Moje články

Devítikilometrový okruh, dvouhodinová procházka. My strávíme v lese skoro celý den. Jednak jsem trochu z formy, ale hlavně je tu krásně... tedy, je zima a poprchává, ale taky zpívají ptáci, ostře zeleně svítí nové listí na bucích.
Drápeme se na Děvín. Ti Přemyslovci ale dokázali stavět, něco tak obrovského nepotkáte často. Monumentální zříceninou prorůstají neméně monumentální stromy.
Stoupáme k Divadlu a obdivujeme jeho skalní bránu.
Už trochu uhnaně vylézáme po příkrém schodišti na Stohánek a měříme očima obrovskou skalní stěnu Titaniku.

Tyhle končiny nejsou moc známé, ještě nedávno tu sídlily ruské posádky a přírodu huntovala těžba uranu.

Přesvědčte se sami.

Skokanům hnědým nastává lásky čas dřív než Karlu Hynkovi. Pojímají ho docela energicky a - vzhledem k tomu, že kluků je o dost víc než holek a žabáci s žabákama chodit nechtějí - vypadá jejich namlouvání jako nekompromisní gruppensex.
Trvá to jen chvilku. Po nějakém čase člověk rozezná ve vodě girlandy průsvitných vajíček. Pak se vylíhnou pulci.
Je jich neuvěřitelně moc. Rybníček je plný pulcové polévky.
Dají se krmit houskou, to pak vytvářejí hrozny, jako když se rojí včely.
Ubývá jich - zpráva o pulcové polévce se rozkřikla.
Rostou jim nožičky.
A pak poslední přeživší jednoho dne zmizí.
Za rok začne nové kolo.

V červenci většinou v Krkonoších nebývá pět stupňů nad nulou. Když jsem vykoukla z okna ve druhém patře, nedohlédla jsem na zem. Ticho, jen občas bylo slyšet, jak kapička dopadne na list, bílá tma.
Vyrazili jsme stejně, v létě tu ještě žádný zimou a hlady neumřel. Šli jsme sami opuštěnou krajinou, jen občas někde pípnul pták. Najednou se v mlze objevilo... něco. Temná hmota, něco velkého.
Roste to a obrysy se zaostřují. Bouda, strašlivě sešlá. Že chybí kusy střechy... chybí i balvany v podezdívce.
A takové to tu bývalo krásné. Smutně postojíme, poslední ohlédnutí.

Týden nato Petrova bouda "záhadně" vyhořela.

Čert Barnabáš měl tak masivní rohy, že skrz dveře musel chodit bokem, a ocas tak dlouhý a chlupatý, že ho v zimě používal místo šály.
Poblíž díry pekelné, kudy vylétal na svět, bydlel osel Ijátko. Strašně Barnabáše obdivoval. Vždycky ho zval: "Pojďte, strýcu, na kus řeči a něco k tomu" a děsně mu lichotil.
Jednou se hrnul Barnabáš do pekla s hříšníkem Jouzou. Jouza byl velikej a tlustej chlap, Barnabáš se s ním v díře pekelné zaklesl za rohy a Jouza mu utekl.
Barnabáš tušil malér. A do toho Ijátko: "Strýcu...". Barnabášovi to docvaklo a už ho nesl do pekla.

"Ty sis myslela, že se o tebe nezajímám, ale podívej se, kdo se ti může rovnat?" S těmi slovy se Sintara vymrštila z písečné lázně a roztáhla křídla. Thymara v náhlém popudu stáhla halenu a podívala se na vlastní křídla, tu podivnou věc, co jí dračice způsobila. Byla... stejná, nádherně proměnlivě modrá.
Thymara byla zmatená jako vždycky, když se Sintaře zachtělo se s ní bavit, ale chápala, že tohle je nejspíš myšleno upřímně.
"Samozřejmě že to tak myslím," blahosklonně utrousila Sintara, "prostě jsem si vybrala nejvhodnější osobu, aby o mne pečovala a stala se Ederlingem. Vždycky si vybírám to nejlepší."

Nádraží Praha - Vyšehrad už dlouho není oficiálně nádražím. Secesní budova se rozpadá, zarůstá křovím a nesečenou trávou. Vlaky tudy jenom projíždějí.
Ale někdy se stane, že vlak zastaví - třeba proto, že před ním není volná kolej. Většinou se pak zase rozjede a smutné opuštěné nádraží mine.
Výhybka na konci nádraží je ale někdy přehozená. Stává se to jenom zřídka, ale v tom případě vlak sjede z hlavní trati a zamíří na vedlejší kolej. Zmizí za nádražní budovou a pomalu jede dál mezi omšelé činžáky, kde nikdo nebydlí.
Takový vlak se už nikdy nevrátí. Jeho cestující přestoupili do seznamu pohřešovaných osob.

PRAVDĚPODOBNOST, že se vám stane něco nečekaného a nepříjemného, něco, co přitom
INSTINKTIVNĚ čekáte a obáváte se toho, něco, co je sice z hlediska zákonů
FYZIKY skoro nemožné, a zřejmě si to osud, nebo ten, kdo bdí (eventuálně klimbá) nad vaším životem
KREATIVNĚ připravil speciálně pro vás, něco, co je
ANALOGIÍ všech průšvihů a malérů - tak tomu se, přátelé, říká P.I.F.K.A.
Tahle zkratka vystihuje okamžik, kdy se vám všechno daří, venku je hezky, kluci (případně holky) se na vás smějou... a vy přesto víte, že to nedopadne dobře.
Většinou se to píše bez teček. Prostě osud má na vás pifku.

Jo tření. To bylo tenkrát, jak jsme vyrazili na lyže do Itálie. Začátkem dubna, takže lacinej zájezd, jenom nám nedošlo, že si moc nezajezdíme.
Dole v městečku bylo prostě jaro, kytky kvetly, motýli poletovali a tak.
Nahoře na sjezdovce teda ležel sníh, jenže v deset začínal tát, odpoledne z něj byla břečka a přes noc to zase zmrzlo.
No a na tuhle ledovou plotnu jsem se první den brzo ráno natěšeně postavila, v tu ránu ztratila balanc a půlku sjezdovky sjela po břiše hlavou napřed.
Nevěřili byste, jak blbě se z takový pozice vstává.
Některý druhy tření jsou dost bolavý.

Marco si poposedl, pryčny v janovském vězení byly tvrdé a nepohodlné. Rustichello chvíli čekal a - když se nic nedělo - zavrtěl se taky: "No a jak to bylo dál? "
Povzdechl si. Ty vzpomínky byly tak úžasné... a tak neuvěřitelné. Většina lidí je přesně řečeno považovala za bohapustý výmysl. Vracel se k nim, když mu bylo těžko, vždycky ho zahřály a potěšily. Nebyl si jistý, jestli vyprávět je zrovna Rustichellovi byl nápad skvělý nebo mizerný. Ten chlap byl jako pijavice.
"Tak povídej už!"
Marco znova vzdychl, přivřel oči a v duchu se vrátil do těch podivných let: "Předstoupili jsme před velkého chána..."

Strašně nerada vstávala takhle brzo, jenomže po osmdesátce už člověku nic nejde pořádně od ruky. Pomalu se posadila a čekala, až se jí přestane točit hlava. Pak si nazula bačkory, natáhla se pro hůl a s povzdechem vstala.
Mrkla na hodiny, půl sedmé, hrůza.
Odšourala se do koupelny. "Zrovna dneska musím být jak mátoha", mumlala si nervozně, když potřetí rovnala vlasy do drdůlku. Pak si všimla skvrny na kalhotách, honem najít jiné, tyhle ne, tyhle taky ne, jsou prošoupané, a tyhle jsou krátké...
Konečně byla hotová. Vzápětí slyšela zvonek. Naposled zkontrolovala, že je všechno v pořádku.
"Pojďte dál, paní doktorko."

Vypadalo to jako ptačí pera, svazek kovových ptačích per. Některá velká jako kohoutí, jiná maličká jako peříčka pěnkavy. Držela je v ruce a nerozhodně se mračila. Nakonec pokrčila rameny, jedno z nich vytáhla a zarazila do země.
Polkl.
Sluncem ozářená paseka, na které ještě před chvílí stáli, zmizela. Místo ní se ocitli v podmračeném ránu, za hradbami úplně prázdného města.
Vyrazila tak rychle, že ji málem ztratil, kličkovala uličkami, až se zastavila u vily s malou zahradou. Rezolutně otevřela dveře a vstoupila.
"Co to... kde to...?", koktal.
"Je to jen iluze, otisk města, kde jsme kdysi žili", odpověděla. "Jen iluze".

Uskočil, zavířil v nízké piruetě. Potvora se o něj otřela a drápy mu natrhla rukáv. Udeřil. Zapotácela se trochu, ale rovnou znova zaútočila, zuby mu sklaply kousek od krku. A už se zase blížila, cenila zuby a slintala.
Bodl, čepel zaskřípala, obluda se chvíli kroutila a byl konec. Geralt se ztuha narovnal, cvičně zahýbal rameny, usoudil, že je celý, a vydal se na cestu zpátky ven.
Horké parsky slunce stojícího přímo nad hlavou ho bodaly do zátylku. Přímo před sebou měl starostu a jeho tři pohůnky, právě si dělili jeho věci. Skutečnost, že z jeskyně vyšel živý, je ošklivě zaskočila.

Opatrně zavírá dveře dětského pokoje a s úsměvem ji k sobě otáčí.
„Už usnuly. Dáme si skleničku?“
Nalévání a cinkání, pomalu pijí.
O chvíli později: „Chceš?“
Pohled skrz ofinu, úsměv: „Chci. “
Trochu zadýchané: „Tak pojď „
Vrznutí postele, šustění. Šmátrání. Vrtění a vzdychání.
„Můj miláčku…“
„Aaaach..“
„Pepooo!“
Spermie se vydávají k cíli. S ohledem na jejich velikost je ta cesta strašlivě dlouhá. Spermie, která by mohla být Pepíčkem, se blíží k cíli velice rychle. Ale tenhle maratón má desítky milionů závodníků. Cesta je náročná, spermie by sice byla ráda Pepíčkem, ale sil jí ubývá.
Nestihla to.
Novákovi budou mít třetí holčičku.

„Tak, to bychom měli. Dívejte se dobře.“
„Ke strojům“, zavelel a oba muži dosedli k řídícím pultům. Jejich ruce se rozběhly po desítkách páček a knoflíků; rozsvítily se kontrolky, nejprve červené, pak žluté a nakonec zelené.
Armáda robotů se dala do pohybu, každý z nich uchopil nástroj. Ozval se rachot, vrtání, odstřely. Další roboti obsluhují rypadla a dopravníky. Rozjíždějí se první vlaky s vyrubaným materiálem.
Ohlušující rámus, záblesky, prach.
Stařec to pozoruje s viditelným uspokojením. „Tady těžíme obyčejnou rudu, ale máme i naleziště vzácných kovů. Ještě jste neviděli výrobní jednotky. Věřím, že raketu pro mezihvězdné lety dokážeme sestrojit do roka“.

Netušili, proč to Tintaglia chce. Ale slíbila jim pomoc za pomoc. Splavnit Deštnou řeku pro mořské hady nebylo vůbec jednoduché. Voda byla dost žíravá na to, aby práce s ní bolela a nářadí dlouho nevydrželo. Tintaglia je popoháněla tak nevozně, až z toho byli vyděšení.
Pak připlavali. Z dálky vypadali … fantasticky. Obrovští, exoticky barevní. Když se z moře probíjeli proti proudu už několikátý den, všimli si konečně lidé, jak mizerně vypadají. Otrhané ploutve, matné a odchlíplé šupiny…
Ti vpředu ještě jakžtakž plavali. Vzadu už byl jejich pohyb proti proudu spíš taková křeč.
Tintaglia létala sem a tam a povzbuzovala je.

„Chceš říct, že máš kamaráda upíra? To myslíš vážně?“
Je docela neobvyklé, když takhle hysterčí gremlin, a taky jsem mu to řekla. Jenže Stefan není tradiční upír. Když ho vidíte v tom otahaném tričku, v tom směšném autě, prostě vám jako hrozba nepřijde.
I když tehdy, když se ráno nestihl vrátit a musel přespat u mě v šatně… Přesně vzato, on tam nepřespával, on tam byl mrtvý, že.
Viděla jsem ho zabít.
Ale když s Warrenem vysedávají u bedny a ryčí smíchy u duchařských seriálů, tak na to zapomínám. Warren je vlkodlak, jako můj snoubenec. Že bych byla nějak netradiční?