Moje články

1890, Whitechapel

Charlotte neměla ve zvyku naslouchat cizím hlasům. Bylo jí jedno, kolik lidí říkalo, že Alfred je nevhodná partie. Je upravený. Až příliš. Nezáleželo jí ani na tom, když jí přítelkyně říkaly, že muž má téměř povinnost brát si manželku, kdykoliv si zamane. Byla ráda, že Alfred je něžný. Když se narodila Polly, hlasy skoro zmizely.
Pak ale jednoho dne začaly šeptat její vlastní obavy. U dveří stál mladík, co tvrdil, že je od novin. Pozvala ho dál. A pak uviděla, jak se na něj Alfred podíval. K šepotu se přidalo bodnutí u srdce. Někdy mají cizí hlasy pravdu.

2023, Londýn

Shahara našlapovala krokem kočky, když z ulice viděla jen tmavá okna. Jawad spal v její posteli, v tom pyžámku se superhrdinou, jemuž pořád nemohla přijít na jméno. Spal v tom nežném hlubokém spánku, jaký umějí jenom děti.
V kuchyni se rozsvítilo malé světlo.
"Doufal, že se tě dočká," zašeptal Shahařin otec s tím drobným podkresem výčitek.
"Uvařím ti čaj," usmál se na ni a odšoural se ke světlu.
Když Shahara za nějakou chvíli, čistá a unavená, usedla ke stolu, začichala a podívala se po otci tázavým pohledem.
"Jestli budeš zase ponocovat, mladá dámo, aspoň nebudeš mít žaludeční vředy."

1890, Whitechapel

Longharvest lane by se klidně dala nazvat ostudou Londýna, kdyby takových ulic, zaplivaných, špinavých a štiplavě páchnoucích po celém spektru lidských tekutin, nebyl plný Whitechapel.
Nahý mrtvý muž v místě, kde se dali objednat muži v ženských šatech, by nejspíš každého detektiva nechal chladným. Ne tak detektiva inspektora Hillingheada. Hledal stopy jako pes, slídil, čmuchal a nepřestal výhružkám navzdory.
Jen nerad připouštěl, že má ještě jeden zpropadeně krásný blonďatý důvod se do Longharvest lane vracet.
A pak, sám nevěděl proč, vyryl do zdi ve výklenku vzkaz.

2023, Londýn

Shahara Hasan nevěřícně hleděla na nápověda vyrytou do zdi. Hillinghead

Ledňáček je v moderním umění zcela zběhlý.

Jak se Ledňáček učí dobré existenci.

1890, Whitechapel
Alfred Hillinghead zaťal pěsti a sevřel rty, když mu nadřízený sděloval, že případ je uzavřen. Ani nevěděl proč zamířil do Longharvest lane a praštil vztekle do zdi.

1941, Londýn
Charles Whiteman skřípal zuby v tom nejfalešnějším úsměvu, když musel spolupracovat s Farrellem. Nejraději by ho v hospodě vzal korbelem po hlavě.

2023, Londýn
Shahara Hasan ustála už několikátou urážku, kterou k ní směřovali ultranacionalisté. Odříkávala tichou modlitbu, aby měla sílu zůstat důstojná a nerozbít jim hubu.

2053, Nový Londýn
Iris Maplewood zjistila, že Gabriel Defoe jí frnknul přímo pod nosem.
"Do hajzlu," zařvala a rozrazila pěstí aspoň dveře.

2053, Nový Londýn

Elias Manix stvořil dokonalý svět. Doslova ho vybudoval z nicoty a popela k obrazu věčného štěstí. Heslo "Víš, že jsi milován" blikalo ze všech infopanelů a tvář usměvavého předsedy Výboru se co chvíli všem obyvatelům objevovala na očích. V Manixově světě nikdo nesměl být sám. Bylo zakázáno neštěstí, smutek se stal přečinem.
Krásný nový svět měl jedinou chybu. Jeho stvořitel, pán a vládce v něm jenom čekal na lepší život.
Elias odpočítával hodiny do bodu, kdy projde časem zpět a konečně pozná lásku, něhu a obdiv. V okamžiku největšího ohrožení Nového Londýna se Manix usmál a zmizel.

2052, Nový Londýn
Detektiv inspektor Iris Maplewood dostala od Výboru všechno, nejen možnost chodit po vlastních nohách. Přidělený byt se dal jedním slovem popsat jako fenomenální. Hlavně výhled.
Chvilku po Iris se do vedlejšího bytu nastěhovala Lorna. Odkvétající, mírně otylá, užvaněná Lorna, co žila s kocourem. Iris brzy pochopila, že kocour na její balkón neutíká náhodou. Jen co se huňatý ocas otřel o sklo, už zvonila i jeho spolubydlící. Nikdy nepřišla sama, vždycky brala i kamarády Gina a Tonica. Iris měla raději víno, ale nakonec se s Lornou, co vypráví trapné historky, pokaždé opila.
Cokoliv bylo lepší než nesnesitelná samota.

1890, Whitechapel

"Jsou i jiní... jako já?" zeptal se jednoho večera Alfred, když Henry vylezl z temné komory s várkou fotografií "pro soukromé účely".
"Nikdo není jako ty," odpověděl Henry s úsměvem.
"A jsou v tvém okolí..." zarazil se Alfred, když hledal vhodné slovo.
"Známosti? Poměry? Aférky? Milenci? Chlapi, co je píchám?" Henryho bavilo provokovat.
Alfred odvrátil tvář, aby zakryl svůj nenadálý stud.
"Všechny mé známosti byly naprosto bezpečné a důvěryhodné. Až na tebe."
"Já že jsem nedůvěryhodný?" podivil se Alfred.
"Zatím jsi jediný, kdo mě zatknul, aby mě dostal do postele," zazubil se Henry.
"Slibuju, že už to neudělám."

1941, East End
Denní bombardování způsobilo, že londýňané ztráceli zábrany. Noční kluby rostly jeden vedle druhého, hlavně přístavní pajzly byly tak populární, že byly plné v podstatě od rána do rána. Jeden poplarský sklep se chlubil bezpečným prostorem i při příletu Fritzů, takže doslova přetékal těly nalepenými jedno na druhé.
Charles Whitman byl nejoblíbenějším hostem. Z nějakého důvodu byl inspektor vždycky při penězích.
S notnou dávkou ginu v krvi rozrazil dveře, které považoval za toaletu.
Ve tmě uviděl námořníky, jak se tisknou jeden k druhému.
"Ou, špatné dveře," zasmál se.
"Přeju rozkošný večer, pánové," smekl klobouk a zapálil si cigaretu.

1890, Whitechapel

Mihotavé světlo plynových lamp se odráželo v těch nejmodřejších očích Henryho Ashe. Zapáleně líčil život v polostínu, v úkrytu a mimo zákon. Alfred mu ležel na rameni a zcela odevzdaně visel na každém jeho slově. Zcela prosycený Henryho vůní na chvíli zavřel oči...
"Cože? Tančí? Muži s muži?" zašklebil se trochu.
"Co tě nadzvedlo, Alfrede. Nechtěl bys se mnou tančit?" usmál se Henry pobaveně, protože věděl, že pro Alfreda je všechno nové.
"Nepřijde mi to přirozené," zamručel Alfred.
"Až budeš připravený změnit názor, vezmu tě na večírek do Soho. Ale upozorňuju, že tančit budeš jenom se mnou, drahý."

1941, Whitechapel
Dolores, Lizzie, Dotty, Isabela, Phoebe, Kathy, Kate, Lotty a samozřejmě taky Mary sedí u svých přístrojů, sluchátka na uších, úsměv na dokonale nalíčených rtech. Klidnými hlasy odpovídají na všechny hovory, ruce s pěstěnými nehty přepojují kabely. Celý den čilý ruch, který vyplňuje klábosení v těch vzácných momentech, kdy nikdo nehlásí zločin.
Když vstoupí inspektor Whiteman, změní se profesionální spojovatelky v hihňavá stvoření. Stačí, že zvedne obočí, nahodí křivý úsměv svůdníka a řekne "zlatíčko", a všechny mu zobou z ruky.
Škoda, že na toho protivného Irčana můj šarm nepůsobí, vzdychne Whiteman a nechá si od šéfovy sekretářky připálit cigaretu.

Zasedačka byla podezřele prázdná. Diagramy na papírových tabulích ukazovaly jednoznačný a nevratný sešup do červených, místy spíš do ultračervených čísel.
Šéf v čele stolu skládal papírové lodičky z účetní uzávěrky a za doprovodu zvuků, které snad měly být troubení zaoceánských parníků, je tužkou proháněl po stole.
Pět posledních zaměstnanců se po sobě nervózně dívalo. Nikdo si netroufl ani zakašlat, jenom sekretářka před každého postavila hrnek špinavé vody místo čaje a s každým šálkem hlasitě třískla o stůl.
"Co kdyby..." promluvil pracovník PR a všichni se lekli.
"Co kdybychom už po našich klientech nechtěli těch padesát litrů moči, nepomohlo by to?"

Někdy se stávalo, že mašinky nechtěly jíst, co jim do kotle přidávali. Většina sice jedla dobré hnědé uhlí, ale sem tam našla se taková, co chtěla lepší, kladenské plynové. To byl pak topič Pazdera skoro bez práce, protože černého uhlí bylo třeba málo.
Ale pak tu byla Růžová, všecka zmlsaná mašinka, co vymrzovala. Jen nerada otevírala dvířka od pece, když jedla cokoliv jiného než antracit. Po měsíci pak zase začala žádat něco jiného.
Pan Kubát, její strojvedoucí, se už sotva držel a to byl takový dobrák. Když však odmítla jezdit, než dostane uhlí z Vestfálska, mrštil vzteky čepicí o zem.

Byla jednou jedna mašinka, která chtěla všechno dělat po svém. Nechtěla stát ve výtopně, když pršelo, protože se ráda klouzala po mokrých kolejích, na sluníčku zase nebyla ráda, když nad ní železničáři natáhli plachtu, aby se jí nepřehřál kotel, do Plzně chtěla jezdit v pondělí a ne až ve středu jenom proto, že to píše jízdní řád.
Nikdo nevěděl co s ní, všelijak jí domlouvali, ale ona vždycky jenom zapískala, že takhle to cítí a tak to bude.
Nakonec, nikdo nevěděl jak, začala poslouchat pana Malíře, svého nového strojvůdce. Až když vyjela, pochopili. Mašinka Rebelka spokojeně vyfukovala oblaka růžového kouře.

Byl jednou jeden chlapeček, co se jmenoval Pavlíček a miloval vláčky, koleje, výhybky, zkrátka všechno, co souviselo s železnicí. Už odmalička chodil s tatínkem nebo s dědečkem pozorovat vláčky a doma stavěl koleje snad úplně všude.
Když se dostal až do boudičky Dlouhé mašinky, měl oči navrch hlavy. Samá páčka, kolečko, dvířka...
"A na co je tahle velká, pane železničáři," zeptal se a ukazoval nahoru.
"To je brzdící páka, velmi důležitá," poučil ho pan Blahoš.
"A tahle?" zeptal se znovu a zatáhl. Dveře kotle se otevřely a na Pavlíčka vylétl oblak černého uhelného kouře.
Celý se zakuckal. "Už asi vím."

Jednou, ne zas tak dávno, dorazily na Smíchovské nádraží nové pořádky. Dorazil nový přednosta a prováděl všelijaké změny. Starší železničáři, co ještě pamatovali původní časy, remcali. Noví železničáři byli jiní, všecka studovaní, s maturitou, v nažehlených uniformách. Poslušní byli na slovo a vždy byli hotovi citovat příručky a vyhlášky. Ale staří mazáci moc dobře věděli, že teprve těžké chvíle odhalují pravý charakter.
A tak, když jednoho dne došlo na nádraží k neštěstí, mohlo se oddělit zrno od plev. Většina mladých zaměstnanců nešťastně koukala, ale pár dokázalo opustit příručky.
"Ono to půjde, uvidíte," řekl večer u piva pan Barák, nejstarší železničář.