Moje články

Na začátku byla houba a ta houba rostla v lese a o tu houbu se hádali dva čarodějové v rudých hábitech.
„Já ji viděl dřív!“ tvrdil ten patrně mladší, co měl vousy ještě hnědé.
„Já se dřív sehnul,“ kontroval ten se špičatým kloboukem a bílým plnovousem.
„Okamžitě odtáhni ty špinavé pracky, opičáku!“
„Což se rozdělit? Nejsme na podobné handrkování poněkud staří?“
„Na handrkování možná, na souboj nikoliv,“ zabručel mladší a chtěl si na pomoc povolat démona, který protistranu smete za něj. Jenže zrovna začínal duben, dimenze se prolínaly a v poryvu magie se zjevil někdo ještě nečekanější než španělská inkvizice.

Hospůdka Karlštejn, těsně po zavíračce.
U baru se dobře baví a k sobě mají quarianka a asari, kousek stranou spí turian, jinak ticho a tma.

NARVA (opile): Když mám tekutou révu, tak věnuji se zpěvu a život náhle lepší je!
FILIA (méně opile): Když mám tekutou révu a k němu krásnou děvu, již nechci další prémie.
OBĚ (průměrně opile): Révo, révo požehnaná, jiskrná jak mladá panna, révo, révo tekutá, zabarvená do...
NARVA (zaostřujíc na sklenku): ...šediva?
FILIA (pobaveně): ...žluta, zatmavila sis přece hledí.

Rozletí se dveře, stojí v nich korgan. Turian se lekne, zanotuje „muži nejvíc sluší sólo“ a opět padne čelem na stůl.
GROK (nazlobeně): Prozraďte mi, dámy vážený, proč pijete cukry kvašený? Když mám doma zelenou, k tomu kočku vařenou.
FILIA: Zjišťujem, kdo nejvíc v lásce pravdu má.
NARVA: Ten kdo podumá, ten kdo podumá.
FILIA: No, a začaly jsme ji hledat ve víně.
NARVA: (civí asari do výstřihu) Je vážně moc, moc hezká.
FILIA: Ale neměla bys po ní navigovat, prdelko.
GROK: Tak jdeme, ne? Hoja hoj, hoja hoj...

NARVA: Říkám, lásko má, já stůňu, už mi nejde píti dál, pro tebe se vzdávám... večeře.

Narva zvrací, ale do skafandru, takže odchází bez zdržení. A bez turiana.

Bezvýznamné náměstíčko se změnilo ve válečnou zónu. Vzduchem létaly projektily všech velikostí, o výbuchy taky nebyla nouze a dystopická scenérie přívalem mrtvol a vraků obrněných transportérů ještě zvýchodněla. Největší klid nastal ve chvíli, kdy se povstalci skryli ve sklepě zdevastovaného domu před dělostřeleckou baráží.
Edvin se snažil přijít na nějakou fintu, jak se dostat za pozice nepřítele, ovšem soustavně ho rušil jakýsi nihilista sténavým „живота нет“. Když to zopakoval po dvanácté, Edvin se otočil, ale navzdory původnímu záměru ho nenapomenul.
Sténání totiž nebylo projevem zákopové filosofie; ten mukl to prostě dostal šrapnelem do břicha a tekla z něj nejen střeva.

Začalo povstání, jaké Země ještě nikdy nezažila. I z té nejposlednější díry vylézali zubožení lidé, sháněli se po zbraních a vyráželi bojovat za svobodu svého druhu.
Zraky Vortigauntů se mezitím upíraly ke kráteru, jenž zůstal na místě nechvalně známé věznice. Celý večer a celou noc prohlížely částečně dezintegrované trosky a hledaly muže, v jehož jméně to celé začalo, leč nenalezly ani páčidlo. Světem se nesla teskná píseň, již lidé svýma nevyvinutýma ušima vůbec neslyšeli, a mimozemšťané se slábnoucí nadějí prohledávali nejen fyzické trosky, ale nahlíželi rudýma očima i do přilehlých dimenzí.
Nad ránem už bylo jasno: Gordon Freeman se vypařil.

Když naši tři hrdinové konečně zaklepali na maskované dveře skryté laboratoře hnutí odporu, Barney Calhoun je málem zastřelil. Naštěstí si včas všiml Psa.
„Jdete trochu nevhod,“ vysvětloval, „doktor Kleiner se snaží teleportovat Gordona z Nova Prospektu, aby nám trochu pomohl vyhecovat lid z letargie. Potřebujeme posily, jinak nezachráníme ani Eliho, natož lidskou rasu.“
Sotva to dořekl, otřáslo budovou zemětřesení, jak pod dalekým Nova Prospektem neplánovaně detonoval reaktor. A ačkoliv byl Edvin dosud připraven porvat se s pangalaktickým impériem prakticky sám, najednou byla všude spousta lidí, co popadli klacky a kameny a neváhali za svou planetu a její svobodu život položit.

Veselí v kuchyni pokračovalo i ve chvíli, kdy do objektu dorazil Gordon Freeman, a přerušily jej až sirény, které nejslavnějšího absolventa Massachusettského technologického institutu věrně následovaly.
„Kombajn dorazil,“ skřehotal Báruch, „začala první sklizeň žní.“
„Proroctví se naplňuje, revoluce začíná,“ syčel Malachiáš, Edvin tasil meč a Vortiagunti bojovně mávali sekáčky na maso, jenže do místnosti vběhla místo vojáků Alyx Vance.
„Musíte do města,“ komandovala udýchaně, „Barney a doktor Kleiner budou potřebovat pomoc.“
Edvin chtěl namítat, že netrefí, ovšem nemusel.
„Pse?“ houkla do chodby a mávala jakýmsi starým brněním, „hledej Barneyho!“
A světe div se, ta třímetrová robotická mrcha ho fakt vyčmuchala.

Když se za nimi zavřely dveře a světla zhasla, Edvin instinktivně sáhl po meči.
„Netřeba se strachovati,“ uklidňoval ho Malachiáš, „to pouze přechodová komora, jejíž senzory potřebují očichat naše tkáně znavené.“
Na důkaz jeho slov se na stropě komory objevily snímače a dvojici důkladně přeměřil jakýsi bzučivý rudý paprsek, který určitě způsoboval rakovinu. Bzučení utichlo, zámek dveří začal chrastit a Edvin měl neblahé tušení, že za nimi čeká ještě větší horor než zažili v Ravenholmu.
A taky že jo, otevřel jim Vortigaunt v teplákách.
A to mohli být ještě rádi, že se v kruté realitě postapokalyptické budoucnosti nedaly sehnat legíny.

Ravenholm je přivítal přesně tak, jak to hororově zdevastovaná městečka dělají už odnepaměti: krákáním vran, vrzáním plechů a skučením zombíků. Malachiáš i Edvin tiše prolézali troskami, aby příšer probudili co nejméně a nemuseli se zdržovat jejich rozsekáváním, a náhlé zaslechnutí lidské řeči je poněkud zaskočilo.
„Dobrotivý Bože, živá duše?“ zvolal kdosi a mezi temnými domy se hlas žalostně odrážel. „Nesnažte se skrývat před tváří Všemohoucího, opusťte pokorně stíny a ukažte se služebníkovi Pána!“
Zaslechli cvaknutí nabíjené brokovnice, takže hlavy vystrčili, a záhy zjistili, že jeden reálný šílený kněz je v boji s nemrtvými mnohem lepší spojenec než spekulativní nadpřirozená entita.

Dodávka uháněla zanedbanou krajinou rychlostí mírně nakopnutého kulhavého psa a Malachiáš nejen řídil, ale také zasvěcoval Edvina do plánu hnutí odporu. Svým způsobem.
„Jak pravil jeden náš filosof,“ skřehotal, jednou rukou teatrálně mával z vyskleného okýnka, druhou se rýpal v zubech a třetí držel volant, aby se neřeklo, „gallum murrr tagan taa. Když systém zahnívá, nestačí vyvětrat, nestačí osekat plesnivé listy. Vzdoru je potřeba, co svrhne vládu a anarchii nastolí, z nichž vláda nová povstat může, leč nemusí.“
Edvin sledoval krajinu, která by vyvětrání rozhodně snesla, a pousmál se. Jestli potřebují rozpoutat pořádný chaos, jeho přítomnost tu najednou dávala smysl.

„Svolala jsem vás, protože došlo ke zločinu,“ spustila Nina Michaelis na shromážděné členy akademie na Miu Leptonis a všichni přemýšleli, jestli by nebylo lepší narychlo chytit dýmějový mor.
„Zloděj přitom sedí tady mezi námi! Zloděj, který zcizil vanqorský salám...“
[„Ten, co ho ani ryby nežerou?“] zbystřil Champbacca.
„Celých deset deka, to je na disciplinární řízení...“
[„Kvůli tomuhle jsem jako vypínal Tetris?“] burácel a chtěl převrhnout stůl, ale seděl na něm Neva.
„Vydedukoval jste snad identitu pachatele?“
[„To snad každej, ne?“] zařval a všichni ukázali na Simbaccu, který se krčil v rohu.
Pochopil, že nemá cenu zapírat, a zkroušeně se přiznal.

Nálezem svačiny si Edvin s Malachiášem patrně vyplýtvali štěstí na pár dní dopředu, protože i když z četných vraků poskládali vysloveně avantgardní samohyb, benzínu měli sotva na zkušební rozjezd.
Takže zatímco Vortigaunt svou třetí rukou svářel karoserii, Edvin čapl kanystr a vydal se do nedalekého tunelu hledat čerpací stanici. Obklopila jej téměř úplná tma, slyšel zlověstnou ozvěnu vlastních kroků a jen díky upířímu zraku viděl, že tam daleko před ním leží převrácená cisterna a hromada mrtvol.
Některé z nich měly na hlavě přisátého mimozemského parazitického kraba, otočení ventilu je probudilo a Edvin brzy litoval, že to tam nemůže všechno zapálit.

Vysílání naštěstí rychle skončilo a Edvin se konečně dozvěděl, do jaké šlamastyky že se to dostal tentokrát. Dystopie, globální katastrofa, Lotyšsko hadr. Pokrčil rameny a byl by se vydal vyhecovat povstání do Města 17, ale jeden z Vortigauntů ho pozdržel.
„Je nebezpečné jít sám,“ chraplal a podával mu podivný přístroj, „Mánička musí vzít tohle.“ Vypadalo to jako zbraň, ale mimozemšťan pokračoval.
„Manipulátor pole nulové energie,“ vysvětlil a Edvin odolal pokušení významně pokývat hlavou a hodit to do moře. O dvacet minut později zjistil, že tím může stěhovat auta a házet sudy po mravkolvech, a přemýšlel, jestli to budou chtít zpátky.

Edvin se chtěl znovu zeptat, jestli už tam budou, když mezi skalami periferně zahlédl potíž v uniformě. Příkladně zapadl za balvan a nechápal, proč se mimozemšťané chrchlavě pochechtávají.
„Toť jest pan Sláma,“ vysvětloval první, čímž vyvrátil podezření, že mají synchronizovaný epileptický záchvat.
„Seno, sláma, polystyren, policejní brnění,“ syčel druhý.
„Strašák do zelí. Zastraší vrány, kraby i nevítané pocestné.“
„Jedna z nejefektivnějších pozemských technologií vůbec.“
„A tamhle drží stráž paní Slámová.“ Nemusel ukazovat, Edvinovi stačilo otočit se za hlukem sypajícího se kamení, které úplnou náhodou trefilo paní Slámovou přímo do obličeje.
Pokrčili rameny, vyjádřili pozůstalému upřímnou soustrast a vešli do jeskyně.

POZOR! Vás i věci chtějí očipovat ještěři z pekel!
Negativní síly temnot již zotročily Jediland, zemi Světla, a uvrhly ji do věčného hrubovibračního spánku. Aštar Šeran vyzývá všechen lid pozemský, nezkažený: Braňte se ovládacím programům a čipové totalitě, nesmí více zvítězit! Buďte nesmrtelní a svobodní, pište drabbly!
Vy víte kde.

Edvin váhal, jestli má mimozemšťany sejmout preventivně, nebo za tu máničku, ale jaksi z toho sešlo. Jeden mu pomohl na nohy, druhý mezitím rudým okem střežil východ a vypadalo to, že se chtějí kamarádit.
„Mánička musí následovat,“ uklonil se první.
„Prospekt zastaral,“ mínil druhý a v tu chvíli se oba s trhnutím otočili k chodbě, odkud bylo slyšet dusot bot.
„Pssst!“ zasyčel první.
„Hlídka!“ objasňoval druhý.
„Psssssssst!“ naléhal první a oba koukali, kam se schovat. Nakonec padli do koutů a dělali, že jsou převržené kartotéky, což ale Edvin neměl šanci pochopit a radši se osvědčeně mečem napřed plížil ke dveřím.

Edvin po půlhodinové procházce zchátralou věznicí zapadl do relativně zachovalé bachařské kukaně a začal prohledávat šuplata. Našel pár propagačních letáků a dokonce mapku, ale všechno to bylo rusky a tedy k ničemu. V úplně spodním šupleti ležela láhev vodky.
Postavil ji na stůl, posadil se, dal si nohy nahoru a vzpomínal na Sampovu teorii univerzálního obilného překladače. Po chvíli váhání do sebe tu čirou tekutinu obrátil a očekával, že osvícen duchem Yrjö Jyhläa rozlouskne záhadu vězení jedna dvě.
Místo překladu ale zaslechl volání docela jiné, táhlé, značně silné a na nelidsky se zvyšující frekvenci.
„Kšáááááááááááááááá!“
Z té židle samozřejmě sletěl.

Zatímco se Edvin dobýval z mrňavé vlhké cely, v Black Mesa East zvonil telefon.
„Učinil jsem senzační objev!“ zdravil doktor Kleiner rozespalého kolegu a koukal na něj z obrazovky dálkového hovoru, jako by právě rozštěpil atom tužkou dvojkou.
„He?“ opáčil Eli Vance, sedal si na židli a byl připraven se nechat ohromit.
„Moje simulace vyhodnotila, že okupace Země skončí nanejvýše za osm dní!“
„Nemožné!“
Následné zkoumání zdrojového kódu odhalilo, že doktor při vší své genialitě neinicializoval proměnnou PocetHrdinuDorucenychNevysvetlitelnouSilou a skočila mu tam vzpurná dvojka z předchozího výpočtu.
Oba vědci se tomu ještě zhruba sedm dní smáli.

Edvin se probudil v mrňavé vlhké cele a s kocovinou, že by se dala krájet. Rozhlédl se, ale kromě záchodové mísy viděl jen záhadného muže v obleku a s kufříkem, jak nezaujatě hledí ven skrz mříž.
„Vítejte v Nova Prospektu, pane Harmaanene,“ oslovil probuzeného nepříjemně úředním hlasem a ani se nehnul, „omluvte ten únos, ale moji klienti si žádají vašich služeb v jisté... záležitosti. Odmítnutí, obávám se, není možné.“ Teď už se otočil a usmál, ovšem nebyl to hezký pohled.
„Postupujte obezřetně, pane Harmaanene,“ ušklíbl se, načež odcházel vysloveně podezřelými dveřmi v cihlové zdi, „jaksi vám... zapomněli zřídit úrazové pojištění.“