Moje články

U ďasa, leštění je nejnudnější práce!
Tahá ho z jednoho průšvihu za druhým, a nějaký odpočinek? Jen nekonečný seznam úkolů! Nějaká vděčnost? Kdepak, on o tom přece neví!
Po všech těch letech NEVÍ!
Jak dutá musí být jeho palice, aby nevěděl?
Úplně.
Hlavně že se nastrojí do plechu a hraje si na hrdinu!
Co si tu nudu trochu zpestřit? Brnění nemusí být nutně šedé.
Modrá?
Zelená?
Žlutá?
Šla by mu k vlasům. Žlutá jako obsah jeho nočníku. Jako jeho spodky.
S výmluvným hnědým proužkem.

„Kde mám zbroj, ty líná kůže?“
Žlutá, rozhodně. Žlutá s hnědou. Řekněme...netypický druh rzi?

„Merlinééé!“

„Bejvaly tu divoký mejdany. Šimon jednou přijel s nějakým kámošem. Za celej večer nepromluvil.Znáte ho.“
Známe. Brácha je ukecanej za oba.
„Ráno povídám, nechceš se náhodou projít do lesa? Prej proč ne. Večer se ptám, nechceš náhodou zůstat? Chtěl. V neděli řeknu, nechceš se náhodou vídat taky v Praze? A on... že NE!“
Brácha udělá dramatickou pauzu. Šimon se usmívá.
„Úplně jsem ztuhnul a on povídá, ne, ty troubo. Nechci se s tebou vídat náhodou, ale naprosto záměrně!“
„Nahoře v lese,“ zamyslí se Josef, „bejvá nejjemnější tráva nějakou náhodou dost zválená.“
Brácha vyprskne a Šimon se začervená jako růžička.

To je nespravedlivé, mudroval Mach, všechny zvony v Římě, a Šebestová řekla, kvůli tomu nemusíš koukat, jako by ti uletěly včely, a Mach řekl, zvony, ne včely, popadl sluchátko a povídal, prosím, já bych chtěl, aby zvony přiletěly sem, načež se sluchátko zeptalo, všechny? a Mach plácl, jasně! Šebestová se podívala z okna, žádné zvony neviděla, jenom Horáčka s Pažoutem, jak jdou ulicí, pak se obloha zatáhla, ozvalo se bimbání a cinkání a dunění, zvony se tlačily na okna, kroužily nad střechou, tisíce a stovky zvonů, zvonků a zvonečků, a Šebestová ječela, Machu, ty jsi úplnej šílenec, dělej něco, a Mach křičel do sluchátka, jenže sluchátko řeklo, co prosím, já vás vůbec neslyším, hrozně vám to tam zvoní, jeden zvon už rozbil okno, další se tlačily za ním, bylo to prostě příšerné, najednou se rozlétly dveře a Pažout zařval, co to tu provádíte, Mach a Šebestová otvírali pusy, ale slyšet nebylo nic, takže se Pažout radši zmocnil sluchátka a zvolal, ZVONY! PRYČ! HNED! A sluchátko řeklo, skvělé, teď vás slyším výborně, zvony odletěly a bylo ticho, a Pažout do toho ticha zavrčel, takový kníkání hubenýho brejlouna nic nevyřeší, a Mach řekl, Pažoute, zachránil jsi situaci, ale toho brejlouna si vyprošuju!

Carmen: Jak čekali na autobus
Brygmi: Jak jel Horáček na výstavu
Brygmi: Jak si zašli na oběd
ef77: Velikonoce
ef77: Tajní agenti v horkém letním odpoledni
Lejdynka: Beltaine
Azereth: Jak málem vzbudili veřejné pohoršení

O začátku a koncích:

strigga: Jak to všechno začalo
vatoz: Poslední rozhovor
Apríl: Konec světa

Winter song od Keneu

Jak naděje pošla od Amaranty

Percy od Wee-wees

Mnoho mlieka od Stevka

Muž mimo svůj čas od Tenny

Happy end od pevy

"Heroes" od Doktora

Dali jsme jí jméno Lahúda, Ptáče. Od rána do soumraku zněl dům jejím jasným hláskem.

Ženská jako ženská. Malá nebo velká. Jestli ti to vadí, chrapoune, nech příště doma starší dceru.

Byli tři. Když jsme přišli z pole, právě odjížděli. Smáli se. Lahúda ležela na podlaze, tichá, s vytřeštěnýma očima.

Malá nebo velká. Ženská jako ženská. Však se jí nic nestalo.

Lahúda už nezpívá. Ani nemluví.

Chceš si stěžovat na urozené pány, sedláku?

Starostovy oči jsou studené. Nepomůže.

Ženská jako ženská. Měli si vybrat jinou.
Jsem sedlák, ne bojovník. Zabil jsem je zbaběle. Ve spánku.
Ten den bylo Lahúdě sedm.

V Měsíci kvetoucích stromů dostanou někteří odsouzenci možnost vykoupit se ze svých vin.
Cenou za život je příběh. Žalářníkovi, jehož úkolem je posuzovat váhu pokání, se přezdívá Soudce slov. Má rád rozvláčná vyprávění. S pomlaskáváním prochází kobky a těší se z rezavohnědého písma na kamenných zdech.
Ti, kteří nenapsali nic, jsou k poznání snadno. Dokud je nepřipoutají k obětnímu stolu, nemají na těle žádné čerstvé jizvy a v žilách jim dosud koluje všechna krev.
Ti, kteří až příliš podlehli tvůrčímu nadšení – nebo touze po životě – bývají pohřbeni v poslední půlnoci měsíce.
Ostatní smí žít, dokud se stromy znovu nepřipraví kvést.

„Jací jsou, ti amoři, jak jim říkáš?“
„Autoři,“ opravilo Myšáka Sovátko. „Někteří jsou děti, jiní už tak dlouho předstírají, že jsou dospělí, až jim z toho zešedivěly vlasy.“
„Chtěl bych nějaké vidět.“
„Proč ne?“
Tak Myšák vylezl Sovátku na záda a vyrazili.
V bytě na velkém sídlišti bylo ticho a prázdno.
„Nejsou doma,“ řeklo Sovátko.
Jenže někdo doma byl. Od dveří je pozorovaly dva páry zvídavých očí.
„Rychle pryč, Sovátko!“ vypískl Myšák. „Zachraň mě!“
„Aha,“ řeklo Sovátko klidně. „Zapomnělo jsem, že tady nepíšou drabblata jen lidé.“
„Koší,“ obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. „Co je to malé šedivé?“

Neměl je rád, oni neměli rádi jeho; kluka, který vyrostl mezi lidmi pojídajícími – považte – vlaštovky.
Neměl chuť vykládat zhýčkaným čarodějnickým učňům o hladovění. A už vůbec neměl chuť před nimi cokoliv předvádět.
Jenže mu nic jiného nezbývalo.
„Začněte, Matyáši,“ zavelel profesor Vidor.
Ponořil ruce do misky. Kouzlo ho strhlo. Příjemný chlad, hra kapek. Voda se poddávala obratným prstům. Vymodeloval mlžný květ, duhovou fontánu, stříbřitou lišku poslal jako poděkování za povzbudivý úsměv spolužačce.
Dvanáct živoucích zázraků. A třináctý: vodní šíp, který se prudce rozprskl ve Vráťově úšklebku.
Třída se rozesmála.
„Potřebujete zpevnit prsty, Matyáši,“ řekl profesor Vidor suše. „Nebo možná nervy.“

Kmen Laitů neví nic o otáčení Země kolem Slunce. Tma je nikdy nezastihne spící. Vesnice usne na pár hodin po svítání a znovu před soumrakem, ale večer se všichni krom nemluvňat a umírajících sejdou ke vzývání světla.
Zpívají a tančí, přivolávají den. Navzdory temnotě džungle vidí jeho přísliby; v plamenech ohně, v bělmu očí, v paprsku měsíce, který se prodere listovím. V bílé masce pružného mladíka, vedoucího kruh tanečníků, kterého nazývají Leití, Naděje.
Když obloha zesvětlá, je vyčerpaný Leití symbolicky pohřben. Naději vystřídá jistota. Světlo bylo vzkříšeno.
Laitové věří, že kdyby na jedinou noc usnuli, Slunce by už nikdy nevyšlo.

Kdysi se mu zdávalo o hostinách v otcově domě, o křepelkách, polévkách, o čerstvě upečeném chlebu. Teď už se s hladem smířil, dokonce ho vítal jako starého přítele. Slabost těla rozostřovala vnímání. Mdloba přinášela okamžiky slastného zapomnění. Blízkost smrti slibovala brzký únik. Wilhelm byl připraven, ale Gero se odmítal vzdát.
„Ovesná kaše s jablky,“ šeptal, když tahal zpod kabátce misku.
„Jaký je trest za porušování příkazů vládce?“ zeptal se Wilhelm.
„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ odsekl Gero.
„Opravdu?“
Gero se rozpačitě odvrátil. Wilhelm se ušklíbl, než se nenadšeně chopil lžíce. Malicherné vítězství, ale chutnalo sladce.
Stejně jako kaše s jablky.

Přicházejí.
Sami, ve dvou, ve skupinách.
Z jihu, severu, ze západu či východu.
S kouzelnickou hůlkou, loveckým tesákem, koltem a winchestrovkou, s pochodněmi.
Posíleni rumem, pivem, máslovým ležákem, ohnivou vodu, živou vodou, vodou po holení.
Všichni se studeným plamenem pomsty v očích (protože pomsta, jak známo, chutná nejlépe za studena. V tom se dost podobá hovězí pečeni. Jenom tak s trochou křenu a tmavým chlebem, mňam!).
Narazí na plot, nechápavě poulí oči na nápis na bráně, ti gramotnější pohybují rty.
Nejvytrvalejším se postaví pracovník, výhružně gestikuluje lahví a křičí:
„Táhněte! Nechte je na pokoji! Nesmí se rozrušovat! Jsou tak křehcí!“

Horáček vstoupil do kamrlíku, který sloužil jako kancelář, Pažout na něj koukl a povídá, co to máš na sobě, Horáček odpověděl, coby, nový tepláky, jenže Pažout prohlásil, to nejsou žádný tepláky, Horáčku, prosím tě, necourej se tady v tom, na e-shopu je sto objednávek, jak se mám soustředit na práci! Horáček odpověděl, ty seš nějakej neklidnej, člověče, a Pažout povídá, tak mi ty takzvaný tepláky půjč a uvidíme, jak budeš klidnej ty! Horáček o tom chvíli přemýšlel a pak si vzal starý montérky, lepší, zeptal se, a Pažout řekl jasně, na práci určitě.
A Horáček dodal, půjčím ti je večer!

„Bylo jedno Sovátko a jeden Myšák,“ vyprávěl Myšák. „Žili za městem ve staré věži. Sovátko pracovalo a Myšák se staral, aby mu chutnalo kafe. Navečer Sovátko létalo mezi třešněmi, až mělo peří plné bílých lupínků, a Myšák vymýšlel pohádku. Pak koukali do tmy, měkké a nadýchané jako peřina. Dobře se měli! A to je konec.“
„To byla hezká pohádka. Jenom jsem čekalo, že se něco stane.“
„Jako co?“
„Jako třeba že je bude chtít sežrat drak.“
„Každej píše o tom, co strašnýho se stane. Jenomže je lepší, když se nic strašnýho nestane.“
„To máš pravdu, Myšáčku,“ zívlo Sovátko a usnulo.

Když se na temné zítřky připravujete včas, nejsou proto méně temné, předejdete však úplné panice.
Prsty se trochu chvěly, ale natrénované pohyby byly jisté. Zavazadla, doklady, voda. Každý dělal, co měl.
Kromě dvojčat, která kdovíproč rvala psa do pláštěnky.
„Co děláte?“
„Nechceš přece, aby Flíček smrděl,“ fňukal Josífek.
„Cože?“ podivil se táta.
Jeník se rozvzlykal. „Strejda... říkal... že ON přijde.“
„Kdo?“
„To nevíme,“ brečeli oba. „Prej přijde a...“
„A co?“ vyhrkla máma netrpělivě a osvobodila Flíčka z pláštěnky.
„Přijde a pokálí psa!“

Na chvíli, kdy slyšíte jekot sirén, utíráte dětské slzy a přitom dusíte hysterický smích, vás nepřipraví vůbec nic.

Lámali si nad tím hlavy, až se jim mozky vařily, až Horáček prohlásil, různí lidi radili, ať si pořídíme e-shop, ale Pažout řekl, to se musí umět s počítačem, a Horáček prohlásil, no co, jsem poučený uživatel! Jasně, brumlal Pažout, fejsbúk a tetris, to je poučení, ale Horáček už vymýšlel název webu, www.padesatodstinuruzove.cz a podobné ptákoviny. Pažout vylovil cosi z krabice a zamyšleně řekl, Plyšová vášeň, načež se Horáček začal chechtat a založil stránku www.plysovavasen.cz
Večer si šel Horáček lehnout později, Pažout už spal, v ruce svíral jednu tu růžovou věc a Horáček si řekl, zítra mu koupím plyšovou kočku.