Cesta Krve

"Šach mat," ozvalo se od počítače ten den již po dvacáté osmé.
"To byla tvoje tří tisící osmistá devadesátá devátá prohra," sdělil mi s úšklebkem Ten druhý.
"Díky za připomenutí," zavrčel jsem. Nemusel mi to přeci připomínat po každé prohře. Problém byl, že počítači tentokrát netrvalo ani deset tahů, než mi dal mat.
"Cvičení dělá mistra, ale to v tvém případě asi neplatí," poškleboval se mi Ten druhý dál.
Jeho rýpanec jsem nechal bez komentáře a raději obrazovku přepnul na venkovní pohled.
"Dnes se zase nic zvláštního nestalo," povzdechl jsem si znuděně.
"Detekován nepřítel na dvanácti hodinách," ozvalo se vzápětí.

Vulkán naposledy zakvílel a zmkl. Prostorem se rozlehlo mrtvolné ticho. Sundal jsem si řidičské brýle a seskočil průlezem na zem.
"Fuj," pronesl Ten druhý, když se mi boty ponořily do cizích tkání.
"Myslel jsem, že už sis zvykl," prohodil jsem nenuceně a vydal se prozkoumat trosky, kterým před chvíli Saladin věnoval celou svou pozornost.
Ten druhý zůstal ticho. Podivné. Rozhodně jsem se necítil tak klidný, jak se mohlo zdát, ale na druhou stranu. Hlídá mě počítač. Jen nesmím ztratit elektronický klíč. Pár kroků a už jsem viděl to, co mě před tím tak vyděsilo.
"Blé!" ozval se Ten druhý.
"Cíťo."

„Objekty v kolizním kurzu!“ zahlásil Salámdin.

„Pod 500 metrů pal“, to jim zatne, ušklíbnul jsem se.

Aaaaa jebho! První salva vyrvala do ulice novou stanici metra a Salámdin provedl ukázkové salto.

Hydraulické tlumiče úpěly jako pomalu umírající tchyně.

„Pááááál, do prdele, pááál!“

„Prdel nelze lokalizovat“ odvětil mi Salámdin.

„Zatracený asijský krámy“ ulevil jsem si. „Útočník واحد اثنين ثلاثة – PAL!“

Ze Salámdina vyskočil بركان a začal porcovat útočníky.

V poslední křeči vypustily مصباح علاء الدين svůj smrtonosný bobek.

Svět se ponořil do tmy.

Ticho.

Tohle nemůže bejt konec sakra!

„Neboj, jen budeme zase amputovat“ ušklíbla se Ta druhá zpod svého Nikábu.

Vždy jsme s Tím druhým říkali, proč po nás mrtváci jdou. Já tvrdil, že nemají Toho druhého rádi. On že nemají rádi mě. Počítač tvrdil, že doplňují energii konzumací nejstravitelnější potravy v okolí, tedy živé tkáně. Pro naší smůlu jsme nejbližší dobře stravitelnou a energeticky výhodnou krmí v širokém dalekém okolí byli my dva.
„To víš, živí jíst musí, mrtví můžou,“ posmívalo se mé alter ego vždy, když mne pronásledovala parta mrtváků klátivým krokem.
Jednoho dne ho dokonce napadlo při probíhání obchodem, který strašně smrděl zkaženými jídly, mně mou pravou rukou posypat grilovacím kořením. Prý „ať si kluci nechají šmakovat.“

Co se vlastně za uplynulý rok a půl? Dva roky? vlastně stalo? Mimozemšťané zničili planetu, já se pomstil, zachránil Jonáše, stal se otcem. Všichni jsou spokojení, tedy skoro všichni. Bratři jsou spokojeni určitě, já trochu, Ten druhý vůbec. Stále mi do všeho kecá a snaží se mi radit. Poslední dobou jsem se ho však naučil ignorovat, což mu vadí ještě víc. Saladin teď stojí v naprosto žalostném stavu ve vstupní chodbě, ale protože sám uznal, že již není potřeba, uložil jsem ho ke spánku a vypnul.
„Dobrou,“ rozloučil jsem se se starým přítelem za pohasnutí poslední kontrolky na palubním pultě.

V našich archivech, které byly za století mnohokrát vykradeny a vypáleny, se najdou příběhy, jak se naše země stala neobyvatelnou a nepřátelskou naší rase. Před třista lety se neobyčejný člověk Maxmilián posadil do ještě neobyčejnějšího stroje Saladin a vydali se vstříc osudu, ztrestat mimozemskou rasu, která proměnila lidstvo v zombie. Jejich pouť byla napínavá a plna nebezpečí. Maxmiliánova vyvolená byla téměř usmrcena nepřátelskou formou života, jeho věrný druh Jonáš byl unesen. Nakonec vše dobře dopadlo a Maxmilián se zachráněným Jonášem přinesli z kosmických dálek Tatrgel, který zachránil lidstvo. A po pravdě to, co nám provedli Protivníci, nebyla moc laskavá invaze.

Dech pouště tiše zpíval a já a náčelník Guss jsme seděli na zemi uprostřed planety, na které zbylo sotva několik tisíc obyvatel, pobrukovali si africké posmrtné písně a vyřezávali při tichém praskání ohně našeho nového klanového démona.
Naše dva stíny tiše tančily na půdě, která ještě před několika hodinami dosahovala teploty přes 50°C, nyní jen těsně nad teplotou, při které jsem chytil vlka.
"Gussi?" zeptal jsem se náčelníka, jakmile jsme odřezky shrnuli do ohně a počali svými noži vykopávat díru do země, kam jsme měli našeho nového démona usadit.
"Maxmiliáne?" otázal se náčelník a odrazy ohně mu tančily v očích.

Stáli jsme na vrcholu hory a já proklínal svou představivost. Před námi byla jediná sjízdná cesta. Všude jinde byly obrovské závěje sněhu, s nimiž si ani našich tři sta tun nedokázalo poradit. Cesta nebyla zase až tak velký problém. Problémem bylo, že vedla nad propastí, hlubokou několik set metrů. Úplně dole v počínající tmě se tyčily zubaté vrcholky skal. Pokud Saladin sklouzne, budeme mrtví. Úplně jsem viděl, jak jdeme několikrát přes bok a jak mi hlavu rozdrtí uvolněná pračka. To byl ten příjemný způsob smrti.
"Tudy ale musíme," zabručel jsem, povzbudivě mrkl na Jonáše, zavelel, "vpřed" a zbaběle zavřel oči.

Když jsem viděl generála Ruffuse poprvé plakat, přišlo mi ho na prvních pár vteřin opravdu líto. Pak jsem si ale v hlavě promítl všechno příkoří, které se mi díky jemu dostalo, a začal jsem ho nenávidět. Tedy nenávidět víc, než kohokoli do současné chvíle v mém životě. Docela mne překvapilo, že generál pláče na svou udržovanou bradku pouze slzy.
"Co myslíš, že asi pláčou námořníci? Rum?" zeptal se Ten druhý a já dostal utkvělou představu si prostě a jednoduše vrazit hlaveň nejbližší zbraně až do krku (jak by řekl Ten druhý, pořádný blow job) a palcem u nohy stisknout spoušť.

Když konečně Vulkán rozšmelcoval upíra na asi milion kousků, řekl jsem si, že se na tu dívku půjdu přeci jen ještě jednou podívat. Ten druhý mi sice říkal, ať si na ni dám pozor, ale než se mi podařilo upíra zničit, tak omdlela. Netuším, jestli dehydratací nebo strachem, ale žádného úderu na solar jsem se od ní tentokrát obávat nemusel.
Položil jsem ji v Saladinu na lůžko a prohlédl její svázané ruce. Byly svázané opravdu dost pevně a nevypadalo to s nimi moc dobře. Obě zápěstí byla fialová, místy až černá a na okrajích lůžek nehtů se třpytily kapičky hnisu.

Když jsem Jonášovi podal maličký Browning poprvé, hnusil jsem se sám sobě. Když jsem ho učil střílet do vycpaného klauna, jen proto, že připomínal lidskou bytost více než terče, nenáviděl jsem se. Jasně, chlapec byl nadšený a bavilo ho to. Ale jen do doby, než musel poprvé vystřelit. Tím mi zachránil život poprvé. Zabil jelena, ale už pochopil, že to není zábava. Včera jsem na něho křičel, ať zabije ty (ne)lidské postavy. Od té doby Browning nenávidí. Myslím, že ten den byl tenhle devítiletý kluk donucen dospět. Příliš velká cena za můj život. Jen doufám, že nezačne nenávidět i mě.

"Cíle jedna, dva, tři, na pěti hodinách, vzdálenost 36 km. Cíle čtyři, pět na devíti hodinách, vzdálenost 45 km. Cíle šest, sedm na dvanácti hodinách, vzdálenost 58,6 km."
To se do ticha přerušovaného jen blikáním kontrolek ozval počítač a já nevěřícně sledoval, jak cíle označuje červenými tečkami na monitoru.
"Jak o nich do hajzlu můžeš vědět?" zeptal jsem se počítače.
"Cíle a jejich vzdálenost byla sdělena vojenským satelitem Milénium III," odpověděl počítač. Mám pocit, že jsem v jeho elektronickém hlase zaslechl náznak samolibosti.
"Asi už blouzním," zakroutil jsem hlavou.
Cesta s tímto počítačovým vidoucím okem proběhla mnohem klidněji než obvykle.

Jdu dost pomalu a snažím se veškeré pavučiny ignorovat. Můj záchvat paniky ale nezmírňuje zvuk ozývající se z míst, kterými jsem prošel.Zvuk, jako když pytlík naplněný vodou dopadne na zem.
„To nejsou pavouci,“ přesvědčuji sám sebe.
„Co jiného by to mohlo být?“ prosákla panika do hlasu Toho druhého.
„Netuším, ale nebudeme to zjišťovat.“
Náhle mne zachvátil amok. Jeden pavouk mi záhadným způsobem spadl za krk, propadl se na záda a jak jsem sebou trhl, pukl. Chlupaté nožičky mne škrábaly na zádech a já hystericky ječel.
Kdyby mi v to chvíli kdokoli pohlédl do očí, spatřil by pouze záblesky šílenství.

Ústupová cesta vedla skrze výškovou budovu. Všichni kladní i záporní hrdinové při útěku v podobných stavbách prchají nahoru, směr střecha. Hloupost! Tam je čeká buď smrt skokem, nebo shozením.

Tohle všechno se mi míhalo hlavou, když jsem s Jonášem vběhl do spojovacího tunelu. Jediný slyšitelný zvuk široko daleko byl náš přerývavý dech a mlaskání mrtvých nohou.

Seznámíme Vás anonymně! Nevěříte? Věřte!
Ing. Vrabčáková - majitel agentury, hlásal nápis na dveřích jedné z kanceláří, ve které jsme se ukryli.

Mrtváci nás stejně našli. Nevím jak, ale našli. Vzápětí jsem seznámil dva anonymní mozky tak intimně že by to žádná Ing. Vrabčáková nezvládla.