Moje články

Výčitky krouží jak neodbytní netopýři, zarývají se do duše. Šepot přechází v ohlušující řev, bodá, neúprosně švihá. Před očima se míhají ohnivá kola, hlava třeští.
Marně si zacpává uši.
Vrávorá dál. Podlaha se kymácí pod nohama, prudce se zhoupne. Až po chvíli si uvědomí, že upadl. Ztěžka se zvedne na kolena, setře krev z nosu.
Jako v mlze spatří troje dveře. Navlas stejné, stejně oprýskané, dokonce potažené stejnými pavučinami.
Na rozpoznání správné cesty má jediný pokus.
Horečně hledá jakoukoliv odlišnost, sebenepatrnější znamení.
Nic.
Ošlapaná prkna podlahy vědí. Lechtají do bříšek prstů, chichotají se.
Nakrmí je vlastní krví. Donutí je promluvit.

Evžen s hrůzou pohmatu ohledává okolí.
Zpuchřelé kosti. Shnilé hadry. Příkrá vysoká zeď.
Soustředí síly. Cihly se začnou poslušně sesouvat.
Vyškrábe se nahoru, každé hnutí bolí. Čeká útok, ale nic nebrání jít dál.
Vykročí.
Obklopí ho pronikavý chlad jak v hrobce.
Za jeho zády roste černý stín. Cítí, jak temnota natahuje spáry.
Neohlížet se.
Do uší řeže mrazivý drásavý šepot.
Odsud živ nevyjdeš… Chceš zachránit svou ženu? K smíchu… Vždyť jsi ji zradil… Tolik mrtvých ve tvých stopách… Pamatuješ na Danu? Tys ji zabil...vrahu...
Nesmí promluvit.
Jsi zbabělec. Vzpomínáš na Dalibora? Nechal jsi ho umřít…
Evžen se rozhořčeně nadechne.

Hadí chodbička se rozšíří. Evžen musí přimhouřit oči proti prudkému světlu.
Ocitne se v podzemní komnatě. K jeho překvapení tu panuje až nepříjemné horko sálající ze čtyř lamp v rozích.
Na židli s vysokým opěradlem zdobeným dlouhými trny, takže připomíná trůn, sedí muž s tváří i rukama pokrytýma šupinami.
„Nemusíš se zdržovat vysvětlováním,“ zasyčí. „Slíbil jsem tvé rodině ochranu. Rád bych slib dodržel, ale není v mých silách tu zrůdu zničit, jinak bych to udělal už dávno. Dám ti ale radu, co můžeš udělat ty. Potřebuješ ježčí osten.“
Evžen vytřeští oči.
„To je zvláštní magická zbraň. Vím, kde ji najdeš.“

Evžen ztuhne. V té vteřině jako by zmrtvěl celý les, zmlklo šustění listí, dokonce líné šplouchání nedalekého potůčku ztichlo.
Zmije však nezaútočí. Plazí se pryč, dvakrát se zastaví a kýve hlavou.
Vypadá to jako výzva k následování. Evžen vstane a veden zvědavostí poslechne.
Prodírá se houštím, protahuje se tak úzkými soutěskami, že jsou i pro něho těsné, musí se šoupat bokem, pak se raději promění.
Zmije naposled povzbudivě kývne a vklouzne do černé díry pod kořeny starého stromu.
Lišák za ní. S námahou se sune úzkou chodbičkou, nevidí nic a jen úpěnlivě doufá, že hadovo krotké chování nebyla zrádná past.

Do šepotu se vmísí zřetelné pousmání: „Dobře jsem si tě vybrala. Jsi silná, máš spoustu chutné energie. Věřilas bys, že ze všech, které jsem si přivolala, jsi první, kdo se zajímal o moje potřeby? Tamty se hned snažily utéct. Samozřejmě zbytečně.“
Xénie těžce polkne.
„Jsi soucitná. Usuzuješ, že život jako můj je čiré utrpení. Vyvrhel opovrhovaný lidmi i liškami, bludný duch bez použitelného těla… jenže se mýlíš. Život mě zatím neomrzel. Proto občas potřebuji přikrmit.“
Xénie vytřeští oči.
Vzápětí se jí zmocní nesmírná únava. Nohy jak z hadrů už ji neunesou.
Sesune se na zem mezi lidské a liščí kosti.

Magické bariéry, prostory schované kouzlem jeden v druhém, prostupování dimenzemi, tohle všechno by dokázal překonat. Ještě nikdy nenarazil na překážku, kterou by nezbořil. Dokonce i do Zásvětí se jednou dostal.
Jenže tady čáry nepomůžou, zaklínání nezabírá, průnik hmotou je k ničemu.
Temné kouzlo vytvořila cizí mysl. Drží pohromadě neuvěřitelně silnou vůlí neznámého mága. Neviditelného, nepolapitelného, netečného k výzvám na souboj.
Evžen zoufale přemítá, tvář zkrabacenou úsilím. Postavit proti černé magii vlastní černá kouzla? Podstoupil by to, tisíckrát ano, jenže na to nemá dost schopností.
Vtom ho vyruší tiché zašustění trávy.
Zamračeně vzhlédne.
Zjistí, že hledí do chladných nehybných očí zmije.

Komu je připisován proslulý výrok „u Libušiných vousů“?
a) Přemyslovi
b) Jáchymovi z Budče
c) Malému Vašíkovi
Budeč má své vlastní vězení, jež vytvořila Kazi zasazením
a) Borovic
b) Habrů
c) Kaktusů
Absolvent nižší úrovně univerzity získává titul:
a) GRAM
b) LITR
c) TUNA
Od časů kouzelnice Moldawy v 5. století jsou v Budči uctíváni ptáci. Jde o:
a) Vlaštovky
b) Havrany
c) Supy
Jisté zkoušky zjišťují:
a) Používání taháku při písemných pracích
b) Přítomnost nelidských entit v prostorách školy
c) Příslušnost nových studentů ke konkrétnímu živlu

Bonus:
Jak vznikla nevyzpytatelná Spirálová chodba?
a) Čert ví
b) Ani čert neví

Eva Raposová otevře dveře a rozjařeně zavýskne: „Jdete jak na zavolanou! Přijel brácha, pojď se s ním pozdravit! Přivezl kytaru, uděláme si fajn den! Kde je Xénie?“
Evžen nervózně zavrtí hlavou: „Nechám tu jen Evženku… musím něco vyřídit.“
Otočí se na patě a je ten tam.
V uších mu ještě doznívá Evino volání – muzika – hostina – přijďte oba – ale myšlenkami je dávno jinde.
Řítí se po Xéniině stopě, srdce až v krku, poháněný rostoucí úzkostí. Zdržel se přece jen pár minut! Jak to, že ji nemůže dohnat? Jak se za tak krátkou chvíli mohla dostat tak daleko?
U Želmíra, kde je?

Běží, chodidla se sotva dotýkají země, lehké skoky se mění v let.
Koutkem oka rozmazaně zachytává domy, lidské tváře, stromy a houštiny.
Město zůstalo za zády.
V hlavě víří spleť zmatených myšlenek, střídají se ještě rychleji než nejasné obrazy okolí.
Je můra, co se žene k rozpálené lampě, nebo poslední naděje zoufalého nešťastníka? Přinese záchranu, dokáže ho vymanit ze zakletí, vyléčit z nemoci, vyhojit zranění? Nebo sama skončí jako rozcupovaná kytka, kořist zvráceného zločince, umučená oběť vraha?
Zvládne se ubránit? Ochránit? Bojovat?
Zastavit se nemůže.
Marně zkouší sejít z cesty či aspoň odtrhnout zrak od černé koule řítící se vpřed.

Xénie vstoupila do krámku a navzdory teplému odpoledni zprudka zabouchla dveře.
„Mám toho plné zuby!“ oznámila Evženovi.
„Zase?“ znepokojil se.
„Udělám si bariéru a bude klid.“
Zaříkaná šalvěj, špetka soli, mha přede mnou, mha za mnou…
A je to!
Už žádné vtíravé pohledy.
Žádné neviditelné oči.
Jenže ani žádný klid.
Přemýšlela o tom, kudy chodila, a věděla, že i Evženovi záhada vrtá hlavou. Dvakrát ho přistihla, jak se sám marně snaží na ulici zachytit stopu tajemného slídila.
Mám… nemám…
„Že o nebezpečí nevíš, neznamená, že nic nehrozí,“ uvažoval Evžen.
Nakonec nevydržela. Vytřepala sůl z kapes, šalvějové lístky spálila.
Vyšla ven.

Odpolední ulice se koupala v hřejivých paprscích letního slunce.
„A tak jsme udělali dlouhý vlak a všechny vagónky jsme naložili pískem a odtáhli je před klouzačku, jenže Bertík zrovna sjel dolů a všechny nám je převrátil a všechen písek se rozsypal a paní učitelka řekla, že…“
Evženka se zarazila. Ohlédla se.
„Co říkala?“ usmála se Xénie.
Holčička zaraženě mlčela.
Xénie se chtěla zeptat znovu. Vtom se jí zmocnil neobyčejně vtíravý pocit, jako by se čísi lačný pohled upíral přímo do jejich zad, výsměšně a bezostyšně.
Sousedé bezstarostně kráčeli za svým cílem, děti pobíhaly sem a tam.
Nikdo si jich nevšímal.