Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.
Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.
"... ale hospitalizace.."
Dveře do pokoje se otevřou.
Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.
"Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.
"Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."