Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Avevina totalita je vedlejší produkt organizace prvního DMD.
Většina postav v ní vystupujících je skutečná (a účastnila se a účastní se DMD) a vstoupila dobrovolně.
Interní narážky a vtipy si prosím neberte osobně.
Osoby a obsazení Diktátora - diktátora
Gary - Diktátořina lepší polovička
Zářná vzora - předmět obdivu a státní poklad nesmírné ceny, který je nutno držet v trezoru, aby se mu nic nestalo
Veřejný Nepřítel - veřejný nepřítel
Mnohé ministry rozličných zaměření - ti co se přihlásili o funkci
Tajemný hrad v Karpatech - cestovní kancelář
Přidejte se na naši stranu, máme spoustu mrkvových dortíků!
Alespoň to poslední drabble si napíšu:-)
Pro Ave k narozeninám. Tak trochu navazuje na http://sosaci.net/node/38994
Drabble:
Vzora se zoufale vrhla po hrníčku. Jediným mocným srkem vypila všechnu kávu.
“Blbý malý pressa,” zanadávala.
“Nefňukej a vem si,” prostrčila jí Diktátora mřížemi polovinu mrkvového dortíku.
“Nějaký bílkoviny by nebyly?”
“Máš psát a ne hubnout!”
Vzora si srdceryvně povzdechla.
“Nevzdychej, nebo dostaneš rajčata!”
“To je mučení! Slyšelas někdy o Ženevský konvenci?”
“Slyšela, ale nepodepsala. A vůbec, máš ideální podmínky, jaktože nepíšeš?”
“Chybí mi svoboda, copak nechápeš, že pták, kterého držíš zavřeného...”
“Tak tohle jsi zkoušela už někdy v prvním DMD.”
“První jsem taky pěkně zazdila.”
“Jsi prostě flákač.”
“Já jo? A kdo se tu vybavuje místo toho, aby panoval?”
Ano, je to neuvěřitelné: inspirovalo mě téma. Každopádně je to poprvé a na dlouhou dobu asi zase naposledy, takže řekněme, že je bez nároku na bod.
Milý nepříteli, všechno nejlepší k narozeninám! Doufám, že si je strašně užiješ!
Drabble:
„Nejezte koblihy! Dejte si zdravý mrkvový koláček!“ vyvolávala a nabízela kolemjdoucím. První krok k Totalitě byl učiněn.
--------
Nejnovější Vzořino drabble bylo úžasně optimistické. Asi hodně trpí. Bude jí muset dovolit kafe. Nejdřív ale zajistit překlady, tisk, distribuci...
Totalita bude oslavovat novou kapču a lidi daj chvíli pokoj.
--------
„Chceš loka?“
Strašně se snažila odmítnout. Nemůže přece přijmout laskavost od věznitele. Ale orosená láhev byla příliš velké pokušení.
Vzora zjistila, že hlavní bachař je vlastně docela fajn.
Mívá pivo.
A rozdělí se.
--------
Nepřítel vytáhla z uhlíků bramboru. Upečená naštěstí neměla tu odpornou fialovou barvu. Rozhlédla se. Nikde nikdo, kdo by chtěl kousnout.
Vrchní monitorovač literatury (přátelsky přezdívaný Vrmol) mířil na pravidelnou audienci. Všechny podklady měl pečlivě připravené ve vkusných fialových deskách, které svíral s posvátnou bázní. S nadšením ve tváři se dostavil před Diktátoru a na její pokyn začal předčítat.
“V minulém měsíci vyšlo šest zaručeně nejnovějších životopisů Zářné Vzory, dvanáct hloubkových rozborů její tvorby, sedmadvacet románů o jejích dobrodružstvích před nastolením Totality, patnáct sbírek básní oslavujících její dokonalost…”
“Je to nějaké jednotvárné,” přerušila ho Diktátora.
Vrmol se začal neznatelně třást, ale výraz nadšení v jeho tváři zůstával.
“Myslím,” podívala se Diktátora přímo na něj, “že bychom měli rozšířit seznam povolených témat.”
Dav se rozestoupil, když Diktátora přicházela. Po dlouhých měsících to bylo její první veřejné vystoupení. Stáhla se do ústraní a mezi lidem kolovaly temné pověsti o důvodech. Špitaly si To babky na pavlačích i dědci na zápražích, psalo se To na papírky kolující školními lavicemi i na dveře záchodků. Nahlas se To ale nikdo vyslovit neodvážit. Kdo by si také troufl veřejně říct, že Diktátora se prachsprostě flákala?
Nyní však majestátně pokynula davu a odkašlala si.
Rozhostilo se ticho.
“Vyhlašuji kolektivní nevinu!”
Hlas přenášený stovkami reproduktorů se rozletěl davem. Lidé se po sobě zmateně podívali. Na tohle Totalita nebyla připravená.
Uprchla. Za pomoci lstivé Veřejného nepřítele a zcestovalé Cestovní kanceláře se Vzoře podařilo téměř nemožné, v nestřežené chvíli proklouzla pasovou kontrolou a dřive než diktátořina armáda stihla zareagovat, odlepila se na křídlech ocelového ptáka od země a přeletěla moře.
Přistály v Londýně. Vzoře se po tvářích koulely slzy radosti. Je svobodná. Je v Anglii. Jho neustálé tvorby bylo sejmuto.
Štěstí však mělo jen krátké trvání. Nepřítel se tentokrát skrýval uvnitř. V její mysli zotročené osvětovou činností Diktátořinou.
Blížila se půlnoc a jí chyběla dvě drabble.
Neodolala.
Vzala mobil, chytila wi-fi z Gatwick Expresu a přepnula se do nouzového tvůrčího režimu.
Závěrečná poznámka:
To já jen abyste věděli, jak vznikla včerejší dvě drabble.
Komu se smí zpovídat ten, kdo stojí nejvýš?
Nikomu.
A tak se nezpovídám.
Stojím nejvýš, dbám o blaho všech a nemám právo chybovat.
A tak nechybuji.
Jsem měřítkem velikosti a věřím v sebe sama.
Hladká tvář mé dokonalosti nemá praskliny. Nesmí mít.
Každá prasklina by vyústila v krveprolití a s každou další kapkou krve postoupilo by mé zlé dvojče ven z polostínu.
Zatím ji s vypětím všech sil dokážu udržet. Pro dobro lidstva obětuji svůj vlastní klid.
Až jednou zakolísám, až mě břemeno světovlády zlomí, projevím slabost.
Ona se to dozví.
A využije příležitost.
A pak nám buď milostiv bůh.
Jsem hodné dvojče.
Říkám to bez pýchy. Jsem, čím jsem; bez zásluh i bez viny. Můj podpis na rozsudcích je jen příležitostným záskokem. Je snad loutka odpovědná za pohyby loutkáře? V tomto těsném světě jsme všichni loutky: tančíme podle pevně určených rolí. Nepřátelé skomírají v temnotě vězení. Oblíbenci se hřejí v paprscích popularity, netušíce, jak je dočasná. Já žiji svou roztřesenou existenci v poklidném polostínu; až se ocitnu na světle, bude to na chvíli, cestou k šibenici nebo před popravčí četu.
Toto je má role, mé určení: být dvojčeti dvojníkem.
Ona pak povstane z popela a utopí vzpouru v krvi.
Bylo nebylo, Zářná Vzora šla na pivo se zlým a zlým dvojčetem. Co se nestalo, dvojčata vyrazila na výšlap a uvízla v prvním občerstvovacím zařízení.
I seděla u stolu sama samičká Zářná Vzora.
Mezitím se v New Yorku iniciativa Avengers rozhodla pro tajný průzkum Aveviny totality a vyslala dva zástupce, protože staří kamarádi chtěli jít na pivo.
"Jaktože jsem střízlivý?" zavyl tmavovlasý po první lahvi Pangalaktického megacloumáku.
"Ty už máš dost," prohlásilo pohlavně neutrální výčepní a za límec ho vytáhlo z hospody.
Blonďatý usnul, sjel pod stůl a stáhl ubrus. Vzora sotva zachránila láhev.
"Takže mám pít sama?" povzdechla si.
Závěrečná poznámka:
Tento příběh se nidky nestal, nemá nic společného se skutečnými osobami a pokud ano, všechno popřu.
Kapitán Amerika I alias Steve Rogers se nemůže opít. Kapitán II alias Bucky Barnes na tom bude nejspíš podobně, ale na rozdíl od Steva canon neuvádí, zda o tom ví.
Nad krajinou doznívaly výbuchy.
K osamělé Diktátoře na kraji skalního převisu se plížila Nepřítel. Byla zpozorována dřív, než mohla podlehnout pokušení shodit Diktátoru dolů.
“Podívej, cos provedla!” obsáhla gestem ruky celý obzor včetně bouřkově zatažené oblohy.
“Něco končí, něco začíná,” usmála se Diktátora mile, “Právě teď začalo dlouhé období míru a prosperity. Lidstvo se poučí. Zářná Vzora bude mít klid na práci. Všechno jde podle plánu.”
“Nejsem si jistá,” zabrblala nepřítel a v duchu počítala sloupy kouře z požářišť.
V té chvíli se mraky na obzoru roztrhly a krajinu ozářil rudý západ slunce.
Když se nepřítel ohlédla, Diktátora zmizela.
Zmizela?
Nahrazuji č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk
Varování: Patos, mooooc patosu.
Drabble:
Noc odcházela a blížilo se ráno. Naše oči byly suché, ale srdce přetékala vzpomínkami. Zpoza obzoru přicházel úsvit. Slunce pozlatilo jeho tvář zbrázděnou bolestí.
„Ach, Vinnetou,“ zašeptal jsem to drahé jméno a stiskl jeho ruku. Věděl jsem, že želí její smrti. Já však litovat nedokázal.
Začínal další z dní, které mi bylo dopřáno strávit po boku svého bratra.
O mnoho let dříve na hoře Hancock
Červený záblesk.
Vrznutí modrých dveří.
Z budky vyběhla dívka.
Zazněl výstřel.
„Za slash!“ vykřikla a vlastním tělem zastavila kulku.
Přesně tohle chtěla Zářná Vzora udělat už od čtyř let. Teď konečně znala ty správné fandomy.
Závěrečná poznámka:
Ehm... ve skutečnosti jsem měla dokonce i plán, jak bych dokázala přežít. Jen ta Tardis mi furt chyběla!
Diktátora pročítala texty. Totalitní internet stál obvykle za houby, projekt Napište Diktátoře gratulaci s povinnou účastí však šlapal skvěle. Přesto nechápala, že to nezatrhla hned. Která podlá ministra to měla vlastně na svědomí? Ministra financí? Možná ji popadla chuť dělat frekvenční analýzu či co.
Okýnka svorně zářila jasnou zelenou, znamenající, že příslušný občan napsal a uložil gratulaci o předepsaném počtu slov. Jen jedno políčko blikalo rudě. Ach, ten nevděčný Nepřítel, povzdechla si Diktátora.
Převlékla se a důstojně se odebrala na lože. Když už chtěla odhrnout přikrývku, všimla si malého balíčku na polštáři. V neumělé kartonové krabičce štěrchal drobný kořínkový koláček.
Závěrečná poznámka:
Ministře financí se omlouvám, že si ji beru do huby.
Povídku ovlivnil i Muž, který sázel stromy a Les mytág. Vzora je vzora vždycky. Ať je jaro nebo zima, shání se po mrkvi. Ale...
Drabble:
...mrkev v zimě spí. Nebo je mrtvá. Vlastně mrkvá. V lepším případě stihla shodit semena, ve kterých teď přes zimu Chidr sní své zelené sny. Na jaře squattuje pod střechou základky naproti Vzořině oknu.
Letošní jaro vyhlíží spíš jako zima.
Mrkev si to myslí taky a hnípe ve sklepě - až po krk zaražená v písku.
Škoda, že Vzora žádný sklep nemá... Chudák mrkev tak musí sdílet komůrku (přesněji řečeno krabici) s cibulí a zkvašeným moštem. Chidr-opilec tam byl taky, jak Vzora zjišťuje o týden později, kdy mrkev vypučí (v prosinci) a vcelku nespravedlivě je degradována na žrádlo pro bezdomovce.
Závěrečná poznámka:
Prosím o minutu ticha za mrkev. A za Chidra, jehož přítomnost se pomalu a jistě vytrácí.
Pozn.aut.: Chidra-opilce počítám jako dvě slova. Snad správně.
Došlo i na mě. Ten děsivý nátlak. Ta očekávání, která nejsem ochotna splnit.
Podvolit se nerovnému spojení? Nikdy!
Žít v nekompatibilním páru? Nemožné!
Jsou situace, kdy opravdu nemohu být nakloněna kompromisům. Jsem si totiž až příliš dobře vědoma, že takový osud by pro mne byl horším než smrt, zapomenutí a nicota.
Nepoddám se. Je rozhodnuto. Raději sama ukončím své trápení!
...
A v tu chvíli, kdy se lichá ponožka již chystala navěky spočinout v odpadkovém koši, zachránila ji laskavá ruka Diktátořina. Vzala ji, vyrovnala a spárovala s ponožkou jí rovnou.
A identické ponožky žily šťastně a spokojeně, až do dalšího nošení.
...jelikož Aveva otravuje konstantně - a že to prý za dvacet minut nestihnu. Škoda, že to trvalo jen deset. A snad to splní téma ;-)
Drabble:
“Tak co teda?” začínal být naštvaný a to se nestávalo často. Alespoň z pohledu těch dole. Tyhle apatosauři se objevili o několik desítek miliónů let později. Už dávno uzavřel tuto část kartotéky. A navíc nebyli evidováni jako apatosauři - dokonce ani jako živočichové.
“Víte, pane,” začal nesměle Polda. “My jsme prováděli…”
“...takový experiment,” navázal Polda. “Ale on nás tyranosaurus poznal.”
Bůh se zamyslel. Pohlédl dolů.
“Mléčná dráha, Země, Česká republika, Praha,” Bůh uviděl čísi počítač. “Sládkova 3. Teda alespoň dle... maps.google.com.”
Tyranosaurus tam nebyl - či ano? Dřevěná hračka?
Zhluboka se nadechl a zaburácel: “Nebe není žádný holubník! Zpátky dolů…!”
Závěrečná poznámka:
...navazuje na Aveviny Poldíky z tématu ohledně pampelišek - nechť si každý vyhledá sám... A na dar, jež dostala - třeba na požádání předvede :-)
Když jsem tě viděla poprvé, připadal jsi mi ošklivý.
Když jsem tě viděla podruhé připadal jsi mi drzý.
Když jsem tě viděla potřetí, tiše jsi mi doléval gin s tonikem. A do každé sklenice přidal okurku.
Nevím po kolikáté jsem tě viděla, když jsi mi zapálil vlasy, ale v tu chvíli jsem se zamilovala.
Zdálo se mi, že se doplňujeme, ve všem mi rozumíš, na všechno máme stejný názor.
Pak fáze akutní zamilovanosti přešla.
Když jsem s tebou mluvila naposled, vysvětloval jsi mi, kde je zásadní chyba v konceptu DMD.
Ale i tak si myslím, že jsi moje spřízněná duše.
Původně jsem tohle drabble chtěla věnovat slovutné Diktátoře k jejímu významnému životnímu jubileu, ale nějak mám dojem, že se to moc nehodí. Takže ho věnuji všem, kterým bude připadat, že alespoň trochu dává smysl.
Varování - obsahuje mrtvou Zářnou Vzoru.
„Ty jsi Zuzana,“ řekla Zářná Vzora. „Já tě napsala. Andělská sociální pracovnice, takovou blbost můžu vymyslet jen já. Jsem mrtvá? Ale já toho musím ještě spoustu dopsat!“
„Bohužel,“ zavrtěla hlavou Zuzana. „Takhle to nefunguje.“
„Ach jo,“ povzdechla si Vzora. „Co teď?“
Přistrčila jí hromádku formulářů s hlavičkou „Soupis hříchů“.
„To jako že si to mám vyplnit sama?“
Zuzana jí mlčky podala propisku.
A tak Zářná Vzora sepsala skoro všechny své hříchy a posoudila jejich závažnost. Bylo jich moc a snažila se na žádný nezapomenout. Ani na pokrytectví.
„Co dál?“ zeptala se, když skončila.
Zuzana se usmála a všechny formuláře roztrhala.
Závěrečná poznámka:
Děkuji všem, co četli moje drabbly. Věřte mi, že si toho moc vážím.
“He-he,” přiklapl notebookem ocasy. “To maj za to obrácené jabko.”
“Tohle za bordel v koupelně,” když jednoho hodil do pračky.
“No jo, ani ta data jim nepřijdou divná...” ušklíbl se a přiklopil druhého miskou.
“Odmrazují?!? Olejujou?!?” vběhl do kuchyně. Bohužel, uklouznuv minul oba.
Také je zavázal do ponožky -jedné z mála, které nerozkousali.
“Muehehe,” zasmál se, když vyměnil těsto za hroudu pružné gumy.
Také často natahoval klíček.
“Alespoň dáreček je dostane. ...škoda, že opravdu není nebezpečný.”
“To musíš takhle...” začal vysvětlovat hodiv palačinku na zem. Minul -trefuje se hůř, když to má vypadat nenápadně.
“...a teď vychlastal leštěnku na nábytek!”
S hlasitým hvííít se projela na své kolečkové židli přes celou kancelář, na konci se ještě párkrát zatočila dokola, zatřepala nožičkama nad podlahou, vzápětí nasadila zcela vážnou tvář a zasedla ke stolu. Být ministrou školství je totiž velmi vážná činnost a ona ji vykonávala svědomitě. Fialový diář hlásil, že za minutu ji čeká první oficiální schůzka.
„Můžeš,“ houkla do bzučáku a dveře se otevřely. Ministr(a) dopravy a dolevy vstoupil s velmi upoceným čelem.
„Náročné ráno, drahý?“ tázala se ministra svého nelegálního chotě.
„Hrozně. Krotil jsem tramvaje. Dvanáctka pořád nejezdí dopředu. A dvaadvacítka mi neustále utíká na koleje, které nejsou její.“
Vzora se snažila nekousat si nehty.
„Nedupej, nemůžu se soustředit!“ ozvalo se z jeskyně. „A vůbec, pojď už.“
„Tak co?“ vybafla.
„Je to moc hezký, (Vzora se vypnula.) ale… (Ramena jí poklesla. Nesnášela „ale“!) …ještě by se to dalo trochu vylepšit: přehodit slovosled, tohle by Filip neřekl, tady čárka, tohle jsem nepřečetla.“
„Dyťs to rozšlápla!“
„Nechalas mi hrozně úzkej chodníček!“
„Můžu aspoň pátou verzi psát už na papír?“
„Dochází tužka. O papíru darmo mluvit.“
„Já vím. Jenže se bojím, že začne foukat a…“ škytla.
„No, dobře. Ale neflákej se!“ houkla Beta, než odešla.
Vítr už skutečně zvedal první zrnka prachu.
Závěrečná poznámka:
Doufám, že je to pochopitelné. Nějak mám pocit, že umazání poloviny textu, abych dosáhla počtu sta slov, srozumitelnosti úplně neprospělo.
“Tak, a tady budete psát celý měsíc drabblata!” oznámila jim Diktátora.
Sklepní místností se rozléhal neuvěřitelný rachot.
“Psací stroje?” pokrčila nos Donna. Doktor se pátravě rozhlížel kolem.
“Vysvětlím. Psací páska je napuštěná krví sedmiletých dětí. Drabbles po sepsání obětujeme Internetovému Černobohovi,” ukázala Diktátora na planoucí pícku, “a budeme mít větší sledovanost stránek než Google. A neuvěřitelné příjmy z reklamy. Takže do práce, holoto!”
V tu chvíli ji Doktor kopl do holeně. Popadl Donnu, odstrčil hlídače u dveří a oba vyběhli nahoru. Byli pryč.
Místnost ztichla. “Ach jo,” povzdechla nešťastně Diktátora. “Zrovna, když jsem jim chtěla říct, že je to apríl.”
Avevin výtvarný talent je s DMD neodmyslitelně spojený a zaslouží si trochu té publicity. Proto si dovolujeme upozornit ty z vás, kdo stále prožívají abstinenční příznaky, na její velkolepý projekt.
Kdo zatím nezná hlavní postavy, může se s nimi seznámit zde.
Posledních třicet nocí měla Diktátora neklidné sny. Znovu se v nich vracela do podivné svatyně za hranicí časů. Znovu prožívala osudy různých osob v jediný den, kdy se slunce propadlo do nebes. Byla novic i kněžka. Oběť i velekněz. Boží bojovník i žebrák. Zabíjela a mučila. Prala a prodávala květy. Žvýkala a pohřbívala mrtvé. Bezděky přemítala nad svými sny i ve dne. Iritovalo jí to. Snící Diktátora je neefektivní. Nepodařilo se nalézt lék, který by ji snů zbavil. Doufala, že to skončí jako loni. Dnes, v Den Diktátořina Triumfu, který završil dubnovou revoluci. Zítřejší noc snad bude opět beze snů
Nebylo to jednoduché. Podzemní hnutí jí sem propašovalo chytrý telefon, který ukradli jedné výstřední milionářce. Ani oni nesměli vědět, k čemu ho potřebuje.
K síti se připojila prostřednictvím devatenácti proxy serverů. Tři z nich byly v sousední dimenzi. Jeden nikdy neexistoval.
Neodvážila se nic psát na papír. Ťukala do dotykového displeje. Všechno trvalo strašně dlouho, ale postupně se zlepšovala.
Z mobilu pravidelně mazala paměť. Pofňukávala pokaždé, když zmáčkla delete. Neměla zálohy.
Telefon byl nastavený tak, aby se smazal, když někdo špatně zadá PIN.
Stejně ji jednou odhalí. Věděla to. Jenomže Vzora potřebovala novou identitu. Nedokázala psát, když ji všichni sledovali.
Napsal uživatel Ebženka dne 21. Duben 2012 - 22:13.
Pro Lunkvil.
Doktor vystrčil poslední reptající vězeňkyni, rychle zamkl dveře, zmáčkl několik páček a pak se s úlevou zhroutil na řídící panel. Po chvíli, když mu obě srdce přestala bušit jako zběsilá, se zhluboka nadechl a s úlevou se protáhl. Teď by si dal...
"Čaj?" ozvalo se zezadu.
Ztuhnul. "Jak jste se dostala zpátky?"
"Hmmm... prostě tak..."
Myslel jsem, že jsem vás vyhodil všechny!"
"Já nejsem všechny. Já jsem Nepřítel. Tedy teď už asi zase jenom Beta. Zlá Beta."
"A kdybych vás vyhodil na další zastávce?"
"Však víte. Dejte si radši čaj," řekla Beta konejšivým hlasem.
Zhluboka se napil. Byl skvělý.
"Koláček?"
Napsal uživatel Rebelka dne 20. Duben 2012 - 21:52.
Když Doctor zničil Avevinu totalitu, zavřel její členky do zapadlé místnůstky v útrobách Tardis.
Upřímně – tu místnůstku nenáviděl. Ještě upřímněji – k smrti se jí bál.
Proto se mu teď klepala ruka, když tichounce klepal na dveře.
„Ehm… dámy? Nástup?“ špitl.
Rozzuřené pohledy se do něj zabodly jak oštěpy.
„Co zas chce?“
„Beztak potřebuje zavázat kravatu.“
„Nebo má roztrhaný ponožky.“
„Nebo timelordí rýmičku.“
„Pověz, žes zas někde rajzoval a nevzal si šálu?“
„Ale ta byla čtverky…“ zaprotestoval, ale hned se vzpamatoval. „Jen jsem vám chtěl říct, že vás propouštím zpátky na Zem,“ zadeklamoval.
„Radši obětovat planetu než tohle…“ dodal velice tiše.
Napsal uživatel Lunkvil dne 15. Duben 2012 - 23:01.
Poznámka: Doufám, že mi projde to poněkud volnější pojetí zadání. A taky prosím omluvte absenci nějaké úžasné myšlenky.
-----------------------------------------------------------------------------
Maminka nešťastně koukala do žákovské knížky. Při hodině slohu nedává pozor, vyrušuje a nechce psát podle zadaného úkolu.
Zhluboka si vzdychla. Poznámka nezněla kriticky, ale ona uměla číst mezi řádky. Když to bude pokračovat stejným způsobem, bude mít synáček v životě pořádné problémy. Musí ihned rázně zakročit.
„Takhle to dál nejde, Vojtíšku. Víš přece, že bez slohu v dnešní společnosti neobstojíš. Proč neposloucháš paní učitelku?“
„Když mě to nebaví psát,“ přiznalo dítě zkroušeně.
„A co to vlastně probíráte?“
„Procvičujeme základy oslavných komentíků…“
Mamince se před očima udělaly mžitky a při představě, co by tomu řekli v práci, omdlela jako špalek.
Polda: „Mám hlad. Kručí mi v bříšku!“
Polda: „Já taky. Včera v noci jsem vůbec nemohl spát.“
Polda: „Všechnu zeleninu sežere!“
Polda: „A nechává jen košťály.“
Polda: „Ta druhá není o nic lepší. Držej dietu. Prý aby byly krásné, štíhlé a zdravé.“
Polda: „Vzpomněly si na tu brokolici?“
Polda: „Jo, ta druhá ji vyhodila.“
Polda: „Tak ji vytáhneme z koše!“
Polda: „Ehm…“
Polda (podezřívavě): „Co?!!“
Polda (provinile): „Když já měl vážně hlad!“
Polda: „Pch…“
Polda: „Mrzí mě to.“
Polda: „No jo, no.“
Polda (mrk, mrk): „Vážně.“
Polda: „Musíme s tím něco udělat.“
Polda: „A co?“
Polda: „Budeme jim nadlehčovat váhu?“
Napsal uživatel Lunkvil dne 11. Duben 2012 - 11:27.
Poznámka: Navazuje na toto.
------------------------------------------------------------------------------
Byla hluboká noc. Po emocionálně vypjatém dnu většina osazenstva spala hlubokým spánkem. Včetně bdělých hlídek.
Ne tak ministra financí. Ukryla listy papíru hluboko ve výstřihu a odhodlaně vyrazila na cestu ztichlými chodbami paláce. Se zatajeným dechem sestupovala hlouběji do jeho útrob. Ve sklepení už dlouho nebyla. Nemusela sem, co se podařilo zažehnat hrozící státní bankrot.
Dorazila k mřížím a tichounce čtyřikrát zaklepala.
Vězeňkyně byla v mžiku na nohou a hltavě se vrhla po přinesených komentících.
Ministra se tiše vytratila. Až u schodů ji dohonil hlas Vzořina poděkování. Zarazilo ji to. Už dlouho neslyšela, že by jí někdo řekl: Díky, Danae.
------------------------------------------------------------------------------ Věnováno komu jinému než Danae...
