DMD č. 2. pro 2. 4. 2012. Téma: Slepice

Obrázek uživatele Durwen

Vezmi černou slepicu...

Místní policista - detektiv se zoufale zadívá na osobu sedící naproti němu. Malá, bledá, tváře divé, se slepičkou osoba. Detektiv si sundá brýle a s povzdechem si promne spánky. „Takže, abychom si to ujasnili, pane Vandrovče-“ „Jakub, říkejte mi Jakub.“ Natáhne se k němu stará, špinavá ruka, co by nutně potřebovala umýt. Osoba, ke které ruka patří má tentýž vzhled, plus odér domácí pálenky. „Jakub Vandrovec, exorcista amatér.“ Policistovi - detektivovi svitne. „Takže ta slepice, při jejíž krádeži jsme vás nachytali…“ Exorcista nadšeně pokývá hlavou. „Bať pane, potřeboval jsem zaplatit čaroděje. Von furt, že samohonka nestačí. Prý ´Vezmi černou slepici…´“

Obrázek uživatele Sindual

Zkratkou na slepici!

„Chyť ji!“
„Proč já?!“
„Ty si teda kamarád! Já ji chytím, ale vezmu si pak větší kousek - budeš ještě litovat!“
Oba se po sobě podívali a pak se ve společné snaze předstihnout toho druhého vrhli na zem, kde na ně zvědavě natáčela hlavu zatoulaná slepice.
Bosé chlupaté nohy zadupaly po udusané hlíně a slepice se rozkvokala strachy.

„Mám ji!“
„Ne, já ji mám!“
„Nenech se vysmát, držíš jenom křídlo!“
Počínající hádku uťaly výkřiky blížícího se majitele slípky.
Slepice byla rázem zapomenuta a po obou postavách zbyl jen rozvířený prach.

„Hobiti mizerný,“ulevil si farmář, když konejšivě zvedal slepici ze země.

Fandom: 

Život po životě

Veliký Nadkohoute, čím jsem Tě rozzlobila? Vždyť jsem neklovala ostatní, řádně se popelila, zobala, co mi nasypali, a kdybych se toho dožila, snášela bych jen do kukaně! Tak čím jsem si tohle zasloužila?

Duše kuřice Maransky si beznadějně načepýřila duševní peří a po duševním zobáku jí stekla duševní slza. A zakousnutí kunou by se dalo počítat jako mučednictví – vážně doufala, že se dostane na to lepší místo. Kdyby aspoň věděla, proč má posmrtný život trávit mezi bezhlavými vyvrženými trupy svých spolusester, mezi jejich vnitřnostmi a naporcovanými kusy těl.

Dveře vrzly a zacinkal zvonek. Do prodejny Ráj kuřat vstoupil další zákazník.

Fandom: 
Obrázek uživatele Lunkvil

Úlovek

Arthur nemohl uvěřit svému štěstí. Pod chatrným a už silně zapáchajícím ručníkem držel chycenou slepici, nebo aspoň nějaké jí podobné zvíře. V duchu si už představoval to vítané zpestření jídelníčku. Samotné vejce se sice s hemenexem měřit nemohlo, ale když to srovnal se svou obvyklou stravou…
Opatrně zvíře zvedl a triumfálně zamířil k domovu.
Teprve u jeskyně ho do očí praštila drobná chybička jeho plánu. Nedisponoval klecí a jeskyně samozřejmě dveře neměla. Rezignovaně slepici vybalil z ručníku a pustil ji na zem. Chvíli naivně doufal, že třeba zůstane dobrovolně. Pták mu ale věnoval jediný pohrdlivý pohled a byl ten tam.

Obrázek uživatele Amy

No second chance (Svaž slepici křídla)

Neotočíš se, ani když se zhluboka nadechnu.

Potlačuji dětinskou potřebu natáhnout ruku vpřed, když promluvím. "Já..."

(se omlouvám, nedořeknu, avšak ty dokážeš číst i umlčená slova)

"Vím, že to nebyla tvá vina. Mám, co jsem chtěla." Dodám hořce a obrátím se k východu.

(zoufale toužím po tom, abys mě zastavil. Ale to ty neuděláš. Neodpouštíš těm, kteří tě zklamali)

Přesto jsem opravdu ráda, že jsem tě potkala. Nebýt tebe, nezbylo by ze mně nic a jestli jsem si jednu věc ujasnila již dávno, je to vědomí, že jakákoliv forma existence je lepší než žádná.

Navzdory tomu, že máte svázaná křídla.

Fandom: 
Obrázek uživatele Anne

SLEPICE

Hladovému Mugenovi se do cesty nestav. Tak zní staré pořekadlo. Povím vám, jak vzniklo.

Žil kdysi samuraj jménem Mugen drsný a drzý chlapík – také trochu grázlík. Katanu velice rád vytahoval proti všemu, nelibému jeho zraku. Jednou potkal samuraje, co se tvářil, že snad jej převyšuje. Kvůli dívce shodli se však, že souboj smrtí končící, pro samuraje po slunečnicích vonící, odloží. Netušili, co je čeká. Hlad, únava a žádná sláva, ale mnoho zkušeností. Mugen už psát a číst umí. Graffiti ho také baví, místo meče štětec hladí. Dílo hladového umělce, barvu nedobrovolně uvolnila slepice, skví se na zdi dodnes nápis SLEPICE.

Obrázek uživatele Erys

Pod lipami...

Fandom: Upálení mistra Husy (nikdy nedotočený kroužkový film; scénář je v případě zájmu k dispozici na http://www.thilia.ic.cz/scenar.pdf)

Poznámka: Je to slabší, já vím. Ale snad ne úplný propadák.

Vážně jsem ho měl poslat někam. Nepotřeboval bych se vrátit, takže bych ani nemusel sledovat tu naprosto zoufalou scénu.

Podporoval jsem je, když jásali u Husových kázání.
Sdílel jsem jejich strach z činů Koncilu.
Po Husově smrti jsem se je rozhodl vést dál. Potřebovali vůdce.

Jenže k Liškovi se pak přidali křižáci. Díky nim mě dostal.
Když mě umírajícího našli, říkal jsem jim, ať se sjednotí.

Myslel jsem tím dřív než během dalšího Liškova útoku.

A tak je teď sleduju, jak se nechávají rozmetat na kousky.
Pomoct jim už nemůžu.

Důstojnými tvory českého dvora se takhle nikdy nestanou.
Blbý slepice.

Fandom: 
Obrázek uživatele Envy

Už zas

„Slepice.“
„Cože?“
„No slepice.“
„Co s nimi, k jídlu?“
„Né tyhle slepice.“
„Tak jaké?“
„Přece támhlety.“ Řekl Matt a rozmáchlým gestem ukázal na skupinku holek stojící opodál.
„Ale co s nimi?“
„Neřeš.“
Na Joshově tváři se namísto předešlého nechápavého začal objevovat výraz naštvaný. Nejenže tu Matt leží jen tak na lavici, tváří se jako kdyby mu celý svět ubližoval, ale ještě si dovolí nazvat slepicemi partu holek, mezi které patří dívka Joshových snů.
„Tak víš co? Trhni si nohou!“ Odsekl a otočil se k Mattovi zády. Nemohl už tudíž vidět Mattův potěšený úsměv, už zas se mu podařilo Joshe naštvat.

Fandom: 
Obrázek uživatele Ebženka

O péči sousedské

Poznámka: Kdo ví, co to do mě vjelo...

Ó moudrý kádí, z nejmocnějších mocný, ze spravedlivých nejspravedlivější,
hlavou v zem biji, posuď prosbu mou, milosrdným okem pohlédni!
Snad vichr, snad strašlivý dív kol domova mého přeletěv, vratké rozmetal, živé vyplašil.
Vyběhla slepička naše jediná, potěšení i obživa, sousedu na zápraží, střevíc vyšívaný neuctivě potřísnila. Rozlítil se, slepičku chytit dal, k večeři přichystat. Přikaž mu, mocný, slípku nahraditi!

I rozhodl kádí:
Se sousedem jako s přítelem cítě, ohraď dům svůj, jemu nové střevíce zdobené daruj. On, v laskavosti smírné, ne jednu, pár slepic nechť tobě daruje. Soudu pak oba deset dinárů, ať pamatujete: souseda v úctě a péči chovej!

Obrázek uživatele Blanca

Srdeční záležitosti

"Kamarádky ji vytáhly na Slepičí víkend," referovala Molly, zatímco si nalévala víno.
"Vždycky mi připadala jako kvočna," podotkl Sherlock poněkud nepřítomně.
Molly se zamračila.
"Není pro něj. Unudí ho k smrti za pár měsíců," pokračoval detektiv.
"Když dneska odjela, vypadal jako zmoklá slepice," oponovala Molly. "Myslím, že ji miluje."
"Analýzy ti nikdy moc nešly."
Pohozením hlavy tu urážku přešla.
"Durdíš se jako kohout, kterému někdo vlezl do kurníku..."
"Chci pro Johna to nejlepší," zabodl do ní pohled temných očí.
Neuhnula, tentokrát ne.
"Potřebuje ji. Ji, nebo tebe. Nemůže bez vás žít."
"Ale dal by přednost mně, že Molly?" zašeptal Sherlock.

Fandom: 
Obrázek uživatele Puma

Jednou v Ponyville...

"Rainbow dash, já...já se moc omlouvám, že tě ruším. Jen..."
"Fluttershy, co se děje?"
"Já...echm, chtěla jsem se tě na něco zeptat."
"No?"
"Já, echm. Neměla bych tě rušit takhle pozdě, ale..."
"Ale?"
"Je to totiž naléhavé a já..."
"Tak povídej."
"Nevím, kam se poděla. Ještě odpoledne tam byla a teď je pryč!"
"Počkej, kdo?"
"Pomohla by jsi mi ji najít? Prosím!"
"Koho?"
"Bělounkou."
"Koho?"
"Byla jsem kontrolovat kurník a...je pryč."
"Počkej, Bělounká?"
"Vždyť to říkám a je pryč!"
"Ztratila se ti slepice? Proč jsi to neřekla hned?!"
"Já...se omlouvám."
"Tak pojď, prosímtě. Jdeme ji najít."

Obrázek uživatele zana

Jenže...

Ano, vede se mi lépe. To, co jsem letos sklidila, snad ani na tak malém poli vyrůst nemohlo. (Taky nevyrostlo, nakradl to.) Koza je vysloveně tlustá. Děti zdravé.
Muž byl v hospodě naposled před… no, před tím. Pak to ještě jednou zkusil, domů přišel pobledlý, střízlivý a zalezl rovnou do postele. Bez řečí.
Někdy mám ale docela strach. Nevím, co bych dělala, kdyby někdo viděl… Copak černé kuře, to se ztratí. Ale on začíná být docela drzý. Tuhle se proměnil už na zahradě. A hned, že ho mám chovat! A ať prý nezapomenu, že když…
Začínám se svého plivníka bát.

Fandom: 
Obrázek uživatele Stevko

Večera

„Azrael, počul si ma? Nepokúšaj sa to loviť. To nie je obyčajná sliepka. Pokiaľ sa môj plán vydarí, ešte dnes večer si na tých malých modrých potvorách pochutnáme.” Vysvetľoval Gargamel svojmu kocúrovi, ktorý sa neustále pokúšal predmetu na stole uhryznúť hlavu. Gargamela to po chvíli prestalo baviť a hlavu odpojil. „Vidíš, nie je to skutočná sliepka,” pohrával si s imitáciou hlavy v dlani. „Necháme ju chytenú v pasci, kde ju nájdu a odnesú si ju k sebe do dediny. Keď už bude tam, tak ich všetkých prehĺtne a priletí s nimi k nám. Pochopil si? Potom si na nich pochutnáme.”


Existuje-li zavedený český název, dejte mu přednost (Šmoulové, nikoli Smurfs).

Fandom: 

Výběr nevěsty

„Doufám, že mi žádnou z těch slečinek nevybere otec za manželku,“ povzdechl si Michael pár dní po plese.
„To se ti žádná z nich nelíbila?“ zeptala jsem se pochybovačně. Přeci jenom některé z dívek byly opravdové krasavice.

„O krásu přece nejde,“ ohradil se Michael, „ale kdybych zavřel oči, znělo by to stejně jako kvokání slepic. Ty taky od sebe nerozeznáš. Samé, jak si přejete princi, jak se Vám líbí, ale nic inteligentního pro normální rozhovor, jen lichotky.“

„To máš těžké, většina z nich tak byla vychována.“

„Ale já chci manželku, s kterou budu moct mluvit o různých tématech. Chci Lucii.“

Fandom: 
Obrázek uživatele Dangerous

Nové zvyky

Nwoye si pamatoval hodně oslav, které pořádali obyvatelné vesnice Umuofia v Dolní Nigérii. Slavil se nový rok, sklizeň, svatby… Poslední svatby se zúčastnil nedávno – jeden z jeho příbuzných se ženil. Všichni seděli v širokém kruhu, uprostřed nevěsta se slepicí v pravé ruce. Přísahala, načež otec ženicha podřízl slepici hrdlo a krev nechal skapat na vzácný předmět, který kdysi patřil jejich předkům. Tento obraz se mu vryl do paměti. Když zavrhl staré náboženství a zvyky, věděl, že jeho budoucí svatba bude vypadat jinak. Když si však později přisedl v kostele vedle nového mladíka z vedlejší vesnice, uvědomil si, se ženit nechce.

Obrázek uživatele Maglynn

Nový kohout ve městě

Vykračoval si pyšně po dvorku, peří na ocase řádně lesklé.
Rozhlížel se po něm, tu uzobl zrníčko, tu kus suchého chleba.
Zastavil se na nevelké vyvýšenině a přehlédl těkajícím očkem celé své království.
Slepice byly všude.
Hnědé, kropenaté, pár černých.
Vypnul hruď a zakokrhal.
Tak, teď všechny ví, kdo je tady pán, prolétlo mu drobnou hlavičkou.
Teď se nikdo neodváží přehlížet ho.
I když je tady nový.

Slepice svorně zvedly hlavy od země.
Jedna, kropenatá s pocuchaným křídlem se na něho podívala, škubla hlavou a nejistě se k němu vydala.
Kohout v duchu zajásal.
Tady se mu bude moc líbit.

Fandom: 
Obrázek uživatele Charlie

Kulturní zážitek

V potemnělém sále městské Opery zaduněl gong a na scéně se zjevila postava.
„Na úsvitu věků, když se vesmír teprve formoval, zrodila se Želva. Hleďte, toť ona!“
Ve vzdálené řadě hlediště cosi zašramotilo do ticha.
„To bych moc rád, ale přes tuhle slepici bohužel nic nevidím!“ ozval se velmi hlasitým šepotem malý mužík, který seděl za dámou s objemným kloboukem a všemožně se nakláněl, aby se dostal ze zákrytu.
„To není žádná slepice, vy barbare!“ rozlítila se dáma ukazujíc vycpaného opeřence na svém klobouku pobaveným přihlížejícím.
„Naprosto vás chápu, madame,“ řekl vedle sedící Kachní muž s chápavým úsměvem na tváři.

Fandom: 
Obrázek uživatele Wee-wees

Patronus

Doba byla zlá a Arthur chtěl, aby se to kouzlo naučila. Pro všechny případy.
Dvojčata usnula hned po večeři, malý zázrak.
Charlie odpadl v polovině kapitoly Toulek Trnoocasého Toníka.
Bill se rozhodl předstírat spánek, aby zjistil, proč rodiče večer chodí ven a občas odtud přichází stříbrné světlo. Předstíral usilovně, dokud neusnul.
A tak byl čas cvičit.
Dosud se jí dařila jen stříbrná mlha, ale Molly měla pocit, že se tomu konečně dostává na kloub. Jen to zvládnout rychle, než se některé dítě probudí.
Expecto patronum!

Musela Arthurovi přiznat ke cti, že se ani neusmál.
Velká stříbrná slepice odkvokala do tmy.

Fandom: 
Obrázek uživatele Ness

Dárek

U stromečku jsem si jí nejdřív nevšimla. Bleskurychlá devastace všech baněk v mém dosahu holt měla přednost. Ale pak jsem objevila to kouzlo. Ten úžasný šimravý pocit v břiše – něco mezi strachem a nadšením – s každým zhoupnutím. Stačilo roztáhnout křídla a odletět do fantazie.
Další den ráno jsem se k ní hnala přímo od snídaně.
„Cepice! Ci cepici!“
„To je kohout,“ důležitě mě poučovala starší sestra.
„Cepice!“
„Kohout! Jsi malá a hloupá.“
„Ty víc! Cepice!“
„Ne, ty!“
„Ááááá!“
„Mááámííí!“
Naše duo řvoucích příšerek maminka stihla přerušit ještě před započetím rvačky.
Ale stejně byla houpací slepice mojí nejoblíbenější hračkou ještě dlouho.

Fandom: 
Obrázek uživatele Profesor

Výuka čili život štěněte

Štěně se třáslo vzrušením a nervozitou. Dnes byl velký den. Starý pes Ron, se kterým sdílelo dvorek, mu slíbil hon na slepice.
Štěně se velkých ptáků bálo. Z prvního domova je neznalo a kuři, jakoby to vycítili, mu ubližovali, kde mohli.
Štěně se připlížilo k Ronovi.
„Můžeme?“ zeptal se starý pes. Štěně přikývlo. Pes se rozběhl. Hejno slepic se rozprchlo do všech světových stran. Pes si vybral slépku s černým peřím. Plácl ji po hřbetě, až se prohnula.
„Takhle se na ně musí,“ sdělil štěněti. „Jenom si musíš dávat pozor, aby tě neviděl nikdo z páníčků. Nemají rádi naši hru.“

Fandom: 
Obrázek uživatele may fowl

Mykvoft

Bylo pět hodin odpoledne a tichou oční přestřelku v bytě 221B Baker Street přerušovalo jen občasné hvízdnutím kalafuny nanášené na smyčec, šustnutí novin nebo zacinkání lžičky o stěnu šálku. Mycroft tentokrát nepřišel sám, jeho dva společníci se ale tvářili neviditelně a nijak nebránili rodinné výměně nezdvořilostí.
„Tohle nikam nevede,“ mávl konečně rukou Mycroft a vstal. „Hezké odpoledne, Johne.“
Bratři Holmesovi si oplatili falešné úsměvy a John ten svůj upřímně pobavený utopil v hrnku čaje. S rukama za zády a nohsledy v zádech Mycroft odkráčel.
Sherlock stiskl housle pod bradou a spustil protivnou dětskou melodii.
Když tři slípky ze vsi jdou…

Fandom: 

Báječná práce

pozn. aut.: poněkud upravený úryvek z jedné nikdy nedopsané povídky.

První den v práci. Člověk se ještě snaží udělat dojem. A Landon Humble byl svědomitý člověk. Ale tenhle úkol ho urazil. Srovnat kartotéku? On, který si svým pojednáním o oidipovském komplexu vydobyl přední místo mezi světovými psychiatry?
„Máte to špatně, Lanny,“ řekl doktor Haggard.
Lanny! Snad doktore Humble, v nejhorším případě Landone!
„Slepici z trojky jste zařadil mezi dosud nediagnostikované.“
„Ano. Pročetl jsem dokumentaci. Paranoia, kterou jste uvedl, zcela neodpovídá…“
Doktor Haggard si povzdechl a nacpal složku do přihrádky Simulanti.
„Dotazy?“ vyštěkl na nováčka.
„Ano. Lampa na pětce…“
„Schizofrenie.“
„Nesvítí.“
„Vy taky, Lanny?“
Doktor Landon mu mlčky podal prasklou žárovku.

Fandom: 
Obrázek uživatele Aveva

Druhá

Zahnány do kurníku uprostřed dne poplašeně kdákaly.
Slepice se zastřiženými křídly.
O ty se starat mohla.
“Nehleď příliš vysoko,” slyšela nespočetněkrát.
Byla druhá. Mladší dcera. Neměla právo na ambice. Její sestra se stala Chrámovou kněžkou, na ni zbyla starost o kurníky.
Poplašená slepice zamávala křídly.
Dohnala ji u plotu. Ale když sevřela třesoucí se tělo, probudil se v ní vzdor.
“Leť.”
Přehodila slepici přes plot.
Sama odhodlaně zvedla pohled co nejvýš.
Zatmění slunce, které poplašilo její svěřenkyně, bylo tou nejúžasnější podívanou v jejím životě.
Poslední podívanou.
Po vzdoru a odhodlání jí v očích zůstal jen zlatý odlesk. Odlesk a slepota.

Obrázek uživatele Quiquilla

S drůbeží příchutí

Poznámka: Odehrává se až po sérii, kdy spolu Veronika s Vlkem žijí v New Yorku. Vlk se rozhodl, že svoji milovanou pozve na rande do luxusní restaurace.
_______________________________________________________

Políbil ji na líčko a zasunul jí židli. Veronika byla v sedmém nebi. Překrásný večer.
Ovšem jen do chvíle, než číšník přinesl hlavní chod.

„Kuřátko… slepice… kohout… slepice… kuřátko," opakoval si Vlk fascinovaně, než se do té drůbeží pochoutky pustil. Zuby divoce trhal maso a odhazoval kosti. Od pusy mu odpadávaly kusy jídla.

Veronika ho jen zděšeně pozorovala. A nebyla sama. Celá restaurace zírala.

Nemohla uvěřit tomu, že zapomněla na Vlkovu „etiketu stolování“. Možná doufala, že se zrovna dnes bude krotit. Marně.

„Ještě dvě takové večeře,“ zamumlala si pro sebe a znechuceně odstrčila svůj talíř, „a bude ze mě vegetariánka.“

Obrázek uživatele Tyto Alba

Vzácná návštěva, vytrvalá a odvážná

Lady Žalová tleskla mohutnýma rukama a ptáci, kteří v hustém šiku pokrývali její postel, nábytek a dokonce okno komnaty, ztichli.
„Vzácná návštěva přichází,“ řekla lady rozvážně. Pan Vločka na jejím rameni cvakl zobákem a neklidně přešlápl. Lady pokračovala:
„Cestou přes hrad prokázala nesmírnou odvahu a vytrvalost, protože nelétá tak jako vy. Přivítejte –„ slova lady Žalové zmrzla v ústech, když do dveří vkročil vetchý komorník s podnosem. Spolu s ním se do komnaty vtlačila horká vůně čerstvé pečínky. Pan Vločka vydal krákoravé zachechtání. K čemu je slepicím jejich odvaha a vytrvalost, když je i nejhloupější kuchtík lapí hned za prvním rohem?

Fandom: 
Obrázek uživatele Arengil

Vezmi černou slepici

Vezmi černou slepici,
podej talíř na plíci.
Co to bude? Vývar z ledví?
Kdo moc ptá se, moc se doví!
Čáry, máry a zlé pryč,
teď potřeba bude rýč!
Někdo umřel, zvoní hrany?
Ještě ne, však chystej máry!
Uvidíš, co uhlídáš…
Až se zjeví satanáš!
Strachy se už celý třesu,
krev má teče po pařezu,
tratoliště prostřed vřesu.
Žádný štráchy s funusem,
hrob máš takřka pod nosem.
Stačí spadnout po kebuli,
neskončíš to přece v půli?
(Snad napsat poslední vůli…)
Nač ta krutost náhlá teď?
Hezky klidně v díře seď!
Sedět v díře? Probůh, proč?
Jen tak, pro slepičí kvoč.

Obrázek uživatele Solast

O slepicích a lidech

*hvízd hvízd*
*skříp*
"Kde to jsme?" ptá se Jack.
"Země, Evropa, dvacáté první století, venkovská farma," Doktor se nadechnul místního odéru a významně pozvedl obočí.
"A co tu děláme?"
"Něco narušuje časoprostorové kontinuum a zmenšuje to velikosti. Musíme zachránit slepice."
"Cestovali jsme přes půl vesmíru a času kvůli slepicím?"
"Každá slepice potřebuje životní prostor."
"Ty máš se slepicemi zkušenosti?"
"Na Gallifrey se měly dobře, klece byly uvnitř větší. V každé bylo několik polí. Klece byly nutné, jinak se v červené trávě ztrácely."
"Tyhlety opeřené, chundelaté... A jak se koketně natřásají!" Jack se zezadu zadíval na nejbližší kropenatku.
"Jacku?"
"Ano?"
"NE!"

Fandom: 
Obrázek uživatele Keneu

Kuřátka

Už je to dávno.
Bylo nás sedm sester, sedm krásných Artemidiných průvodkyň. Jezdily jsme s ní po lesích, bavily se, škádlily muže, marně vzdorovaly Diovým neslušným návrhům… Byly jsme šťastné. Dokud jsme na jednom lovu nepotkaly Oriona. Od té doby jsme kořistí byly my. Prchaly jsme před ním, skrývaly se, ale on se svými psy šel neomylně po naší stopě. Požádaly jsme Dia o pomoc, přece jen nám něco dlužil, už kvůli Taygeté… Vyhověl naší prosbě, změnil naši podobu a vynesl nás mezi hvězdy.
Jsme Kuřátky už pár tisíc let. Chceme být zase krásné ženy. Chceme být ženy.
Aspoň slepice!

pozn.: dík tetičce Wiki za informace o hvězdokupě Plejády, které se česky říká také Kuřátka.

Krádež století

Přestože se snažil používat prostředky, které nikomu neublíží, dnes bylo nutné riskovat. Potřeboval to zvládnout, už nemohl čekat! Musel ho ukrást při převozu, nebyl čas vymýšlet jiný plán...
Potichu se s krabicí vydávající podivné zvuky připlížil k místu činu, schoval se a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Když z dálky uslyšel zvuk, rychle vyběhl doprostřed cesty, kam vysypal obsah krabice. Zmizel v poslední chvíli.
Vozidlo tak tak stihlo zabrzdit.
„Co to sakra je?!“ vykřikl řidič a vystoupil slepice odehnat. Muže u vozu si nevšiml...
Doctor se usmál. Tady zmáčknout, tamhle zatáhnout... a TARDIS konečně znovu letěl prostorem a časem.

Fandom: 
Obrázek uživatele Julie

Nová spolužačka

Přemek měl strašný hlad. Už před pěti minutami měla být svačinová přestávka. Místo toho tu stála ta holka. Nová spolužačka.
„Řekněte nám něco o sobě, slečno Grangerová-Weasleyová,“ požádala ji paní učitelka.
Přemek se přinutil soustředit. V břiše mu už kručelo úplně nahlas.
„Jmenuji se Rose,“ usmála se holka. „Moji rodiče byli děsně stateční a bojovali s Voldemortem. A jsem zvěromág.“
Přemek byl z rodu liščích mágů. Nějaká proměna ve zvíře ho nemohla rozhodit.
„A v co se měníš?“ zeptala se šprtka Fraňková z první lavice.
„Ve slepici,“ pípla Rose a zčervenala.
Přemek pochopil, proč má dnes větší hlad než jindy.

Stránky

-A A +A