Moje články

  • Obrázek uživatele ef77

    Depo Hostivař

    Úvodní poznámka: 

    Svým způsobem navazuje na: http://www.sosaci.net/node/27405.

    Drabble: 

    "Vstávej, Prcku," vyděšená Lucie jenom sípe, "byla jsem na Můstku. Muzikanti mi řekli, že Slepý Tom včera odešel do Depa a ještě se nevrátil. Já mám strach, že šel.. Dál. Ven."
    Běží temným tunelem jako štvaní. Na konci cesty na kolejích malá schoulená postavička.
    Prcek vezme Toma do náručí jako dítě. "Tohle nám nedělej," zašeptá, "kdo by zpíval všechny písně?"
    "Ona," kývne Tom směrem k Lucii, která se marně snaží zadržet pláč, "ty svoje jsem jí už dal. Možná přidá další. O starém slepém bláznovi, který chtěl ještě jednou cítit slunce a vítr ve vlasech. A zaplatil vším, co měl."

    Závěrečná poznámka: 

    Už bych jim fakt měla vymyslet fandom...

  • Obrázek uživatele ef77

    Vyšehrad

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Prcek má rád Luciin hlas. Když zpívá, když si jen tak brouká, když si hraje s ozvěnou v tunelech. Ale vůbec nejradši je, když mu nahlas čte. Třeba z Atlasu rostlin, co kdysi dostala od maminky. Položí jí hlavu do klína, ona pečlivě vyslovuje jména a prohlíží si obrázky, on zavře oči a myšlenky nechá zatoulat do představ.

    Sasanka hnědá. Jeho první hračka, ta smontovaná z prorezlých plechů.
    Sedmikráska chudobka. Babička, stará, šedá, shrbená. Krásná.
    Ořešák královský. Polír. Postava obrovská, rozčepýřené vlasy jako koruna.

    Zítra Prcek půjde na Vyšehrad, aby natrhal Lucii kytičku.
    Z bodláků, protože nic jiného tady neroste.

    Závěrečná poznámka: 

    Asi bych jim měla vymyslet fandom, ale nenapadá mě název :o).

  • Obrázek uživatele ef77

    Nezávislí

    Fandom: 
    Drabble: 

    Jsme jediný opravdu svobodný. Jediný, kdo si v týhle nekonečný všivý válce nemusí volit stranu. My bereme tu, která momentálně líp zaplatí. Kšeft je náš život. Kšeft z nás dělá to, co jsme. Nezávislí. Elita. Zabijáci na objednávku. Žijeme to, co žít chceme.
    Ale má to i stinný stránky.
    Žijeme sami.
    Bojujeme sami.
    Umíráme sami.
    A pohřbít nás nemá kdo.
    Jsme nezávislí - žádnej funus, žádný čestný salvy, žádný kecy nad hrobem. Žádný epitafy na pomníkách. Ani pes po nás neštěkne.
    Nikdo neřekne, jaká jsi byla, Stopo. Nejdrsnější.
    Nikdo neřekne, jaká jsi byla, Značko. Nejskvělejší.
    Ať je vám země lehká, holky.

  • Obrázek uživatele ef77

    Vrba

    Fandom: 
    Drabble: 

    U potoka vrba s bílou kůrou, listy žlutavé, sklání se nad hladinou. Pije vodu. Pije jeho krev. Ve dne se na ni dívá, v noci ji proklíná, když leží vedle drahé, bezduché ženy a zírá do stropu. Pokud usne, v nočních můrách mu kořeny prorůstají hlavou. Budí se hrůzou.
    Dokud nevezme sekyru a pilu, dokud neskácí hrůzný strom, nevypáčí pahýl pařezu.
    Unavený se vrací domů, konečně volný, konečně svobodný. Štastný jako zítřky, jako společná budoucnost. Den je krásný, život úžasný a on se směje.
    Dokud se nedozví, jak padla, padla jeho milovaná, život náhle přeťatý. Jako by ji pilou podřízl.

  • Obrázek uživatele ef77

    Epilog

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    "Takže divá žena. Místo aby řádně a podle zvyků sváděla a utancovávala mládence, zvrhla se a tahala s ďábly. To bylo pro ostatní divoženky až moc, takže ji zbavily tváře, vyhnaly a proklely. Ona ale během hrátek s čerty získala víc, než tušily. Zotročila koboldy v podzemním dole, což šlo snadno, protože ti byli v nemilosti kvůli měděnému obrovi. Ona jej zlým kouzlem oživila a zneužívala. Když se pokusila očarovat místního mládence, jeho dívka zbavila obra kouzla, osvobodila skřítky a ti svrhli na divoženku důl a zabili ji.
    A vy jste se tam nachomýtli náhodou.
    To mi chcete tvrdit? Ano?"

    Závěrečná poznámka: 

    Kdopak to mluví?

  • Obrázek uživatele ef77

    Rajská zahrada

    Úvodní poznámka: 

    Další post-apo metro.

    Drabble: 

    "Byl dřív než metro," ztiší hlas Velký Petr, "má tělo hadí, hlavu beraní, dech dračí a chapadla obří. Lovci ho štvali až na Rajskou zahradu, shodili do šachty a zapečetili cestu. Jenže von má ty chapadla, chápete? Vyšplhal se nahoru a mezerama v kamenech si přitáhne voběť. Pak jí uštkne a vysaje. Sosákem, páč ten má taky. V pečetním betonu jsou mušličky, jsou jenom tam. Kdo dokáže aspoň jednu přinýst, ten je chlap."

    Cesta z Kolbenovy je dlouhá a temná a Prcek má srdce až v krku.

    Cesta na Kolbenovu je kratičká, vydloubnutá mušle hřeje v ruce.
    Prcek je chlap.

    Závěrečná poznámka: 

    A už nikdy nepojedu béčkem na Čerňák :o).

  • Obrázek uživatele ef77

    Skalka

    Úvodní poznámka: 

    Pro Aries, která mi připomněla Prcka.
    Svým způsobem navazuje některá loňská drabblata, třeba na toto: http://www.sosaci.net/node/27405.

    Drabble: 

    Lucie žije na Skalce teprve chvíli.
    Když její táta přestal pracovat v Radě, museli se odstěhovat z Hradčanské.
    "Pýcha předchází pád," říká Prckovi babička, "myslel si, že se může chovat jako král, žije jako žebrák. Žádné stromy nerostou do nebe."
    Prckovo nebe je šedé, kamenné a betonové a stromy viděl jen na obrázku. Jemu se líbí sytý hlas i velitelský krok Luciina otce.
    Jemu se líbí Lucie.
    Na číhané u krysích děr, po kotníky ve špinavé vodě.
    Při prohrabávání šrotu, v otrhaných montérkách a ochranných brýlích.
    Při rozdělování jídla, ve spravovaných, příliš velkých šatech.
    Lucie prostě vždycky vypadá jako princezna.

  • Obrázek uživatele ef77

    Výhra

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Místo černých skal zeje v lese obrovská jáma.
    Na dně leží František a Natálie, potrhaní, potlučení. Kolem nich skupinka koboldů.

    "Hloupé děti," šťouchne jejich mluvčí do Františka, v očích se mu zablýskne, "život riskují pro opelichané skřety."
    "Hloupí koboldi," oplatí mu to Natálie, "shodí si střechu nad hlavou pro nešikovné kouzelníky. Doufám, že ona je pryč."
    "Pryč. Odešlé divoženky jsou tráva, květy, motýli. Ona je teď v bodláku, kopřivách, křoví."
    "A co bude s vaším dolem?"
    "Obr zbořil, obr postaví. Je teď volný!"

    Lesem zazní chór hlasů.
    Natáliin smích zvoní, v koboldím se sype štěrk.
    Obrův duní jako měděný zvon.

    Závěrečná poznámka: 

    Jako terno chápu to, že vyvázli živí a (relativně) nepoškození. Když ale bod nebude, tak nebude :o).

  • Obrázek uživatele ef77

    Ráno

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Ráno pozdního léto je mlha v brázdách polí.
    Vítr vplétá Věře a Karlovi do vlasů nitky pavučinek. Odnesli srdce ke skalám a vrací se domů. Nemluví, ta chvíle je pro slova příliš něžná. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a příslib budoucnosti.

    Ráno v podzemním bezčasí není poznat.
    Odražená kouzla sypou Natálii a Františkovi do vlasů prach. Nemluví, na slova není čas, vyčarovaný štít se drolí. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a smíření.

    Les zaduní, země se zachvěje.

    Chuchvalec bodláčího chmýří se snese Věře k nohám, chvíli se líně převaluje a pak odvane.

  • Obrázek uživatele ef77

    Večer

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
    Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.

    Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.

    "... ale hospitalizace.."

    Dveře do pokoje se otevřou.
    Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.

    "Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.

    "Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."

    Závěrečná poznámka: 

    Pevně doufám, že téma je tam znát :o).
    Mimochodem, doktor Kořenář měl (bohužel už opravdu jen měl) živý předobraz. Stýská se mi.

  • Obrázek uživatele ef77

    Země, vítr, oheň, voda, prázdnota a naděje

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Jarda nastartuje, Věra si připne pás, šťastná, že se na nic neptal, když ho vytáhla od oběda a poprosila, aby ji odvezl.
    V hlavě jí zní Natáliin hlas: "Jakmile bude Franta volný, utíkej, zbytek je práce pro čaroděje, ty mysli na miminko. Jeď na Stražiště, u studánky zahrabej obrovo srdce, zasypej ho jehličím, co vítr přivál, hraničku zapal. Až dohoří, i s popelem ho vhoď do vody, ať dopadne na dno. Prázdnota uzavře kruh, tu chvíli poznáš.
    Doma přilož srdce na Karlovo, a pak ho vrať k černým kamenům. Doufej."

    Jiskra naděje ve tmě strachu.

    Jarda jede jako o život.

  • Obrázek uživatele ef77

    Všechna síla

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Lampy na stěnách sálu se pomalu rozsvěcují.
    Tvář divé ženy je lasiččí, v šklebu se zalesknou ostré zoubky.

    "Vrátila ses? Nevíš, kdo jsem!"
    "Zavržená divoženka."
    "To by bylo málo! Líhala jsem s démony, dávala jsem a oni brali, jenomže já taky. Co na tom, že mě prokleli, co jsem získala, to mi zůstalo."
    "Nebude to stačit."
    "Je to síla pekla, hloupá holko!"
    "Kterou užiješ pro sebe. Já jsem připravena dát všechno svoje pro jiné. Jen tehdy člověk získá všechnu sílu světa. A narozdíl od tebe tu nejsem sama."

    Jasné světlo zazáří, když Věra odkryje zlaté obří srdce.
    Františkova pouta spadnou.

  • Obrázek uživatele ef77

    Přemlouvání

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    zvuk přecházejících kroků

    DIVÁ PANÍ (naléhavě): Nechápete, čeho můžem společně dosáhnout? Netoužíte přetvořit svět podle svých představ?

    přidušený chropot, nezřetelné mumlání

    DIVÁ PANÍ: Nedivte se, drahý příteli, musela jsem to udělat. Bránil jste se a já, já odpor nesnesu. Můžete si za to sám.

    zacinkání kovu o kov

    DIVÁ PANÍ: Ach, jak rozkošná je Vaše snaha! Z mých pout se nedostane ani takový mág, jako Vy!

    ticho, pak vzteklý výkřik bez slov

    DIVÁ PANÍ (rozzlobeně): Co to má znamenat? Proč je tu tma? Koboldi! Chcete pocítit mou nelibost?

    NATÁLIE (rozhodně): Pokud ty nechceš pocítit naší, vrať nám, co ti nepatří!

  • Obrázek uživatele ef77

    Jako chytit (zlatého) ptáčka

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.

    Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
    Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.

    Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
    Maminka se už neprobudí.

    Naučila se nebýt vidět.
    Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.

    Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.

    Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.

    "Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."

  • Obrázek uživatele ef77

    Do minulosti

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Do skřítčí tajné komůrky se vejde jen Natálie a kobold. Třese se strachy, proto se Naty snaží mluvit klidně.

    "Jste skřítkové místních zlatých dolů. Z rozmaru nebo troufalosti jste vytvořili obra. Dolní král po něm zatoužil. Vzbouřili jste se a byli zavrženi."

    "Byli jsme silní a stateční. Nakratičko. Pak už jen sami."

    "Dokud nepřišla ona. Odkud? Kdo je?"

    "Divá žena. Zavržená pro zapovězená kouzla. Prokletá ke ztrátě tváře. Slabá. Prohraná?"

    "Poražená. Tak mi zrovna nepřipadala."

    "My ji litovali a pomohli. Ona se uzdravila a čarovala. Obra oživila. Nás ujařmila. Nutila k věcem, co jsme nechtěli.."

    "A nemáte toho už dost?"

    Závěrečná poznámka: 

    Přidávám se k letošnímu evergreenu - to vymýšlení názvů je fakt vražda.

  • Obrázek uživatele ef77

    Jsou naši blízcí stále s námi

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    V nazlátlém světle podzemního sálu lákavě prostřený stůl, František ale nemá hlad, stejně jako v noci nepotřeboval spát.
    Vpíjí se do tváře krásné paní, oči nestačí, má pocit, že ji vnímá celou bytostí.
    Je nádherná, okouzlující, jedinečná, jediná.

    Když však paní náhle odspěchá, pouto pohledu se přetrhne, myšlenky rozutečou.

    Kostičky chleba. Jistota a bezpečí. Táta.
    Tenoučký kořínek v podlaze. Náruč a něha. Macecha.
    Snídaně ve dvou. Láska a blízký člověk. Natálie!

    František prudce vyskočí, ona se ale vrací a je rychlejší. Lehce se dotkne jeho zápěstí, očima zaklesne do jeho a on se dívá.

    Její tvář je jedinečná. Nelidská. Cizí.

    Závěrečná poznámka: 

    Název je parafrází Skácelovy básně.
    Pevně doufám, že téma je tam vidět :o).

  • Obrázek uživatele ef77

    Dovnitř

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Natálie s Věrou se obejmou, vše bylo vyřčeno, vše nevyslovené pochopeno. Pak se Naty jemně vyvine: "Vrať se domů".
    "Ani náhodou," vyhrkne Věra, "jdu s tebou. Chci zpátky svýho chlapa. Chci ti pomoct. Až budu po vsi chodit s bubnem, nechci poslouchat, že čekám dítě s cvokem. A pokud budu muset, chci vědět, že jsem udělala všechno, abych tomu zabránila. Chci, aby moje dítě mělo tátu. A už ani slovo!"
    Skřítčí dveře jsou zavřené kouzlem. Sotva začne Naty rozmotávat první vlákna, ucítí Věřinu ruku a příval síly. Není magická, je ženská, dospělá, mateřská.
    Lupnutím zlomí kouzlo a dveře se otevřou.

  • Obrázek uživatele ef77

    Kořeny

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Natálie si neví rady. Budeč? Jsou prázdniny. Vyšehrad? Pelhřimovská odnož je k ničemu. Na Frantu myslet nechce a nemůže, jeho rodina je magicky slabá. Ona žádnou nemá.

    Bezmyšlenkovitě se dotkne tenoučkého prstíku kořene, který vykukuje z půdy. Uvolní se, celou mysl upne k lesu a prosí. Cítí rosu na špičkách jehličí, pomalu se spouští mízou do kořenů, hlouběji a dál, do podhoubí. Do mozku se jí vypalují čáry, splétají se do vzorů, tvoří cesty. Od stromů ke skálám a kolem nich, všudypřítomné. Na jednom jediném místě se kořeny od skal výrazně odtahují. Natálie ulehčeně vydechne.

    Tam mají skřítci tajný vchod.

    Závěrečná poznámka: 

    Věděli jste, že stromy v lese spolu nejspíš komunikují prostřednictvím podhoubí? A houby si udržují v symbióze právě kvůli tomu? Mně to připadá fascinující.

  • Obrázek uživatele ef77

    Věra

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na: http://www.sosaci.net/node/29854.
    A protože, jak říká Horác Badman, fraška života kráčí dál a diváky pranic nezajímá zápletka prvního dějství, připomínám, že Věra je Karlova dívka. Je těhotná a dost zoufalá, protože budoucí otec je momentálně posednutý. A záchranná výprava poněkud ztroskotala, neboť mág František do toho spadnul taky. Natálie je přítelkyně Františka, která zjistila, že si má dávat pozor na to, co si přeje.

    Drabble: 

    Na pelesti Věřiny postele sedí její maminka a něžně ji hladí po vlasech.

    "Včera šla do lesa ta mladá z Kámena, taková ta... divná. Ještě s nějakým klukem. Doteď nepřišli. Tak jsme si s Karlovou mámou říkaly, když jsi teď... Do Karla nic není, nemáte kde bydlet.. Jestli by nebylo lepší.."

    Vyletí z postele: "Lepší? Co by bylo lepší? Nemocnice? Zákrok? Není mi pět a tohle by nebylo trhání mandlí, mami!"

    Vyřítí se z domova, běží, neví kam.

    U lesa zakopne o schoulenou Natálii, jedním trhnutím ji postaví na nohy: "Jestli je pravda, co se povídá, koukej začít něco dělat!"

  • Obrázek uživatele ef77

    Podzemí

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Podzemními cestičkami následuje skřítka do prostorného sálu. V něm František popíjí čaj s ženou, jejíž tvář se mění. Mladá, vrásčitá, krásná, dravčí. Neuchopitelná.
    Ukrytá ve stínech zavře Naty oči. Ženský monolog začnou narušovat spodní proudy.

    "...zkusila jsem kdysi, ale nějak to nedopadlo..."
    Nechtěl tu být. Navíc mi překážela ta jeho husa.

    "...dlouho jsem byla osamělá..."
    Koboldi nechtěli uklízet těla. Nemohla jsem riskovat.

    "...další nebyl vhodný..."
    Páchl těhotnou holkou.

    Naty vykřikne pohoršením.
    Franta se na ni podívá: "Pokud se neumíš chovat, Natálie, běž raději domů."
    Žena se spokojeně usměje.
    Natálie ucítí na rameni studenou ruku. Měděně září a tíží k neunesení.

  • Obrázek uživatele ef77

    Otevři se!

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Franta nepřestává zaříkávat, Natálie ale cítí, jak je už unavený. Zavře oči a dělí se o svoji sílu.

    Náhle pod víčky zabolí ostrý záblesk, země vydá hluboký zvuk, pak svět ztichne. Natálie se vytřeštěně rozhlíží, zůstala sama. Připadá si nepatřičná. Nechtěná.

    Zapře se a čaruje. Zaklíná a zaříkává. Prosí. Pak už jen buší pěstí do kamene.

    "Otevři se!"
    "Alohomora!"
    "Open!"
    "Zaklínám tě, nech mě projít!"

    Na mellon a sezam už nedojde, vyčerpaná se zhroutí na zem.

    "Jsi-li zvaná, vejdi," ozve se za ní tichý hlásek. Kobold. Chytí ho pod krkem a zasípá: "Pusť mě, nebo otevřu tu skálu tvojí hlavou!"

    Závěrečná poznámka: 

    A jestli mi to neprojde jako hesla, budu muset drabblit tak nějak po soudružsku :o).

  • Obrázek uživatele ef77

    Zaklínání

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na: http://www.sosaci.net/node/29383.
    A na scénu přichází kouzelný hrdina...

    Drabble: 

    Karlova matka nevnímá, jak se Franta s Natálií představují, pozvala by dál kohokoli. Zoufale vypráví o synových záchvatech agrese, které střídá apatie.

    Teď je to ta druhá varianta.
    Franta a Naty vezmou Karla za ruce. Uspí jeho vnější mysl a zlehka probudí tu vnitřní, ukrytou. Karlovýma očima vidí noční les, náruč měděného obra, podzemní prostor a v něm bytost, jejíž tvář není možné uchopit. V Karlových představách je nadpozemsky krásná. Pojednou ucítí její nelibost a jsou vyvrženi zpět nahoru. Jehličí studí.

    ------

    Je půlnoc. Franta tiše pronáší zaříkání. Černé skály se probouzí a Naty náhle zalituje, že nikomu neřekli, kam jdou.

  • Obrázek uživatele ef77

    Poslední hrdina.. na telefonu

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Pomáhat v obchodě pomáhá rovnat myšlenky a Natálie právě zuří.

    Blbec. Proč zrovna já si musela vybrat Mirka Dušína? Old Shatterhanda kříženého s Aragornem? Vždycky hodný. Vždycky kladný. Vypadám vedle něj jako bezcitný cynik. Kdyby byl Karotka černovlasý, můžou ho podle něj kreslit.

    Do proudu zloby se zavrtá hlas místní drbny.

    "... a je prej úplně zmámenej, nejí, nespí, pořád by jen do lesa k černejm kamenům, máma ho musí doma zamykat. Doktoři i policajti jí poslali do háje a kluk je úplně jak uhranutej.."

    Natálie si povzdechne.

    U Kazi! Jsou chvíle, kdy je hrdinova přítomnost nevyhnutelná.

    Natáhne se pro telefon.

    Závěrečná poznámka: 

    Natálie i hrdina (modří vědí) jsou hrdiny mojí povídky Silvestr z letošní Vánoční nadílky (čímž si vůbec, ale vůbec, nedělám reklamu :o)).

  • Obrázek uživatele ef77

    V lese

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Do ložnice vpluje Karlova matka. "Aby vaši neměli strach..."
    Přeslazeným tónem vykázaná se odpotácí domů.

    Odpoledne přijde parta a otázky.
    Klopýtavě vypráví, jak duněla zem, jak měděně zazářil les a Karel náhle zmizel. Jak hledala, padala, hledala, až našla, jiného k uzoufání.
    Nevědí, co jí říct.
    "Nepodíváme se tam?" prolomí mlčení Jarda a ona k svému podivu souhlasí.

    Les voní, zelený, krásný, dokud ticho nepřerve křik. Karel, strhané nehty i tvář, zatíná prsty do černé skály.

    "Nemůžu ji najít!"
    "Koho?"
    "Královnu! Královnu podzemních cest."
    "Kájo!"
    "Nech mě!"
    "Jsem těhotná."

    Ozvěna si se slovy chvíli pohraje.
    Pak spadnou do mrtvého listí.

    Závěrečná poznámka: 

    Krácení, krácení - drabblistovo moření.

  • Obrázek uživatele ef77

    Domů

    Úvodní poznámka: 
    Drabble: 

    Noční les přetvořil měsíc v labyrint, který kromě prostoru ohýbá i čas. Hodina a půl nekonečna, než najdou Věru, potlučenou, podrápanou, plačící. Téměř bezvládného Karla svírá v náručí.

    Jarda a Tomáš ho, bledého a zpoceného, podepřou.

    "Pojď, vole."

    U křížku na kraji lesa ho náhle neudrží, rozpálenou tváří padne do trávy.

    K božím mukám v polích je vystřídají Lukáš a Robin, pak z ledu do ohně, zimnice sklátí Karla do oranice.

    Domů jej donese Libor sám, má sílu za dva.

    Věra u něj prosedí celou noc. S myšlenkou na to společné, co přijde za devět měsíců, hlídá každý jeho dech.

  • Obrázek uživatele ef77

    Ze zábavy

    Drabble: 

    Z pouti v Pošné se chasa vracívá s veselou lesem. Noc je chladná, přesto lze létu ukradnout chvilku ke krátkému milkování, k laškovnému pomuchlání. Stromy ani kameny nic nevidí, nic neřeknou.

    Ráno na zlátenském statku chybí děvečka i čeledín. Rychtář dlouho nepátrá - oba mladí, oba svobodní. Rozáru, která mluví o zemi, co divně duněla, nikdo neposlouchá, všichni přece ví, že je bláznivá.

    ------

    Z pouťovky se jezdí svozovým autobusem, jenže Lojza se vyblil na sedačky. To se nedá. Flašku rumu na cestu a vezmou to lesem.
    Zem zaduní. "Techno, vole," zasměje se Jarda, ale pak zvážní.
    "Kde je Karel a Věra?"

    Závěrečná poznámka: 

    Asi jsem začala psát na pokračování. Glorie stůj při mně!

  • Obrázek uživatele ef77

    Támar

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Genesis 38

    Drabble: 

    Milovala otce, dali ji synovi. Trápil ji a týral, jeho objetí snášela jen pro sen o synovi s tchánovou tváří. Než počala, Hospodin jí muže vzal.
    Pak přišel jeho bratr, náhradní otec, spát s ní chtěl, počít ne. Tisíce synů zašlapal do podlahy vedle jejich lože. I jeho Hospodin zahubil.
    Opuštěná čekala v domě svého otce na posledního bratra, posledního otce, kterého jí vybrali.
    Čekala dlouho, tak dlouho, až přestala snít.
    Začala jednat.
    Intrikovala, lhala a podváděla. Přišla o čest, svou pověst a málem i o život.
    Co získala, pochopila ve chvíli, kdy se dítě v jejím lůně poprvé pohnulo.

  • Obrázek uživatele ef77

    Bublinovník přenádherný

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Už se těším!

    Drabble: 

    Zeměplošský bublinovík přenádherný vznikl* na pozemcích Neviditelné univerzity. Vzrostlý strom podobný ořešáku měnil barvu podle počasí a po pohlazení na kmeni zahalil přítomného oktarínovým oblakem jeho nejoblíbenější vůně. Dokud byly jeho bubliny tvořeny vůní whisky (profesoři), budoárů a piva (studenti), případně pečených krys (trpaslíci), tvářil se celkem spokojeně, jakmile k němu ale cestu našel Smrďa Rum**, začal trpět depresí. Uklidňující zaklínadlo profesora aplikované fytomagie bohužel zareagovalo se zbytkovou magií pozemků a přemístilo strom do hor Beraní hlavy. Následné objevení stromu Silverem*** způsobilo radikální omezení repertoáru tvořených bublin (mladá kočka - šanta - starší kočka - šanta - jakákoli kočka). Nikdo se neodvažuje protestovat (viz ***).

    Závěrečná poznámka: 

    * Vzhledem k magické povaze univerzitních pozemků není možné použít výrazu "vyrostl".

    ** Pravdě nejbližší popis vzniklé bubliny byl "nepopsatelné cosi, co vás obklopilo, prostoupilo, a pak jste prchli, než to začne hryzat".

    *** Roztomilý malý neduživý koucourek, pokud jste Stařenka Oggová. Jednooká apokalypsa, pokud jste zbytek světa.

  • Obrázek uživatele ef77

    Silvestr

    Obdarovaný: 
    Aries
    Fandom: 

    Milá Aries, přeji ti krásné a požehnané Vánoce. Přeji pohodu, klid a štěstí, úspěšné vykročení do nového roku a všechno dobré v něm. Přidávám skromný dárek, je to takové nedochůdče, takže mi nezbývá než doufat, že i špatně zabalené dárky v pomuchlaném papíru můžou přinést alespoň trošku radosti.

    Povídka navazuje na Čeřenův zvon (Letní dobročinnost), povídku Lich z Vánoční nadílky a na sérii drabblů Stražiště. To jen pro úplnost - obdarované čte a komentuje všechno, což je jeden z důvodů, proč ji všichni milujeme :o)).

  • Obrázek uživatele ef77

    Jednou královnou Narnie, navždy královnou Narnie

    Úvodní poznámka: 

    Letos jsem si poprvé vyzkoušela, jaké to je psát seriál (a dobré to je :o)). Přesto jsem vybrala neseriálové drabble, protože mi připadá nadějné. A naděje je mi zapotřebí, jak se mi celý duben dobře žilo a psalo, s jeho koncem bohužel postihla moji rodinu velká ztráta, ze které se pořád nemůžu vzpamatovat. Tím se chci zároveň omluvit, že nekomentuji, neodpovídám na komentáře a neděkuji těm, kteří některá moje drabblata dali do výběrů. Mám z toho radost, opravdu, ale síla mi nějak chybí.

    Drabble: 

    Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
    „Přece není možné, že ona už nikdy..“
    Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

    Závěrečná poznámka: 

    A abych nezapomněla, drabble je věnováno Lee, za všechna její (narnijská i nenarnijská).

  • Obrázek uživatele ef77

    Z Muzea na Kačerov

    Úvodní poznámka: 

    Nějak se mi v té post-apo atmosféře zalíbilo. Navazuje na toto:
    http://www.sosaci.net/node/27405
    http://www.sosaci.net/node/27527.

    Drabble: 

    Hlavní údržbář má kancelář na Muzeu. Bývá tam zřídka. Když neobchází obchodníky se šrotem a nehandrkuje se s nimi o ceně každého šroubku, kontroluje se svými pomocníky slabá místa a vysvětluje dělníkům, že nemůže poslat nové plechy a výztuhy, nebo žebrá u Rady o další prostředky pro nákupy a vyšší příděly jídla pro své lidi. Nikdy nezvyšuje hlas, nesměje se, nemračí, a ke každému se chová stejně chladně.
    Říká se, že všechny svoje emoce pohřbil tam nahoře.
    Když se ale večer vrací domů na Kačerov, v každé druhé stanici vyleze a zoufale křičí do rozbitých skel bývalých budek pro dozorčí.

  • Obrázek uživatele ef77

    Pohádka pro unavené účetní

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Všem mým účetnickým souputníkům a souputnicím.

    Drabble: 

    Za devatero horami procházela malým královstvím smutná účetní. Blížila se Závěrka (tehdy, milé děti, každá účetní vykřikuje jen „Nestíhám!“ a „Kafe!“) a ona viděla spoustu spotřebované vody a odvezeného odpadu, ke kterým neměla faktury. A tak se narodila dohadná položka nákladů. Byla sice pasivní, přesto se měla k světu a utěšeně rostla. Jenže do království dorazil zlý čaroděj Kontrolor, prstem na položku ukázal a pravil: „Odpad byl tříděn a hejkal za něj zaplatil. Voda byla recyklována a vodník ji uhradil. Ty máš být aktivní, potvoro!“ Než ale stihnul vyslovit ničivé kouzlo Doměření, sejmula ho účetní Sbírkou zákonů a byl klid.

  • Obrázek uživatele ef77

    Černý Petr na Hradčanské

    Úvodní poznámka: 

    Svým způsobem navazuje na toto: http://www.sosaci.net/node/27405

    Drabble: 

    Polír na Hradčanskou nechodí, ale Prcek se občas zatoulá. Žijí tam tamti. Jejich děti nemusí pracovat, chodí se učit a často hrají hry. Většinou v nich jde o to, něco nemít, něčeho se zbavit, což Prcek nechápe (proč, například, je zlé mít babu? Prcek má svou babičku rád a žít bez ní by neuměl). Ale rád se na ně dívá a jim to nevadí, vlastně si ho vůbec nevšímají. Po jedné z her našel zapomenutou obrázkovou kartičku (nikdo ji nechtěl, komu zůstala, ten prohrál). Prcek ji má doma a někdy, když je sám, si s tou smutnou, umouněnou tvářičkou povídá.

  • Obrázek uživatele ef77

    Náměstí Míru

    Drabble: 

    Prcek má nejradši Můstek, dneska ale pomáhá Polírovi na Náměstí Míru šrotovat železo. Na Můstku žije Slepý Tom. Má krásný hlas. Polír moc nemluví, často chrchlá a rudě plive na koleje. Prcek se Políra trochu bojí. Slepého Toma se nebojí nikdo. Prcek miluje jeho příběhy o světě nahoře, i když neví, co je tráva, nebe nebo motýl. V Tomových příbězích všechno zničily příšery.
    „Budu mít zbraň, až budu velký, a zabiju příšery,“ řekne Prcek nahlas.
    „Troubo," plivne Polír na hromadu šrotu, „z čeho si myslíš, že tu děláme všechny ty lžíce, misky a hrábě? Příšery nejsou, Prcku. Jsou jenom lidi.“

  • Obrázek uživatele ef77

    Jednou královnou Narnie, navždy královnou Narnie

    Úvodní poznámka: 

    Pro Lee, mou narnijskou hvězdu. Snad mi ten patos odpustí :o).

    Drabble: 

    Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
    „Přece není možné, že ona už nikdy..“
    Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

  • Obrázek uživatele ef77

    24. dubna na Kostce

    Drabble: 

    Celé dopoledne se Josef neukázal. Neprovedl ani partu slepých důchodců, se kterými naposledy zvládl zámek v rekordním čase deseti minut. Nepřišel k obědu. Milada jízlivě pronesla, že se jeho nechutenství patrně z práce rozšířilo i na jídlo. Paní Tichá se urazila a pan Spock truchlivým hlasem pravil, že nechutenstvím to začíná a tumorem končí.
    Odpoledne jsem Josefa objevila v knihovně. Listoval starými zápisy a se slzou v oku mi předčítal pasáže z Himmlerových dob, kdy se po návštěvnících střílelo ostrými a na věži byl umístěn kulomet.
    Doporučila jsem mu deník kněžny Ščerbacké, za jejíhož pobytu se na služebnictvo bral bič.

    Závěrečná poznámka: 

    Vůbec nevím, jestli jsem v tématu - strávila jsem celý den v nevytápěném skladu, kde jsem se hrabala ve starých firemních archivech a ukazovala brigádníkům, co mají vyhodit (jeden z nich se mě zeptal, co byla Porta), a pak jsem cvičila didaktické testy z češtiny s budoucí maturantkou (je možné, že někdo v tomhle věku neví, co znamená slovo "lukrativní"?) a jsem úplně groggy.

  • Obrázek uživatele ef77

    Tomáš

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Bez dnešního kázání by tohle nevzniklo, díky Dušane :o).

    Drabble: 

    Podpořil jej v úmyslu vydat se na cestu. Usnul, když ho nejvíc potřeboval. Utekl, když umíral. Bál se a skrýval po tom všem.
    Od toho strašného pátku kroužily jeho myšlenky k zešílení. Podpořil, usnul, utekl, bál se. Dokola, bez začátku, bez konce.
    Když se ostatní radovali, nemohl. Nešlo to. Potřeboval vidět a sáhnout si. On, jako kdyby věděl, mu to sám nabídl. Bludný kruh zoufalství se přetavil v těžkou hroudu studu.
    „Zbytečně, Tomáši,“ tichý hlas a jemný úsměv, „k víře nevede jen jedna cesta. Není dobrá nebo špatná víra. A odpuštění, i když odpouštíme sami sobě, je vlastně taky zmrtvýchvstání.“

  • Obrázek uživatele ef77

    Maxmilián a Valentina

    Drabble: 

    Na zbylý nábytek společně natáhli povlaky proti prachu, a pak naposledy prošli celý dům. Na zahradě natrhali plnou náruč podzimních růží a donesli je na malý hřibitůvek. Pomalou chůzí sešli dolů na nábřeží, prošli se po promenádě, mlčky se rozhlíželi, a když zvony odbíjely klekání a v dáli se v katalánské vesnici objevila první světla, přišli synové se svými rodinami a byl čas na polibky, objetí a podání rukou.
    Pak jí podal rámě, rukou stále pevnou, a ona se usmála, ve tváři drobné vrásky od radosti.
    Už nebude žádné „čekat a doufat“, je čas na „objevovat a najít“.
    Faraon odplouvá.

  • Obrázek uživatele ef77

    Nová doba, nové osudy

    Drabble: 

    Vila, interiér. Noc. Do pokoje vchází Sova a rozsvěcí. Překvapeně se dívá na všechny, kteří na něj čekají.

    Sova: Co to má znamenat?
    Ema: Už nebudete primář.
    Cvach: Nejlepší jsem stejně já.
    Blažej: Správně! Kolega je nejerudovanější, všechno zastane. Odcházíme s ženou do hor, kde nebudu více pronásledován smečkou sexuchtivých sester.
    Čeňková: Budu kustodem. Rezek mi uniká příliš dlouho.
    Ema: Nezůstanete ani tady. Pijete. Chcete, aby začal pít i Karel?
    Kateřina: Ještě to tak. Nestačí, že já fetuji?
    Ema: Nebojte se, budete mít péči, kterou si zasloužíte. Štrosmajer tam na vás čeká.

    Exteriér. Noc. Před vilou tiše zastavuje černá sanitka.

  • Obrázek uživatele ef77

    Vietnam

    Úvodní poznámka: 

    Zcela vážně varuji, je to hnusné. A je to pravda. Nemůžu to vytěsnit, co jsem si přečetla fotoreportáž v Reflexu (15/2017). Omlouvám se.

    Drabble: 

    Úzké nížiny u pobřeží, vysoké hory ve vnitrozemí. Rudá řeka, která jako nit protkává krajinu nekonečných rýžových polí a tropických lesů. To je Vietnam.

    Relikvie v lihu, naložené pozůstatky těl, slepé, s jedním okem, bez nohou, se srostlými končetinami, prorostlé navzájem, deformované, hrůzné pozůstatky chemické války. I to je Vietnam.

    Dioxinové děti se stále rodí. Vlastní rodiny jejich narození tají, končí v ústavech, malé smutné zrůdičky.

    ***

    Československá socialistická republika v souladu s politikou východního bloku tvrdě odsuzovala americkou účast na bojích ve Vietnamu i prostředky, které americká armáda používala.

    Složky pro Agent Orange vyráběla neratovická Spolana. Prodávaly se na Západ.

Stránky

-A A +A