Moje články

Školka, hra na životy.
Nestoupej na čáry. Přijdeš o život. Čáry jsou hadi.
Čáry jsou hranice, stáhnou tě do jiného světa.

Ztrácíš životy. Znáš svoje číslo? Možná to oblíbené. Možná úplně jiné. Liché.
Ztrácíš okruhy. Ztrácíš světy. Vzpomínky a předměty ti je vracejí v obrazech. Ze školky do školy a dál. Vyměnila jsi nejmíň pět životů. Možná mnohem víc.
Nemůžeš si vzpomenout na jména spolužáků. Se svým kroužkem už si nerozumíš. Máš nový. Další.
A pak stojíš na krajíčku. Už znáš své číslo. Drž se ho, třináctý život není.
Přemítáš, co dál.
Dokud ti někdo nepřijde dát svůj poslední život.

Zapiješ léky, srovnáš polštář, zhasneš. Položíš hlavu a už se hemží. Stovka nápadů, které si nezapíšeš. Zástup přání a nadějí. Nemáš zrovna černý týden, není třeba zakládat si na můry. Sny, co nejsou sny, znějí nádherně reálně. Tak snadné. Hladce příjemné.

Budík počtvrté cvrliká. Teď už vstát musíš. Protáhneš se, až se ti klepou prsty. Nasadíš brejle, mžouráš kolem. Mají jepičí život, jejich křehké šustivé kostry se válejí všude. Rozhrneš je a vklouzneš do pantoflí. Povinnosti života nepočkají a ve jménu mrtvých se bojuje po celá staletí.
Tedy do boje za naděje i dnes, ať se večer mohou zrodit znovu.

"Brý ráno," zavrzala Markéta a přepotácela se kolem bleděmodrých kachlových kamen do koupelny.
Nevylezla, dokud nevypadala jako člověk.
Tereza s Tomášem mezitím stihli zlikvidovat osm rohlíků a sklenici nutelly. Alča si loupala mandarinky a četla včerejší horoskop. Vašek se vrátil z "ranního" běhu nechutně svěží.
"Okay, lidi, je čas popravit tu věc v lednici," zvedla se Tereza.
Za moment stál na stole luxusní dort s lesním ovocem. Za další moment jako by nebyl.

Karel vystrčil ježatou hlavu z ložnice.
"Dort! Hajzlové, vy jste mi nenechali!"
"'Si spal," setřel ho lakonicky Tomáš.
"Vigilantibus iura," doplnila ho s trylkově laškovným klidem Alča.

Henri zuřil. Vlastně - měl šílený strach.
Chlapci zmizeli před snídaní. Večeře byla studená, po těch třech nebylo ani památky. Dobře věděl, kde jsou. Řeka pod skalou konečně klesla. A ti blázni vyrazili na vlastní pěst. Jestli je zítra voda vyplaví na louku, nikdy si neodpustí, že jim na dobrou noc místo pohádek vyprávěl o jeskynních lidech.
Rozuměl jim, toužili po objevech stejně jako on. Ale tohle si odnesou.
Zaslechl povědomé vrznutí parket.
Přežili! Jsou tu! Haranti nevycválaní!
Zašel do pracovny pro rákosku. Na stole plála svíčka. Oheň zrcadlily krystalky křemene v pečlivě vylámaném otisku lidského chodidla.
Zkamenělina. Úlitba bohu. Otci.

Dřevěná vstupní terasa nervózně vrzala. Na devětadevadesáté zaklepání se konečně otevřely dveře.
"Co je?" rozhodně to neznělo přátelsky, jenže...
"Paulette!" kvíkla Sharon a na okamžik ztratila hlas.
Kamarádka stála zhrouceně za moskytiérou v triku školního týmu, v nechutnejch teplákách, na nohou korkáče. Blond vlasy mastně zplihlé, žádné náušnice, žádné mrkací řasy.
"Ehm... Paulette, to už je moc. Potřebujeme tě zpátky."
"Jdi do háje," vyhaslá hvězda začala zavírat.
"Johnny tě potřebuje. Spadl z mašiny."
"Cože?" Paulette vykulila oči.
"Jo. Musíš za ním. Něco jsem ti přinesla," zamávala papírovou taškou.
Paulette jako by se po měsíci nadechla.
"To jsou Pink Shimmer legíny?"

Věděla, že to dokáže. Četla noty, přehrávala si takty, cvičila i krmila hlasivky. Dril, dril, dril. Své písně prožívala, ale na pódiu jí zeslábl hlas.
Znala svoje kroky. Znala i jeho kroky. Znala kroky celé skupiny. Otočku za otočkou, hodinu za hodinou trénovala. Sloupala osmery puchýře, přezula troje boty. Ve světle reflektorů se nad spinou zamyslela tak, že skončila se sádrou na kotníku.
V parku potkala svou učitelku ze školky.
"Zapomeň na pravidla. Nedokazuj to sobě, ani tomu, koho vidíš v publiku. Ukaž všem, co umíš. Ztrať se v tom."
Napříště zářila. Koupala se v potlesku. Dosáhla na svůj talent.

"Pffft!"
Chrysalis se bleskově ohlédla.
Prskavý zvuk se okamžitě ozval z opačné strany domu znovu.
Královna přimhouřila oči.
Zpoza rohu přiletěl polštář. Druhý.
"Pffft!"
Patnáct dalších.
"Is this some new level of stupidity?" zavrčela Chryssi zpoza hradby bavlny.
"Ksssst, ksssst," přisunulo se růžové nebezpečí blíž.
"Kiss! Chí! Gasp!" a v mžiku bylo zase pryč.
Královna měňavců se skoro ani nestihla začervenat, než to znovu probzučelo kolem. Vyletělo z toho pět tacos.
Chryssi se odevzdaně zakousla.
Den jako každý jiný. A to teprve začíná.

"Come here, my infinite source of love. Need to survive another day in your teeeeedious fluffy company."

"Po Kristu, po Kristu, no jo, pořád!"
Slovutný pan arcibiskup z Armagh zaklapl menší rukopis a hlučně jej odložil na stůl.
"Jako by se všechno důležité stalo až potom," rozčiloval se v přítmí své pracovny.
Jistě, máme tu Starý Zákon. Vyhnání z Ráje, potopa, exodus a jiné zábavné historky. To zná z kázání každý, to se ještě v kostele nespí.
Ale tuší vůbec lidé, co se dělo jiného? Tam, kde se Bůh nedíval, ač viděl?
"Pozdává se mi, že bych se měl opět pustit do práce. A začít pěkně od počtů."
Kain měl Enocha, Enoch Írada, Írad Mechíaela, Mechíael Metúšáela...

"Tak mládeži, co bude k večeři?" zeptal se docela potichu Křižák, když se od čerstvě spravené lodi vrátil k ohni.
"Neboj, kamaráde, na tobě to dneska není," zahlaholil Kenny a výmluvně ukázal na sebe.
"Dneska vaříme my s Bongem, že jo!" dodal a plácl Bonga po zádech, až to mlasklo.
"Se ví," utrousil Bongo a jal se hrabat v loďáku.
"Mám tady na to takový udělátko, někde... ha!" vytasil zánovní otvírák na konzervy.
"Trenčianské párky s fazuĺou, těšte se!" zaburácel a vrhl se do práce.
"Prosím tě, Bongo, hlavně si neubliž," špitla krásná Dana.
Dívky usedly a začaly fandit. Mlsně.

Neslyším zlo, nemluvím zlo. Vlastně ani nevidím zlo, i když ta fanfikce je sporná. Dům spí a v dece před obrazovkou a s čajem v ruce je zatraceně dobře.
Neslyším zlo... ale cítím zlo!
Žádný šestý smysl. Můj nos čenichá neplechu.
Škvaří se mi zásuvka! Je to první, co mě napadne.
Vrhám se pod stůl, ale adaptéry jsou studený.
Jdu po čuchu.
Smrdí to v kuchyni. Zavařila se mi lednice?
Ne. Usedám zpátky, ale nedá mi to. Radši probudit tátu, než vyhořet.
Otevírám na chodbu... a teď už i vidím zlo. Nebo spíš nevidím nic.
Babička uvařila vejce.
Natvrdo? Načerno.

Na mapě je nenajdeš. Jsou někde uvnitř. Ani slovy je nepopíšeš, na to jsou příliš nejasné. Každý má své, tisíckrát se kříží.Cestování pod zemí je činí ještě neviditelnějšími. Ale jsou tam. Hranice. Ani náhodou netvoří pravidelný tvar. Zapomeň na čistý okruh kolem svého domu.
Sám je skoro nevnímáš. Ne dokud nevedeš dovnitř někoho zvenčí, někoho, kdo tu ještě nebyl.
Najednou ji vidíš před sebou, blížíš se, projdeš jí. Linie samozřejmosti, linie důvěry.
"Tady začíná moje město," řekneš svému doprovodu a sám pro sebe se tiše divíš novému objevu.
Tvoje město v téhle obrovské metropoli.
Stěhoval ses? Máš jich víc.

V čekárně je o něco víc pacientů než posledně. Včera jich prý bylo jen pár.
V rohu běží televize, nečastá příležitost zahlídnout zprávy.
Vyvolávají. Nemotorný děda zvící medvěda se o berlích sune do kabinky.
Hluchá chvíle.
Jenže maminka pořád povídá. Rozhlíží se. Pozoruje, kolik sanitek stojí před chírou a koho přivezli.
Vyprávíme si, maličko se rozjede.
"Pssst," mírním ji šetrně s poklepáním na ruku.
"T... ssskch," zkouší po mně opakovat, jako vždycky, když ji nějaký slovo zaujme.
"P. Jako pitomec."
"Pitomec," usměje se a i se zašklebí, "pssst!"

Jde to dobře. I když má strach, vybojuje si zase svou řeč.

"Házej špagát!"
"Tumáš," uchechtla jsem se, když Toda ohodily bahnité kapky.
"Neblbni a pojď, Cácoro. Omrknem to."
Ze zádě se ozvalo líné zachrochtání.
"Jeli jsme to už čtyřikrát, volové." Tarpan se odmítl hnout.
"Oukej. Tarpane, hlídej!"
"Haf," odsekl kormidelník a posunul si slamák do čela.
Jestli ho v Rožmberku nevyměnim, asi ho zabiju.

Helča už stála nad šlajsnou.
"Bednění." Slovo za všechny prachy.
"Já vim, to už loni. Jenže letos to upravili dole. Je to jak závodní kanál. Jako mlat," oznamoval informovaně Tod.
"Šutry. To je v kýblu," shrnula jsem situaci.

Herberťák dostal toho dne nové jméno.
Tarpan taky, idiot.

"Ts, ts, ts, mrkev v zimě," utrousil Křupka a dalekohled, co našel po trempech za kopcem, odložil na pařízek.
"Děcka!" zavolal přes rameno a než se prcci vybatolili, uždíbnul kousek mechu.
Tfuj, to je humus. Už aby začalo rašit. Tyhle posunutý zimy jsou na dva bobky. Mládež se dávno vykulila a na poli furt leží sníh.
Chmýřaté kuličky ho zatím poslušně obklopily.
"Mrkejte támhle," natáhl čenich směrem k zasypané oranici.
"Lidi. Nějakej blb si na ně vymyslel vtip a některý jsou pořád ochotný to zkoušet," ušklíbl se.
"Zapomeň na to, Pískáči," zarazil synka, "je to podvod."
Králičí děti se rozchechtaly.

Cha, zase jednou příležitost obohatit mu obzory nějakou kvalitní podívanou.
"Bollywoooood!" zpívá mi to v hlavě.
Listuju složkami rozsáhlého disku. Hřeje. Krásně. (Ne ten disk.)
"To prostě musíš vidět."
"Mhm," dýchá mi za krk. Ale dívá se.
Šílené barvy, nakažlivá hudba. Bezva příběh a aluze, které možná nepochytí. Což vůbec nevadí.
Jenže... žiš, ne! Blíží se TA scéna. Ta, kterou přeskakuju. Ta trapná.
Pauza.
"Tohle nepotřebuješ vidět," naznačuju mind trick a chci přetáčet.
"Nemáchej tady na mě pazourou," parafrázuje společnou vzpomínku a bere mi ovladač.
"Nedáváš mi jinou možnost."
Použiju svoje pazoury mnohem efektivnějším způsobem.
Tohle budeme muset dokoukat jindy...

"Vylez, příšero. Je pěkně, mraky tak akorát na projížďku."
Zpoza obřího komína výhně se mu v odpověď dostalo jen otráveného zafrkání.
"Pooojď! Neříkej, že je ti zima."
Černá hlava se důrazně zavlnila ze strany na stranu.
"Tak co je? Mám tě prosit?"
Zelené oko se uraženě zablýsklo, než mu drak nastavil zubatý hřbet.
"Nebo mám přijít za měsíc?"
"Na to můžeš zapomenout rovnou. To tvoje zlatíčko podplatilo poštovního draka a přihlásilo se do ňáký korespondenční výzvy," houkla od kovadliny Rafana.
"Ten trouba Rybinoha do toho prý jde taky. Jsem si jistá, že celej duben v Blpu neuslyšíme vo ničem jiným."

"Mmmm, jistě miláčku, pááác... no dobře, i pusu... a mohla bych dostat tu krevetku?" Vrněla v náručí své malé holčičky.
"Fiflena votřepaná," ozvalo se ode dveří.
"Drž pysk, šňupáku," zasyčela.

S jakou melancholií na tu chvíli vzpomínal, když stál v divočině tváří v tvář odrostlým medvíďatům.
"Mámo, dívej, třeba s náma chce hrát paci-paci," brumlaly hnědé kožichy a Chancovi nezbylo, než zdrhat.

Za stým osmým kopcem byl skutečně domov.

"Ó, Sassy!"
"Miláčku, Sassy nemůže dýchat!"
"Chancííí!"

"Petře! Jak jsem se o tebe bál! Pusu, můj chlapče! Ne, prosím, na tu packu mi nesahej."
Dokázal je dovést zpátky k jejich lidem.

"Chichí! Tatííí! Snez mi, snez mi!"
Lucinka poskakovala po zápraží a výskala na celé kolo.
"Tááátííí, tak už snez!"
"A co kdybys to nejdřív řekla pořádně, holubičko?" ozval se tatínek z obdélníku azurové oblohy.
"Sn... Sň... Sněz mi, tatí!" Zazubila se směrem k okapu.
"Jen počkej, obludičko!"
Maminka vykoukla z chodby.
"Co se to děje? Dneska budeme jíst mladé libové člověčí?" naoko vycenila zuby na ďáblíka v zelené bundičce.
"Nééé! Táátííí! Sněěěěz mi! A mamince takýý!"
Ze střechy se snesla sprška jiskřivých sněhových krystalků. Rovnou Lucince za límec.
"Jééé! Tudí! Hihihihi!" rozesmála se, že to bylo slyšet až na Hančáku.

Listopadovou mlhou se rozlehlo smutné zvonění.
Strážný pod Černou věží přešlápl.
"Tak nám už umřel, králíček. Škoda ho, sotva do kabátců dorostl."
"I škoda. A co té princezny. Však už je na cestě," odpověděl mu pochmurně kamarád.
"Prý ještě není. Mladinké děvče... co s ní bude, Bůh ví."
"Třeba se mu do svatby nechtělo, že tak nahonem skonal."
"I nemluv, hloupý. Chřadnul sice, ale příliš rychle. Pravím ti, pánové ho otrávili, aby se rodu jeho i bohatých Francouzů zbavili."
Branou prochvátal vychrtlý lékařův učeň. Víc než zimou, třásl se po slovech halapartníků. Co ti věděli... v téhle smrti jedu nebylo.