Moje články

Tribuny šílí, Sirius si řev fanoušků užívá. Dnešek rozhodne o vítězi poháru. Nebelvír proti Zmijozelu, co může být víc?
Zápas začíná. Pro Siria přestává existovat cokoli kromě dvou potlouků a hole, kterou pevně svírá. Ochránit členy svého týmu a zasáhnout tolik hadů, kolik jen půjde.
„Mám ho!“ křikne na spoluhráče a s širokým rozmachem odrazí míč na brankáře soupeře.
Střelci, vedení Jamesem, fungují skvěle, skóre narůstá. Zlatonka se stále neobjevila.
Náhle Jamese zasáhne do hlavy nepřátelský potlouk. Omráčený padá. Sirius s děsem sleduje svého nejlepšího kamaráda, jak se řítí střemhlav k zemi.
„Ne!!!“ zařve…

…a probouzí se z hořkosladkého snu…

Chce se mi vrátit do Anglie? Vůbec!
Stýská se mi po Hermioně? Víc, než bych čekal.
Dává to smysl? Jak se to vezme.

Bylo to tak, že Anglie jako taková mu nevadila, i když by si po tom měsíci na cestách dokázal představit i lepší místa pro život. Vadil mu jeden konkrétní dům s jedním velmi konkrétním a velmi uječeným obrazem jeho drahé máti, který se nepodařilo sundat nebo aspoň umlčet ani těm nejlepším odeklínačům, které si najal. A Hermiona velmi usilovně tvrdila, že tu černou magií a nenávistí nasáklou barabiznu dokáže zlidštit a že by bylo zbabělé se přestěhovat.

„Ocosingo, Ocosingo! Jen sedmdesát pesos! Nejrychlejší doprava! Ocosingo, Ocosingo!“
„Salto de Agua…“
„Ocosingo, Ocosingo! Za okamžik vyjíždíme! Ocosingo, Ocosingo!“
„Río Chancalá…“
„Ocosingo, Ocosingo! Poslední volná místa! Ocosingo, Ocosingo!“
„Tumbalá…“
„Ocosingo, Ocosingo! Neváhejte a nastupujte! Ocosingo, Ocosingo!“

Sirius fascinovaně sledoval ruch na parkovišti, odkud odjížděla colectivos do širokého okolí. Pochopil, že jízdní řády neexistují a jede se prostě tehdy, když je dodávka plná. Každý řidič se snažil, ale jeden suverénně vyčníval.

Než dojedl snídani a zjistil, jak se dostane k nedalekým mayským pyramidám, slyšel Ocosingo tolikrát, že na ten název asi do smrti nezapomene. Dokonce uvažoval, jestli se tam nezajet podívat…

Ačkoli byl Angličan, čaj nepatřil mezi jeho oblíbené nápoje. Ovšem tady, na rozlehlých plantážích nad Kandy, nepřipadalo nic jiného v úvahu. Seděl na zápraží obchůdku nabízejícího místní sortiment, usrkával z otřískaného hrníčku, vyplivoval zelené lístky a pozoroval sběrače, plahočící se po prudkých svazích porostlých čajovníkem s obrovskými pytli na zádech. Neskutečně těžká práce. Oni ale nic jiného neznali. Za celý život nepřekročili hranice svého rodného údolí. Každé ráno vzali vak, pomalu stoupali kopcem a otrhávali keře. V poledne náklad vysypali, dali si krátkou pauzu a pokračovali dál. Přesto vypadali… neřekl by šťastně, ale… vyrovnaně, jakýmsi zvláštním způsobem smířeni se světem.

Nebyl ranní ptáče, ale jsou případy, kdy se vyplatí si přivstat. Pozorovat východ slunce z činné sopky byl jeden z nich. Obláčky dýmu ve spojení s vynořujícím se žlutým kotoučem vytvářely působivé obrazy.

Ups, tak tohle rozhodně není fénix… pomyslel si Sirius, když mládě racka vletělo do sirného mraku, spadlo do popela a tam sebou zoufale škubalo. Jdu ho zachránit, čímž budu mít hned na začátku dne odškrtnutý dobrý skutek.

Při sestupu ze Stromboli potkal dvojici mudlů, kteří se sápali na vrchol. Na úpatí pak narazil na skupinku zlodějů rozebírajících obří batohy těch dvou turistů. Takže spáchal další dobrý skutek…

Na mapě to vypadalo jako pohodlná procházka pralesem – podél řeky, takže žádné stoupání a žádná možnost bloudění. Po deseti kilometrech by měl narazit na přístav a zpátky do vesnice se svézt lodí.
No… po půl dni zakopávání o kořeny narazil na obrovský strom padlý přes cestu. Když ho obešel, do té doby zřetelná stezka zmizela. Řeka se rozlila do několika slepých ramen, nedokázal ani určit, jestli jde po nebo proti proudu…
Samozřejmě by se mohl přemístit. Jenže přece tu nenechá ty dvě vyděšené mudly. Jediní lidé, které za celý den v pralese potkal.
Stmívalo se, řev divé zvěře se přibližoval…

Tentokrát ho davy turistů štvaly. Naštěstí bylo řešení snadné. Půjčil si motorku a vypadnul na venkov. Na oběd zastavil v zapadlé vesničce. Přiběhli se na něj podívat snad všichni, jako kdyby byl první běloch, který sem kdy zavítal. Byla tu jediná vývařovna. Pochopil, že jídelní lístek čekat skutečně nemůže.

„Dám si, co má ten pán vedle,“ poprosil a zase jednou byl vděčný za speciální jazykový lektvar, díky kterému se všude domluvil.

Jíst hůlkami polévku, z které trčely kuřecí pařátky, byla výzva. Ještě víc ho ale fascinovalo oblečení místních žen. Nebyl zrovna znalec módy, ale tohle připomínalo ze všeho nejvíc pyžama…

Už toho viděl dost, ale angkorské chrámy, ukryté v husté džungli, mu vyrazily dech. Náboženské souvislosti neřešil, nechal na sebe působit atmosféru toho místa. Dorazil tam za svítání a východ slunce nad Angkor Watem byl něco, co si bude pamatovat do konce života. Několik hodin strávil v Bayonu, kde se na něho z každého zákoutí dívaly desítky obřích kamenných tváří. Při toulání mezi mohutnými kmeny prorůstajícími rozpadající se stěny Ta Prohmu si uvědomil, že každá, i ta nejsilnější civilizace, stejně nakonec podlehne síle přírody.

Málem porušil svůj plán a zůstal tu déle. Jeden den na takovou nádheru byl strašně málo…

Ten ostrov byl fascinující. Kráčel kolem jedné z množství levád a opět jednou uvažoval nad tím, co všechno mudlové dokážou. Takhle geniální zavlažovací systém, to je až neuvěřitelné. Všechno kolem kypělo životem, kvetly tu rostliny, které nikdy dřív neviděl.

Kráva blokující úzký chodníček podél levády ho mírně vyvedla z konceptu. Doopravdy v šoku ale byl, až když dorazil zpět do civilizace, do hlavního města. Obrovský průvod a snad miliardy květin. Květiny za uchem, květiny na šatech, šaty z květin, vozy zdobené květinami, náruče plné květin. Lidé tančili, zpívali, veselili se.

Sem se někdy musím vrátit i s Hermionou, slíbil si.

Minulý večer si volal s Hermionou, která mu, z neznámých důvodů, podrobně líčila historii čarodějných procesů v Salemu a hluboce zažitý omyl, že ty ženy byly upáleny, ačkoli ve skutečnosti byla většina z nich oběšena. Jako kdyby se snad chystal do Ameriky…

Stál na jiné, nyní už bezpečné hranici, která ale v nepříliš vzdálené minulosti způsobila spoustu zla a zničených životů. Hranici, o které se dozvěděl díky klipu svých oblíbených Scorpions… Zbytky berlínské zdi, pomalované něčím matně připomínajícím umění, byly pitoreskně zajímavé. Jen těžko si dokázal představit, co mudly přimělo k rozdělení města, rozdělení rodin.

Pak šel depresi spláchnout pivem.

Vlastně si nevzpomínal, kdo mu doporučil návštěvu téhle zemičky uprostřed Evropy. Ale líbilo se mu tady. Stál na mostě, sledoval, jak po řece plují spousty… vodáci si říkali… a jak se většina z nich na jezu vyklopí z loďky a pak se zmateně snaží zachránit všechno, co s sebou vezou. Pravda, někteří z loděk vypadávali ještě nad jezem a lovili spíš basy piv.

Odpoledne se přihnala strašlivá průtrž mračen. Na vysedávání v hospodě neměl náladu, místo toho zašel do kina. Černobílý film, zajímavé.

Ven se vypotácel v mrákotách a nevěděl, co si myslet. Ten mudlovský král dokázal naučit kytku zpívat?!?

Druhý křesťanský kostel tak krátce po sobě, no nevím… zapochyboval. Nicméně Hermiona mu velmi důrazně vysvětlila, že když už se teda rozhodl poflakovat po světě, tohle místo v žádném případě nesmí vynechat.

Stál se zakloněnou hlavou a prohlížel si stropní výzdobu. Při pohledu na spoře oděné, respektive některé vůbec neoděné, navíc velmi… vyvinuté… ženy, ho napadaly myšlenky, které se na takto posvátné místo ani trochu nehodily.

Čas změnit lokál, uzavřel, vyšel na náměstí a prodral se davem turistů. Později odpoledne seděl v zapadlé vinárničce, poslouchal drmolení místních obyvatel a nasával atmosféru. Byl to větší zážitek, než ta ranní smršť památek.

Včera ho sice coby Tichošlápka tlupa vyhladovělých trosečníků málem snědla, ale na rozlehlých pláních Godeanu se mu po čtyřech pohybovalo lépe. Cítil se volný, jako už dlouho ne. Připomněl si doby, kdy se za úplňku proháněl Zapovězeným lesem po boku Moonyho a Dvanácteráka.

Pak narazil na stádo ovcí a pětici psů, která je hlídala. Okamžitě ho obklíčili a začali na něj dorážet. Vrčení a štěkání se rozléhalo široko daleko, žádného baču, který by smečku uklidnil, ale nepřivolalo.

Jeho hustá srst ho zachránila, i tak ale, než pochopil, že je skutečně na čase se dát na útěk, utržil pár pořádných kousanců.

Naštěstí si vzpomněl na jistý životní dluh.

„Samozřřejmě, že ti poskytnu peníze, přříteli. Kolik potřřebuješ?“ řinčel Viktor přátelsky.
„Radši víc než míň… Brzy ti to vrátím, neboj,“ ujišťoval ho.
„To je v pořřádku…“
„Hlavně nic neprozraď Hermioně,“ kladl mu na srdce.

Viktor byl štědrý, takže měl peněženku opět plnou. K tomu dostal doporučení, co v Bulharsku nutně musí navštívit.

Mudlovská náboženství mu nic neříkala, ale tenhle… snad monastýr… byl opravdu impozantní, budova dokonale umístěná uprostřed divokých hor. Jen se mu zdálo, že ten kříž, který měl být údajně největší zdejší atrakcí, není ani tak vyřezávaný, jako spíš prožraný od červotočů…

Zažil jsem i lepší dny… pomyslel si Sirius. Hlava mu třeštila a nedokázal rozlišit, jestli za to může alkohol nebo rána do hlavy, kterou dostal od jednoho z těch původně milých chlapíků.
Začalo to dobrým úmyslem trochu se vzdělat o velké mudlovské válce. Do té doby si neuměl představit místo neutěšenější a depresivnější než Azkaban.
Potřeboval ten silný dojem spláchnout. Pivo nemělo bublinky, ani když si vyžádal brčko a foukal do něj.
„Chlastej a neškleb se, kurva,“ řekli mu a tvářili se přitom překvapivě přátelsky.
Večer příjemně ubíhal, až přišel čas zaplatit útratu. Všimli si jeho nadité peněženky. A bum!

Rozhlédl se po městě, které se pod ním rozprostíralo, a požitkářsky si loknul piva, které se mu sem podařilo propašovat. V ten okamžik mu zazvonil mobil.
„To už ti chybím?“ zasmál se.
„Někdo tě kontrolovat musí,“ ozvala se Hermiona. „Kde vůbec jsi?“
„Hádej… Budu ti odpovídat ano, nebo ne. Schválně, za jak dlouho na to přijdeš.“
„Děláš si ze mě srandu?“
„Často, ale teď ne.“

Hermiona zafuněla, ale vzápětí spustila salvu otázek.

„Jsi v Evropě?“
„Jo.“
„V nějakém hlavním městě?“
„Jo.“
„Máš k té zemi nebo městu bližší vztah?“
„Ani ne.“
„Mluvíš jazykem té země?“
„Nepatrně.“
„A já?“
„Ty jo.“