Moje články

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 33. - I odděleny ovce budou od vlků

    Úvodní poznámka: 

    Poslední drabble. Co dodat. Tomu nešlo odolat.

    Věnováno všem, kteří četli, komentovali a psali.

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.
    Zjevení 22; 12-13

    Ve škvírách kamenné mohyly rostl mech. Maličký hnědý ptáček poskakoval po zelených polštářcích a štěbetal. Šustící bukové listí prozradilo kroky. Ptáček roztáhl křidélka a nebylo ho.
    Kněz vzhlédl k nebesům. Paprsek slunce pronikl skrz větve stromů a pozlatil jeho tvář, pohladil korálky růžence v sepjatých dlaních.
    Kněz se modlil a kráčel k mohyle připomínající skon velikého muže. Tajemství utrpení Kristova, pozvedalo mysl plnou vyslechnutých slov. Každé z nich, které rozechvívalo srdce i duši, svěřoval Tomu, který vládne nade vším. Tomu, který jednou rozdělí ovce od vlků.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXXIV.

    Úvodní poznámka: 

    Je to tu. Desátý ročník DMD dospěl ke svému závěru.

    Psalo se mi dobře, byť vzhledem k mnoha okolnostem (zdraví, výpadky internetu a jiné potíže) občas těžko. Doufám tedy, že se vám letošní výlet do páně von Drakova depozitáře líbil.

    Na shledanou za rok!

    PS pro hodnotitele: Téma se skrývá v panování a rozlézání se ticha, které rozděluje sny a dělí se o vládu s Danielem von Drakem.

    Drabble: 

    Hodina čtyřiadvacátá začíná svůj běh odbíjením porouchaných kukaček. Jasný zvuk se nese ztichlými sbírkami až ke kabinetu. Daniela von Draka však nevzbudí. Ani Vraspír nezdvihne hlavu skloněnou na prsa.
    Sově pálené spadne pírko. Stěží slyšitelné zašustění prozradí náhlou absenci zvuku.
    V kontrastu k předchozímu reji se ticho rozlézá do všech koutů. Nenechavými prstíky šátrá v nejmenších škvírkách. Opatrně a po špetkách sype každému z tvorů krásný sen. Kostlivci nemohou snít, a tak jim ticho dává závoje pavučin.

    Svrchovaný vládce tajuplného království sní svůj sen. Ticho vládne za něj. A ráno, ráno se s ním o trošku toho panování rádo rozdělí.

    Závěrečná poznámka: 

    KONEC

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 32. - Modravou dálavou myšlenka letí

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Podařilo se mi nemožné. Poutnické dada. (Je to hloupé, bod za to stejně nebude, měla bych se učit - proč to dělám?;-D)

    Drabble: 

    Třicet devět sdružených cvokařů sledovalo jediný cíl.
    Toulání Jan po Čáka Brdech

    Jediný cíl kovového hříbku, který kdosi neznámý na kameni slepeném zasadil, je nebýt sebrán. Alespoň tak se jeví záhadný předmět brdskému Fabiánovi. Fabián však je jen legenda.
    Scénář kázání se rozpadá. Rozpaky topí.

    V rozpálené peci se taví chechtáky. Na stromě se houpe pštros.

    Halucinogenní převrácení včerejšího dne, tábora a klidu.

    Chechtáky.
    Chechtáky.
    Chechtáky.

    Jediná myšlenka nedává smysl. Nemusí.

    Jen když se sypou.

    Kněz to ví a přece se nevzdává.
    Zná své věrné.

    Chechtáky.
    Chechtáky Chechtáky
    Chechtáky Chechtáky Chechtáky
    Chechtáky Chechtáky
    Chechtáky

    Jediná náhodně vytažená věta.

    Růžové chechtáky.
  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXXIII.

    Úvodní poznámka: 

    Pro Bilkis za inspiraci.

    Drabble: 

    Dvacátá třetí hodina chválí Hospodina. Ve sbírkách se plaví Jonáš. Za rohem číhá velryba.
    Modrá.
    Zcela zcepenělý orangutan z dvacáté druhé uličky - ten zleva, prosím – kreslí na okna pitvorné obrázky.

    Chechtáky.
    Chechtáky.
    Chechtáky.

    Chechtáky.
    Chechtáky.
    Chechtáky.

    Prší z nebe.

    Sovy ve své uličce houkají. „Hú a hú a hú.“

    Danielova hlava stéká jako mazut natřený na okně. Umyvadlo je jí už plné. Migréna je děvka zrádná. Daniel však nemluví sprostě.
    Nadává poltergeist.

    Třiasedmdesát sprostých slov za jedinou minutu.

    Sprostý Poplašnák postrádá chechtáky.
    Chce ptáky. Jenže ti uletěli.

    Daniel jde raději znovu spát. Peněženka nepřetéká chcechtáky.

    Chce ptáky. Chce chtáky.
    Chcechtáky.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 31. - Železný hřib na neslušné skále

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ a trochu hloupé, ale když já mám tu skálu ráda.;-)

    Drabble: 

    Tzv. Posraný kámen lze nalézt na okraji lesa. Urbář z roku 1740 ho jmenuje jako „tak řečený usraný kámen.“
    podle Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

    „Podivné jsou cesty lidské, ještě podivnější jsou cesty Boží,“ začal Kněz kázání při mši svaté. Stál u skalky, na které mu Ministrant se Světcem připravili provizorní oltář.
    Kněz měl ve tváři úsměv a lehký ruměnec. Cesty Boží jej dovedly až ke slepencové skalce, jakých bylo v Brdech plno. Tato však skrývala kovový hříbek a záhadu, jak důstojně dokončit kázání na skále s neslušným názvem. Kněz však neochvějně věřil v pomoc Ducha svatého.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXXII.

    Drabble: 

    Dvacátá druhá hodina odbíjí na starých kukačkách v jedenácté uličce toho dne podruhé. Daniel, probuzený před několika málo minutami, se nad nimi zastaví. Pohlédne na Vraspíra, který ho doprovází jako věrný stín, a pokrčí rameny.
    „Je mi záhadou, že tyto hodiny odbíjí vždy jen desetkrát. Tolikrát jsem je přeřizoval,“ prohodí.
    „Pro mne je větší záhadou, proč tu ten kýč pořád máš?“ zareaguje Vraspír otázkou.
    „Proč? Kdo by chtěl hodiny, které bijí jen deset hodin? Umlčet se nedají,“ odpoví Daniel s úšklebkem.
    Oba muži se na špatně bijící hodiny na několik okamžiků zahledí. Zpytavým pohledům však odpoví jen obyčejné tik tak.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 30. - Koupel v ranní rose

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Téma je zde hodně přeneseně. Ale pták pokoušející se okouzlit dívku, je trochu zvláštní, ne?

    Drabble: 

    Hájovna na Štěrbině leží asi 1 km od Voltuše pod stejnojmenným vrchem v blízkosti mohyly Jana Jakuba Ryby.
    podle Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

    Rak nakonec skryl svůj krunýř do ochranné náruče nory a Lovec odešla od rybníčku zpátky ke stanům, ze kterých pomalu vylézali ostatní poutníci.
    Veveruška naslouchala zpěvu ptáků. Stála a pozorovala konipasa, jak si máčí pírka v krůpějích rosy. Ptáček poskakoval a třásl ocáskem, jakoby svou lidskou pozorovatelku zval ke hře. Ta se však pouze usmála a pohlédla směrem k blízké hájovně. Ptáček jí znovu přilétl před oči. Zvláštní parádník okouzloval svým postříbřeným peřím.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXXI.

    Drabble: 

    Hodina dvacátá započne smeknutím červené kšiltovky z vybělené lebky. Kostlivec Matěj se ukloní. Zatančí pár kroků valčíku. Protože však má oční otvory obráceny ke slečně Karle, vypadá jeho tanec spíše jako pokus uplést vánočku z kostlivých hnátů. Holenní kosti obou nohou se setkají v úhlu nemožném pro kosti obalené svalstvem.
    Slečna Karla na nemotorné pokusy okouzlit ji nereaguje. Lebku má poněkud odvrácenou. Z jejích prázdných očních důlků zírá tma. Kostlivec Matěj však tančí dál.
    Tragikomický tanec kostlivého kavalíra přeruší svým rádoby šepotem samolibý poltergeist.
    „No... nic ve zlym, kámo. Ale vypadáš spíš jako idiot. I když okouzlující…,“ zašklebí se přízrak.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 24. - Myšlenky plynuly jejich hlavou

    Úvodní poznámka: 

    Nahrazuji téma č. 22 Snílek

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Křížky v okolí Voltuše připomínají obavy, naděje a touhy po smíření, které prožívali naši předkové.
    Marie Mírková v „Oslavy 120. výročí SDH Voltuš spojené s II. sjezdem rodáků a přátel Voltuše“

    Jaké asi touhy se honily hlavou nešťastného skladatele, když kráčel po stejné cestě jako nyní mladí poutníci? Jaké myšlenky asi trápily jeho trýzněnou hlavu?
    Pomni, poutníče, že prach jsi a v prach se obrátíš…
    Veveruška snila o světle svíčky, která snad svítila Rybovi na notový papír, když komponoval svá díla. Křížek na okraji pole její sny na okamžik obrátil k věcem posledním. Duše snílka však brzy ulétla k nebesům.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXV.

    Úvodní poznámka: 

    Nahrazuji téma č. 22 Snílek

    Drabble: 

    Patnáctá hodina denní zastihuje Jaroslava L., Marka P. a Vraspíra mimo správcův kabinet. Marek se necítí úplně bezpečně, ale Jaroslav s Vraspírem kráčejí jistě. Staršímu z obou kantorů se neováží ublížit žádný z obyvatel sbírek a muže v kápi nechávají na pokoji už z principu.
    Nedotknutelnost však mužům nezaručuje stoprocentní bezpečnost. Pravda, nikdo se je nepokusí vyhodit z okna, ale jen bláhový snílek uvěří tomu, že se jistý nejmenovaný poltergeist bude chovat slušně. Ostatně právě poletuje kolem nich a zpívá si. Hrozně falešně.

    „Já sním o Vánocích bílých… Vánočním stromku zářícím...“

    Je pondělí Svatého týdne a ve čtvrtek začínají Velikonoce.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růži 29. - I odložilo slunce košilku svítání

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    V rybníčku pod hájovnou můžeme narazit na nepříliš početnou, ale dlouhodobě stabilní populaci kriticky ohroženého raka říčního.
    podle Oslavy 120. výročí SDH Voltuš a 2. sjezd rodáků a přátel Voltuše

    Časně ráno se Lovec procházela po rosou postříbřené louce. S očima ještě zastřenýma spánkem vzhlédla ke slunci, které teprve před okamžikem svléklo rudou košilku svítání.
    Dívka zamířila k rybníčku. Přikrčila se ke kmeni mladé olše a pozorovala vodoměrky hrající si na povrchové blance vodní hladiny.
    Nepatrný pohyb obrátil její zrak mezi kořeny stromku. Z díry v břehu vylezl rak. Byl už den, ale korýš nejevil zájem vrátit se do tmy.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXX.

    Drabble: 

    Na sklonku devatenácté hodiny denní se tiše otevřou dveře do správcovského kabinetu. Vraspír vzhlédne od knihy a spatří Jaroslava. Ten tiše pozdraví.
    „Přinesl jsem mu něco k jídlu. Obyčejně tu nemívá nic moc poživatelného,“ zašeptá.
    „Děkuji. To vím.“ Ve Vraspírově hlase je znát pobavení, avšak ani jeden z mužů se nesměje.
    „Jak je mu?“ ptá se Jaroslav pak.
    „Spí. Probral se jen jednou,“ řekne Vraspír.
    Danielův kolega si povzdechne. Musí domů, a tak se rozloučí a odejde.

    „Jako pes, který se vrací ke hrobu svého pána,“ řekne Vraspír po jeho odchodu, ale v hlase má pochopení. Ani on nechce odejít.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 28. - Blahoslavení chudí

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
    Matouš 5;3

    Líné letní odpoledne se pomalu měnilo ve stejně lenivý večer. Poutníci nespěchali. Cesta od kaple vytrvale stoupala a oni ji následovali.
    U hasičské zbrojnice potkali staříka oblečeného do sepraných hnědých manšestrových kalhot a montérkové bundy. Vyhublá tvář a oči zapadlé hluboko v očních důlcích svědčily o veliké chudobě, ale i o smíření se životem.
    Starý pán měl před sebou kárku naloženou několika kousky dřeva. Odpočíval a z dlouhé chvíle se dal s poutníky do řeči.
    Když se rozloučili, pohlédl Kněz na Lovce a Ministranta. Naznačil otázku. Přisvědčili očima.
  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXIX.

    Drabble: 

    V hodině osmnácté Daniel von Drak spí. Siegfried s Jonášem honí uličkami sbírek Poplašňáka, který se v nestřežené chvilce vysvobodil ze zajetí a nyní se tropí neplechy.
    Blankytně modrý zlotřilec si užívá úprk a se zvráceným pochechtáváním shazuje pronásledovatelům do cesty různé, převážně křehké a snadno se tříštící, předměty. Siegfried s Jonášem mají ruce i jiné ektoplasmatické výběžky plné práce.
    Poplašňák se pokusí shodit bustu jakéhosi potentáta, ale přecení své síly; busta je přišroubovaná. Siegfried s Jonášem se přiblíží a zůstanou stát.
    Mezi ektoplasmatickýma očima proběhne rychlá bezeslovná komunikace. Blankytné oči si však z dvojice vyčítavých pohledů nedělají vůbec nic.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 27. - Kaplička

    Úvodní poznámka: 

    Téma je tam hodně nezřetelně, ale u NESOUTĚŽNÍHO drabble to snad nevadí, ne? ;-)

    Drabble: 

    Kaple sv. Anny byla postavena v roce 1927 o něco výše než původní kaplička se zvonicí.
    podle Oslavy 120. výročí SDH Voltuš a 2. sjezd rodáků a přátel Voltuše

    Ve světle letního slunce připomínala voltušská kaple se svou žlutou omítkou jeho rodnou sestru. Otevřené dveře svatostánku zvaly kolemjdoucí dovnitř. Kamenné stěny stavby slibovaly příjemný chládek.
    Oči poutníků, kteří neodolali pozvání, se zastavily na oltáři, na kterém svatá Anna poučovala děvčátko Marii. Snad jí vyprávěla o historii kaple. O práci a potu osadníků, díky nimž se v kapli mohou modlit k Bohu, a o Hospodinu, který přikrývá jejich vísku svou láskou.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXVIII.

    Drabble: 

    Na konci sedmnácté denní hodiny se správce sbírek vrací z poslední výuky. Po dvou hodinách chemie s maturanty mu třeští hlava. Je rád, že mohl učit bez přestávky a skončit díky tomu dřív. Protře si oči.
    V depozitáři naštěstí vládne hrobové ticho. Model rostlinné buňky zastaví Siegfried dřív, než dopadne. Strážný duch zmačká provinilého poltergeista do kuličky.
    Daniel se doplouží do svého kabinetu. Zhroutí se na lůžko. Nevnímá, že přes něj Vraspír přetahuje deku, ani že ve dveřích kabinetu stojí Jaroslav, Marek i Siegfried. Za každého z nich někdy vytáhl kaštany z ohně a oni se teď postarají o něj.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 26. - Marné je všechno lidské namáhání

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Ani tady nemám matky. Takže opět kov.

    Drabble: 

    Jsme tak uspěchaní, že pokud si něco opravdu zasloužíme, tak věčný odpočinek.
    Biblické aforismy Pavla Kosorina

    U pomníku padlých z obou světových válet rostly dvě statné lípy. Pod lipami rostávaly za příznivějšího počasí hřiby. Teď tam nebyla ani jedovatá muchomůrka. Pod lavičkou se povalovalo několik matek.
    „Zmatek z matek,“ zabručel nesrozumitelně starý pán a pomalu prošel po návsi. Tak pomalu, že ho ani jedoucí auto nepřimělo zrychlit kroku.
    Staříkovo tempo kontrastovalo s rychlým klokotem bujícím dole ve městě. Jeho život se v tomhle podobal ráji. Spěchat neuměl, přesto mu byl věčný odpočinek blíž než ostatním. Lovec se na něj usmála.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXVII.

    Úvodní poznámka: 

    Já tam žádnou matku nemám. Tedy takto.;-)

    Drabble: 

    V hodině šestnácté vejde Daniel von Drak rovnou o vířícího oblaku drobných kovových předmětů. Jeden z nich ho praští do hlavy. Další rány do celého těla následují.
    Rozbolavělý pedagog se pokusí oblaku uniknout, ale ten ho pronásleduje na každém kroku. V tom si uvědomí, že mezi zpíváním kovových dílů slyší vřeštění.

    "Zmatek matek! Zmatek matééék! Zmatek z matek! Z matek zmatééék! Zmatek matek! Zmetééék!" vřeští hlas.

    "Poplašňáku!" zařve Daniel naštvaně. Matky ustrnou ve vzduchu. Potom spadnou na zem. Ozve se nezaměnitelný zvuk tříštícího se skla. Správce sbírek sevře rty. Jeho vztek se změní v rezignaci. "Ukliď to tu nebo...," nedopoví.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 25. - Spoutáni létem

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Jen tak mimochodem, zatím jsme dokázali ujít asi tak šest kilometrů.;-)

    Drabble: 

    První písemná zmínka o Voltuši pochází ze 16. století, kdy zde žili čtyři osedlí.
    podle Oslavy 120. výročí SDH Voltuš a 2. sjezd rodáků a přátel Voltuše

    Obec Voltuš se půvabně rozkládá na svazích brdského vrchu Štěrbina, nazývaného místními Hvězda. Poutníci přicházejí k dolní části obce. V líném letním odpoledni je vítá jen ticho, klid a skřípání brousku na kosu.
    Hostinec těsně před otevřením dýchá časem předchozího večera. Čeká na nové návštěvníky. Poutníci ho však míjejí. Pokračují kolem bývalé záložny a nynější obecní knihovny až na náves.
    Tam se u pomníku padlých zastaví. Líný letní čas konečně spoutá i je.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXVI.

    Úvodní poznámka: 

    Ta šestadvacítka v názvu není chyba. Jen mi včera technické potíže neumožnily vložit napsané drabble. Dočkáte se ho v nedělním bonusu.;-)

    Snad je tam téma znát. ;-) Poplašňák se totiž časem spoutat nedá.:-D

    Drabble: 

    V hodině patnácté stojí Jaroslav s Markem a Vraspírem u dveří na konci deváté uličky. Kolem poletuje Poplašňák stále prozpěvujíc poněkud nevhodné písničky.
    "Nechceš ho vzít sebou do tunelů?" ptá se Jaroslav kysele.
    Vraspír otočí hlavu k modrému přízraku. "Utekl by. Vymyká se zákonům prostoru, ani
    časové tunely by ho nezadržely."
    "Proč tedy straší právě tady?" zajímá se Marek.
    Vraspír pod kápí pokrčí rameny. "Řekl bych, že to tu má rád."
    Jaroslav si odfrkne. Fakt, že by zlovolná ektoplasmatická bytost mohla k něčemu chovat sympatie se mu zdá silně nepravděpodobný.

    "Vánoce, Vánoce přicházejí. Zpívejte přátelé!" zavřeští v tu chvíli Poplašnák.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Z alchymistické laboratoře

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Je mi zle, malovat neumím, ale chci bod.

    Při výrobě tohoto komiksu nebylo ublíženo žádnému živému tvoru. Ale ten strom položil svůj život zbytečně.

    Autor nemíní nikomu ublížit. Čtení na vlastní nebezpečí.

    Obrázek: 
    Text
  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 23. - Dědictví otců

    Úvodní poznámka: 

    Je-li vám zle a máte-li téma, které se do vám totálně nehodí, tudíž nemáte žádný nápad, co uděláte?

    Já si vzpomněla na lákání pana faráře na koncert, kde zahrají skladbu J. J. Ryby, která zazní poprvé po dvou stech letech. Dobrý švindl, že?
    Ještěže je drabble NESOUTĚŽNÍ .

    Drabble: 

    Zůstalo-li kde torzo z Rybových skladeb, pak to plným právem platí o komorní a symfonické tvorbě.
    Jan Němeček v Hoyerová Ivana – Jakub Jan Ryba

    Rozbitou starou cestu používanou již jen traktory a jinou zemědělskou technikou lemovaly stromy. V jejich korunách preludoval vítr.
    Motýlkovi jeho píseň připomínala skladbu, kterou regenschori zahrál na Rybovy varhany. Její název si dívka bohužel nezapamatovala, neboť byl v latině. V hlavě jí však utkvěla slova „... hraná jednou za sto let.“ Nebo to bylo poprvé po sto letech? Či dokonce po dvou stech?
    Motýlek si v srdci si uchovala pouze jímavou krásu tónů. Slova jí připadala nicotná.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXIV.

    Drabble: 

    Čtrnáctou hodinu ozvlášťňuje Siegfriedovo vyprávění o stařečkovi a jeho střečkující koze, která vyskočila na střechu kostela.
    „To neudělala!“ nevěří Josefa. „Nedělej si ze mne legraci, prosím tě.“
    „A próóč!? Jednou za sto let to má povolený!“ ozve se poltergeist Poplašňák.
    „Sklapni!“ zchladí ho Siegfried. „Opravdu se to stalo. Potom nevěděla jak dolů a nikdo neměl tak dlouhý žebřík. Museli jsme svázat tři žebříky, než jsme milou Rózu dostali na zem.“
    „Byla v pořádku?“ zeptá se Daniel a seskočí z parapetu.
    „Kozu vezmi čert! Jak to, že žiješ?“ vykřikne ředitelka. „Teda, jsem ráda, ale… Nechápu.“
    „Žiji. A musím jít vyučovat. Půjdeme?“

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 22. - Na nebi skřivan pěl

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Rybův školní deník je plný obecných nebo zcela konkrétních stížností na rodiče a představené školy.
    Ivana Hoyerová - Jakub Jan Ryba

    Cesta se vine mezi lukami, na kterých se pasou krávy. Nad hlavami poutníků trylkuje skřivan svoji radostnou píseň. Vznáší se vysoko, tak vysoko, že na něj jejich zraky nedosáhnou. Podobná píseň snad provázela i rožmitálského kantora, když zamyšlen kráčíval z města do lesů za Voltuší. Snad ten dávno mrtvý zpěváček přinášel Rybovi radost, když ho tížily vleklé spory s rodiči i s vrchností, když se cítil, že je sám proti davu nepřátel.
    To se však mladí poutníci již nikdy nedozví.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXIII.

    Úvodní poznámka: 

    Dav přízraků se taky počítá, že?

    Drabble: 

    Čtrnáctá denní hodina připadá ředitelce nekonečná. Stojí v nitru nejpodivnějšího místa ve škole a její podřízený vyskočil z okna přímo před jejíma očima. Strážný duch Siegfried jí navíc zabránil se z toho okna podívat.
    Josefa se pod dohledem přísného ducha cítí nesvá. Siegfried to vycítí, proto začne vyprávět.
    „Na našem panství byl jeden stařičký dědeček. Byl tak starý, že byl starý už, když se narodil můj děd. Staříček měl kozu Rózu a dlouhou faječku. Sedával na návsi pod lipou a Róza se pásala u rybníka opodál.“
    Josefa poslouchá. Na okamžik zapomíná, že je sama uprostřed přízraků stahujících se stále blíž.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 21. - Sáhneš-li si na život

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Patrně nešlo o čin ze zoufalosti, ale o tzv. bilanční sebevraždu, tedy o čin zcela racionální a dlouhodobě připravovaný.
    Ivana Hoyerová - Jakub Jan Ryba

    Světec kráčel s hlavou skloněnou. Příliš nevnímal svět kolem sebe, jak umytý letní bouřkou září jasnými barvami. Zamyšlené oči dávaly tušit neveselé myšlenky.
    „Otče, mohu se zeptat?“ oslovil Kněze. Ten přisvědčil. „Jakub Jan Ryba se zabil sám. Pohřbili ho na morovém hřbitově… Je sebevražda opravdu neodpustitelný hřích?“
    „Není. Sebevražda je často páchaná v nějakém změněném stavu vědomí, ve chvíli, kdy ten dotyčný nevidí jinou cestu. Věřím tedy, že milosrdný otec ji může odpustit,“ odpověděl Kněz.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXII.

    Drabble: 

    V hodině čtrnácté se Daniel von Drak potřebuje dostavit na výuku. Pomůcky pro hodinu chemie se 3. A má ovšem v kabinetě, od kterého je v tuto chvíli oddělen několika metry zelené hmoty. Není to daleko, přesto je cesta uzavřena. Pedagog nijak netouží obcházet celou rozlohu sálu.
    Náhle si uvědomí, že existuje ještě jedna cesta. Jenomže tou ředitelku vzít nemůže; některá tajemství se neprozrazují.
    „Milá nadřízená, prosím vás velice, počkejte zde. Siegfried se postará o vaši bezpečnost,“ požádá Daniel a začne vylézat z okna.
    „Snad nechceš vyskočit z okna?! To bych ti neodpustila!“ vyhrožuje Josefa.
    Jenže přesně to Daniel udělá.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 20. - Bouřková květina

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Bouřka jsme jako děti říkal rozrazilu rezekvítku.

    Drabble: 

    Je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat.“
    Kazatel 3; 4

    Po mši svaté opustili poutníci chrám a vydali se znovu do kopců. Kráčeli co noha nohu mine a myšlenky nechávali volně plynout. Na nebi houfovaly první mráčky, ale nikdo si jich nevšímal. Veveruška rozmlouvala se Stopařem. Ministrant se Světcem debatovali nad zamýšlenou trasou. Lovec se usmívala a bylo vidět, že má z prožitého dne radost. Kněz přemítal nad příběhem nešťastného skladatele.
    Těžké kapky dopadly z ničeho nic. Rány zabolely na kůži jako od krup.
    „Přiznejte se!“ vrčela Lovec. „Kdo z vás utrhl tu bouřkovou kytku?“

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XXI.

    Drabble: 

    Třinácté hodina stále odsýpá svůj díl písku v hodinách, když Daniel s Josefou dorazí do uličky u oken. V nejbezpečnější uličce celých sbírek se jim před očima rozestře podívaná, nad níž Danielovo obočí vyletí do výše a ta Josefina se raději schovají na vrcholek hlavy
    Okna jsou ověšená girlandami nazelenalých slizových vláken. Přehrada tvořená identickými vlákny přehrazuje i uličku. Sahá jenom asi do výše kolen, přesto je pro pedagogy nepřekonatelná. Nehledě na to, že se v ní cosi pohybuje.
    „Co. To. Jako. Pro. Kristovy. Rány. Má. Být?!“ odsekává Josefa. „Kdo za to může?! No, nehlaste se všichni!“ křikne do sbírek.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XX.

    Drabble: 

    Třináctá hodina pokračuje cestou Daniela von Draka a jeho pokulhávající nadřízené do biologova kabinetu. Nějakou dobu kráčejí tiše.
    „Poslyš, vždycky jsem se chtěla zeptat, jak daleko je to vlastně do tvého kabinetu?“ přeruší zadumané ticho ředitelka.
    „Ani nevím, milá nadřízená, ani nevím,“ odpoví správce depozitáře.
    Josefa N. si odfrkne. „Jak to myslíš?“
    „Nikdy jsem to neměřil. Ostatně upřímně pochybuji, že je to vůbec možné,“ řekne Daniel přemítavě.
    „Podléhají snad rozměry sbírek přísnému utajení?!“ začne se trochu zlobit ředitelka, neboť má ráda přehled o všem, co se ve škole děje.
    „Nemyslím si, milá nadřízená. Jsem si jistý, že jsou někde zaznamenané.“

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 19. - Hrob mu vykázali mezi poli

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    „Rybova podobizna je však jen smyšlenkou z 19. století, neboť autentická podoba Jakuba Jana Ryby není známa.“
    podle knihy Jan Čáka – Toulání po Brdech

    Hrob Jana Jakuba Ryby stíní dvojice jasanů. Sklánějí se nad rovem slavného skladatele, jakoby ho toužily chránit. Na pomníku jsou zaznamenána data narození a úmrtí, dokonce je tam i podobizna rožmitálského kantora. Z medailonu hledí tvář, která je však výplodem představ z devatenáctého století. Skutečná podoba Rybova obličeje zůstává zahalena tajemstvím.
    Čtyřicet let po skonu uštvaného génia bylo přísně tajné i místo jeho posledního odpočinku. Jelikož si Ryba sám sáhl na život, pohřbili ho v polích.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 18 – Kamenná krása

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Vedle starých gotických portálů..., dvou křtitelnic - kamenné ze 14. století a cínové (rok 1596) a litinového náhrobníku z roku 1759 jsou největším skvostem kostela historické varhany…
    web Infocentra Rožmitál pod Třemšínem

    Kamenná křtitelnice v boční lodi kostela má otlučené a olámané hrany. Ani sokl, na kterém stojí, není již původní. Může za to pohnutý příběh kamenné nádoby. Příběh o ztrátě a nálezu v hlubinách země.
    Pečlivě zrestaurovaná kamenná krása pochází ze čtrnáctého století. Kdyby mohla mluvit, jistě by vyprávěla příběhy těch, kdo se v ní narodili po Krista a pro nebe, a nikdy by se neunavila, protože to kámen neumí.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XIX.

    Drabble: 

    Třináctá hodina denní je probuzena rázným klapotem podpatků ředitelky školy. Rozhořčena tou drzostí odmítá vládkyni ústavu vstup do nitra sbírek. Ctihodné pedagožce Josefě N. nezbývá nic jiného než použít zvonek visící vedle dveří a očekávat příchod správce depozitáře.
    Z kabinetu je to jistě k místu, kde supící ředitelka stojí, daleko. Po chvíli dlouhé stěží desetinu sekundy si Josefa dupne. Toto nevydrží jeden podpatek. Josefa zanadává.
    „Dobrý den, má milá nadřízená. Jaká radost vidět vás opět v mém království,“ přivítá ji Daniel von Drak dvorně.
    Josefa beze slova ukáže kramflíček.
    „Únava materiálu,“ usoudí biolog. „Bohužel zde nemám ducha ševce. Postačí žvýkačka?“

  • Obrázek uživatele Profesor

    Hvězda

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Co dodat. Napadlo mě to dřív než obě sériová drabble. ;-) Užijte si to.

    Drabble: 

    Nejzářivější hvězda pro mě jsi Ty
    Každý den, když se večer sklání
    Myslím na Tebe, že jdeš spát
    Jak zavíráš víčka a usínáš

    Nejzářivější hvězda pro mne jsi Ty
    Úsměv tvůj já jako poklad uschovám
    Pohled očí barvy oblohy bez mraků
    Asi se tomu divíš, ale je to tak

    Nejzářivější hvězda pro mne jsi Ty
    Když jsme spolu, svět je krásnější
    I když mě právě bolí celé mé já
    Sám víš, že to je teď pořád

    Nejzářivější hvězda pro mne jsi Ty
    I když mlčíš a nic mi neříkáš
    Je to tak, ale pohlazení postačí
    Moje oči Tebou znovu zazáří

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 17. - Šplhající hvězda

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    Je čas plakat i čas smát se,
    čas truchlit i čas poskakovat.
    Kazatel 3;4

    Veverušku zaujala ji kazatelna. Chtěla na ni vyšplhat.
    „Tam bych radši nechodil,“ ozval se za ní Stopař, „pokud nechceš, aby ses zřítila dolů.“
    Šplhat se na starou kazatelnu nebylo totiž úplně bezpečné. Alespoň rodiče to vždycky tvrdily svým dětem, nejspíše, aby z té výšky nespadly a neublížily si.
    Veveruška nebyla malé dítě a nedala se. Z kazatelny byl pěkný rozhled po kostele. Jak tam stála, zbloudilý paprsek slunečního světla nalezl její zlatovlasou hlavinku a dívka zaplála jako ta nejzářivější hvězda.
    Byl čas se užasle smát.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XVIII.

    Drabble: 

    Minuty dvanáctého hodiny odtikávají a v kabinetě za sbírkami sedí čtveřice mužů. Všichni čtyři upřeně hledí na dřevěnou špulku omotanou černou nití.
    Daniel po chvíli zdvihne hlavu a podívá se do spoře osvětleného depozitáře. Zdá se mu, že ve stínech rozeznává pohyb blankytné ektoplasmy.
    V tom se přede dveřmi vynoří Siegfried.
    „Pěkné pozdravení, přeji, páni učitelé a pane strážče,“ osloví osazenstvo kabinetu. Když mu všichni odpoví, pokračuje. „Mohl bych vás požádat o vrácení té špulky?“
    Jaroslav přistrčí špulku Siegfriedovi, který ji uchopí.
    „Naše blankytná hvězdička si hrála,“ vysvětluje strážný duch. „Ve štupování fuseklí zazářila.“
    „C-cože?!“ Muži propuknou v hlasitý smích.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 16. - Vlasy větrem cuchané

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Drabble: 

    „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
    Žalm 22;1

    V parném letním odpoledni byly hlavní dveře kostela otevřené a vchod do kostela přehrazovala jen zdobená mříž. Mírný vánek se skrze ni proháněl sem tam do nitra chrámu a zpátky. Čechral vlasy poutníků, kteří pozorně naslouchali výkladu regenschoriho a kostelníka v jedné osobě.
    Světec stál poněkud stranou pod křížem. Tvář měl vážnou a oči přivřené. Zničehonic se mu v mysli vynořily verše dvaadvacátého žalmu. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí. Šklebí rty a pokyvují hlavou…
    Nevědomky sevřel rty a prohrábl si kratičké vlasy, které se větru zpřeházet nepodařilo.
  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XVII.

    Drabble: 

    V hodině dvanácté se nepozvaný návštěvník pohodlně usazuje na úzkém lůžku, jímž je kabinet vybaven. Naprosto přitom ignoruje Jaroslavovu zjevnou nevoli. Marek toho však není schopen.
    „Co je to za nahrávky, Danieli? Tedy, jestli nejsou tajné,“ pokusí se nejmladší pedagog změnit téma.
    Daniel se rozesměje. „T-to sotv-va,“ zakoktá se. „Sperma tunelových mloků. Dělal mi je jeden doktorand na centrále.“

    V kabinetě se rozhostí ticho. Tentokrát rozpačité. Než ho stačí někdo přerušit, rozrazí se dveře.
    Závan větru rozevlaje dlouhé vlasy profesora biologie a takřka odhalí Vraspírův obličej. Ten však stačí kápi zachytit, aby nesklouzla. Do kabinetu se vkutálí špulka černých nití.

  • Obrázek uživatele Profesor

    V údolí růží 15. - I zahořel chrám

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ

    Já nevím, ale pořád se nemůžu trefit do té správné noty...

    Drabble: 

    Po požáru ze dne 18. března roku 1933 zůstaly z kostela stát jen holé zdi.... Záře požáru prý byla vidět až na Rokycansku.
    Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

    Po prohlídce varhan, na kterých poprvé zazněla Česká mše vánoční („A nejen ona,“ zdůraznil varhaník. „Je poněkud tristní, že je Jakub Jan Ryba znám jako autor jediné skladby. Napsal i velikonoční mši a další skladby.“) nahlédli poutníci do kostelní věže, kde ohořelý trám připomínal meziválečný ničivý požár.
    „Již čtyři měsíce po požáru byly na věž instalovány zvony,“ vyprávěl varhaník.
    „A od té doby spolu stále vyzvání…,“ zabásnil si Kněz.

  • Obrázek uživatele Profesor

    Den tam, kde kostry tančí XVI.

    Drabble: 

    Jedenáctá hodina denní pomalu končí a Daniel von Drak s Jaroslavem L. stále vedou svůj rozhovor o Vraspírovi. Ani jeden z nich z něj nemá radost.
    V tom se na scéně objevuje postava v kápi. Než zaklepe, tak nějakou dobu stojí za dveřmi kabinetu.
    „Dále?“ tázavý tón správcova hlasu prozrazuje překvapení nad tím, že někdo dokázal projít sbírkami bez doprovodu až k jeho kabinetu.
    „Přeji vám pěkný den, stateční bratříčci,“ pozdravil je muž v kápi.
    „I já tobě, Vraspíre,“ opětoval pozdrav Daniel.
    „Co ty tady?!“ zavrčí Jaroslav.
    „Přinesl jsem Danielovi nějaké nahrávky,“ odpoví Vraspír. „Pořád spolu, co?“ zeptá se vzápětí.

Stránky

-A A +A