Moje články

O bohu a vesmíru od Lejdynky prozradí, co jste možná nevěděli
Mordomor psal velmi vtipný seriál o zoufalém hladovém upírovi: Promluva z rakve

Z deníku podporučíka Miltona o plavbě fregaty Jeho Veličenstva Skřivánka
je cestopis od Terdy

Světluška je jedno z mnoha skvělých drablat, která napsal Kitsune´s Sun

Také Tora letos psala napínavý seriál: Zlá minuta. Doporučuju přečíst celý příběh

D13 - Než dopadne kámen
je dílek velmi zvláštního snově surrealistického příběhu od Menhira

Někdy to nejde jinak než se dojmout nad Doctorem Who od striggy

Už jsem psala, že miluju poetické drasťáky od Jeřabiny? Bezedné noci srdce

Jedna nádherná pohádka od ef77: Po bitvě

A kdybyste nevěděli, co neříkat čarodějnicím, zeptejte se Faoba: Zdání k pohledání

Druhá várka začíná silným kalibrem: Nezvěstný od L.P.Hanse
Pro uklidnění krásná podzimní nostalgie Freesia od Apatyky
A zase do střehu, protože Že pračky ovládnou svět od Kiliána
Obraťme list je díl z humorného budečského seriálku od Avevy. Doporučuju přečíst celý!
Chtěla bych umět čarovat jako Jeřabina Dnešní nebožtíci
Borch a jeho neodolatelné zaklínačské střípky, například Jarní ráno
Jestli někdo opravdu umí zneklidňující tajemno, tak Birute: Vzpomínka na Evropu
Chutné mistrovství předvádí Peggy Tail nejen v tomto drableti
Zpátky do fantastického světa nás vrátí strigga
A ještě jednou Zpátky zase jinak od myday

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

Vodní hladina klokotavě zavíří.
„Je to kluk!“ hlásí Xénie vesele. „Lydie se má dobře. Evženka posílá pusu. Vypadáš unaveně, moc práce?“
„Ukotvený fantóm v jednom domě ve městě,“ usmívá se Evžen. „Už je po všem.“
„Tak odpočívej. Pozítří budeme doma.“
Evžen pošle vzdušný polibek a spokojeně se vrátí k leštění malachitů.
Vtom cinkne zvonek.
Vchází Martin Rapos a cizí muž s vyjukaným výrazem.
„To je Aleš Drábek, náš nový soused. Staví garáž a pořád se mu to bortí.“
„Technicky je všechno v pořádku,“ dodá Drábek nervózně.
„Nezjistil jsem co, ale něco tam vězí. Můžeš?“
Evžen sáhne po cedulce PŘIJDU HNED.

Evžen na ulici nastaví tvář chladnému větru.
Lehce se dotkne omítky. Starý dům s úlevou usíná.
Darek vyjde vzápětí: „Tohle mi nikdo neuvěří.“
„Tak to nikomu neříkejte.“
„Jsem zvědavý, jak vysvětlím pojišťovně tu podlahu…“ Darek se náhle rozesměje. „Víte co? Vykašlu se na to. Mně totiž něco došlo.“
Popojde k zaparkovanému autu.
„Tenhle job není pro mě. Nač marnit život papírováním a sháněním řemeslníků, když nevíte dne ani hodiny? Vrátím se do Anglie. Plánovali jsme s klukama založit kapelu… Chcete někam hodit?“
Evžen s úsměvem zavrtí hlavou: „Hodně štěstí.“
Darek nastartuje, rozjařeně pustí hudbu.
Chce zamávat, ale ulice je prázdná.

Evžen rozzuřeně mávne rukou.
Ladu zabrní celé tělo, těžko říct, jestli chtěl poslat povzbuzení nebo štulec.
Vzchopí se, vřítí se do Milanova bytu.
Kuchyně. Podlaha.
Rychle!
Chvatně vysype bedničku s nářadím, popadne dláto.
Nemilosrdně páčí dlážky, rozrývá tvrdou maltu, dloube v cihlách, roztlouká spečený štěrk. Pomáhá si kouzly, netrpělivě mění ztupený nástroj za jiný, hrabe do krve rozedřenýma rukama.
Nedbá palčivého potu v očích.
Úzkostí téměř nedýchá.
Selže a všichni tu umřou.
Démon vyrazí z prokletého domu rozsévat smrt do ulic.
Roztřesená ruka nahmatá úlomek šedavé kůstky.
Sálá magií jak žhavý uhlík.
Klid! Soustředit se!
Rituální čáry.
Zažehnout očistný oheň.

Temná postava vykročí z pasti.
Z prázdného obličeje šlehají plameny.
Slepá hrůza rozstřelí bezbranný hlouček.
„Zůstaňte, kde jste!“
Ochranné čáry se zbortí. Ladin marný výkřik zlomí vzlyk.
Prastarý pud lidi žene do úkrytu tmavých koutů.
Ve stínech však místo spásy číhá čirý syrový děs.
Zahlcuje smysly, rdousí hrdla, mrazí krev.
Evžen přeskakuje bezvládná těla, nastavuje sám sebe jako hráz, z jeho dlaní srší modré blesky.
Přízračné pařáty míří na srdce.
Dům zoufale sténá, chvěje se v základech jako tvor ve smrtelné křeči.
A Evžen náhle ví.
„V kuchyni pod podlahou.“
Byl to výkřik? Zašeptání? Myšlenka přehlušená třeskotem lámaných zaklínadel?
„Lado!!!“

Kamenný břit tenký jako vlas protne Darkovu dlaň. Nasáklý kapesník ve středu rudé spirály poslouží jako nejistá návnada.
Bez dechu čekají, počítají údery srdce.
Od podlahy se zvolna zvedá neurčitý oblak temného dýmu.
Dychtivě vsává krvavou stopu. V záblescích fialového světla mohutní, sílí, roste.
Lada hbitě sype hrstičky soli do kruhu jako hráz.
Evženovým úkolem je získat dům na svou stranu.
Najít a vyrvat kořen.
Horká dlaň přilne k ledovému prahu.
Jemně rozhrnuje jedovaté cáry nenávisti, odlamuje ostré bodavé trny, hladí staré rány, rozehřívá krustu zla, něžně budí zakletý dům z těžké noční můry.
Slibuje očištění od mrazivých pařátů nenávisti.

„Zatím jen fantóm, ale snaží se znovu získat tvář. Kdyby to dokázala, zhmotní se. S vlastním tělem už nebude vázaná jen na dům a budeme mít na krku volného démona. Potěš nás pak Libuše,“ šeptá Evžen. „Někde tu musí být kotva. Něco výlučně jejího. Našel bych to a zničil, jenže... “
„Pryč odtud.“ Darek se třese nervozitou. „Pomozte mi vyrazit dveře.“
„Nevíte, čeho jsou schopní." Milan bezmocně vzdychne: "Zatočí s člověkem jak s hadrovým panákem.“
„Zabije vás. Co ji rozptýlit, abyste měl volné ruce,“ uvažuje Lada. „Chce jeho krev. Co jí vyhovět?“
Těžké rozhodování. Evžen se zamyšleně mračí.
Darek začne křičet.

To šli jednou do práce čtyři členové pátracího týmu, který neměl žádné jméno, a přišli k zavřené brance vnořené mezi dvěma kmeny tlustých stromů.
„Pánové, vyndejte všechno z kapes,“ přikázala Klaudie.
Vyndali tedy všechno z kapes.
Byl tam jeden pečlivě naolejovaný sig (ten byl Felixův).
Lupa.
Posmrkaný kapesník.
Nůž.
Samopal.
Sto nábojů.
Tři mobily, jeden s prasklým sklíčkem.
Provázek.
Zpráchnivělá stehenní kost. Všichni věděli, čí je.
Nedojedená bageta se salámem.
Notes.
Tužka.
Slánka.
Ale nebyl tam žádný klíč.
„Pánové, co teď?“ zeptala se Klaudie.
„Zkusíme vzít za kliku,“ navrhl Felix a jak řekl, tak udělal.
Branka zavrzala a otevřela se.

„Nic jsem neprovedl! Prostě nic, co vás to popadlo?“
Darek se div nezalkne úzkostí. Doufá, že se co nevidět probudí z nesmyslného snu.
Tolik užaslých, žádostivých, zmatených i rozhořčených pohledů okolo…
Divné oči panovačného zrzka srší napětím.
Všichni čekají, až něco řekne, jenže on nemá ponětí, co chtějí slyšet!
Nejradši by odsud utekl jako malý kluk.
Kdyby za křivolakou rytinou (zničili drahou dlažbu, panebože!) nečíhala neviditelná, ale strašlivá síla, co prý lační po jeho krvi.
Jestli z tohohle šílenství vyvázne bez úhony, přísahá si, marjánky se už nikdy nedotkne, dá prachy na charitu…
A barák prodá. Nikdy sem už nevkročí.

Evžen odmrští šokovaného Milana stranou a zaútočí.
Přízrak se svíjí v trnitém houští čar.
Evžen ví, že stačí sebemenší náznak slabosti, nepatrné zakolísání a černá zloba ho přemůže. To nesmí připustit. Zatají strach, uzavře všechny skuliny, soustředí veškerou vůli jako zbraň.
Co chceš?
Kotva je příliš pevná, duch lpí v samém srdci stavení.
Dům. Tvář. Krev.
Zaříkací formule šlehne jako bič.
Přízrak se vsákne do zdí.
Evžen zvolna vydechne, vděčným dotekem konejší rozjitřený amulet.
Souboj vyhrál, jenže bitva teprve přijde.
Dům bobtná nesmiřitelnou nenávistí.
Vypuzovací rituál nepomůže. Přízrak vyrostl z touhy po pomstě.
Musí zjistit víc, aby ho dokázal zničit.

Když zhasla světla a vypukla vřava, Darek Machatý vyběhl z garsonky zjistit, co se stalo.
Milan ho chtěl následovat, ale zakopl o kabel od lampy.
Zůstal ležet na parketách.
Co se to děje? Hučení v hlavě, náhlá slabost, místo svalů roztřesená želatina.
Těžko říct, jak dlouho ho nepochopitelná síla tiskne k zemi.
Z chodby probleskne chabé světlo.
Milan rozezná u okna vysokou a štíhlou ženskou siluetu.
Nehybně stojí, dívá se ven do tmy. V klamném šeru vypadá jako přízrak. Tenounká průhledná skořápka vyplněná černým dýmem.
„Hej! Paní?“
Užaslý Milan konečně vstává, šourá se blíž.
Žena se pomalu obrátí.
Nemá obličej.

Kdosi hystericky lomcuje domovními dveřmi.
Jiný v marné snaze otevřít okno urval kličku.
Dupot mnoha nohou bezradně tichne.
Baterky naposled žalostně bliknou.
Z mrtvých telefonů nelze vydolovat ani pípnutí.
Temnotu protrhnou fialové záblesky, zprvu jemné, pak stále ostřejší.
Rozvíjejí se jak smuteční stuhy. Padají jak jedovatý déšť.
Ozařují voskově strnulé obličeje, vytřeštěné oči, otevřená ústa.
Temný šum se řine ze všech koutů, ohlušuje, obluzuje smysly.
V ponurém pomalém tanci víří hejno smrtihlavů.
Miliony tmavých křídel šustí a drnčí. Umrlčí lebky se v nadpřirozeném světle fialově šklebí.
Motýlů je stále víc.
Brzo vniknou do uší, do očí, do hrůzou oněmělých hrdel.

Sinavá dívčí tvář s proraženým spánkem.
Stará rozjitřená rána zas krvácí, pálí jako šlehnutí biče.
Nemůže, nesmí, nemá právo zapomínat.
Přesto se té strašlivé chyby dopustil.
Evžen se vymrští, aby okamžitě vyhnal všechny nájemníky na ulici.
Už je mu jedno, co si pomyslí, co řekne majitel domu, na ničem z toho nezáleží.
Žárovky explodují jako splašený ohňostroj.
Prostorem se rozlije tma.
Rozčilené hlasy.
Bouchání dveří.
Poplašené blikání baterek.
Kvílení a vrčení zblázněných přístrojů.
Pád nějakého těla, bolestný výkřik.
Dům zlověstně duní.
Nepřítel ještě tápe, zatím sbírá sílu.
Evžen vnímá jeho odhodlání, zuřivou touhu dobýt svého, přihlásit se o upřený nárok.

Nadýchané závěsy objímají večerní poklid.
Po nové omítce hladce kloužou drobné spršky každodenních radostí.
Až odprýskne jemná usazenina vlídnosti, až bude malá hráz jistoty pryč, vyřinou se chmury, ostré špílce.
Jako v každém domě, zas a znova.
Tady však číhá ještě něco horšího…
Vzápětí vytryskne hrůza v plné síle.
Evžen se brodí kalnou bažinou.
Rozhrnuje polámané roští zklamaných tužeb.
Strhává strupy starých bolestí.
Prohrabává mokvavé nánosy závisti.
Naráží na černé kořeny zášti prorostlé do kdysi čistého zdiva.
Ještě hlouběji bují smrtelný nádor neodpustitelné křivdy.
Už dlouho probublává všemi póry.
Otrávil dům do základů.
Chce se vyrvat z kamenného vězení.
Ožívá.

Tři poschodí.
Šest přepychových bytů.
Žádné děti, žádná zvířata, nic takového. Dobře situovaní manželé, ve třetím bydlí dva muži. Prý přátelé ze studií, dejme tomu. Zhrouceného Soumara odvezli příbuzní, byt je prázdný.
A Milanova garsonka.
Potom všechny chodby, půda, suterén.
Milan nic nechápe, ale neodvažuje se odporovat.
Poslušně zvoní u jednotlivých dveří, rozpačitě se omlouvá, zmateně drmolí o nutné kontrole elektroměru, zdržuje zbytečným povídáním o ničem, přeříkává se, opakuje se...
Lada s Evženem vždycky vklouznou dovnitř.
Čert ví, co tam dělají, trvá to celou věčnost. Nikdo si jich nikdy nevšimne, jak je to možné?
Sakra, snad si sem nepustil bytaře?

Po schodech sbíhá Milan v montérkách a se skřínkou na nářadí v ruce.
„Jak ses dostala dovnitř?“ vyhrkne, sotva spatří Ladu. „A kdo je tohle?“
Lada skrývá nervozitu za úsměv: „To je kolega. Přivedla jsem ho, protože dům není bezpečný.“
„Divný nápad,“ zahučí Milan. Podezíravě si Evžena změří: „Nejste náhodou novinář?“
Evžen podrážděně zavrtí hlavou.
Lada chápe, že očekává, že komplikaci vyřeší ona, a to rychle. Jenže Milan není čaroděj. Co má říct?
„Už jsi slyšel o negativních zónách?“ nadhodí opatrně.
„Ty věříš na takové blbosti?“ Milan rázně otevře dveře na ulici: „Nezájem.“
Čeká, že podivný zrzek bez dalšího vypadne.

Evžen zaškrábáním odemkne.
Lada první vkročí do naleštěné černobílé chodby. Podvědomě očekává útok.
Kromě zakřiknutého ticha a silného zápachu desinfekce však ranní tragédii nic nepřipomíná.
Lada se uvolní.
Vzápětí si připomene hrůzný zážitek před chviličkou. S obavou se ohlédne po Evženovi.
Liškomág se pátravě rozhlíží. Nevypadá, že by mu dům ubližoval.
„Jak to dokážete snášet?“ žasne Lada.
Evžen se pousměje: „Vliv černé magie lze podle potřeby odstínit. Znáte brnění profesorky Stelly?“
Lada vykulí oči. Zná a ví, že slavné kouzlo staré budečské mistryně zvládne málokdo.
Evžen předstírá, že obdiv nevnímá, ale cítí se polichocený.
A rozhodnutý za žádnou cenu nezklamat.