Harry Potter

Doma nám říkali, že nás vyzvedne obr!
Ne. Poloobr!
Já už mám hlad!
Vy ho znáte?
Kde mám kufr!
Vy jste trpaslík?
Řeknu to taťkovi!
Nic nebylo jako obvykle. Unavená dlouhou cestou, přetažená a rozjívená děcka ječela jedno přes druhé, pobíhala sem tam, a ne a ne se uklidnit. Trošku je srovnal až Filch hrozbou školního trestu. Vyšli z nádraží.
V loděnici ale všechno začalo nanovo. Ani školník už na prvňáky neplatil.
Hagridova frustrace dostoupila vrcholu. Popadl těžkou železnou kotvu, rozmáchl se a prohodil ji otevřeným oknem. Žbluňklo to.
„Klid tady bude!!! Jináč vás do tý vody nahážu ouplně šecky!!!“

Kdysi tu byl jeden sen,
v dobách, kdy ještě elektřina nezlepšovala den,
za časů, ještě před počátky našeho věku,
chtěli dočkat se snad tvého či jiného vděku.
Bratrstvo chtěli stvořit, kde i ty můžeš být,
však předtím se ještě musíš prokázat potencionálem svým.
V sedmi zkouškách teď ukázat se musíš,
pak tři bratři mezi své tě přijmou dřív, než tušíš.

Co to jako má být? Z toho mám něco vyluštit?
Je tu pod tím pentagram a v něm V.
Jakože číslo pět? Jak mi to pomůže jako nápověda?

To jsem zvědav, jaké slovo z toho vyluštím. Je tam vůbec nějaké?

Když tentokrát Sirius našel Hermionu doma, zavalenou štosem knih, nijak ho to nepřekvapilo. Ač hrdá a odvážná Nebelvírka, nebyla zvyklá vrhat se do dobrodružství bez rozvahy.
„Asi jsem nadělala víc škody než užitku,“ utrousila na jeho dotaz o stavu věcí, ale nezněla tak zoufale jako minule.
„Můžu hádat? Nejhůř to dopadlo v Pánovi prstenů, zato u Martina se ti změna zamlouvá.“
„Jak to víš?“ vykulila oči a dodala podezíravě: „Nemá ten artefakt vlastnosti, o kterých ses zapomněl zmínit?“
„Kdepak. Ale že Glum je pro příběh stěžejní, to je přece jasný. Pokud si vzpomínám, snažil jsem se ti to dokonce naznačit…“

Celý život vstával Draco brzo. Není nad to, v klidu se přichystat na náročný den. Ani jako ministr se svého zvyku nevzdal, vždyť to mnohdy byl jediný čas, kdy si mohl bez vyrušení vypít kávu.

Jenže dnes
"Draco, kde jsi?" ozvalo se z krbu těsně po rozednění.
"Blaisi, doufám, že máš dobrý důvod, že mě rušíš!"
"Už jsi čet' dnešního Věštce?"

Na první stránce se skvěl článek Draco Malfoy mudlofil a krvezrádce, v něm šéfredaktor sděloval, že do redakce přišel pamflet od Znepokojeného kouzelníka, o tom že Malfoy zrazuje čistokrevné idee a že je třeba se tohoto otráveného jablka zbavit.

Zíral na něj jako by měl dvě hlavy. „Co tím chceš říct, že musíme počkat?“
„Potřebujme, aby utichly vody. Nemůžu těsně po procesu rodičům říct, že si přivedu domů zlatého chlapce a že se nedočkají nikdy vnoučat. Díky tvému svědectví otce pustili z Azkabanu, za to máš body k dobru jak u něj, tak u matky. Můžeš z toho mít dobrý pocit. To přece uspokojuje hrdinu, jako jsi ty, Pottere."
„Dobrý pocit je mi užitečný asi jako Voldemortovi gumička na poušti. A uspokojený budu, až rodičům konečně přiznáš, že jsme spolu, Draco. Vždyť ani neví, že spolu přes rok bydlíme!“

Po skončení hodiny lektvarů s profesorem Snapem měli bradavičtí studenti dvě hodiny volno, a tak Harry s Ronem a Hermionou se rozhodli, že půjdou do Nebelvírské společenské místnosti. Šli po pohyblivém schodišti k obrazu Buclaté dámy, která, když je spatřila, vykřikla: "Heslo!"
Harry odpověděl: "Růžové lízátko profesora Snapea," a otevřel se vchod do Nebelvírské společenské místnosti. Harry s kamarády vešli do místnosti a tam na stole leželo červené jablko ovázané růžovou mašličkou a se vzkazem Pro Rona a nakresleným srdíčkem.
Ron už chtěl kousnout do jablka, když mu ho najednou vytrhla Hermiona říkajíc: "To jsi úplně zapomněl na Romildu Vaneovou?"

Před branou bradavických pozemků netrpělivě poskakoval jeden z domácích skřítků, kteří se starali o zvířata. Chytil Hagrida za ruku.
„Borek tady čeká, pane! Ten malý testrálek asi umře!“ Luskl prsty, svět se zatočil a v mžiku stáli před ohradou.
Testrále leželo na boku, břicho nestvůrně nafouknuté. Skřítek ukázal nešťastně na jablůňku, která stála v rohu ohrady. „To jablíčko muselo být otrávené, pane!“
„Houbelec votrávený,“ mávnul Hagrid rukou. „Enom jich ten trouba sežral moc. Bude to dobrý. Na zkaženej žaludek znám takový pěkný malý kouzlíčko.
Ale poslouchej, jak to, žes mě sem přenes? To přeci může v Bradavicích enom ředitel, ne?“

Profesor se přetočil na záda.
„Quirelle!“
Muž na posteli sebou trhl.
Proč ho musel najít zrovna Quirell? Naprosto neschopný poskok. Nezvládl ukrást kámen mudrců. A to spaní na zádech. Voldemort mu říkal, že hlava zabořená do polštáře mu nedělá dobře. Quirell byl neužitečný jako gumička na poušti. Hůř. Jako tlačítko na přechodu.
„Co jsem říkal?“
„Omlouvám se, můj temný pane,“ zareagoval Quirinus pokorně.
„Quirelle,“ oslovil ho pisklavý hlas. „Dívám se jak chodíš na záchod, říkej mi Voldemorte.“
„Ano, můj-“ Quirinus začal opatrně, „Voldemorte.“
Voldemort zjihl. Nemohl se dočkat vlastního těla. Konečně se s Quirellem dostanou na rande na kolečkových bruslích.

Myslela jsem, že se ocitnu u jiné Nymerie, blesklo Hermioně hlavou, když přistála na horké poušti Dorn.
Zmiňovaná dcera Oberynova si jí nevšimla, plně zaujata tréninkem. Její dovednosti v boji se sečnými zbraněmi byly impozantní. Teď přesekla letící gumičku do vlasů! Hermiona provedla mírné úpravy na výstroji, mávla hůlkou Confundo a záhy byly v družném hovoru.

„Musím se věnovat cvičení, brzy vyrazíme do Králova přístaviště.“
„Ale… není to nebezpečné?“
„Pche… Krále Roberta rozpáral kanec a Cersei ani Joffrey ho nepřežili o moc dlouho.“

Hermiona zalapala po dechu. Určitě musí zjistit podrobnosti, ale vlastně… možná se jí tenhle dějový zvrat zamlouvá…

Plahočil se dětským pískovištěm. Zrnka písku jako balvany, všude se tyčily formičky, kbelíčky, lopatičky, zapomenutá gumička do vlasů jako obrovský růžový had… najednou kolem něj vyrostly skleněné stěny. Byl v přesýpacích hodinách. Písek se nemilosrdně sypal, čas běžel…
„Hagrride, prrobuď se! Katastrrofálně jsme zaspali!!!“
Zamrkal a posadil se. „Dyť se nic neděje, ne? Děcka přijedou do Prasinek až navečír. A přenášedlem sem doma hnedle.“
„Ty ano! Ale“ zachvěl se Olympě hlas počínající hysterií, „moje studenty začne létající kočárr postupně přřivážet už za čtvrrt hodiny!
„No tak se holt vomluvíš, že deš kapku pozdě.“
„Omluvím? Ale komu? Řředitelka jsem přece já!!!“

Na podnět cestujících Kouzelnické dráhy rozhodly o instalaci wi-fi do všech souprav. Magitechnici makali, když do depa kouzelnických vlaků vešel Gregory Goyle.

"Co tu překážíš, Goyle?" zavrčel mu znenadání u ucha Zachary Smith, vedoucí magitechnik.

Greg se na bývalého Mrzimora povýšeně podíval a odsekl:
"Jsem tu pracovně. Posílá mě Grangerová, jestli stihnete upravit Bradavický expres včas."

"Vyřiď Hermioně, že tohle je poslední normál, pak se vrhnem na Expres. Takže do prvního září to v pohodě zvládnem."
Jen nevím, jestli děláme dobře a díťata neochudíme, pomyslel si, když zavzpomínal na ňadra Romildy Vaneové a jejich průzkum během poslední cesty z Bradavic.

Na Divokém západě se naštěstí žádná apokalypsa nekonala. I když vlastně…

„Pospěš si, musíme stihnout vlak!“ poháněla elegantně oblečená mladá dáma chlapíka, který se v obleku evidentně necítil příjemně.
Oba měli indiánské rysy a byli si podobní. Hermiona se na ně jaksi mimoděk usmála, ale nevěnovali jí pozornost.
„Nezapomněl jsi nic? Nákupy pro našeho šamana máš pořádně zabalené?“ tázala se a slovo šaman vyslovila tiše a jakoby štítivě.
„Neboj se, všechno jsem zařídil, sestřičko,“ zamumlal náčelník Apačů, zde v roli sekýrovaného nesvéprávného pitomce.

Nebylo by lepší, kdyby vedl svůj lid do zničující války s bílými tvářemi?
Civilizace Nšo-či zjevně změnila…