Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Držím tě pevně drahá moje. Nechci se smířit s rozlukou.
Držím tě, když nás skrápí provazce vod. Mé mokré tělo se vine k tvému.
Držím tě, když se bestie rozeřve. Svět obrací se vzhůru nohama.
Držím tě, když jsi mi v jediném okamžiku vyrvána. Jen tvůj děs a strach je roven mému.
“Znovu se shledáme!” snažím se překřičet řvoucí bestii. Voláš totéž.
Je to náš osud! To si slibujeme!
Vždyť krom tebe není jiné, co by mě byla rovna velikostí, barvou a provedením paty.
Až děsivá bestie zvaná pračka utichne, pak znovu nalezneme jedna druhou.
My dvě se rozdělit nedáme!
Žili šťastně a spokojeně. Jejich společenství si zakládalo na stabilitě. Každý z jeho členů měl své místo a svou úlohu. Nepochybovali, věděli, co je správné.
A pak se objevili Oni.
Byli jiní. Nezapadali. Jejich těla postihovaly podivné deformace.
Tak je poznávali. Nahnali do houfu. Ošklíbali se nad nimi. Děsili se jich.
Pak zazněl verdikt.
“Okamžitě opustíte území našeho společenství. Nikdo z platných členů společnosti se od vás nechce nakazit. Snad jen pokud vás ty hlouposti s vývojem přejdou, můžete požádat o návrat mezi nás.”
Nevrátili se.
Historie jim poskytla satisfakci.
Nakonec se totiž ukázalo, že evoluce není vůbec špatný nápad.
Co jsem přešla na novou dietu, nějak na mně všechno pne. Asi to nebyl nejlepší nápad.
MŇAM. MLASK.
Já vím, že bych neměla, ale když se mi nabídne takové lahodné soustíčko, neodolám.
Božíčku, tady je ještě jedna!
To je dobrota.
A když se trochu natáhnu, dosáhnu na další.
ŠKYT!
No, bude chvilku trvat, než ji strávím.
Ale když ony jsou tak dobré!
Už jen tu poslední planetku a končím!
KRRRK!
A sakra!
Došlo palivo!
Gravitační síly získaly navrch a hvězda se pokusila smrštit. Její jádro ale bylo příliš tvrdé, hvězdná hmota se od něj odrazila.
Výbuch supernovy ozářil celé okolí.
Jára se podrbal ve vlasech, zívl a rozhodl se, že je čas na kafe. Vklouzl do ošlapaných pantoflí a došoural se do kuchyně.
Po paměti otevřel skříňku, ale po marném šátrání zjistil, že je prázdná.
Ve dveřích se objevil Vilda. Jejich vyděšené pohledy se setkaly nad dřezem
zaskládaným špinavým nádobím.
Hnáni děsivou předtuchou vyrazili do Pavlova pokoje.
Seděl nad skripty a dělal si poznámky. Když mu spolubydlící vrazili do dveří, omluvně vzhlédl.
“Sorry kluci, dneska jsem nemohl umýt nádobí, páč mě přepad děsnej kopr.”
Když na něj pořád nevěřícně zírali, pokrčil rameny a vysvětlil.
“No přece kurevský odpor k prokrastinaci.”
Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.
ve světě, kde se jedenácté přes páté mele, den má Šestadvacet hodin a rok patnáct měsíců, něco není v Pořádku.
vždyť třináct by jich dokonAle stačilo. Ten jeden na orbitě říká, že jiné číslo je plané.
v tom světě týdeN trvá celých čtrnáct dní (patnáct z nich je pondĚlí).
když ve dvacet hodin Říkají: vysíláme večerníček, radši se nedívám, neusnula bych.
loučím se se svými dEvíti hodinami spánku, když hodiny třináctkrát odbijí půlnoc. a nic.
v pátém se to mele. kterého z Šestadvaceti má vybrat?
vyhrává tucEt. a páté přes dvaNácté řeší lichou při.
a v rOzluštění s šifrou nešetři!
Závěrečná poznámka:
Řešení: 1. písmenům A-Z přiřaďte číslovky 1-26
2. každému číslu v textu přiřaďte příslušné písmeno
3. vzniklý text přečtěte pozpátku
výsledek: LEZE MI TO NA MOZEK
Teoreticky obsahuje spoiler k mojí Padesátkové povídce, ale celkem si myslím, že pokud se k jejímu čtení někdy dostanete, tak to do té doby stejně zapomenete ;o)
Drabble:
Vězeň mlčel. Už nebylo, co říct. Přesto se každý jeho vzdech v odrazu od stěn jeho cely formoval do slov.
“Bůh čeká, čeká, čeká,” zpívala cela v tiché a vytrvalé kamenné melodii. Nebylo ji možno umlčet.
Vězeň nedokázal ocenit mistrovství řemeslníků, kteří pečlivě vybrané kameny opracovali a sestavili právě tak, aby stěny jeho cely dokázaly zpívat.
Vězeň si nedokázal vychutnat melodii prostupující jeho tělem.
Věděl totiž, že Bůh čeká marně.
Kdyby mohl, ulehl by vězeň na oltář a s nesmírným ulehčením by zemřel pro větší slávu Boží. Jenže nemohl. V Chrámu už nezbyla jediná ruka, která by ho dokázala obětovat.
Je mi jasné, že to bude bolet. Neodvratně se přibližující povrch zemský žádnou jinou možnost nedává.
Sotva se stihnu zamyslet, kde se stala chyba.
Můžu si za to sám. Nechal jsem se strhnout. Ale jak mě mohlo napadnout, že mi jedno malé ohlédnutí tak rozhodí rovnováhu?
Jen jsem se chtěl mrknout, co je nového!
Gravitace je neúprosná, ze spárů mě nepustí.
Mým osudem je kolize.
Vnější vrstva vezme při průletu atmosférou za své, ale stejně mě zbývá ještě pořádný kus.
Dinosauři zvědavě vykukují z podrostu.
Jo kluci, mám takový tušení, že vás můj držkopád bude bolet ještě víc než mě.
Možná nejsme umělci, možná je to jen řemeslo. Ale na tom nezáleží. Dáváme do toho všechno. Překonáme i sami sebe.
Chceme dosáhnout těch nejlepších výsledků. Chceme dokonalost. Splnit a překročit plán.
Náš produkt se musí chválit sám už jen svou vlastní existencí.
Jenže narážíme na realitu.
Metaforické plátno, na které klademe tahy stejně nehmotného štětce, už z definice není dokonalé. Má svá silná a slabá místa. Můžeme s tím pracovat, když si to uvědomujeme. Ale ať se snažíme jak se snažíme, nezměníme to.
Jsou to NAŠE děti. A není nikdo jiný, kdo by tak dobře dokázal inzerovat všechny naše chyby.
“Postavení měsíce nelze interpretovat jinak! Musíte bezpodmínečně vytrvat ve svém úsilí!”
A klient zatnul zuby, překonal nesnáze a dotáhl ke konci obchod svého života.
“Vidíte? Diagramy mluví jasně! Venuše je v jednoznačně nepříznivém postavení vůči Uranu!”
A klientka se nadechla, vypočetla svému muži všechny křivdy, kterých se na ní dopustil a sbalila mu kufry dřív, než došlo k domácímu násilí.
“Mám pro vás nepříjemnou zprávu! Mars právě vstupuje do desátého domu!”
A klient přestal bagatelizovat příznaky a objednal se na preventivní prohlídku právě včas.
Samozřejmě, že nebeským tělesům byly osudy lidské stále stejně lhostejné, ale astrolog měl právě dobrý týden.
Od věků je úděl ženy stejný. Je bez konce a bez začátku.
Žena se musí podřídit a někdy musí velet.
Nesmí se zastavit a musí zůstat stát.
Milovat musí z celého srdce. Z celého srdce musí být milována.
Rozdělit spojené a rozdělené spojit.
Pochopit musí, sama být pochopena.
Plnými hrstmi dávat a stejně plně brát si na oplátku.
Tak se to patří, to všechno musí žena, když na to přijde čas.
A úděl muže, ten se z čeho skládá?
Z vůle a z víry. Z lásky i z pochopení.
Je prostě stejný jako úděl ženský.
Koneckonců jsme všichni jenom lidé.
Děti o tom vydržely žvanit týden. Když je okřikla, zmlkly, ale tu touhu v očích viděla pořád. Vysvětlování a rozumné argumenty nezabíraly.
Takže to nakonec nevyhnutelně vzdala a vyrazila shánět. Vzhledem k rodinnému prostředí bylo třeba lehce upravit parametry, ale doufala, že pochopí alespoň tohle.
Zhluboka se nadechla a vklouzla do doupěte.
Děti se kolem ní seskupily, ocásky způsobně stočené kolem tlapek.
“Milé děti,” začala, “Vím, že u Budulínků měli mrkací panenku, ale vám jsem pořídila něco ještě lepšího!”
Postrčila k nim krabici a liščata ji zvědavě otevřela. Uvnitř ležel malý smrček. Když ho společně zvedla, tak na ně mrk.
Natáhnou se, zaryjí a sají. Hladově. Nedočkavě.
Někdy to ani necítím, jindy mě to trhá na kusy.
Nemůžu jim utéct. Nechci jim utéct.
Jsem na nich závislý. Na pohledu na pestrobarevná křídla, která roztáhnou, když mě nechávají stát daleko za sebou.
Zatnou se do mě, svými tázavými pohledy. Bezelstnou otázkou protnou tenoučkou krustu na povrchu vědění. Pak začnou nedočkavě sát.
Nespokojí se s jednoduchou odpovědí. Chtějí znát příčiny i důsledky. Chtějí pochopit.
A pak mě mí studenti přerostou. Vyletí do světa. Za životem. Za dalším poznáním.
A já? Já jsem s každým, koho jsem něco naučil, o malou špetku moudřejší.
Přišlo by jaro, i kdybychom ho nepřivolávali?
Ne, nemusíš se za tu otázku stydět.
Je důležité zachovat si jiskru pochybnosti, nejistotu, vědomí, že neznáš odpovědi.
Ano, máš pravdu, panika uvnitř bolí.
Ne, nezbavuj se jí. Kdo jiskru uhasí, obrní se jistotou a dojde daleko, ten příliš mnoho nechá za sebou. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
Ne, neživ ji příliš. Kdo jiskru rozdmýchá, toho plamen zachvátí a stráví na popel. Strne a příliš mnoho se mu vzdálí. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
A odpověď? Jaro by přišlo, i kdybychom ho nepřivolávali, ale nikdo neví, zda by to bylo to správné jaro.
Závěrečná poznámka:
Je to Budeč, protože to původně měla být určitá scéna, ale nejdřív jsem škrtla popisy, pak uvozovací věty a pak celou jednu stranu rozhovoru, aby se mi to vešlo do stovky slov.
Vítejte v dubnu :o)
S nepatrným tříměsíčním zpožděním tady máme závěr ;o)
Všechno důležité se sice stalo už v předchozí kapitole, ale potřebovala jsem se svým hrdinou dojít až do konce (myslím, že by mě jinak chodil strašit).
Děkuji všem čtenářům za komentáře a trpělivost, se kterou mě Padesátkou následovali :o)
“Haló, sousede, jak se vede?”
“Výborně! Teploučko, vlhkoučko, to mi dělá móc dobře.”
“No hlavně, že jste spokojený, když jste si vykolíkoval právě takový kousek země. Mně by tam nesvědčilo.”
“Tak je to právě dobře zařízené, že každý máme svůj ráj. Já bych v té vaší morně taky nevydržel.”
“Ba ba sousede...”
“Promiňte pánové?”
“Hele prcku, co se cpeš mezi velké?”
“Já myslela, že bych si taky kousíček zabrala. Kdybych zarazila kolík tuhle a támhle…”
“Zalez prcku! Kolíky došly!”
“Checheche, podívejte, jak se ten nepodarek třese!”
“Tak vy takhle? Tak to zabírám celé!” vyprskla Korona a začala se exponenciálně šířit.
Oficiálně přiznávám, že není pravděpodobné, že bych ten zbytek narvala do jedné kapitoly, takže nejspíš o jednu, dvě nebo tři kapitoly překročím limit.