Moje články

Milan Tichý prožil svůj život tak, jak se jmenoval. Tiše.
Kdybyste se ho někdy zeptali, kdo za války rozdával hladovým spolužákům chleba namazaný tenkou vrstvičkou sádla, pokrčil by rameny.
Kdybyste se ho zeptali, kdo v 50. letech po nocích stříhal na Vojně ploty, mávnul by rukou a zavrtěl hlavou.
Kdybyste se snažili ocenit, jak obětavě se staral o vnučku, pousmál by se.
Takový Milan Tichý byl. Kouzelník, čestný muž, otec, manžel, dědeček... Nikdy nechtěl od života víc, než být dobrým člověkem a vidět svoje milé šťastné.
Byl dobrý člověk.
A ačkoliv zemřel strašnou smrtí, zemřel čelem k nepříteli jako hrdina.

Krabička s popelem skončila prozatím zapečetěná v kapse. Je třeba rozhodnout, co dál.
"Měli bychom ho najít. Najít a zamezit mu, aby se dál pokoušel o to, oč se pokouší." Řekl Karl, když zakryl ohniště žulovým kamenem přivaleným z kraje rybníka.
"Potřebujeme třetího. Vím o kouzle, kterým ho můžeme lokalizovat. Ale musíme být tři." Odvětil Česťa a vytáhl z kapsy dýmku.
"Tři? Běžně bychom řekli Milanovi."
"Co Zbyšek?"
"Toho nenajdeme, znáš ho. Václav?"
"Leží v nemocnici se zápalem plic."
Chvíli mlčeli. Česťa nacpal dýmku a zapálil ji. Karl ho tiše pozoroval. Oba věděli, kdo zbývá. Oba se to zdráhali navrhnout.

Karl s Česťou vystoupí na břeh a vyberou místo pod hradbami Horymíra, kde je ochranná magie města nejsilnější.
"Vyvolávat démony je jako nakládat třeba tučňáky. Jakkoliv dobře to uděláš, je v tom něco zvráceného. A vždycky je v tom nějaký háček." Opatrně vytáhne olověnou krabičku. Olovo, jeden z nejdominantnějších prvků zdejšího zrudnění, odstíní skoro všechno.
"Dal mu možnost to stvořit a připoutat k téhle zemi přes papír a barvu. Bohudík."
Vytvoří hranici, zapálí ji, do ohně nasypou byliny a obětiny. Česťa otevře krabičku, pak, dřív než se stačí příšera zformovat, ji otočí dnem vzhůru a vysype do plamenů dílek puzzle.

Všichni ho podceňovali. Když mluvil o svých plánech, převraceli oči k nebi, poplácali ho po zádech a mysleli si, že je blázen. Ale on jim ukáže. Hlavně jí.
Stačil dostatek vědomostí, potajmu posbíraných v nejhlubších zákoutích knihoven, dostatečně pevná a jistá ruka - vytrénovaná malováním stovek obrazů, které ho nikdy neuspokojily - jistý hlas, který by odříkal vzývací formule bez zakoktání nebo zaváhání a úkol bez slabých míst. Skutečně ho podcenili. Měl všechno.
Dva pentagramy, pro něj a pro jeho služebníka, evokace, kterou by odříkal kdykoliv bez přemýšlení a bylo to.
"Čeho si ode mě žádáš, pane?" Řekl démon a uklonil se.

První školní den. Máma pláče kdesi za mnou, soudružka učitelka před tabulí něco vykládá, ale já neslyším ani jednu. Protože vedle mě sedí holčička s rezavými copy a sprškou pih na nose a naše ruce se potkávají v obrovském kornoutu se sladkostmi, který přivezl táta. Její dotek pálí, jiskří, laškovně lechtá. Magie. Konečně!
První školní den. Jiná škola, jiní lidé, jiný svět. I Veronika je jiná. Stále má rezavé vlasy a spršku pih na nose, ale naše ruce už se nedotýkají, neusmívá se na mě, nedívá se mi do očí.
První školní den. Vysoká. Dělá, že jsme se nikdy neznali.

Popadnout dech, zakroutit hlavou nad přehnanou péčí, svalit se do křesla, roztřepané ruce uklidit z dohledu.
"Tak?"
"Prohlídnul jsem Milanovo dům, kromě útoku žádné stopy, a vrátil se k tělu. Našel jsem u něj jen kapesník a jeden kousek puzzle, nic víc. Pobral jsem to a vyrazil sem. A pak to začalo. Než jsem se dostal do rybníka, málem mě to zabilo."
"Snažilo se to projít ochranami. Hladinu jsem zapečetil."
"Vím. Obávám se ale, že to neodejde."
"Ale co to vlastně je?"
"Nemám ponětí. Je to jako zhmotněná noční můra. Toho hajzla, co to vyvolal, bych rád dostal do rukou."

Veronika se uplakala ke spánku. Podložili jí hlavu polštářem a rychle se poradili.
Karl zůstal doma, hlídat, Česťa vyrazil zpátky k Veronice domů. Hledat.
Prohlédl dům, procítil magii, četl emoce a ozvěny ze stěn. Byl to smutný obraz. Útok byl rozhodně magický, ale něco s tou magií nebylo v pořádku. Jako by ji něco přerušilo. Přetržení kouzla zřejmě způsobilo, že Veronika omdlela. Milan ale ne.
Zhluboka se nadechl, přivolal si k sobě každičkou píď magie, kterou mu rozbité ochrany mohly dát, a začal čarovat. Před jeho očima se všechno vracelo do původního stavu. Nic nechybělo. Kromě jednoho kousku puzzle. Proč?

Jedinečná nabídka! Prodám paničku. Případně vyměním za spoustu kočičích kapsiček a granulí (ne pro kastráty, měl bych je, ale čuchli jste k nim někdy?).
Je čistotná, prťavá (zabere málo místa, stačí jí krabice, jako mně), ráda a dobře vaří (i když mě vždycky klepne přes ťapky, když chci sáhnout do hrnce), uklízí pravidelně a vyrábí skvělé kočičí hračky a škrábadla.
Ideální pro kočku, která se ráda mazlí (protože mě už s tím chováním a hlazením mého sádlíka se*e!), nebo pro kocoura, který už nemá co ztratit (jestli víte, co myslím). Kupte ji, neprohloupíte!
Gandalf (co bude doma konečně největší kocour!)

Veroničinu otázku úplně pominuli. Dali jí napít, přehodili přes ni bundu a beze slova začali pracovat s magií. Dívala se na ně přimhouřenýma očima. Věřila jim, ne že ne. Znala je odmalička. Ale kde je děda? Proč nic neříkají?
Česťa se na okamžik postavil do středu místnosti, točil se na patě, oči zavřené, ruce rozpažené. Pomalu je spustil a podíval se na ni.
"Není tu bezpečno. Ochrany jsou narušené. Půjdeš s námi?"
"Ale kam, strejdo?"
Podíval se na Karla, v očích otázku. Kývnutí.
"Do bezpečí, Verunko." Vzal ji za ruku, něco ji zastudilo. Na dlani se jí zablýskla stříbrná šupina.

Je načase vydat se na nový led. Nabrat nový směr. Čeká tě zářivá budoucnost. Tak proč nedokážeš myslet na nic jiného, než na Bittyho? Rozloučili jste se. Bude ti chybět. Určitě je to jen tím. Ale no tak. Máš přece na víc. Proč si chceš dál lhát?
Na rameni mu přistane otcova ruka. Táta toho má hodně co říct.
"Jdi se rozloučit. Jdi se opravdu rozloučit."
Nemusí říkat víc. Rozběhneš se napříč kampusem. Za Ericem. Nedohoníš ho, ale víš, kde hledat.
Neslyší tě. Nic netuší ani ve chvíli, kdy si sundá sluchátka.
Probuď se, Jacku. Tuhle šanci nesmíš propásnout!
Gól!

Karl chce Česťu obejmout, ale nedostane šanci. Jako by sledoval neviditelnou cestičku, Česťa vyrazí do houstnoucí tmy. Karl je rozpolcený. Měl by někoho zavolat, příčí se mu nechat tělo samotné. Ale nemůže opustit Česťu. Dvě cesty, obě úctyhodné, obě trnité. Nakonec zvolí cestu přátelství před cestou odpovědnosti. Vyrazí za Česťou s přes rameno hozeným kouzlem ochranného kruhu, kterým taktak zaštítí místo činu. Sleduje Česťovy kroky, nechápe, ale jde kupředu. Protože mu věří. Ať už Česťa v zemi cítí cokoliv, věří, že dojdou k cíli. Jen se děsí toho, co tam najdou. Vraha? Nebo snad vůbec nic? Co by bylo horší?

Tři minuty trvá, než vzkaz doputuje vodními cestičkami až k Česťovi, který poklidně dřímá v Karlově křesle. Voda ho probudí naléhavým "Vražda! Vražda!". Nedbá na nic a vydá se na cestu.
Další tři minuty než přeplave Oboru, vyšplhá se do prudkého kopce a najde Karla v jedné z budov. S mrtvolou. Klekne si, času není nazbyt, magické stopy v tomhle městě vyprchávají neuvěřitelně rychle.
Tři minuty se napojuje na zem, stěny, strop. Vymáchá se v krvi, mozkomíšním moku, obsahu střev, ale nezjistí nic. Magická stopa je slabá jak pavučinka. Sotva ji zaznamená, přetrhne se. Přesto ví víc, než by chtěl.

Těžko říct, kdo byl překvapenější. Jestli ona, s rukama i obličejem od krve, nebo její obět s ranou v hrudníku, z níž po kapkách unikal život.
Ne že by nikdy nikoho nezabila.
Ne že by čekal, že nikdy nezemře.
Topila, stahovala pod vodu, škrábala a kousala. Věděla, jak ublížit. Zabořit někomu bajonet do hrudníku byla jiná věc.
Nemohl je nechat, aby ukradli jeho zemi, jeho lidskost, jeho duši, aby zničili celý národ, odsoudili ho k porobě. Měl zač bojovat. Šlo mu o všechno.
Šlo jí o všechno. Mohla ztratit svůj druhý život, životy svých druhů. Draze vykoupené.
Nakonec prohráli oba.

Koleje se ve slábnoucím slunci leskly, vzduch nad nimi byl plný tetelivého chvění. Odpadky se válely všude možně a uhelné sklady vrhaly dlouhé stíny do kolejiště. Klid letního večera nerušil ani drážní rozhlas, ani vlaky, ale rychlé kroky. Člověk, který je vydával, se držel ve stínu, ohlížeje se za sebe. Vypadalo to, že svého pronásledovatele setřásl. Schoval se za vylomené dveře jedné z drážních budov. Nedbal na špínu a sedl si. Zabalil se do bubliny relativního bezpečí čtyř stěn a střechy nad hlavou.
V protějším rohu, v hromadě suti, se něco pohnulo. Vyskočil na nohy. Utéct! Hned. Nestihl ani vykřiknout.