Moje články

Vracel se z pole. Unavený, otrávený. Slunce pražilo a před branami se tísnil zástup lidu. Pokoušel se mu vyhnout, ale dav jej strhl. Náhle ho uchopilo několik rukou a shodilo doprostřed mezi odsouzence. Nějaký Říman něco řval, nerozuměl mu. Když mu nandali na ramena těžký dřevěný kříž, začal prudce nadávat. Proč má on, poctivý člověk, pomáhat nějakému zločinci?! Jen biči nad hlavou se podvolil. Když muž před ním klopýtl, prudce zaklel, jak celá tíha kříže zůstala na jeho ramenou. Pak poprvé pohlédl odsouzenému do očí. A náhle cítil, že tento den je nesmírně důležitý. Důležitý pro lidstvo. A pro něj.

Radek Druhý vtrhl do starostčiny kanceláře.
"Máme to! Kapitální, ba přímo fenomenální úlovek! Tohle neustojí!"
Nesnášela, když lidi před svým příchodem nezaklepali. Nenáviděla to. Přinutila se ovšem k milému úsměvu. Tenhle mladík byl jednou z hlavních tváří PARPATu. Znepřátelit si ho by znamenalo boj s lopatami z celé části. To teď nemohla riskovat.
"Podívejte! Z tohohle už se nevykroutí."
Prohlédla si podané fotografie. Byl na nich starosta pětky s nějakou ženou. Zřejmě přítelkyní. V restauraci. V duchu se otřásla, když si představila, že takto někdo fotí ji. Tázavě vzhlédla.

"Vy to nechápete? Ta žena je radní pro dopravu Prahy 13!"

Pronásledovala ji... Vlastně nikoli. Byla všude před ní! Všude! Když pomluvenou i v té nejzapadlejší vísce přivítaly úkosné pohledy a semknuté rty, proklínala své odporné dvojče. Od jeho zrodu jej neviděla. A přesto neměla kam utéct. Jako by její sestra měla křídla a posměšně navštívila každé místo, kam mířila.

Odmítnutá si před nimi uplivla. S tichým mumláním a kletbami se plahočila kolem dospělých a i přes zákazy vykukujících dětí. Poslední matka se za ní tiše ohlédla. Přes všechno, čemu byla naučena, jí jí bylo líto. Té, která zabila. Té, která svou vraždu nedokázala přijmout. Té, která věřila ve své dvojče.

Starostka váhala. Poslala toho plešouna do háje, jak jinak měla odpovědět na tak sprostou nabídku. Jenže dnes, o týden později, byla na pochybách. Pětka se neomluvila, nýbrž vydala několik provokativních prohlášení. Včerejší PARPATské demonstrace se účastnil rekordní počet lidí. Žádali od úřadu větší průraznost a ochranu pro své občany. Ti radikální navíc ještě zavedení speciálních kontrol na jejich straně mostu, které měli ubránit dvojkaře před diskriminačními útoky. Ale ona věděla, že sama s pětkou nic nepořídí.
Ztráta Rathausu nepřichází v úvahu, ale možná je na čase začít s jedničkou jednat. Jenže co jim ona může nabídnout? Za kolik ji podpoří?

Předtím. Nekonečné bezpečí. Nebeský klid. Spojovala je vzájemná láska a všudypřítomná bezstarostnost. V očích mu a zvláště jí hrála dětská důvěřivost. A nad tím vším stála blažená nevědomost. Usmála se a on ji to oplatil hezkým slovem. Podali si ruce.

Potom. Stud. Hanba. Žal. Rozežírající hledání viníka. Dívali se na sebe nedůvěřivým zrakem. Zatnul ruce v pěst. Semkla rty. Pak naráz sklopili oči a bok po boku se rozešli. Vstříc námaze, těžkostem, bolesti a smrti. Kráčeli pomalu vedle sebe, přesto mezi nimi zela propast. Jediný můstek je teď spojoval. Oba v nejhlubším nitru srdce bodala bolavá vzpomínka. Vzpomínka na Eden.

Jiráskův most zase stál. Mladík se opatrně blížil k hranicím a v duchu nadával na nově zavedené kontroly, které všechno zhoršily. Neopomenul samozřejmě vyměnit čepici Dvojka - Domov za kšiltovku S pětkou navždy!. Když procházel kolem celníků, snažil se tvářit klidně a uvolněně. Náhle se však německý ovčák u policistových nohou prudce rozštěkal a psovod se vrhl na chyceného. Fotograf stojící opodál vyskočil a jal se dělat co nejdynamičtější snímky, křiče na reportéra kousek od něj: "Piš! Takzvaná Praha 2 se pokusila o další rafinovaný útok - do našeho krásného města vyslala dealera..."
"Opia!!!" dokončil policista, když z kapsy povaleného vytáhl makovici.

V hlavě měla jediné. Utéct. Proklínala svou krásu a rychle mumlala modlitby ke své patronce, věděla však, že bůh za ní je už příliš blízko. Když ucítila dotek svého pronásledovatele ve vlasech, ve výkřiku zoufalství se otočila k říčce a zaprosila svého otce. Chtěla naposledy vyskočit, noha však vkořenila. Umělec se ji pokusil uchvátit, v ruce mu ale zůstalo jen pár vavřínových lístků.

Tak zlhostejněla. Jako by jí na mysli ležel závoj. Nevnímala. Cítila již jen sluneční paprsky a šum ve větvích. Až do chvíle, kdy se pila poprvé zakousla do zdřevěněných nohou. Tehdy plakala pro každý z četných letokruhů.

Vězení. Jedna velká klec. Držena v ní. Skrz pomyslné mříže sledovala modrou oblohu. Nechápala. Přišlo jí to tak zbytečné. Tolik energie, vyložené pro nic! Vše bude zapomenuto, smazáno. Zkušení však už věděli.
Tolik bolesti, co vězení způsobilo. Tolik slz, strachu, bezmocného hněvu. Tolik rezignované únavy.

Vzájemná solidarita nezmohla nic. Tu a tam odpor. Zbytečný. Hloupý. Zpochybnitelný.

Vězněná ráda hleděla z pátého patra dolů. Nikdy nechápala, proč tu bylo zábradlí nižší a touha skočit tak velká.

Tak mi řekněte, proč cítila smutek, když jí odpadaly hodiny. Proč se po budově fascinovaně procházela? Proč plakala, propuštěna?
Protože nakonec byla škola její součástí.

Babička Růžičková nebyla příliš moudrá, ale měla dobré srdce. Proto ji měl také každý rád. Málokomu vadilo, že nerozumí internetu, ekonomice nebo politice. Jí samotné nejméně. Nikdy neodmítla podat pomocnou ruku a měla ráda děti.
A tak když na dveře jejího malého domku u hřbitova zabušila udýchaná dívka, pronásledovaná třemi hromotluky, rychle ji pustila dovnitř a pečlivě zamkla dveře. To však nebyl konec.
Jakmile muži v černém pochopili, že dovnitř se nedostanou, ztropili povyk. Tajemná dívka úzkostně hleděla z okna, jak se před domem shlukuje stále více lidí a zlostně volají:
"Částizrádce! Partizrádce!"
Zbledla však docela, když spatřila policejní auto.

"Dobrý den, dneska budeme probírat latinské složeniny. Začneme slovesem mancipo, mancipare, ze kterého vzniklo slovo emancipace. Kdo by si tipnul, z jakých slov toto sloveso vzniklo?"
"To bude nějaký mancio, onis - jako blbost!"
"Tak ty si myslíš, že emancipace je blbost, jo?"
"Aha, povíme si, až vy budete muset sedět doma a nebudete mít volební právo."
"Já s ním náhodou souhlasím."
"Kde to žijem? Tohle je jednadvacaté století, jestli si nevšim."
"A je to tady zase."
Dnes jsou neobyčejně klidní, ještě si ani nevjeli do vlasů, pomyslel si latinář, ale věděl, že dneska už se k manus a capio nedostanou.

Ten den měla nepříjemný pocit. Ostatně jako vždycky, když se vydávala do neznáma. Naštěstí se vybavila, bratranec jí přinesl modrou placku s nápisem: Hrdý občan Trojky. Jakmile v tramvaji hlásili změnu městské části, připnula si placku a nervózně poposedla. Zatím se zdálo být vše dobré. Navštívila hřbitovy, u hrobu strýce po obvyklém Věčné odpočinutí dej jim, Pane dodala ještě: "...a ať skončí tohle bláznoství."
U brány postávají tři mladíci v černém. Nasadila nevinný úsměv.
"Tak co, super, že máme hřbitovy na naší emčé, ne?"
V očích jim zajiskřilo.
"Emčé se říká na šestce. Tady pouze a jen část!"

Do háje!

Byl to zajímavý sen.
Na stěně v hale se mihotaly dva stíny. Nejprve si stále vyměňovaly místa, jak by spolu tančily. Nesmělé figury, opatrné navazování konverzace. Tu a tam chycení se za ruce nebo letmý polibek. Pak se však jeden ze stínů na chvíli vzdálil. Nervózní přecházení druhého, vnitřní boj. Po návratu najednou přehnaná gestikulace obou dvou. Zřejmě poměrně vyhrocená debata. Neslyšný křik. Náhle těžký zápas, jeden ze stínů se marně snaží vyprostit ze sevření druhého. Ocelový stisk, slábnoucí odpor. Padlý se tiše sveze na zem.

A teprve když se stín otočil ke mně, pochopil jsem, že to nebyl sen.

Tancoval nad propastí.
"Jednou se lano přetrhne," varovali ho nejbližší.
"To já už tady nebudu," smál se. O nebezpečí však věděl.

Dolévala kapku za kapkou.
"Jednou pohár trpělivosti přeteče," strachovala se rodina.
"Tenhle pohár je bezedný," odpovídala se smíchem. Sama se ale s každou další kapkou skrytě třásla.

Když se ti dva potkali, zdálo se, že si jsou souzeni. Tancovali nad propastí a do poháru nalévali plným proudem. Už bezstarostně. A štěstí jim přálo.

Známí už to měli vzdát. Člověk ale nerad přiznává, že se mýlil.
A tak to byli jejich blízcí, kdo přelil pohár a svrhl je do propasti.

Vězení. Jedna velká klec. Držena v ní. Skrz pomyslné mříže sledovala modrou oblohu. Nechápala. Přišlo jí to tak zbytečné. Tolik energie, vyložené pro nic! Vše bude zapomenuto, smazáno. Zkušení však už věděli.
Tolik bolesti, co vězení způsobilo. Tolik slz, strachu, bezmocného hněvu. Tolik rezignované únavy.

Vzájemná solidarita nezmohla nic. Tu a tam odpor. Zbytečný. Hloupý. Zpochybnitelný.

Vězněná ráda hleděla z pátého patra dolů. Nikdy nechápala, proč tu bylo zábradlí nižší a touha skočit tak velká.

Tak mi řekněte, proč cítila smutek, když jí odpadaly hodiny. Proč se po budově fascinovaně procházela? Proč plakala, propuštěna?
Protože nakonec byla škola její součástí.

Je to tady! Černá obloha, hromy, blesky, vítr jak na Tchaj-wanu. Rychle sklízíme rozehraný pasiáns, ještě sklopit plastové židle a sehnat děti ze všech koutů zahrady. Na poslední chvíli ještě někdo vybíhá, aby plachtou přikryl dřevo připravené na ohýnek. A pak ani kapka. Bouře přejde směrem na Petrov a za chvíli se zase ukáže sluníčko.

Děti se znovu rozutečou na zahradu, později to i dospělé vyláká ven. Postavíme židle, přineseme skleničky, babička rozloží pasiáns.
"Tak tentokrát se nemýlím, teď na mě i káplo!"
Skládáme židle, svoláváme děti. Je to tady zas.

Sousedé na nás pobaveně hledí. Protože oni už vědí...

"Nemohu," stála, vnitřně rozpolcena, "mám svázané ruce! Achašvéroš je zcela nevyzpytatelný. Bývalou královnu Vašti zapudil jen proto, že za ním odmítla přijít, když byl opilý! A já před něj mám předstoupit bez povolání? Něco takového se nepromíjí! Trestem je smrt! Už měsíc jsem nebyla zavolána! Co když jsem upadla v nemilost? Nemohu porušit zákon. Co jsem? Žena. Možná královna, ale stále jen žena. Nemohu pro židy udělat nic. Chtěla bych, jsem přece také židovka! Ale..."
Vyhlédla z okna. Městem právě hnali další z jejího lidu. Skončí pověšeni na kůlu, jako všichni. Tehdy se Ester rozhodla. Zpřetrhá pouta na svých rukou!

Po dokončení studia jsem si koupil knížku Jak se stát dobrým učitelem. Nechtěl jsem přijít do nového zaměstnání úplně nepřipravený a navíc byl na obálce krásný obrázek klidné a ukázněné třídy, což je přesný opak toho, čeho jsem byl svědkem na praxích.
Hned první krok mě poněkud zmátl. Nejdůležitější je získat si autoritu. "Jak" ovšem autor nenapsal. Poněkud roztrpčen jsem četl dál. Bohužel, veškeré další rady se tiše odvolávaly na tu první.
Dnes už zkušenosti mám. Kniha nepomohla, v jednom měl ale autor pravdu. Na poslední stránce stálo malými písmenky:
Nikdy nezapomeňte na to, že pro žáky jste snadnou kořistí.

Téma příbuzných je v hrdinských kruzích poněkud kontroverzní.
Všichni princové a princezny jsou náležitě hrdí na svůj původ a odmítají jakákoliv nařčení z trápení svých poddaných. Hrdinové pocházející z chudých poměrů naopak staví svůj úspěch na v dnešní době oblíbeném from zero to hero. Zvířecí postavy obviňují lidi z vykořisťování, lidští hrdinové zase živočichy opovrhují. Žádná postava však nakonec nemá čistý štít a většina z nich má ve svém příbuzenství taky jednu pořádnou mrchu. Diskuse končívá obvykle pořádnou hádkou.
A pak přijde on.
Svatý Řehoř z Nyssy.
Nikdo z nich ho rád nemá. Protože když to má někdo v genech...

Teplé jarní odpoledne. Alej mě vítá rozevírajícími se pupeny a nezaměnitelnou vůní. Potkávám mladý pár s půlroční dceruškou. Když je míjím, děvčátko se ustrašeně schovává za matčinu sukni. Maminka se usměje, ale nevysvětluje.
Vlahý letní večer. Zelená alej se pomalu noří do tmy. Proti mě mladý pár. Ona mu něco šeptá, on ji drží za ruku. Letmý pohled směrem ke mně. Nezaujal jsem.
Sychravé podzimní ráno. Smutná alej hostí jen jednoho dalšího návštěvníka. Postarší muž se pevněji zachumlá do pláště. Směrem ke mně vrhne jediný, podezřívavý pohled.
Mrazivé zimní poledne. Hledím z okna a myslím na jediné. Alej je liduprázdná.