Moje články

"A včel, mozeko, tu našu!"
Paličky se rozeběhnou po strunách cimbálu, smyčce po strunách houslí.
Hospoda dojatá mladým vínem se přidá vzápětí:
"Moravo, Moravo, Moravičko milá,
co z tebe pochází chasa ušlechtilá..."

Ušlechtilí ogaři se objímají kolem ramen, jímavá melodie jim vhání vlastenecké slzy do očí.
"Múčka, ty nespiváš? Ogaři, Múčka nechce spivat našu hemnu!"
"Mučka, ty snad nési Moravan?"
"Ty nési vlastenec!"
Múčka vlastenec je: "Jsem Moravan, a jsem také Čechoslovák."
"Morava mu nemrgas!"
"Ogaři, dáme mu par po tlamje!"

"Chasa ušlechtilá, žádostivá boje..," vyhrává cimbálovka a ogaři se snaží dostát slovům moravské hymny, co se do Múčky vejde.

Johana se kriticky prohlíží v zrcadle. Kde se najednou vzaly všechny ty vrásky? To Alžběta, ta se má! Vypadá pořád dobře, potvora. Líčka krev a mlíko.
"Jak to děláš, Bětko, že máš tak krásnou pleť? Vrásky skoro žádné, pořád vypadáš na dvacet!" Jen taktak se jí podařilo skrýt žárlivost. "Musíš mi prozradit, jakou kosmetiku používáš!"
Alžběta nasadí úsměv Mony Lisy. To Johanu vždycky dokáže spolehlivě naštvat.
"No tak, Bětko, jsi tajemná jako hrad v Karpatech. Nenech se prosit! Nějaká francouzská značka? Nebo bylinky?"
"Když ti to řeknu, budu tě muset zabít."
"Ha ha. Velmi vtipné."
"Když myslíš," zapřede Alžběta Bathory.

Profesor Weinbach se domnívá, že Cimrman měl pověst mrzutého podivína. Usuzuje tak ze zápisu v liptákovské kronice, kde se píše, cituji: "Cimrman je starý pavouk. Celé dny spřádá své sítě."

Přátelé, toto je samozřejmě naprostý omyl.

Tento unikátní zápis je dokladem o vývoji dalšího Cimrmanova vynálezu: lapací sítě z pevných lan, určené pro záchranu aeroplánů pilotovaných aviatiky v zácviku. Slovo pavouk použil tedy kronikář s jistou nadsázkou, nicméně obdivně.

Pavouk byl zároveň méně známým akademickým titulem: Profesor akademických věd ouplně kvalifikovaný. Nižším stupněm byl Kavka: Kandidát akademických věd kvalifikovaný akompletně.

Zda měl Cimrman nárok na titul Pavouk, je předmětem výzkumu.

Tá-da tá-dýý... vyhrával na rynku starý Vodička na akordeon a lidé, co šli kolem, se zastavovali a zpívali. Smáli se a objímali, plácali se po zádech, pak se někdo dal do tance a další se přidali, šířilo se to jako lavina, až tančilo celé náměstí. Také tenkrát tančila. Poprvé v životě. Jeden mladý Amík ji vzal do kola, cítila, jak jí hoří tváře a srdce se jí přestěhovalo do krku. Smála se a brečela, opilá štěstím. Pak jí dal pusu na tvář, žvýkačky a nylonky, a ona ho už nikdy znovu neviděla.

Jak se tenkrát budoucnost zdála úžasná, plná příslibů!

„A tady todle je Džony, babi,“ ukazuje fotku v mobilu.
„Pěkný chlapec. Tak trochu… seladon, ne?“
„Se co? Sé la ví? To nevim, já na citáty moc nejsem.“ Hodí fialovou patkou. “Ne, že bych po něm jako jela, mám ho na periférii. Takovej bicáček, víš.“
„Bijáček? A na co půjdete do toho biografu?“
„Ale ne, myslím, že je namakanej. Ale jinak je to řepa.“
„Jo, to jsi mi připomněla. Usmažila jsem řepánky, dáš si?“
„Že váháš, babi! … Hmmm! Ty jsou mrtě dobrý!“
„Ba ne, miláčku, mrkev tam není.“
„Já vím, ale jsou výborný. Ty jsi stejně ze všech nejbožejší, babi!“

Nany se snaží vnutit Márince lžičku medicíny, dítě se v horečce vzpouzí, hází hlavou ze strany na stranu, přes pevně semknuté rty zoufale naříká. Márinčin sípavý dech Jakuba pálí v hrudi, brání mu pořádně se nadechnout.

Konečně holčička polkne aspoň trochu léku a usíná Nany v náručí. Jakubovi se při pohledu na ně svírá srdce něhou a strachem. Jak může Anna tolik riskovat?! Neví, že když si nedá pozor, onemocní i ona?! Nejraději by jí vyrval děťátko z náruče a tiskl by ho..., tiskl by obě.

Kořeněná vůně pelyňku vrací do minulosti, svíravá hořkost na patře ho téměř nutí dávit.

I výuka tak nevinného předmětu, jako je matematika, se ve třídě plné pubertální mládeže může podobat tanci v minovém poli. Je naprosto zásadní důsledně se vyhýbat některým slovům a slovním spojením.

Studenti si tedy mají vyndavat jen a pouze propisky, a nikdy ne pera. V geometrii můžeme hledat body A, B nebo C, ale rozhodně ne bod G. A při výpočtu pravděpodobnosti zásadně losujeme z osudí žetony, ačkoli v učebnicích se ze šťastnějších dob zachovaly věty o kuličkách v pytlíku.

Jsou ovšem témata, při jejichž probírání ani sebevětší opatrnost nepomůže. To zjistíš hned, jak dojdeš ke koulím, kosočtvercům nebo průniku.

Prakticky neznámou kapitolou v životě Járy Cimrmana je jeho práce v tajných službách. Cimrman dosáhl ve špionáži takového mistrovství, že je takřka nemožné zjistit o této části jeho života nějaké informace.

Zdá se, že byl nikoliv pouze dvojitým agentem, neboli jak my říkáme dvojákem, ale nejméně čtverákem. Profesor Weinbach dokonce tvrdí, že byl Cimrman dvanácterák, to však považujeme za přehnané.

Používal řadu krycích jmen, například Vídeňák nebo agent Chodec (neplést s Aragornem), a byl známý jako mistr převleků. Vídeňské ministerstvo zahraničí například infiltroval jako náčelník Pygmejů a při cestě na Siam ve službách britské koruny použil krytí jako siamské dvojče.

Májové slunce má nečekanou sílu.
Stíny jsou krátké a ostré.
Nad prašnou cestou se tetelí marné naděje.

Přijedou na korbě náklaďáku,
opilý křik roztříští ospalý klid.
Velitel po husitsku odsvětí Boží muka močí.
Není nač čekat.
Povely jsou krátké a ostré.
Degermanizovat!
Deratizovat!
Jen rázně!
Ven!

Bagančata zaskřípou v průjezdu.
Pes se rozštěká, pak náhle zmlkne.
Hospodyně utře ruce do zástěry,
popadne kastrol s erteply a peřinu.
Nač čekáš?
Ven!

Dědouška vezou na tragači,
směje se bezzubou dásní.
Nemluvňata křičí strachy.
Ženské drmolí modlitby, chlapi klejí.
Modlitby jsou krátké, nadávky ostré.
A marné.
Amen.

Ven!

Na věži umíráček odbíjí poledne.

Tonka leží ve vyhřáté trávě, u nohou jí tiše plyne Lužnice a nad hlavou modromodré nebe. Když se bude dívat dost dlouho, oblaka se zastaví a pod ní se rozjede zem. Dostane trochu závrať a trochu ji bude šimrat v žaludku, skoro jako na kolotoči.

"Spálíš si nos, divoženko!"

Tonka polekaně vyskočí. Na břehu se směje zrzek, co ji před týdnem pomohl z bažiny.

"Je pravda, že divoženky se odmění tomu, kdo jim pomůže?"

Tonka znejistí: "Ty něco chceš?"

"Pusu."

Nakloní se k ní: "Vyberu si ji později." Jeho dech zašimrá na tváři.

Tonka dostane závrať. Skoro jako na kolotoči.