Moje články

Jsou růžové, krásné a úplně pitomé! Naši čtenáři zajisté poznali, že v dnešním čísle jsme opět vyšli do ulic a PTALI SE BARBIE!

„Co je to tlačenka?“
*
„No... když přijede do městečka pěkný bohatý Ken, tak je kolem něj tlačenka.“
*
„Ehm... sním tři kuličky hroznů a mám na záchodě tlačenku?“
*
„Když mi Ken tlačí autíčko do garáže?“
*
„Když váží Barbie víc než padesát kilo, vyženeme ji z městečka.“
„Víte, na co jsem se Vás ptal?“
„Ehhhhhh.“
*
Šokující??? Aby ne! Britští vědci zjistili, že mozek Barbie je velký jako tenisový míček!!!
Příště se budeme ptát: „Může slušná Barbie chodit do sexty?“

Nejdříve si ho vůbec nevšímala. Byl to jen jeden z mnoha bláznů, kteří za ní chodili a s dychtivým leskem v očích žadonili, aby je pustila k sobě. Pro zlomek naděje by se kvůli ní vrhali do černých děr.
Tento byl ale vytrvalejší než ostatní. Celé dny vedle ní proseděl na kostkované dece a vyprávěl jí o vesmíru, o cestách a o jemných spirálkách nekonečna. O bitvách, kterými budou muset projít, o armádách, kterým společně utečou. Mluvil on. Ona poslouchala a náhle v sobě ucítila dosud nepoznanou touhu následovat něčí sen.
Ten den se Tardis rozhodla a nechala se ukrást.

Uprostřed noci ji probudilo šustění. Ještě napůl dřímající se v posteli posadila, ruka automaticky chňapla po pohrabáči, který měla preventivně opřený o noční stolek.
„No to je vrchol, ty jedna potvoro bubácká!“ zavrčela. „Ani pracujícímu člověku nedáš pokoj?“
Její bosé nohy sklouzly přes okraj postele a pohrabáč zasvištěl vzduchem. Zásah. Opojný pocit uspokojení ovšem neměl dlouhé trvání.
„Příště nejdřív rozsviť a potom až udeř, káčo hloupá,“ plísnila se Zuzana v duchu.
Za svou začátečnickou chybu ovšem draze zaplatila. Až do dvou hodin ráno zahlazovala stopy svého zločinu v podobě rozmetaného krunýře Tyldina Pana Krabíka. Zítra to raději svede na kočku.

Zatřepal hlavou, aby zahnal proradné myšlenky.
Pokud chcete v branži uspět, neptáte se NAČ. Povolena je otázka KAM (našít ty kulky) nebo CO (šlohnout) . Ale nikdy NAČ.
Proto zmobilizoval zbytky sil a s výkřikem „Kačerimo!“ vletěl (doslova) na dostavník.
Kočí s doprovodem koukali jak kachny z nudlí a Butch si s nimi hravě poradil. Jak ti litovali, že jako malí vylezli z vajíčka!
A uvnitř čekala odměna. Zlaťoučké lahve té nejlepší whiskey.
Ale co to? Uslyšel slabounké tlumené sténání.
„Jsi kačerem smrti!“ zvolal Butch a nahlédl pod sedadlo jenom proto, aby stanul zobákem v zobák spoutané seňoritě ze svého snu.

„...a dnes zase zamkla kuchařku ve spižírně a ukradla koláč. Prý válečná kořist. Vždyť... vždyť ten koláč byl stejně pro ni... A-a-a rozstříhala to sváteční povlečení a pomalovala je jakýmisi lebkami...“ Zbytek slov se ztratil v nezadržitelném vzlyku. „Jime, vždyť já už ani nezvládám vychovávat vlastní dceru...“
James Turner ještě zdaleka nebyl tím neohroženým kapitánem Flintem, ale i tak svoji sestru jemně chytil do náruče a nestaral se o proslzenou košili.
„Mně naopak přijde, že z naší malé Lilly roste někdo neobyčejný,“ usmál se. „A mimochodem, Lilly mi vždycky přišlo jako dost pitomé jméno. Mezi piráty přece žádné lilie nebyly.“

Apokalypsa. Nikdo už nečekal, že přijde. Ti z nebe i pekla se div nepřetrhli, leštili zbroje a zapalovali plamenné meče.
Crowley stál stranou od toho mumraje. Už pět minut se nepřetržitě smál.
„Řekni mi, co to máš sakra na sobě,“ zaúpěl nakonec.
Azirafal se ošil.
„Svoje andělské brnění. No... možná jsem za posledních pár tisíc let pozbyl trochu svalů na hrudníku, ale když to trochu upravím...“
„Vždyť by ses tam vešel třikrát! A co je tohle?“
„Pár knížek, abych se na bojišti nenudil, čajová souprava, náhradní vlněné prádlo...“
Crowley náhle zvážněl a zcela nedémonsky Azirafala objal.
„Budeš mi chybět, kamaráde.“

„Bratře, nohy mě bolí jako čert. Neobrátíme na víru radši Bulhary?“
„Nekecej a šlapej, Metoději.“
*
„Na-ra-zil si nos. Tak teda Slavníkovce.“
*
„Kníže, nechceš si radši vybrat nějakou urozenou?“
„Myslíš? Když já nevím... Božka má zkrátka největší prsa.“
*
Na-ra-zil si nos. Tak teda Jana Lucemburského.“
*
„Fakt ho upálíme? Slyšel jsem, že má spoustu stoupenců.“
„Věř mi, Husa nikdo nezná.“
*
„Maminko, chci si opéct tuřín, ale dřevo je mokré.“
„Na, Koniáši, vem si tohle, stejně jsem to už dočetla.“
„Knížka? Hmmm, hoří hezky.“
*
„Josefe, neodmlouvej, do té školy prostě půjdeš!“
„Není to povinné. Nikam nemusím!“
„Nemusíš, jo?“ Bouchne razítko. „Tak už musíš.“

Artefakt od may fowl. Takové ticho občas potřebuje každý. Být smutný kolektivně dávalo asi tolik smyslu jako míchat těsto několika vařečkami zároveň.

Kdesi od Kematy. Doufám, že skloňuji správně. Ticho před bouří. Vesmír se na okamžik zastaví a pak něco začne. Země pod ostnatým drátem se zachvěje.

Ex nihil od Lee. Další ticho plné napětí, ale úplně jiné než ten předchozí. Tady něco vzniká. Odjakživa vyčkávalo příchodu teď.

Chodkyně od mayday je přehlížený poklad letošního DMD. Ticho soukromé, které mi nikdo nevezme. Tam ve tmě se všechny hrany stávaly oblejšími, barvy tlumenějšími a slova získávala na významu.

Píseň svobody a otroctví od nettiex kombinuje naději a smutno v dokonalém koktejlu. Ticho schované za zpěvem. Zpívali o cinknutí sundaných okovů, o prvním nejistém svobodném nadechnutí.

Večer ve Stínadlech od Danae mi do seznamu přehlížených pokladů moc nepasuje. Určitě ho už většina z Vás četla. Ale zmínit ho musím. Jiskřivé, plné ticho. Stíny nároží a průjezdů se proměňují v hochy, odlepují se ode zdí, shlukují se po dvou, po třech, tiše spolu hovoří.

Ukolébavka do striggy vypráví o tichu smířeném tak něžně, že z toho až mrazí. neměj strach, neboj, nic se neroztříští a jestli snad, spraví to ráno příští

Děkujeme vám, že nerušíte ostatní čtenáře do Keneu. A na závěr vražedné ticho. Úryvek nebude, abych neprozrazovala pointu těm, co to třeba ještě neznají.

V jiném světě by byl asi považovaný za Múzu. Pro ten náš byl ale příliš ošklivý, špinavý a hloupý. Nikdy se nenaučil číst a psát, ale příběhy za ním samy chodily a tančily na zátce jeho lahve s rumem.
Občas, když si rozpraskanými prsty balil další cigaretu, dokázal vzít do dlaní západ slunce, pláč nebo letmý úsměv dítěte a rozložit je na slova. Z těch potom kolem sebe stavěl neviditelnou pevnost, křehkou, jak pavučina.
Jen posledních pár stovek let měl problém s těmi zatracenými spisovateli, kteří obšlapovali kolem jako supi a snažili se jeho příběhy a slova přibít na papír.

Vypravěč:
„Slyšte píseň, přátelé,
o krásné spící princezně.
Ležela v rakvi, tělo zetlelé,
a bylo to děsné.

Čekala tiše rytíře,
co by ji zbavil prokletí.
Možná, že zdá se Vám to k nevíře…“

/náhle umlkne a teatrálně ukáže na obzor/

„Hle! Támhle letí!“

/na scéně přistává růžová vesmírná loď a vystupuje z ní Jack Harkness/
/sbíhá se sedm trpaslíků/

Trpaslíci:
„Jack Harkness! Kapitán!
Zachránce odvážně letí tmou!
Jack Harkness! Kapitán!
Řítí se svou lodí vesmírnou!“

/Jack Harkness přitančí ke Sněhurce a začne ji líbat, jakmile ale vidí, že se princezna probouzí, zděšeně prchá/
/Sněhurka se zmateně rozhlíží/

Sněhurka:
„Proč, můj princi utíkáš?
Co se asi mohlo stát?
Proč, můj princi utíkáš?
Kde můžeš být?
Zdám se ti být škaredá?
Ach běda! Ach běda!
V žalu se utápím
já se snad utrápím.

Zkusím zhubnout, přísahám!
Co by mě to mohlo stát?
Zkusím zhubnout, přísahám!
Bude nám líp!
Vrať se, lásko, pojď už sem,
řekni, co máš za problém.
Já pravdu pochopím,
já pravdu pochopím!"

Jack Harkness
„Snad to s pravdou nepřeženu, jé je je,
chtěl jsem ojet mrtvou ženu, jé je je.
Když teď ale vstala z hrobu,
nechci za nic tuhle robu,
nechci za nic tuhle robu, jé jé jé.“

Hvězdy blednou a kdesi za obzorem se nebe barví do světle růžova. Noc se pomalu rozpouští na okolních střechách. Do ticha křičí ptáci. I vzduch voní jinak.
A ty se mnou pořád nemluvíš. Neslyšíš mé prosby. Jako bys zapomněla na všechno, co jsme spolu zažili. Protože to bylo fajn, víš? Tomu se, má milá, říká bezohlednost.
Obzor zlátne, má milá. Má touha po tobě roste, duše i tělo hladoví. A vím, že moje naděje umře s prvními ranními paprsky, takže už mi nezbývá moc času.
Třeba tě přesvědčí můj kamarád.
“Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!”

Poslyšte, lidé drazí, pět krátkých příběhů. Ačkoliv odlišné se zdají býti, přece mají něco společného. Touhu a nadšení na začátku a následnou větu: „Je to tu jako u snědeného krámu, do prdele!“
Hlavní hrdinové jsou:
- Hubert, nabručený mol, který se prokousal až do šatníku Severuse Snapea,
- Rozárie, vyhladovělá myš rozhlížející se ve spižírně v růžovém domečku Barbie,
- hrabě Drákula, který se zakousl do krční tepny bábi Zlopočasné,
- emocuc, který si chtěl pochutnat na libidu Mirka Dušína,
- a Stevie, brouček mozkožrout smutně hodující v lebce Daenerys Targaryen.
Závěrem nutno podotknout, že všechny tyto příběhy skončily stejně. Potokem slz a rituální sebevraždou.

O Barbarelle Vám povím jen jedno - vždycky si po TOM zpívá.
(O TOM Vám povím jedno - znamená to sex.)
V té chvíli vesmír slastně zavzdychá a fascinovaně zastaví svůj běh, andělé (včetně toho, kterého má Barbarella schovaného pod postelí) umlknou a roní slzy a kapitáni vesmírných lodí mění kurzy a jako ve zpomaleném záběru, s očima fanaticky rozšířenýma, vráží do okolních asteroidů doufajíce, že se dostanou do nebe a že tam na ně bude čekat ONA.
Tohle ovšem Barbarella ve své neskonalé skromnosti a pokoře netuší a dál šíří i do nejzapadlejších galaxií lásku ve své vesmírné lodi vystlané plyšem.

Předseda záchranné stanice pro záporné postavy rázně zaklapl spis.
„Pane, řeknu Vám to narovinu. Domnívám se, že pro naši stanici nejste ten správný typ. Vždyť já ani nechápu, proč sem chcete vstoupit...“
Uchazeč se usmál.
„Řekněme, že mám slabost pro záporáky.“
„Ale…“
„Lépe se oblékají a ani se svlékáním nedělají takové cavyky.“ Mrknutí. „Jen tady na chodbě jsem potkal zlou ježibabu a… no… na dámských záchodcích jsem jí uloupil perníček, jestli chápete, co tím myslím…“
„Ale…“
„Věřte mi, pro Vaši stanici budu přínosem.“
„Ale já nechápu, jak…“
Jack Harkness si povzdechl a zatáhl rolety.
„Tak já Vám to prostě ukážu…“

Takhle vytočená Nastěnka ještě nebyla. Samovar trpělivosti vybuchl. Konec. Tak.
Tiše polykala slzy, ale hrdlo měla vyprahlé žízní po pomstě a její ruské srdce bilo pro revoluci.
Druhý den před obědem nachystala maceše vidličku a nůž obráceně. Cha!
Žádný efekt? Divné... Takže přitvrdila.
Dvě kuličky pepře v polévce místo tří, hlasité ťukání jehlic při pletení, schválně vynechané nezametené místečko v rohu pod postelí... a ani ten pařez už nezalévala tak pečlivě jako dřív!
Strašlivá pomsta chutnala sladce.
Závěrem musím podotknouti, že slibnou kariéru začínající anarchistky zhatily výčitky svědomí. Nakonec všechno napravila a ještě si za trest přivřela prsty do kamen.

Popravdě řečeno, když Napoli umřel a dostal se do koníkovského nebe, celkem si oddechl. Předtím to bylo samé běhání dokolečka, náhody, které nechtěl, finance, kterým nerozuměl, a trenéři, kteří by mu nejradši sedřeli kůži z těla.
A navíc měli všichni ti připrcatělí žokejové hrozně kostnaté zadky.
Zato koníkovské nebe, to bylo něco jiného! Celé dny klusat po louce, švihácky pohazovat hřívou a dělat nemravné návrhy klisnám. Paráda!
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se před ním ruka s cukrem. Byla trochu divná, ale darovanému cukru na ruku nikdy nekoukal.
Ruka ho pohladila.
„TO JE ALE PĚKNÝ KONÍK. NECHCEŠ PRÁCI?“

Crowley sklopil oči. To bylo přinejmenším nezvyklé.
„Anděli, pojď si dát trochu vína,“ pokusil se zahalekat, ale veselost v jeho hlase byla čistě hraná.
Šoury šoury, pohled přibitý k podlaze.
„Crowley, co se…“
„Vypral jsem ti kočku.“
Ticho.
„Omylem.“
Stále ticho.
„Vážně jsem nechtěl, ona tam vlezla, chtěl jsem ti udělat radost a vyprat… já… já-já-já… promiň.“
Když Azirafal zamrkal, aby si pročistil hlavu, uviděl pana Tlapku, dokonale vypraného, leč zcela tuhého. A uviděl také Crowleyho beznadějně nešťastný obličej.
Rozhodl se. Udělal dva kroky a pevně ďábla objal.
„To nic, Crowley. No… aspoň teď voní líp, no ne?“