nechtěl, o-odpusť mi to!“ blekotal zoufale Paul.
„Na to ti seru!“ zakřičel Arthur z plných plic. Chvíli předtím, než omdlel.

Obrázek uživatele Marek

Nesnáze...

*Kulhánek = vulgarismy*

"Kurva! Kurva! Kurva! Kurva!" zařval jsem a kopnul do Michelinky, která mi sklouzla ze zdviháku a rozjela se po hale. Ještě štěstí, že se nepoložila. Už bych jí nezvedl.

"Kterej debil vymyslel, že to kolo bude vážit 2 tuny?" znovu jsem kopl do Mishelinky. Moje umělá noha při tom zavrzala, až jsem měl strach, že jsem jí zničil.

"Klid, uklidni se," uklidňoval jsem sám sebe, "nádech, výdech."

Po třech hodinách, jsem měl nervy v kýblu. Ta hnusná pneumatika mi spadla ještě pětkrát. Chvíli jsem řval, chvíli brečel. Nakonec se mi to povedlo. To byla první. Zbylých sedm pneumatik mne čekalo.

Fandom: 
Obrázek uživatele sigam

Tři sestry v akci

A/N: Nejspíš vám některé názvy kapel nebudou nic říkat, ale opravdu existují ;).

„Tak co, jaké to bylo? Dobrá akce?“

„E!E. SAKUMPRÁSK, všechno to bylo o ničem.“

„Já myslel, že to vždycky rozjedeš. Úplný pán běsu.“

„NEPŘIPADALO V ÚVAHU. Byly tam se mnou moje TŘI SESTRY.“

„No a? Vždyť jsi dospělý. Nejsi žádný KOBLÍŽEK.“

„Hlídaly mě s TOTÁLNÍM NASAZENÍM, ale samy nasávaly jako HOUBA. A taky si daly nějaká DOVOLENÁ NARKOTIKA. No měly ji jak ZPRAKU. Nakonec jsem je vezl domů, jenže se mi zasekl VOLANT. A pak už auto nejelo vůbec. Nějaký SZKRAT, či co.“

„Ale žádný větší KONFLIKT s nimi nebyl, ne?“

„To ne. I tak si připadám jako VYPSANÁ FIXA.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Amy

Bouře

"Přestaň!"

Navzdory tvému ostrému tónu stále stojíš několik metrů ode mě, skoro jako kdyby ses bál (ale nebojíš).

Vím, že to myslíš dobře, ale vztek mě příliš zaslepuje, než abych se dokázala uklidnit.

Z náhlého impulsu udělám pár kroků dopředu a vstoupím do tvého osobního prostoru. Tvé vyčítavé hnědé oči jsou nyní mnohem blíž a ty mé se do nich bezostyšně zaboří.

"Tak mě zastav," zašeptám a v mém hlase zazní jasná výzva.

Nejhorší je, že si občas opravdu přeji, abys to dokázal, než svým běsněním zničím vše okolo a především sebe samotnou. Ale jak zastavíte bouři, když už vypukla?

Fandom: 
Obrázek uživatele Sindual

Běs v Barad-dûr

Už se smířil s tím, že ho nikdy neuvidí. Že už nikdy nepocítí jeho chladivý dotek na ruce. Smířil se s celou dlouhou věčností, kterou stráví jen s výčitkami.
Byl smířený se svým osudem. Ale pak se k němu donesly znepokujující zvěsti. O zlatém záblesku na dně řeky, o podivném stvoření pod horami. A tak vyslal své služebníky, aby mu ho přinesli.
A oni se vrátili s prázdnou. Jeho už mezitím někdo vzal - vzal a schoval u sebe. Nějací malí hobiti si mysleli, že oklamou Temného pána a jeho si nechají pro sebe.
Mýlili se, teď teprve poznají jeho zlobu.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lunkvil

Slavnost běsnění

Doctor Donnu poměrně nešetrně vystrčil ze dveří TARDIS.
„Říkám ti, že není čeho se bát.“
„To říkáš vždycky. A proč bychom se vůbec nějaké Slavnosti běsnění měli zúčastňovat?“
„Bude to legrace,“ táhl ji za sebou.

Dorazili na planinu plnou podivných stvoření velikosti macaté kočky s obrovskými ulitami na zádech. Donna váhala. Nebezpečně nevypadali, ale jeden nikdy neví, co udělají, když se rozběsní. Zatím se nijak zvlášť nehýbali. Spíš jako by si protahovali růžky.
„Tak kdy to začne?“ zeptala se nervózně.
„Už to začalo.“
„Děláš si srandu! Tohle že je běsnění?“
„No fakt! Měla bys je vidět, když takhle rozzuření nejsou…“
---------------------------------------------------------------
Poznámka: Doufám, že mi spolknete, že to původně byl strašně geniální nápad, ale osekáním na sto slov to velkou část svého kouzla ztratilo...

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Ti, kdož jsou vystaveni nástrahám moře

V tom snu moře běsnilo. Provazy deště bičovaly rozzuřené vlny, blesky křižovaly oblohu. Divoký vichr s sebou nesl zoufalý křik mnoha hlasů, praskot dřeva, skřípění kovu, nářek, a ještě něco. Starý nápěv, polozapomenutý žalm. Za ty, kdož jsou vystaveni nástrahám moře.

Když se reverend Charles Morgan probudil, zněla mu ta melodie pořád v uších. Celý dojem ze snu mu přetrvával jako pachuť v ústech a nedovolil mu znovu usnout.
Následujícího večera zahájil mši právě tímto hymnem. Jeho ovečkám to hluboko v kanadském vnitrozemí muselo připadat trochu zvláštní.

Bylo čtrnáctého dubna 1912. O několik tisíc mil dál se právě potápěl Titanic.

Fandom: 

V žáru bitvy

Bitva se přiostřovala. Na každé straně ležela spousta mrtvých vojáků. Ti živí se snažili bitvu vyhrát pro svého krále. Všude byla spousta špíny, krve a utrpení. Ale bojovalo se o Aldormský trůn, a tak se na to moc nehledělo. Každý chtěl na konci být na vítězné straně.

Uprostřed této vřavy se nacházelo i několik žen. Tohle nebylo místo pro ně, ale ony už ztratily vše, co měly - domov, rodinu. A tak doprovázely ty, co jim zbyly.

V táborovém stanu, který stál v klidnějším místě, tu noc porodila jedna z žen chlapce. Dala mu jméno Roy. Netušila, jak moc bude důležitý.

Fandom: 
Obrázek uživatele Owlicious

Ani Pegasové nejsou neomylní

Pro pochopení tohoto drabble je nutná znalost fandomu. Omlouvám se všem, kteří si ho neužijí...

Na okna knihovny dotíral vítr o síle blizardu, ženoucí směs sněhových vloček a zmrzlých krup. Twilight Sparkle obvykle strachem ze změn počasí netrpěla, nicméně teď se krčila ve své posteli pod peřinou, kopýtka předních nohou přes oči a třásla se hrůzou.
Dveře se s příšerným prásknutím rozletěly a Twilight děsem div neprobořila strop. Papíry, pera, desky a dokonce knihy se rozletěly v tornádu studeného vzduchu, který se dral dovnitř náhle vzniknuvším otvorem.
To už se ale dveře zase dovřely a ozvala se Rainbow Dash:
"Až se mi dostane do ruky ten, kdo dnešní počasí svěřil Derpy Hooves, bude toho litovat!"

Obrázek uživatele Anne

Běsnění

„Pojďme běsnit!“ křikla Pipi.
„A proč? A jak se to dělá?“ divila a ptala se Anika.
„Jednoduše. Rozbíjíš věci, vyhazuješ je a děsně řveš a tak.“
„Tak dobře.“ Souhlasil Tomy.

Vylezli na půdu, kde byla spousta harampádí. Pipi objevila hodnotnou porcelánovou vázu a s hlasitým klením ji mrštila o zem. Kniha spolu se soškou pejska proletěla ven dírou po tašce.
Tomy zvedl staré hodiny a pustil je z výšky se zavýsknutím (nepovedlo se mu do toho vložit vztek jako Pipi a neznal tolik jadrných výrazů).
Anika nesměle vytáhla starý dopis z otevřené zásuvky sekretáře a roztrhla ho na čtyři díly.

Obrázek uživatele Lyta

Různé druhy běsnění

Doctor v hlavě vypočítával druhy běsnění, na které byl zvyklý. Běsnění Daleků za účelem očisty vesmíru. Noční běsy, kterým občas propadal. Masterovy leckdy zběsilé pokusy ovládnout planetu Zemi. Osobně moc nechápal, proč zrovna Zemi, když ve vesmíru byla spousta jiných planet, které si mohl podmanit, a polovinu z nich Doctor ani neznal, natož, aby mu tam kazil plány. Nejspíš se jednalo o druh žárlivosti. No a samozřejmě staré dobré běsnění živlů. Nic ho však nepřipravilo na běsnění, které se právě odehrávalo v jeho vlastní TARDIS. Kdo mohl čekat, že Donna přehnaným způsobem zareaguje na fakt, že jim došla veškerá čokoláda?

Fandom: 
Obrázek uživatele Innes

Ordinační hodiny

„Ne že bych je neměl rád. Ale víte, někdy bych je nejradši všechny zavraždil. Je to jako zatmění. Takový vnitřní běs.“
„Máte často tyhle pocity?“
„Občas. Je to špatné?“
„Není, jen máte děti. A to je záběr na Id i obě ega.“
Nekromant se rozesmál. „Na každého jednou dojde. Vy jste mi to říkal Freude. Děti. Takhle jsem o té svojí nemrtvé bandě nepřemýšlel. Děkuji vám pane doktore.“ Zvedl se z pohovky a usmál se na ducha.
„Chcete už odvolat?“
Freud zavrtěl hlavou. „Ještě si posedím, počtu a pak pomalu půjdu.“
„A díky za vyslechnutí. Moc jste mi pomohl.“
„Kdykoli.“

Obrázek uživatele Aveva

Sedmý

Svatí bojovníci jsou vychováváni přísně.
Aby se oprostili od vnějšího světa, ztrácejí vstupem do Chrámu jména. Byl oslovován Sedmý.
Svatí bojovníci neznají zahálku.
Ani v okamžiku zatmění, kdy celý Chrám soustředil pozornost na odvrácení konce světa, se vyučování nezastavilo. Probíhala přednáška o taktice. Sedmý pozorně sledoval výklad zpod přivřených víček.
Svatí bojovníci hledají poučení v každé vteřině.
A Sedmý sledoval, jak sluneční Bůh klidně setrvává na místě, nepropadá bojovému šílenství a nakonec vyhrává. Došel k pochopení, že běs není správnou volbou. Bojovat a zabíjet je třeba s klidnou hlavou.
To byl jeho první krok k vedení krvavě vítězné svaté války.

Obrázek uživatele Keneu

Vyznání

Můj vzácný pane, kam jsme to jen došli? Jak motýl, z místa na místo, jste hledal slibovanou lásku, vděčnost a úctu, na kterou jste zvyklý. Nikde nic. Zavřená vrata a srdce jako kámen.
A přece. I teď když vás osud tiskne k zemi, když vaší mysli vládne bouře mocnější než živly bičující vaše nechráněné tělo, když jste zůstal téměř sám… Jsem tu s vámi. Spíš zradím sebe nežli svého krále, můj život i má láska patří vám. A do posledního dechu se budu snažit zkonejšit zoufalství a hněv, běsnící ve vašem nitru. I déle, budete-li chtít.
Copak mě vážně nepoznáte?

Fandom: 
Obrázek uživatele Hedera

Rekordní běsnění

Pozn. Namíchání vážna a nevážna mi moc nejde, ale že je to výročně aktuální, tak to tu nechám. (A nevím, jestli jsou živly životné nebo neživotné.)

Živly se sešly brzy, aby měly na přípravu kalamity dost času.
„To si zaběsníme,“ liboval si jeden.
„Jo, šéf slíbil, že pustí všechnu vodu, co nahoře nastřádal,“ přitočil se druhý a prásknul hromovým bičem.
Třetí se vznášel vedle a sršel nedočkavostí. Společně shlížely dolů a natěšeně sledovaly, jak mlha v okolí hrdého města houstne.
„Stop!“ ozvalo se najednou vzadu. „Zastavte to!“ Koordinátor sotva popadal dech.
„Rozhodli jsme se, že… to zatím odpískáme. Vypadá to, že si odteď budou běsnění dole obstarávat sami. Šéf předpovídá 1429 dní. Sorry, chlapi.“
Byl duben, najednou vysvitlo slunce a na Sarajevo dopadl první minometný granát.

Obrázek uživatele Joan Watsonová

Takové normální chatování

V místnosti online: 7

Sheryl: Ahoj.

JohnWatson: ahoj, jak se máš?

Šmudlinka: mě ses nezeptal :-(

Sheryl: Nudím se. Povídej něco.

JohnWatson: co?

Šmudlinka: jak jsem se měla já tě nezajímá :-((((

Sheryl: Můžeš začít tím, jaký byl den... A pokračovat tím, jakou bys chtěl mít noc.

JohnWatson: dneska se chci konečně vyspat

Sheryl: Takže žádná zvrácená fantazie? Divoký sex pod sprchou?

My007: Pokud mne paměť neklame, Sherlock si jako malý rád říkal Sheryl.

JohnWatson: SHERLOCKU?????????????

Sheryl: Až sem půjdeš, přines mi mobil.

JohnWatson: Já tě zabiju!!!

My007: Nic mu nenoste. Zavolá si sanitku.

JohnWatson: To už nestihne.

JohnWatson offline...

Fandom: 

Běsi

Je více než pravděpodobné, že každého člověka stíhají jeho vlastní běsi. Já slýchám hlasy. Je jich hodně (jen jeden z nich by za určitých okolností mohl být považován za příznak psychické choroby) a každý má svou roli.
Jeden se posmívá. Sleduje mé kroky i mé myšlenky a ošklivě ironickým tónem komentuje paradoxy v nich obsažené.
Další podrývá mnou schopnost lhát sama sobě. Přiznávám, že tato nucená poctivost vůči vlastnímu já je nepříjemným handicapem.
Pak je tu i ten poslední. Jen z něj mám skutečný strach. Nemohu napsat, co říká. Brání se zveřejnění. Nezbývá mi než doufat, že jednoho dne zmlkne.
 

Noční děs

Už to tu bylo zase. Probudily ji kvílivé zvuky střídané skučením a pláčem. Dívala se do tmy a bylo jí jasné, co bude následovat. Vlhké doteky, pár štípanců a škrábnutí, pak mlaskání, tlak na hrudníku a břiše, možná brnící ruka. Věděla, že to nebude trvat přehnaně dlouho. Jen tak, aby potom padla vyčerpáním do peřin a modlila se, ať se to už neopakuje. Aspoň ne tuto noc.
Nejhorší bylo, že manžel, tvrdě spící vedle ní, nikdy nic podobného nezaregistroval a na její líčení se ráno tvářil soucitně, ale poněkud pochybovačně.
Zážitky kojící matky z nocí, kdy rostou zuby, bývají nesdělitelné.

Obrázek uživatele may fowl

Rýmička

Sherlocka probudil zuřivý útok londýnského počasíčka na okno. Tatam byla sladká mdloba a střep v mozku bránil detektivovi vzpomenout si, co jí předcházelo.
„Johde!“
Doktor vtrhl do ložnice téměř okamžitě.
„Báb rýbu,“ zabublal Sherlock zdrceně.
Odpovědí mu bylo úsečné: „Čaj?“
Sherlock věnoval šálku vlažné tekutiny vlažný pohled.
„Proč já? Proč ddeska?“
John ignoroval jeho štěněčí výraz.
„Protože jsi idiot. Protože jsi včera hodiny číhal v tomhle nečase. Já ti říkal, že Moriarty nepřijde. Jen si s tebou hrál, jako vždycky.“
Střep bolel. Sherlocka napadala jediná možnost, jak umlčet běsnícího Johna.
Naklonil se k němu a docela něžně ho polil čajem.

Fandom: 
Obrázek uživatele zana

Příště

Mlaskavá pusa. „Buď tu hodná!“ Zavrzala branka a teta odešla. Dorotka chvíli pozorovala letící mraky, ale když začalo pršet, raději se schovala doma. Poslouchala, jak déšť ťuká na okna, pak se dívala na provazce vody, stékající po skle.

Zahřmění. Blesk sjel po javoru; ulomil obrovskou větev, která vzplála dřív, než dopadla na zem. Oheň se nerozhořel jen díky průtrži mračen. Dorotka stála u okna s očima vykulenýma a pozorovala ohromující divadlo blesků, křižujících ztemnělou oblohu, poslouchala hučení větru a přemýšlela, jestli takový vichr může porazit strom. Nebo se říká převrhnout?

Příští tornádo dům i s Dorotkou odnese do Východní země.

Obrázek uživatele Sothis Blue

Vlny

Vlny najednou nebyly vysoké jako on sám, ale nanejvýš jako lezoucí batole. Kdyby se Eustác někdy modlil, myslel by si, že se stal zázrak. Ale to mu, jak víme, ani na mysl nepřišlo.
Celou dlouhou plavbu od Osamělých ostrovů, a vlastně ani před nimi, se něco takového nepřihodilo. Poprvé po mnoha dnech mu přestalo být špatně od žaludku. Pookřál, konečně se pořádně najedl, a nálada se mu zlepšila tak, že byl skoro spokojený.
To Edmund s Lucinkou a všichni Narniané si dělali starosti. Eustác nechápal proč. Tak bez větru, poháněni jen vesly, pojedou trochu pomaleji. No a?
Pak to začalo.

Obrázek uživatele Blanca

Lehčí to nebude

Navazuje na Mycroftovo těžké ráno

...a pak se usmál.
"Jsem rád, že smrt neovlivnila tvůj apetit ani tvou drzost, bratříčku."
Otočil se a pohlédl do tmavých očí muže usazeného na parapetu.
Úsměv mu z tváře zase zmizel.
Sherlockovy oči připomínaly černé díry, jen se za nimi blýskalo.
"Zato tvé intelektuální schopnosti se rozvíjejí v nepřímé úměře k obvodu tvého pasu," prskl mladší muž.
Tentokrát to nebyla bratrská rivalita, ale drsný útok.
Mycroftova ramena poklesla.
"Předhodil jsi mu vlastního bratra. A jsi přesvědčený, že to za to stálo. I kdybych zemřel."
Tichá slova zbavená emocí.
"Vím, pročs to udělal."
Nepatrná naděje...
"To neznamená, že ti odpouštím."

Fandom: 

Největší bestie

Poznámka: ještě jedno nesoutěžní
---------------------------------------------

Poprvé byla lidmi znechucená, když viděla morbidní vzrušení některých z nich při té popravě na Staroměstském náměstí.
O víc jak půlstoletí později sotva unikla běsnění onoho sadistického šílence. Více jak stovka nařčených z čarodějnictví takové štěstí neměla a skončila na hranici.
Možná ji zachránilo, že utekla včas. Odplula do Nového světa, ale ani tady nenašla klid. I v Salemu se začala šířit hysterie, na povrch vyplouvala do té doby dobře skrývaná závist, nenávist, pomstychtivost… Co na tom, že tady neupalovali, nýbrž „jen“ věšeli. Pověsili dokonce i dva psy.
Od té doby nesnášela lidi. Dokážou být krutější než různé „pekelné nestvůry“.

Obrázek uživatele ioannina

Homo perditus

Dubogradští černí mágové byli schopní spolu vycházet a dokonce i spolupracovat: věc mezi černými mágy jinde nevídaná. Severin si dlouho myslel, že je to kvůli dobrovolně dodržovanému kodexu. Když mistr Alexij žádal mistra Jakova, aby nezapomněl a zabil ho včas, považoval to Severin za vtip.
Dokud mistru Alexijovi nezačali tančit v očích běsi.
„Všechny vás zabiju!“ řval a od úst mu šla pěna. „Udělám jenom tak – “
Jakov chytil jeho zápěstí.
„Dej mu facku!“ křikl na Severina.
Učedník poslechl.
„Alexiji! Je konec.“
Alexij se probral.
Jakov mu vrazil do srdce nůž.
Severin vytřeštil oči.
„Zemřel jako člověk,“ řekl chmurně mistr Jakov.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

V sude

Jim sedel v sude už niekoľko hodín a neodvažoval sa z neho vystrčiť nos. Bol si istý, že Silver s kumpánmi sú ešte niekde nablízku a keby ho videli vyliezať zo sudu, istotne by im došlo, že všetko počul, a jeho šance na prežitie by boli minimálne. Neodvažoval sa vyliezť, ani keď začali padať prvé kvapky vody. Na palube spočiatku iba jemne ťukali, po chvíli začali hlasito bubnovať. Oblohu prečesol blesk. Loď sa začala prudko kývať do strán. Sud s Jimom sa prevrhol a prekotúľal sa krížom cez loď. Jim pochopil, že ak chce prežiť besnenie búrky, bude musieť vyliezť.

Obrázek uživatele Doktor

Nech na hlavě

Martha Jones, která Doktora neviděla už tři roky, náhle zahlédla jeho dvojníka v klobouku.
Donna Noble, která na něj už úplně zapomněla, se nekontrovatelně rozplakala a její dědeček vyběhl na dvorek a křičel: „Zasraný emzáci! Zasraný emzáci!“
Rose Tyler, která spala vedle jednoho z Doktorových klonů, se vzbudila, a po paměti sahala po jeho hlavě, aby se ujistila, že tam pořád nic nemá.
Rory s Amy se sešli večer doma jakoby nic a ohřáli si mraženou pizzu. „Vidělas Doktora?“ zeptal se Rory mezi řečí. „Jo,“ odpověděla Amy. „A vidělas, co má na palici?“
„No jasně. Ten stetson je prostě BĚS!“

Fandom: 
Obrázek uživatele Gary Stu

Pohyb! Pohyb!

"Au, au, auau", zasténalo.
"No tak, nechte toho věčného postrkování, sakra. To pořad jenom náhodně, au, měním směr a nikam se nedostanu!"
Odpovědí byl jen všudypřítomný ohlušující řev a běsnění všech kolem. A jejich nekonečné nárazy, tak malé a četné. Miliony a miliony. Nebyla ani skulinka, kam by se ukrylo, aby mělo chvíli klidu.
"Ve vzduchu by to teda bylo lepší - tam jich aspon není tolik," zavrčelo si pro sebe. "Co tady, auauau, ve vodě."
"Pane Browne," ozval se asistent, "chtěl jste připomenout..."
Robert Brown zvedl oči od mikroskopu, pod kterým studoval pylová zrna clarkie pulchelly.
"Jistě, hned jsem tam."

Stránky

-A A +A