Moje články

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak byl dobře naložený

    Úvodní poznámka: 

    Vzpomínka na našeho zrzounka Tobiáše.
    Byla s ním legrace.

    Drabble: 

    Máme rádi návštěvy s dětmi. Na dětech totiž nikdo nešetří. To my máme všehovšudy patnáct šantomyší, osm plyšmyší a malýho růžovýho medvěda. Je Tobiáše. Tobiáš ho strašně miluje a strašně vraždí.
    Poslední dítě si přivezlo muchláčka. Důležitě s ním chodilo a říkalo: „Čuňáák! Čuňááák!"
    „Tučňák, miláčku,“ opravovala ho maminka.
    Druhý den se rozlehlo velké kvílení. „Čuňáááák néééníííí!“
    Nebyl.
    Domácí prohledali kde co. Pak si vzpomněli, co provádí s plyšáky Tobiáš.
    Koukli do fontánky.
    Plaval v ní tučňák, vzorně nacucaný vodou a rozblemcanými granulemi.
    Dítě přestalo plakat, až když tučňák opustil sušičku.
    Tobiáš ostrouhal.
    Večer plaval ve fontáně opět růžový medvěd.

  • Obrázek uživatele Tora

    Řemeslo má zlaté dno...

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    18. století, Čechy a Morava

    Protože nestíhám číst, už to tu možná proběhlo, v tom případě se omlouvám.

    Drabble: 

    Vousatý muž v tmavém oděvu schoval peníze do váčku a natáhl ruku.
    „Co ještě chceš?“ zabručel radní.
    „Vejpis z práva.“
    Radní mávl na písaře, ten položil na stůl vypsaný list a přistrčil k vousáčovi. Ten ho pohledem zkontroloval, stočil do ruličky a zastrčil do oděvu. „Děkuju.“ Otočil se a odešel.
    Radní se otřásl. „Nerad s ním jednám. Jde z něj hrůza.“
    Písař závistivě hleděl z okna. „Skoro deset zlatých… Takových peněz. Navíc ještě prodá provaz a kdoví co dalšího.“
    Radní nakoukl písaři přes rameno. Vousáč přecházel náměstí, lidé před ním uhýbali. „Měnil bys? Já ne. S katem ani žebrák nepromluví…“

    Závěrečná poznámka: 

    Kat (mistr ostrého meče, popravčí) byl nepostradatelnou součástí výkonných aparátů hrdelních soudů. Manipuloval s obžalovaným v mučírně, na pranýři a prováděl exekuce na popravišti. Současně také vykonával funkci pohodného, neboli rasa.

    Katovna stávala mimo město, do města se kat dostával úzkou brankou, zvanou „katovská fortna“, kterou používal pouze on a jeho rodina. Ani zločinci na útěku z města si prý netroufli tuto branku používat. Kat míval v určené hospodě svůj stůl a židli – do jiných nesměl a jinam si sednout též nesměl. Stejně tak měla katova rodina svou určenou lavici v kostele.

    Katovské řemeslo bylo sice smutné, ale poměrně výnosné. Rodiny katů tedy žily v dostatku, ale naprosto bokem společnosti, na jejím úplném dně. Sňatky uzavíraly děti z katovských rodin zpravidla jen mezi sebou, stejně tak jejich děti neměly šanci vyučit se jinému řemeslu.

    Kat nedostával peníze jen za popravy (pro zajímavost, rodiny obviněných musely za tortury a výslechy platit. Mnohdy musely zaplatit i za popravu). Na druhou stranu, pokud se poprava katovi nepovedla, mohl být zdivočelým davem i ukamenován k smrti(prý se tak nejednou stalo).

    Pokud bychom se na moment zastavili u nejznámější popravy 27 českých pánů – není pravda, že byli všichni sťati mečem. Poslední tři byli oběšeni, protože staroměstského kata Jana Mydláře ke konci bolely ruce…

    Pro zajímavost:
    Ceník za katovské úkony z počátku 18. století – (podle hrdelního řádu Josefa I.):
    1. Od dotazu strašnýho neb představením jeho se všemi k mučení patřícími nástroji – 1 zlatý, 12 krejcarů.
    2. Od přišroubování palečnic neb šněrování 36 krejcarů.
    3. Od skutečného zmučení, byť s ohněm, neb bez ohně 2 zlatý, 24 krejcary.
    4. Od vyvedení ze země neb města vypověděného 36 krejcarů.
    5. Od celýho, nebo polovičního vymrskání 2 zlatý, 24 krejcary.
    6. Od uřezání uší a nosu 2 zlatý, 24 krejcary.
    7. Od ruky utnutí 2 zlatý, 24 krejcary.
    8. Od vypálení cejchu 1 zlatý, 12 krejcarů.
    9. Od meče 6 zlatých.
    10. Od provazu 6 zlatých.

    Pro porovnání pár cen z téže doby (zlatý, neboli zlatka = 60 krejcarů)
    - 4 až 5 krejcarů = libra hovězího
    - 48 krejcarů = střevíce
    - 7 zlatek = kráva
    - 8 zlatek 30 krejcarů = sud piva
    Ceny jsou z 1. poloviny 18. století.
    Kolik si tehdy vydělali?
    - tesař mistr 9 1/2 krejcaru týdně
    - tovaryš 7 krejcarů týdně

    Kati ale díky znalostem těla uměli i léčit – prodávali masti, rovnali zlomeniny, pověrčivým lidem pak kusy oběšencova provazu a podobně.
    Jejich řemeslo sice zřejmě mělo zlaté dno, ale zato pořádně hluboké dno.

    Doplněno: Vejpis z práva, zmíněný v drabble - zápis, který "vyvinil" kata ze smrti při popravě nebo tortuře. Za případnou smrt obviněného nesla odpovědnost městská rada, která torturu nebo popravu nařídila. Přesto bylo povinností každého dobrého kata, aby oběť zbytečně netrpěla a na popraviště šla smířena se svým osudem.

    Zdroj: Co ještě nevíte o životě našich předků, Stanislava Jarolímková, Naučná stezka Šibečniční a popravčí vrch v Křenovicích

  • Obrázek uživatele Tora

    Kočka na dně? Kdykoli a kdekoli!

    Drabble: 

    Evergreen všech evergreenů.
    Na chvíli si odložíte tašku. Co v ní najdete, když ji chcete uklidit? Kočku.
    Vybalíte zásilku ze Zoohitu. Než uklidíte konzervy a granule, koho najdete na jejím dně? Kočku. Popřípadě dvě, jak se vesele perou.
    Vybalíte si zbrusu nové úžasné botky a okouzleně se v nich procházíte před zrcadlem. Bohužel, zezadu mají odřený podpatek. Jenže… krabice je rozvalená, protože v ní spí… kočka.
    Pracujete v zoologické zahradě a potřebujete odvézt listí a větve. Dovezete si kolečko a jdete si pro hrábě. Mezitím kolega otevře branku. Vracíte se a přes plot vidíte, že na dně kolečka sedí… kočka.

    Závěrečná poznámka: 

    Poslední slovo je rozklikávací, pokud jste náhodou přehlédli. Bez obrázku by to jaksi nebylo ono...

  • Obrázek uživatele Tora

    Noční bojovka

    Úvodní poznámka: 

    Když hra, tak hra.
    Pouze lehká inspirace,takhle to u nás doma vůůůůbec nevypadá.

    Drabble: 

    Lehký dusot tlapek.
    Rozárka (rozzuřeně): Vraaaau, ssssssssssssssssssss!
    Dupot po schodech.
    Rozárka, Barbucha, Čenda, Jája (jeden přes druhého):
    Mňáu!“
    Skřek skřek skřek!
    Wrrauuuuouuu!
    Jaujaujaujaujau!
    Sssssssssssssssssss!
    Třesk shozené vázy, crčení vody na podlahu.
    Barbucha (spokojeně): Mňááááu!
    Jája (politě): Grg grg grhg grg!
    Kroky, scházející po schodech.
    Domácí (rozmrzele) : Bando jedna uličnická, co to zas vyvádíte? Jsou dvě v noci, jestli jste si nevšimly, kočky jedny bláznivý!
    Cvaknutí vypínače, ostré křupnutí.
    Domácí (rozlobeně): Krucinál, navíc praskla žárovka a vypadla elektrika. Tma jako v pytli! Se na to můžu vykašlat!
    Šoupání pantoflí.
    Jája ublíženě): Mjááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuu!
    Domácí (rozkolísaně): Uááááááááááááááááá!
    Třesk nábytku.
    Pád těla.
    Houkání sanitky.

    Závěrečná poznámka: 

    Vážení posluchači, další díl rozhlasové hry na pokračování Hotel u devíti koček uslyšíte zase příště v obvyklém čase. Děkujeme za pozornost a přepínáme na počasí.

  • Obrázek uživatele Tora

    Nevděk světem vládne

    Drabble: 

    „Jste hrozní!“ Domácí je naštvaná. „Vzorek granulí, co jsem donesla, jste slupli jak malinu. Jen se po nich zaprášilo. Já pitomá objednám desetikilové balení, vy užerete sotva dvě hrsti a začnete se ofrňovat! Čuchnete si a odejdete! Si myslíte, že jsem nějakej Onassis ? Nebo že kradu? Víte, kolik stojí peněz, takovej pytel granulí?“
    Jája ostentativně přejde k misce s navršenými granulemi a zaboří do ní čenich.
    „Ještě že mám aspoň tebe,“ zavrká domácí. Vrká do chvíle, než si všimne, že se Jája čenichem propracoval do spodku misky, kde zbyly granule z minula. Ty, kterých si před týdnem nikdo ani nevšiml…

    Závěrečná poznámka: 

    Myslím, že kdo má kočky, velmi dobře chápe, že kočky jsou velmi pekelní zákazníci, zvlášť co se stravování týče.

  • Obrázek uživatele Tora

    Písmenko po písmenku...

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Čechy, 19. století

    Drabble: 

    Jozífek, špičku jazyka vystrčenou, se pekelně soustředí. Na břidlicovou tabulku krouží písmenka podle diktátu pana učitele.
    „Písmenko o.“
    Jednoduché, usměje se v duchu Jozifek. Soudeček!
    „Teď písmenko i.“
    Hůlčička s puntíčkem, bleskne Jozífkovi hlavou.
    „Ticho,“ napomene učitel břitce třídu a pokračuje. „Písmenko em.“
    Jak se píše em? šrotuje kloučkovi hlavou. Ruka s křídou se chvěje. Něco načmárá, ale honem houbičkou smaže. Tři hůlčičky, přece… Ulehčeně si oddychne.
    „Teď se soustřeďte. Písmenko ypsilon.“
    Jejdamánku! Jozífek strne. Jak to bylo? Už ví! Pytlíček s třepečkem!
    „A poslední, písmenko c.“
    Měsíček, měsíček, klučina div nenadskakuje radostí. Všechno zvládl! Nebude po škole, nebude rákoska!

    Závěrečná poznámka: 

    Krásně popsal Jindřich Šimon Baar venkovskou školu ve své knížce Hanýžka a Martínek. Odtud jsem si vypůjčila popisy písmenek, které krouží malý Jozífek.

    Až do počátku 20. století se děti učily psát pomocí břidlicových tabulek. Tato šikovná pomůcka měla na jedné své straně tři červené linky, nanesené lakovou barvou, na kterých se učily děti psát. Druhá strana byla bez linek - mohlo se na ní malovat, nebo linky dokreslit. Pokud se písmenko či obrázek nepovedl, smazal se houbičkou, která byla přivázána pevně k tabulce a psalo se odznovu.

    Pokud se psalo na papír, psalo se olůvkem (což byl měkký molybdenit MoS), nebo seříznutým brkem. Husí brky byly na venkově lehce dostupné. Podle J. Š. Baara nosily děti každý týden do školy dva brky - jeden si pan učitel ponechal a druhý seříznul a dal tomu, kdo si jej přinesl.

    Ocelová perka, která usnadňovala psaní, se začala používat počátkem 19. století - nejprve se nasazovala na brky, pak byly tyto nahrazeny dřevěnými násadkami. Perka byla levná, po rozskřípání se z brku či násadky sundalo, vyhodilo a nahradilo novým.

    První moderní typ plnicího pera byl patentován v roce 1884, ale většího rozšíření se dočkala (kvůli klesající ceně) až po první světové válce.

    Tužka se začala vyrábět od roku 1790 - první patent na tužky získal rok 1802 vídeňský továrník Josef Hardtmuth. Zajímavostí je, že je používají dodnes kosmonauté - tužky píšou za všech okolností včetně tzv nulové gravitace.

    Kuličkové pero vzniklo sice již v polovině 19. století, ale všechny jeho nedostatky, jako zadrhující kulička či samovolné vytékání náplně se podařilo odstranit až v polovině století dvacátého...

    Zdroje: J. Š. Baar, Hanýžka a Martínek, Stanislava Jarolímková, Co ještě nevíte o životě našich předků

  • Obrázek uživatele Tora

    Experimentální prvouka

    Úvodní poznámka: 

    Volně inspirováno opravdovou hodinou prvouky v první třídě, kdy si náš synovec vzal do školy na ukázku kocoura.
    Bohužel Barbuchu.

    Drabble: 

    Honzík mě vzal do školy. Ukázat dětem, jak vypadá pořádný kocour.
    Vyprovokoval jsem pořádnou honičku. Želva nestíhala. Králík strachy nabobkoval do rohu. Málem jsem ulovil sváču, ale uletěla mi na lustr. Když mě přestali bavit, vyskočil jsem z okna a šel domů.

    Vážení rodiče,
    experimentální prvouka s domácími mazlíčky se vydařila. Příště prosím nepouštět andulku z klece, když je přítomen kocour. Bobky jsme uklidili, želvu našli druhý den. V koši. O kocoura se nebojte, domů trefil. Prý trefí kamkoli.
    Na příští schůzi přineste příspěvek (dobrovolný) na opravu poničených tabulí a lavic.
    Zda budeme v experimentálním vyučování pokračovat, rozhodne školní rada.

    Závěrečná poznámka: 

    Ehm... co byla básnická licence a co se v hodině skutečně stalo, nechám na vaší obrazotvornosti :)

  • Obrázek uživatele Tora

    Pro její úsměv...

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Francie, 1092

    Příběh francouzského krále Filipa I. a hraběnky d'Anjou je jako vystřižený z červené knihovny...

    Drabble: 

    „Co jste to provedl,“ zpovědník lomí rukama. „Zapudit královnu! Vzít si ženu svého vazala!“
    Král Filip pohodí hlavou.
    Před dvaceti lety byla svatba s Bertou nevítaným, ale nejlepším řešením. Sňatku předcházela bitva u Casselu, kde Filip prohrál. Uznal vítěství Roberta Flanderského a následovala nabídka spojenectví proti Vilému Dobyvatelovi, která se nedala odmítnout. Podmínka - politický sňatek.
    Jenže teď je Berta tlustá, trudovitá. Zato Bertrade! Něžná, krásná úžasná Bertrade!
    Jakmile ji spatřil, byl ztracen. Unesl ji do Meungu. Vášeň, která se tam zrodila, nic neudolá!
    „Exkomunikace? Ať! Papež si myslí, že nade mnou zvítězil. Ale víš co? Ta prohra za to stojí!“

    Závěrečná poznámka: 

    Francouzský král Filip I., (1052 – 1108) byl po matce Anně Kyjevské, plavovlasé siréně, která ze stepí Ruska přišla do Francie s průvodem jako z Tisíce a jedné noci, neobyčejně krásný. Zdědil i její výbušný temperament a vděčí jí za křestní jméno s nádechem Byzance, které se ve Francii do té doby nepoužívalo.
    Politický sňatek s Bertou Flanderskou trval dvacet let, od roku 1072 do roku 1092, kdy král potkal v Tours sličnou Bertrade de Montfort, hraběnku d’Anjou. Krásná hraběnka byla čtvrtou chotí hraběte Foulquse d’Anjou, kterému přezdívali Mrzutec. Zlý, hrubý hrabě měl na svědomí zmasakrování vlastního bratra, první manželku ubil k smrti a další dvě, poté, kdy se mu znelíbily, nechal zavřít do kláštera.
    Bertrade se nehodlala smířit s manželstvím, do kterého ji uvrhla její rodina, a sama iniciovala setkání s Filipem – dopisem, kterému král neodolal. Od prvního okamžiku, kdy se čtyřicetiletý král setkal s dvaatřicetiletou hraběnkou, se do sebe zamilovali s vášní, která jim vydržela až do smrti.
    Jejich láska přečkala tři papežské exkomunikace – čas od času Filip a později i Bertrade papeži vždy slíbili, že hříšného svazku ponechají (Filip byl v podstatě bigamista, královnu sice zapudil, ale manželský svazek zrušen nikdy nebyl) a odloučí se od sebe, ale byly to plané sliby, nikdy nedodržené. Přes veškeré intriky, které proti svému otci a jeho milence osnovaly Bertiny děti, je rozloučila až Filipova smrt. Po té, co ji muž jejího života navěky opustil, odešla Bertrada roku 1108 do Anjou, prodala svůj vdovský majetek a založila klášter v Haute-Bruyere. Poté pobývala v klášteře Fontevrault, kde o pár let později také zemřela.

  • Obrázek uživatele Tora

    Prašivý pryšce

    Úvodní poznámka: 

    Je fakt, že jsem měla výhodu v tom, že jsem si vzpomněla na jedno drabble, co jsem psala na Šíleném šupleti právě na téma Prašivé pryšce. Inu, těžko na cvičišti... tak tak.

    Drabble: 

    Že nám na zahradě vyrostly medlouny, dchýně a filajový filky nám nevadí. Pod listy se bezva spí, jen k jídlu to není, ani Jája to nechce. Teď jsme ale vzadu v rohu objevili nahnědlé koule. Přilepené k zemi. Páchnou. Zas nějaký vetřelec? To teda ne. Vzali jsme je útokem. Jedna dobře mířená a… fuj, co to? Koule splaskly, asi chcíply, ale té špíny všude kolem!
    Ještě že máme domácí. Vytřela nám kožíšky (ještě že tak, fakt to nebylo dobrý) a navíc nám večer načala tu úplně nejlepší konzervičku.
    Pročež jsme jí slíbili, že do páchavek už fakt drápky strkat nebudem.

  • Obrázek uživatele Tora

    Liknavá zdravice

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Anglie, 1858

    Drabble: 

    „Už?“
    „Ještě ne, Vaše Veličenstvo.“
    Devětatřicetiletá žena se nespokojeně mračí. „Ale zdravice byla odeslána už před třemi hodinami!“
    „Ano, Vaše Veličenstvo,“ lord Kelvin nervózně přešlapuje. „Je to ale první přenos, musíte mít trpělivost…“
    „Musím?“ vytáhne obočí královna Viktorie.
    „Pardon,“ ukloní se lord, „prosím o posečkání, věřím, že co nejdřív bude telegram doručen.“

    „Vaše Veličenstvo, pan prezident Buchanan Vaši zdravici právě obdržel.“
    „Až teď? Po šestnácti hodinách?“
    „Bylo to 97 slov, Veličenstvo. Impulsy byly slabé a zkreslené, telegrafisté v Newfoundlandu pořád požadovali opakování, špatně rozuměli. Zvýšíme elektrické napětí, snad to pomůže.“
    „Zkuste, lorde. Ale příště snad raději pana prezidenta pozdravím osobně.“

    Závěrečná poznámka: 

    Na rozdíl od rakouského císaře Františka Josefa milovala anglická královna Viktorie pokrok a byla velkou stoupenkyní nových technologií. Byla první korunovaná hlava, která okusila jízdu vlakem – navzdory proroctvím, že železnice nebude nikdy ničím víc než dětskou hračkou a rozptýlením pro znuděné měšťany.
    Velmi tedy přivítala i položení transatlantického kabelu. Jakmile byl telegrafní kabel položen na dno Atlantiku, odeslala natěšená královna zdravici americkému prezidentovi Jamesi Buchananovi. Spojení však nebylo valné a přenos necelé stovky slov trval opravdu šestnáct hodin. Ve snaze zkvalitnit přenos navrhli lord Kelvin a hlavní inženýr Wildman Whitehouse zvýšení elektrického napětí, ale tím bohužel naopak kabel vyřadili z provozu. První transatlantický kabel fungoval pouhých 26 dní... Roku 1865 však byl položen nový kabel - to už ale seděl v Bílém domě Abraham Lincoln.
    I když to tedy při prvních pokusech moc nadějně nevypadalo, posléze se z telegrafu stal jeden z hlavních komunikačních prostředků.

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak to každá viděla jinak

    Úvodní poznámka: 

    Rozárka má ráda, když může s domácí koukat z okna. Alespoň domácí si to myslí...

    Drabble: 

    „To je ale venku krásně,“ kochala se domácí.
    Je. Tak proč už dávno nejsou dveře dokořán?
    „Ještě je tam ale docela zima,“ dodala, když koukla na teploměr za oknem.
    Zima? Blázníš? Mám kožich! Otevři ty dveře!?
    „Ale pohled je to nádherný. Jsou takoví sladcí! Ráda se na ně koukám. Ty taky, viď? Je to lepší než televize!“
    Souhlasím. Je to lepší než televize, lepší než rádio, je to lepší než kdeco, ale vůbec nejlepší by bylo, kdybys už konečně otevřela ty pitomý dveře a nechala mě, ať do toho hejna tupých ptáků vlítnu! Není nad to, mít peří v tlamce!

    Závěrečná poznámka: 

    Věřím, že touhu po osobním setkání vyjádřila Rozárka dostatečně.

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak jsme zas jednou vyvázli jen tak tak

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Drabble: 

    Další návštěva si přivezla lidské kotě. Na vratkých nožičkách se potácelo sem a tam. Hlídali jsme ho jak oko v hlavě. Je doufám jasné, proč. Přišlápnutý ocásek nebo prstík v oku není nic, o co bychom stáli.
    Ale proč ho hlídají lidi? Ven přece nemůže, po schodech neumí…

    Pochopili jsme ve chvíli, kdy buben pračky začal vyluzovat podivné zvuky. Mezi sykotem napouštěné vody se ozývalo bum… křáp… bum… Znepokojená domácí pračku zastavila. Ze špinavého prádla vytáhla - svůj nový mobil!
    Strnuli jsme. Proto nás to mrně honilo po bytě! Vyprat nás chtělo!

    Od dětí se držte co nejdál, to vám povídám!

    Závěrečná poznámka: 

    Opravdu se stalo. Tedy ne, že by malá holčička rvala kočky do pračky, ale ten mobil v ní skončil. Naštěstí jsme vše zjistili včas a voda nestačila napáchat žádné škody.
    Uf.

  • Obrázek uživatele Tora

    Taiko

    Úvodní poznámka: 

    Dnes opustíme rámec historie - i když jen zčásti.
    Určitě jste už slyšeli japonské bubny taiko.
    Pokud ne, pusťte si k drabble malou ukázku.

    Drabble: 

    Bůh moří Susanoo rozzlobil svou sestru Amaterasu, bohyni Slunce. Ta zašla do jeskyně a zasunula za sebou kamenné dveře. Svět se rázem ocitl v hluboké noci. Zlí duchové řádili neslýchaným způsobem. Ostatní bohové se snažili Amaterasu vylákat ven, ale bez úspěchu.
    Až bohyně Ame-no-uzume popadla velký sud se saké, nápoj vylila a na obrácený sud začala vší silou dupat. Strhující rytmus chodidel byl natolik silný, že způsobil sesuv kamení a odkryl vchod do jeskyně.
    Amaterasu, vylákána hlukem, vykoukla, bůh Tadžikarao ji chytil za vznešenou ruku a vytáhl ven.
    Tak se vrátilo Slunce do Japonska.
    Tanec Ame-no-uzume připomíná dodnes buben taiko.

    Závěrečná poznámka: 

    Bubny byly součástí japonské kultury od nepaměti. Doprovázely divadla Kabuki, v době feudálního Japonska je používali armádní hudebníci.
    Na obří bubny taiko se hraje paličkami vestoje, ale existuje i styl eisa, kdy se na bubny taiko bubnuje během tance.
    V současnosti se trend bubnů taiko vrací na výsluní, vzniká mnoho uskupení, které vystupují na festivalech hudby jak v Japonsku, tak i po světě. Taiko se v dnešní době vyvinulo i do koncertní moderní podoby, takže lze spatřit velmi sofistikovaná představení profesionálních skupin (Kodo, Ondekoza, Yamato).

  • Obrázek uživatele Tora

    Z moci úřední...

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Rakousko, 1788

    Drabble: 

    „Zaplať, Abele, prosím, zaplať!“
    „Zbláznila ses? Zlodějnu podporovat? Nikdy!“
    „Muži, když nezaplatíš, víš, jak dopadneme? Jako Helen… Podívej, Goldovi, Silbersteinovi, Rubinovi… všichni zaplatili! Je to investice do budoucnosti, máš děti, prober se, nemůžeš nezaplatit!“
    „Takové krásné jméno máme! Azoulai! Zatracený císař! Samé rány na nás Židy padají!“
    „Abele,“ žena v tmavém oblečení hladí svého vousatého muže po hřbetu ruky, „Udělej to pro nás, prosím…“
    Muž vzdychne. „Dobře. Obětuju ty velké peníze. Vybírej.“
    Manželka se zaraduje. „Ty jsi tak hodný! Klára je Gold, Sára Rubinstein. Co takhle koupit příjmení Diamond? Ne, počkej, hezčí bude Rosenfeld… Ano, Ester Rosenfeld, to zní krásně!“

    Závěrečná poznámka: 

    Naše příjmení, tak jak je známe nyní, jsou datována až od roku 1786. Do té doby se lidé pojmenovávali, jak jim bylo libo, i si jména měnili dle chuti.

    Úsilí osvíceného státu o přesné, ustálené a praktické příjmení vrcholí u nás v roce 1786. Císařským patentem z 1. 11. 1786 JSG (=Sbírky zákonů) č. 591 se poprvé pro celé území tehdejší Rakouské říše stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen (Familennamen). Tedy příjmení manželky od jejího manžela (III, paragraf 49) a dětí od otce (IV, paragraf 20), a tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.

    Zvláštní úsilí bylo věnováno dalšímu patentu, a to patentu týkajícímu se jmen židovského obyvatelstva. Ten byl přijatý 23. 7. 1787, s platností 15. 1. 1788. Jím se nařizovalo přijetí nejen stálých příjmení, ale navíc i rodných jmen (Vorname), a to německých. Příslušný seznam obsahoval 1500 jmen v židovské a křesťanské (německé) výslovnosti. Odvozování příjmení židovských dětí od otce a manželky od manžela bylo totožné s patentem z předchozího roku. Pokud Žid nepřijal tento patent a měl stále své hebrejské jméno bez příjmení, měl být potrestán (od peněžité pokuty až po vysídlení ze všech dědičných zemí monarchie).

    I tehdy vládla korupce a bohatí Židé si zaplatili krásná a voňavá příjmení, např. Gold, Rubin, Diamant, Silberstein (stříbrná ruda) Rosenfeld (růžové pole), zatímco chudí kteří neměli na úplatek byli za trest počastováni příjmeními jako Verbracher (zločinec), Langwilling (nudný), Notdurft (tělesná potřeba), Kanalgeruch (zápach kanálu) či opravdu nezáviděníhodné Regenschirmbestandteil (držák na deštník).

    Dlužno dodat, že po vzniku státu Izrael v roce 1948 si spousta Židů, kteří do Izraele odešli, svá příjmení opět změnila tak, aby odstranili zbytky galutu(exilu), který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tomuto jevu se říká hebraizace příjmení a Židi tím nejen prezentovali sounáležitost s novým domovem, ale i obrazně končili s minulostí a začínali nový život s čistým štítem.

    Pramen: Tomáš Konečný - Kuriozitami novověké kultury
    Michael Krupp - Dějiny státu Izrael

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak si kdo ustele...

    Drabble: 

    Tuhle návštěvu mám rád. Miluje černý kocourky. Vůbec je nevyhazuje z postele jako někdo. Dnes mi ukázala úplně nejlepší pelíšek, jaký jsem kdy viděl. Vůbec jsem netušil, že doma takový máme. Veliký, prostorný, plný měkoučkých peřin. Slastně jsem se rozvalil a tvrdě usnul. Ticho, žádná Rozára za zadkem, žádná domácí, co se pořád vrtí…

    Jejda, tolik světla, už je ráno? Rozespale mžourám na domácí, která na mě zírá vytřeštěným zrakem.

    „Jájo, ty zvíře hrozný! My tě celou noc hledáme, po hodinách lítáme ke dveřím, jestli už ses vrátil, a ty si klidně chrápeš zastlaný v gauči! Mě z tebe picne!“

    Závěrečná poznámka: 

    Abych celou věc trochu objasnila. Návštěvy u nás spávají na gauči v obýváku. Gauč je rozkládací, v úložném prostoru dole jsou uloženy peřiny. Návštěva (dobrá návštěva, taková, co je napůl domácí) si večer ustýlala. Nazvedla gauč, vytáhla jednu peřinu, jeden polštář, a než stačila peřiny odložit a gauč zaklapnout, Jája využil chvilky nepozornosti a skočil dovnitř. Stočil se v tmavém rohu, takže návštěva, nic zlého netuše, gauč zaklapla, ustlala si, ulehla, a spolu s Jájou v podpalubí spali jak Růženky šípkové až do rána raníčka, zatímco my domácí jsme téměř nezamhouřili oči, chodili obhlížet dvůr, jestli se ten černý trouba už konečně nevrátil... a trnuli strachy.
    Když jsme ho pak konečně našli, samozřejmě jsme mu rádi odpustili. Pořád lepší doma v gauči, než někde v zimě venku...

  • Obrázek uživatele Tora

    Idylka

    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Drabble: 

    Konečně sluníčko. Dveře dokořán, větrat je nutno nejen kožichy. Domácí čistí boty. Jak je jejím zvykem, odbíhá postavit vodu na čaj, poplkat se sousedkou…
    Sobotní idylka.
    Která skončí, když do předsíně vletí catgranát.

    Barbucha.

    Šlápne do otevřené plechovky s černým krémem, uklouzne, zaječí a proběhne domečkem. Než ho stihnou odchytit, umaže dlažbu v předsíni i kuchyni, vyděsí pošesté snídajícího Jáju a popere se s Rozárkou.
    Domácí stojí jak sloup, neví, co uklízet dřív.
    „Kdybys zavřela plechovku s krémem, než jdeš plkat se sousedkou,“ dovolí si podotknout domácí, který pucuje Rozárku, "nemuseli bychom..."
    „Nepoučuj laskavě, ano? Nejsem malá holka!“
    Idylka skončila.

  • Obrázek uživatele Tora

    Všeho do času

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Anglie, Nottingham, podzim roku 1330

    Drabble: 

    Izabela Francouzská sršela blesky. „Jak jste si mohl dovolit vtrhnout na Nottingham?“ Pětatřicetiletá žena vzteky neviděla. Co si Eduard myslí? Ona je královna Anglie!
    Roger Mortimer, princ regent (a královnin milenec), stál bledý, beze slova. Jemu bylo vše jasné. Je zle.
    „Promiňte, matko. Zřejmě jste si nevšimla, že já už nejsem dítě. Jsem plnoletý. Před třemi lety jste mě prohlásili králem. Tehdy se vám to tuze hodilo. Vládli jste po svém, hrabali statky, mne ponižovali. S tím je konec. Ujímám se vlády. Regentství skončilo.“ Eduard III. se otočil k pobočníkovi. „Matku odvezte na hrad Rising. Mortimera do Toweru. Bude popraven.“

    Závěrečná poznámka: 

    Eduard III., byl synem Eduarda II. a Izabely Francouzské. Jeho otec, málo ctižádostivý, ale zato stále ve vleku svých oblíbenců (měl snad být bisexuál), nebyl pro Izabelu partnerem, kterého by si vážila. Naopak, opovrhovala jím a zosnovala jeho pád. Díky Eduardově neschopnosti obsadil v roce 1325 anglické državy ve Francii Izabelin bratr, francouzský král Karel IV. Izabela odjela do Francie v roli anglického velvyslance uzavřít mírovou dohodu. Eduard II, bez Izabely, pod vlivem svých milců, mezitím vládl anglickým pánům tak nesnesitelně, že ti požádali Izabelu, ať se vrátí i se synem, Eduardem III., zpět do Anglie. Pomohou jí porazit Eduarda II., mladého Eduarda III. prohlásí králem a jí regentkou...
    Tak se také stalo. Izabela s Mortimerem sestavila armádu a 21. září 1326 se vrátila do Anglie. Invaze byla úspěšná, Eduard II. zajat a donucen k abdikaci. 1. února 1327, ve věku 14 let, byl Eduard III. prohlášen anglickým králem a Izabela Francouzská s Mortimerem (mimochodem ženatým otcem dvanácti dětí) začali jako regenti vládnout Anglii. Mortimer Eduarda III. neměl v lásce, vystavoval ho ponížení, choval se k němu arogantně. Není divu, že mladík, jakmile měl plnoletost na dosah, vědom si toho, jak dopadl jeho otec, zorganizoval spolu se svými přáteli přepadení nottihghamského hradu a uvěznil jak Izabelu, tak Mortimera.
    K matce se nakonec mladý král zachoval velkoryse - přesto, že ji vinil za to, že poskrvrnila své jméno vztahem se ženatým Mortimerem, nechal ji převézt na hrad Rising v Norfolku, kde jí zajistil dostatek služebnictva a slušný důchod.
    Mortimer dopadl hůře - byl uvězněn v Toweru a jeho majetek propadl ve prospěch krále. Byl obviněn z převzetí královské moci, bez řádného soudu odsouzen k trestu smrti a popraven.

  • Obrázek uživatele Tora

    Madame toilette a monsieur toilette

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Varování: dnešní téma není pro slabé žaludky. Opravdu.

    18. století, Francie (ale i Německo, Anglie... prostě Evropa)

    Drabble: 

    Sebastian střídavě rudl a bledl. Bylo mu strašně zle. Snědl něco, co neměl, a teď mu střeva vyhrávala krutý koncert. Proplétal se davem. Někde tu musí být! Když je člověk nepotřebuje, naráží na ně na každém kroku! Znovu ho zkroutila křeč. Stáhl půlky a zhluboka dýchal.

    Konečně uslyšel spásné: „Přejete si TO udělat? Chcete TO udělat? Chce pán něco udělat?“
    Vzápětí se vedle něj vynořila matróna, která ho zahalila do dlouhého koženého pláště, pod kterým měla schované smrduté vědro. Jen hlava mu koukala. S úlevou si stáhl kalhoty, usedl a ulevil si mohutným pšoukem. Oddechl si. Neztrapní se před sousedy!

    Závěrečná poznámka: 

    Sebastianovi z prekérní situace pomohla madame toilette - nynějším názvoslovím bychom ji nazvali mobilní záchodovou službou. Muži a ženy, kteří se touto prací živili, nosili široký dlouhý kožený plášt a pod ním vědro. Pracovali tam, kde bylo hodně lidí - na tržištích, výstavách, v centrech velkých měst a vyhlíželi lidi, kteří si potřebovali dojít na záchod. Tehdy totiž neexistovaly veřejné WC, nebo jich bylo jen pomálu. Na druhou stranu bylo znečišťování veřejného prostranství zakazováno vyhláškami městských rad, co tedy měl chudák, na kterého přišla potřeba, dělat? Ještě rád využil služeb paní nebo pana toalety.
    V Edinburgu tuto službu vyvolávali rčením: "Who wants me for a bawbee?" (bawbee bylo označení drobné mince), ve Vídni existovaly c.k. privilegované retirády, tedy císařsky upřednostňovaná místa v ústraní, malé, sudu podobné dřevěné nádoby, umístěné na tržištích, obhospodařované zdatnými ženami. Místo v plášti dřepěl potřebný v sudu... Tyto veřejné toalety byly provozovány až do poloviny 19. stolení a evidentně nikomu nevadilo, že má zakrytou jen spodní část těla.
    První veřejné toalety v Neměcku se stavěly z litiny a jejich stanoviště se mohla měnit - což se dělo dost často, neboť si obyvatelé okolních domů stěžovali na zápach. V roce 1876 bylo v Berlíně 56 těchto staveb - osmiúhelníkové "kavárny", jak se jim v Německu říkalo.
    Toalety v domě, které měli Egypťané a Římané před začátkem křesťanského letopočtu ve svých domech běžně, se začaly v "pokrokové" Evropě běžně objevovat až koncem 19.století. Satirický týdeník Kladderadatsch z roku 1852 satiricky popisuje situaci, kdy v poledne všichni chodci přidají do kroku. Proč? Protože z domů jsou vyneseny a před dům postaveny plné nočníky. Jsou připraveny pro pojízdnou svozovou službu.
    Zápach musel být bestiální.

    Važme si toho, co máme...

    Pramen: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, Michaella Vieser, Irmela Schautz

  • Obrázek uživatele Tora

    Chceš?

    Drabble: 

    „Když se mnou půjdeš do kuchyně, budeš mi moct dát něco dobrého do misky!“
    „Jé, ty máš ty černý kalhoty čerstvě vypraný, já se ti pořádně otřu o nohy a pěkně ti je zachlupím, chceš?“
    „Oběd, vy máte oběd, já si k vám vlezu na stůl a budu vám koukat do talířů, jo?“
    „Když mě pustíš oknem dovnitř, budeš mě moct za chvíli zas pustit dveřma ven!“
    „Máš nový svetr, ale je takový fádní… Udělám ti v něm drápkama čtyři díry, ano?“
    „Tebe bolí koleno? Přitulím se a uvidíš, bude líp…“

    Kočky mají samé neodolatelné nabídky. Jednu lepší než druhou!

  • Obrázek uživatele Tora

    Bibliothecarius et studiosus antiquitatis

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Třeboň, zámecká knihovna, 1601 - 1608

    Drabble: 

    „… proto vám bibliotéku Jeho Milosti páně s pilností sepsati, registrum pořádné všech knih učiniti, knihy vytírati a opatrovati, náležitě facultates a scientates rozděliti, i do polic srovnati ukládáme.“

    Václav si povzdechl. Nelehký úkol obdržel. Přejel očima sudy a truhly vycpané slámou a starým papírem, plné knih. Převezli je na Třeboň z Českého Krumlova, rožmberský vladař je chce mít po ruce.

    Čím začít? Na papír heslovitě zaznamenával další postup:
    - vytřídit do pěti skupin (teologické, historické, filozofické, právnické, lékařské)
    - seřadit skupiny dle abecedy
    - sepsat katalog.

    Během sedmi let Václav Březan, rožmberský knihovník, roztřídil, zkatalogizoval a hesly doprovodil jedenáct tisíc knih rodové knihovny.

    Závěrečná poznámka: 

    Rožmberská knihovna patřila počátkem 17. století k největším knižním souborům tehdejší střední Evropy. Břežan (honosně titulovaný bibliothecarius et studiosus antiquitatis - knihovník a pilný znalec starých věcí) knihy sjednotil pergamenovou vazbou ze žluté nebo hnědé vepřovice a svrchní desku nechal ozdobit rožmberským znakem. Uvnitř každé knihy byla vlepena vlastnická značka (exlibris). Vedle zmíněných pěti skupin knih (vedla teologická literatura v počtu 4 500 položek), se v knihovně nacházely sbírky map, hudebnin, grafických listů a novin. Všechny knihy byly zaneseny do čtyřsvazkového katalogu.
    Podle přání Petra Voka měla po jeho smrti knihovna připadnout Rožmberské škole v Soběslavi. Dědicové rožmberského majetku však rozhodli jinak - Vokova knihovna zůstala na třeboňském zámku. Po porážce českých stavů připadla habsburskému císaři, který ji nechal roku 1647 převézt do Prahy. O rok později se stala součástí válečné kořisti Švédů.
    Toho už se, naštěstí, Václav Břežan nedožil. Zemřel v roce 1618, sedm let poté, co svět opustil Petr Vok.

    Pramen: Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol. Dvory velmožů s erbem růže

  • Obrázek uživatele Tora

    Hesla pro kočku

    Úvodní poznámka: 

    Řekla bych, že dnes je to hodně bjb.

    Drabble: 

    Čenda, packy hore, chrápe v pelíšku. Rozárka, spící na okně, se ani nehne.
    Je jim úplně jedno, že zoufale prohledávám knížky, internet (paměť jsem vyloučila hned v rozběhu) a hledám cokoli, co by vypadalo jako heslo a vztahovalo se ke kočkám.
    „Co napíšu?“
    Jája se slastně protáhne a spí dál.
    „Jste na baterky, ne na hesla! Když vás člověk potřebuje, spíte jak zařezaný!“
    Přejdu do kuchyně, sáhnu pro čokoládu. K čertu s linií!
    Otočím se. Zírám na tři kočky, nastoupené u misek. „Co…?“

    DOMÁCÍ V KUCHYNI, JÍDLO NA OBZORU.

    ŠUSTÍ-LI COKOLI, BĚŽ TAM. TŘEBA NĚCO KÁPNE.

    Kočičí hesla jsou přímočará.

  • Obrázek uživatele Tora

    Takový skandál!

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Anglie, devatenácté století

    Drabble: 

    „Takový skandál!“ Madam Thicknessová se až zalykala. „Znáte Janet, mladou Lorrimovou?“ podívala se po posluchačkách. Starší ženy v šicím kroužku napjatě přikyvovaly, šití už ani nepředstíraly.
    „Vy víte, jak se nosí po ulici. Stahuje se v pase, aby jí vynikla figura. Všichni chlapi po ní koukají! Ženicha shání, nestyda jedna. Na večírku u Shickleových omdlela. Nejspíš to přehnala se šněrováním. Přispěchaly jsme jí s paní Downlyovou na pomoc, uvolnily živůtek a…“ významně se odmlčela.
    „A?“
    „Z živůtku vypadla dvě krásně tvarovaná vosková prsa a kutálela se po podlaze! Utekla s ostudou, hned jak jsme ji probraly. To by koukal, ženich…“

    Závěrečná poznámka: 

    Tento příběh, zaznamenaný v knize The School of Fashion z roku 1800 naznačuje, že ženy se snažily pomoci přírodě i v době, která byla – z našeho pohledu – velmi puritánská. A nebyla to jen umělá vosková prsa. Anglický magazín Society v roce 1899 informoval o tom, že si ženy propichují bradavky zlatými kroužky posázenými brilianty. Jiné ženy zase používaly prsní rozdělovač – kousek oceli nebo železa ve tvaru trojúhelníku, po stranách jemně zaoblený, pošitý hebkou tkaninou – položil se doprostřed hrudníku, aby od sebe co nejvíce oddělil ňadra, aby rýha mezi nimi nebyla vůbec patrná.
    Na druhou stranu v Anglii opravdu žily i velmi puritánské skupiny obyvatelstva. V takových rodinách bylo nepředstavitelné, že by se manželé někdy mohli vidět, „jak je Pánbůh stvořil“. Muži nosili do postele dlouhé noční košile, které měly ve strategickém místě otvor. Žena tak nezahlédla a neucítila z mužova těla téměř nic. Manželé tak spolu mohli žít celý život, aniž by se viděli nazí. Historka, která se tradovala o jednom významném občanu Edinburgu proto vyvolala v jistých kruzích zděšení, v jiných velké veselí. Šlo o to, že slovutný pan John Jolly, když se miloval se svou ženou, zatoužil viděti, jak jeho žena vlastně v intimních partiích vůbec vypadá. I posvítil si svíčkou, ta mu však upadla a podpálila ženě ochlupení. A zřejmě nejen to, nicméně dům se – dle dobových informací – podařilo zachrániti. Jaký byl další milostný život pana Jollyho, už zpráva neuváděla...

    Zdroj: Nigel Gawthorne, Milostné hrátky ve staré Anglii

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak to s nima bylo nahnutý

    Drabble: 

    Trojice zkoumavých očí. Kočky studují ležící objekt.
    „Je po něm,“ pronese Jája.
    „Néééé,“ zakvílí Čeněk.
    „Můžete za to vy dva,“ sekne Rozárka.
    Kocouři se naježí, Čenda zle podívá.
    „Jo,“ vede svou Rozárka. „Tady černá nádhera,“ (kdyby černobílá kočička uměla, tak si odplivne), „celou noc vrněla jak traktor. Víte dobře, že to nesnáší. Když konečně černýho odnesl a zavřel do kuchyně, tak jsi přišel ty,“ (prskla po Čendovi), „a začal ječet na plný kolo. Kleplo ho z vás! Zrovna, když ona není doma! Vstávej, domácí! Umřeme ti hlady!“
    „Neumřeme,“ pípne nesměle Jája.
    „Ne? Sežereme ho?“
    „Kdepak,“ zavrní černý kocourek. „Otevřel oko.“

    Závěrečná poznámka: 

    Nestává se to často, ale občas bývají noci v Hotelu bouřlivé. Zvláště pak ze strany koček. A to se jednomu (ba i jedné) vstává opravdu špatně...

  • Obrázek uživatele Tora

    Výlet za babičkou

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Mannheim - Pforzheim, srpen 1888

    Drabble: 

    Mladá žena nenápadně vyklouzne z postele. Potichu probudí syny. Napíše na lístek vzkaz, že jedou za babičkou a všichni tři se potichu vkradou do garáže. Auto vytlačí a za rohem nastartují. Nesmí být chyceni, nedovolil by to…
    Ujíždí jak o život.
    Po pár kilometrech zastaví – motor se přehřívá. Ujedou další kus, přetrhne se řetěz. Ještě, že je poblíž kovář… Čerpadlo! Ucpalo se! Bertha neváhá, vytáhne z účesu sponku a vyčistí je.

    Bertha Benzová, první člověk na světě, který kdy usedl za volant auta, nebyla žádný troškař.
    Z Mannheimu do Pforzheimu ujela 105 kilometrů. Lepší reklamu si Karel Benz nemohl přát.

    Závěrečná poznámka: 

    Opravdu, první auto, které se kdy vydalo na silnici, řídila žena.
    Karel Benz byl sice velmi úspěšný vynálezce, ale teké puntičkář, který svůj stroj - trojkolku poháněnou jednoválcovým petrolejovým motorem - neustále vylepšoval. Jenže zákazníci se mu nehrnuli, nebylo divu, Benz nebyl obchodník a pokud svému zboží nevěří sám výrobce, jak mu mají věřit zákazníci?
    Bertha Benzová se rozhodla, že svému muži, jako už tolikrát, pomůže. Věděla, že manžel by její cestu neschválil, a tak se jednoho srpnového rána vytratila z domu spolu se svými dvěma syny, kterým v té době bylo čtrnáct a patnáct let. Dlouhou cestu i přes všechny peripetie zvládli. I problém s palivem - nádrž měla jen 4,5 litru, takže museli tankovat cestou. Ale kde, když neexistovaly žádné benzínové pumpy? Zastavili u lékárny ve Wieslochu, tam skoupili všechen ligroin (petrolejový éter), co byl v lékárně k dostání - celé dva litry! - a jeli dál.
    Zpáteční cestu jeli po několika dnech jinou trasou - za obrovského zájmu přihlížejích lidí. Zájem o trojkolku byl naráz tak obrovský, že Karel Benz mohl zanedlouho rozjet výrobu. Bertha tedy nebyla jen první řidička auta na světě, ale i skvělá reklamní agentka v automobilovém průmyslu. Po čertech vynikající...

  • Obrázek uživatele Tora

    Nekorunovaný král

    Drabble: 

    Když jsem ho zahlédla poprvé, kráčel pomalým krokem po kolejích. Vyděsila jsem se. Slyšela jsem přijíždějící vlak – snad nebudu svědkem toho, jak kovová kola roznesou to hloupé zvíře po okolí? Kocour v klidu seskočil vedle na násep, přikrčil se, počkal, až se hřmící obluda přežene a sebevědomě pokračoval v chůzi.
    Silver. Obrovský nekastrovaný jednooký kocour, tělo zjizvené, uši odrané. Nekorunovaný pán okolních zahrad. Pojmenovala jsem ho po kocourovi stařenky Oggové – jméno mu padlo jak ulité.
    Kocouři i psi v okolí z něj měli respekt.
    Silver. Venkovní kocour, který se dožil 18 let. Unikum.
    Můžu s hrdostí říct, že nás miloval.

  • Obrázek uživatele Tora

    Nový Leonidas

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    9. září 1566, Szigetvár, Uhry

    Drabble: 

    „Řecký oheň! Hraběcí komnaty hoří!“
    Vousatý muž zatíná pěsti. Je vítězem od Pešti, Somlyó, Baóczse. Dělá, co může, ale Turků je mnoho. Na vylepšení obranyschopnosti pevnosti nedostali peníze...
    Zvedne hlavu. Nepobijí nás uvnitř jako krysy!
    „Pojďme z tohoto místa v plamenech ven a postavme se nepřátelům. Kdo zemře, budiž s Bohem. Kdo přežij, budiž jeho jméno velebeno. Půjdu první a co udělám, udělejte též. Bůh je můj svědek, nikdy vás neopustím mí bratři, mí rytíři!“
    Rachot otvírané brány. Výstřel z děla zmasakruje Turky, tlačící se na mostu.

    Mikuláš Zrinský ze Serynu, beze zbroje, jen se štítem, jde do posledního útoku.

    Závěrečná poznámka: 

    Mikuláš Zrinský ze Serynu, který zahynul 9. září 1566 při obraně Szigetváru, si svou hrdinnou smrtí vysloužil nehynoucí slávu. Stal se chorvatským i maďarským národním hrdinou. Zvěsti o událostech v Szigetváru obletěly celou Evropu. Z původního počtu 2 300 členů posádky pevnosti přežilo padesát mužů. Turecké vítězství však bylo tvrdě zaplaceno. V bojích o Szigetvár, vedených od počátku srpna 1566, zahynulo postupně 7 000 janičářů a obléhání nepřežilo dalších 28 000 mužů. Rozhodnost a chrabrost obránců, vodní příkopy a nemožnost zaútočit na široké frontě vykonaly své. Vojáci však neumírali jen v bojích – mnozí zemřeli na úplavici, která propukla v ležení. Nejméně 3 000 mužů zemřely až po dobytí pevnosti, kdy vybuchlo skladiště prachu. Zrinský, kterému byl výsledek jeho útoku předem jasný, do něj nechal dovést dlouhou zápalnou šňůru. Zapálili ji ve chvíli útoku a skladiště prachu pak vyletělo do povětří ve chvíli, kdy hrad byl plný drancujících Turků.

    Velitel Mehmed Paša ztratil nejen tisíce vojáků. V ležení se nacházel i mrtvý sultán Sülejman. Ten (již nemocný) ještě 5. září nabídl Zrinskému kapitulaci výměnou za vládu v celém Chorvatsku. Zrinský však na nabídku vůbec neodpověděl a nemocný sultán Sülejman Nádherný následujícího dne 6. září 1566 ve svém stanu po 46 letech vlády podlehl úplavici. Smrt sultána byla prostému vojsku utajena – věděli to jen jeho nejbližší pomocníci, včetně velkovezíra. Hned další den byly vedeny tři těžké utoky na pevnost, která hrdinně odolávala. Až zřícení jihozápadního nároží hradeb, doprovázené dalšími silnými útoky včetně použití řeckého ohně a dělostřeleckou palbou donutily obránce ustoupit do jádra pevnosti. Jakmile se Turkům podařilo zapálit i tuto poslední baštu, rozhodl se Mikuláš pro poslední zoufalý čin. Za jekotu tureckých trubek a silného bubnování hrabě Zrinský svou odvahou, rozhodností a hrdostí, hraničící se sebeobětováním vyvedl své muže do protiútoku, který zaplatil životem. Bylo mu 58 let...

    Hořkou tečkou je skutečnost, že nejméně sedm mužů proniklo během obléhání obklíčením a dostali se až do císařova ležení s prosbou o pomoc. Císař byl tou dobou u Györu (Ráb), a součástí jeho vojska byla i česká hotovost pod vedením Viléma z Rožmberka. Bohužel, pro záchranu Szigetváru neudělal císař vůbec nic.

    Tou dobou ujížděl na sever, do Čech, nenápadný kočár. Několik mužů jej střežilo jako oko v hlavě. V kočáru se vezla asi třicetiletá žena a malý dvouletý chlapec. Eva Rožmberská, hraběnka ze Serynu, se vracela zpět na rožmberská panství. Do poslední chvíle, kdy to bylo možné, dlela se svým manželem, Mikulášem Zrinským, v Szigetváru. Nakonec podlehla přemlouvání a s malým synem Janem odjela z pevnosti včas, dříve, než ji oblehla turecká záplava. Nerada opouštěla svého milovaného muže, s kterým strávila tak málo času, jen krátké dva roky... Chovala dítě na klíně a utěšovala se, že se určitě znovu setkají.
    Netušila, že její manžel je již mrtvý a její syn bude jednou posledním dědicem velkého rožmberského panství. Bohužel, posledním. Petrem Vokem vymřel rožmberský rok po meči, Janem Zrinským po přeslici.

  • Obrázek uživatele Tora

    Úhel pohledu

    Drabble: 

    „Královská cesta,“ ušklíbl se Čenda. „To je jasné jak kočičí ťafka. Vypadneš na deset dní mimo domov a pak, když přijdeš, jsi doma král!“
    „Blbost,“ oponoval Barbucha z pelíšku na okně. „Královna cest vede od mého prvního domu k mému druhému domu. V obou mám pelíšky, jídlo a ruce na hlazení.“
    „Pcha,“ povýšeně pravila Rozárka. „Já ji celou projela. Sto kilometrů jsem ječela v autě, než je napadlo se vystřídat a domácí si mě konečně vzal na klín.“
    Jája se jen usmál. Jemu budou něco vykládat o královně cest. On ji zná nejlíp. Zvedl se a zamířil k plným miskám…

  • Obrázek uživatele Tora

    Za dobrotu...

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Píše se rok 1540, ocitáme se u obce Hluboká. Jak psáno v Moravské kronice:
    Jméno vsi jest asi odtud, že leží hluboko v lesích, neboť jinak jest na rovině vysočiny uprostřed lesa, jihovýchodně ve výši 520 m, poblíž říšské silnice do Brna. Domy jsou bez ladu a skladu sem tam roztroušeny, netvoří ani návsi ani ulice. Skoro všecky domy jsou stejné, o dvou světnicích (větší a menší) majíce stodoly uprostřed zahrad.

    Drabble: 

    „Mně se zaslíbila!“ Vysoký muž udeří pěstí do stolu.
    Menší chlapík se zle usměje. „Správně. Slíby se mají dodržovat.“
    „Pozor,“ přitáhne si vyšší muž menšího, „nevěstě se nesmí nic stát!“

    Svatební průvod se blíží lesem domů, na Hlubokou. Zničehonic padne rána, druhá, sedmá… V tratolišti krve leží nevěsta, ženich, nevěstin otec, další čtyři lidé. Strůjce hrozné chvíle vyjeveně zírá na mrtvou nevěstu, pak obrací svou zbraň proti tomu, komu zaplatil pobít svatební průvod.
    „Ona měla žít!“ křičí nepříčetně a tiskne spoušť.
    Když si uvědomí, že svou milou už nikdy neobejme, obrátí zbraň proti sobě.

    Kousek od Brna stojí devět křížů…

    Závěrečná poznámka: 

    Myslím, že jste téměř všichni poznali, že se jedná o příběh, připisovaný do míst, kudy nyní vede dálnice z Brna do Prahy a kde je známý motorest U devíti křížů.
    Celé to proběhlo v kostce takto: Sedlák nalezl na cestě muže v bezvědomí. Zavezl ho k sobě domů, kde se o nemocného starala jeho krásná dcera. Když se muž - koňský handlíř - uzdravil, zamiloval se do své ošetřovatelky a ona do něj také. Dali si slovo, handlíř odešel "do světa" vydělat peníze s tím, že za rok se vrátí a vezme si dívku za ženu. Sedlákovi se to pranic nelíbilo a donutil dceru, aby si vzala jiného, syna bohatého sedláka ze sousedství. Zda se o tom handlíř dozvěděl náhodou nebo mu vzkázala sama nevěsta, to nikdo neví. Další průběh je popsán v drabbleti - handlíř s jeho pomocníkem postříleli svatební průvod, bohužel pomocník zastřelil i handlířovu milou. Zaplatil za to životem svým a sám handlíř, když si uvědomil, co všechno spáchal a stejně ničeho nedosáhl, zabil sám sebe také.
    Od té doby, jak je psáno, stojí na místě tragédie devět vysokých křížů. Pod prostředním měla ležet nevěsta, vlevo a vpravo těsně vedle ní její ženichové a pak další svatebčané. K místu se samozřejmě začalo vázat spousta dalších pověstí, například, že levý kříž (kde leží vrah) uhnívá častěji, lidé tu vídali přízrak nevěsty, která se zjevuje těm, co mají něco společného se svatbou a dostanou se do blízkosti křížů.
    V okolí se opravdu stalo několik nehod, při kterých svědci vypověděli, že viděli "ducha", bílou postavu. Jedna z nich je z roku 1989, kdy voják, který obdržel telegram, že jeho dívka čeká dítě a rodiny chystají svatbu, oslavoval toto ve Velké Bíteši. Při zpáteční cestě vyjelo jejich auto ze silnice a havarovalo - naštěstí vyvázli všichni jen s drobnými poraněními. Nejhůře dopadl řidič, který tvrdil, že uhýbal postavě v bílém. Vyhnout se jí však nedokázal a postava prošla jeho tělem. Od té chvíle měl voják pocit, že má "ducha" v sobě a nedokázal se uklidnit. Utekl do lesa a druhý den ho našli na nedaleké železniční trati, sraženého vlakem...

    Podobnými historkami se internet jen hemží. Podle svědectví Ing. Ryšánka, starosty obce Hluboká v roce 2012, bylo místo, kde byly kříže původně, již několikrát překopáno a přeoráno. Kronika obce z té doby se nedochovala, pouze ústní pověsti. Pod kříži kdysi prý opravdu kosti byly, ale po staletích oprav a přemisťování schránek by bylo k potvrzení této pověsti zapotřebí důkladného archeologického průzkumu. Ten zatím proveden nebyl.

    Při průjezdu kolem motorestu si vždy na tento příběh vzpomenu, ale ještě ani jednou jsem se tam nezastavila a nedošla se ke křížům podívat. Popravdě, moc mě to ani neláká...

  • Obrázek uživatele Tora

    Nejde zapomenout

    Úvodní poznámka: 

    Díky za téma pro drabble, které jsem potřebovala napsat. Proč, to poznáte.
    Varování - tentokrát to není veselé čtení.

    Drabble: 

    Tři krát tři?
    Hotel u Devíti koček. Snadné? Naopak. Jak napsat, že dávno nejsme starý dobrý Hotel? Že každé drabble píšu se staženým hrdlem, obloukem se vyhýbám jednomu jménu…

    Tobiášek.

    Převedli jsme ho za Duhu v lednu. Nemoc byla rychlá, krutá, nemilosrdná. Selhání ledvin. Otravoval sám sebe zplodinami, které nedokázal vyloučit.
    Nikdy nezapomenu na večer, kdy vyšel naposled ze dveří domečku, rozloučil se se zahradou a v bolestech skrčil na lavičce pod okny. Poprvé vlezl do přepravky bez odporu. Věděl. Pohled jeho zlatých očí pořád vidím.
    Byl první.
    Nezapomeneme.
    Krásných deset let…
    Děkuji, zrzounku. Jsem ráda, že sis nás vybral.

    Závěrečná poznámka: 

    Omlouvám se všem, které drabble rozlítostní. Vím, že takový je život a že nás to čeká ještě mnohokrát. Ale smířit s tím se je těžké. Letos jsem vážně uvažovala, zda ještě Hotel budu psát nebo ne. Tobiášek mi chybí. Jako kocourek, jako součást rodiny, ale i jako zavedená figura v Hotelu. Chybí mi jeho naivita, jeho lekavost, jeho hravost a jeho přítulnost, s kterou tak šetřil. Mazlit se pořádně začal až poslední rok či dva... a užíval si to parádně.
    Život jde dál, zvykáme jsme si na to, že ho nevídáme v koupelně, ani mi neškrábe na dveře WC. Abych mohla pokračovat v psaní Hotelu dál, potřebovala jsem se s ním rozloučit. Možná, že budou příhody, ve kterých ještě bude figurovat i on. Možná už ne. Uvidím, co témata přinesou.
    V každém případě mi pořád hrozně chybí. Píšu skoro po paměti, pro slzy nevidím.
    Tak moc miloval otevřené dveře domečku... a už v nich nikdy sedat nebude.
    Pozdravuj za Duhou, Tobiášku.
    Nezapomněli jsme.

  • Obrázek uživatele Tora

    Není kulička jako kulička

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Jedna z vídeňských cukráren, 2018
    a dávno před tím
    Durynsko a okolí bavorského Coburgu, od roku 1769 do skončení první světové války

    Drabble: 

    Se zalíbením sledoval, jak se zakousla do Mozartovy kuličky.
    „Výborná, viď?“
    Přikývla.
    „Jestlipak víš, proč má zrovna tenhle tvar?“
    Zavrtěla hlavou.
    „Je to na památku mramorových kuliček na hraní. Ty kdysi dávno proslavily Salcbursko. Nikdo nechápal, jak můžou být tak dokonale kulaté, když jsou z mramoru.“
    Téma ji, téměř proti její vůli, zaujalo. „Jak to udělali?“
    „Jednoduše,“ usmál se. „Měli na to speciální mlýny.“
    „Fakt?“
    „Jenže prvně museli nalámat kámen, potom jej rozbít na kousky a opracovat na malé kostičky. Teprve ty se dávaly do speciálních otáčecích sudů…“
    Zájem v jejích očích pohasl. „Hm… teď bych si dala ještě sachr.“

    Závěrečná poznámka: 

    Já doufám, že váš zájem o mlýny na kuličky nepohasl tak rychle, jako slečně ve vídeňské cukrárně, a proto si dovolím přihodit ještě něco informaci.
    Mramorové kuličky na hraní byly opravdu ve své době velmi žádaný artikl po celé Evropě. Ve svých nejlepších dobách (kolem roku 1880) se z durynských mlýnů vyvážely miliony kuliček do celého světa. Samozřejmě už ne pouze na hraní. Ve velkém byly používány v námořních válkách jako střelivo, zvané kartáče. Ty trhaly takeláže lodí až do doby, kdy díky zavedení parního motoru plachty zmizely. Také se dávaly jako zátěž do lodí, které pluly do indických a afrických kolonií – byly těžké, nezabraly moc prostoru a dobře se nakládaly. Na místě pak byly z lodě vyneseny a bylo naloženo nakoupené zboží - například koření či látky. Legendární obchody, kdy se kuličkami mělo platit za eben, slonovinu či otroky, nejsou nikterak doloženy a zůstávají jen domněnkou. Jak v Africe, tak i v Americe byly také kuličkami zdobeny domy – ukládaly se v pěkných vzorech do omítek.
    Výroba – po vytěžení a nalámání kamene – byla pracná. Z rozbitých kamenů se musely vytesat malé rovnoměrné kostičky. Balily se do beden přesných rozměrů – tím se ulehčilo počítání. Zručný otesávač dokázal za den vyrobit devět až deset tisíc kostek. Plné bedny byly přepraveny do mlýna – malé budovy, kde byly zabudovány mlýnské kameny tak, aby postupně obrušovaly hrany. Na sedm set kostek se položilo na litinový kámen, opatřený drážkami, seshora se spustila hřídel z tvrdého bukového dřeva s dalším mlýnským kamenem a kola se začala otáčet. Jedno semletí trvalo asi třicet až čtyřicet minut. Počítaly se pomocí počítacích prken – v každém bylo sto prohlubní, na prkno se nasypaly kuličky, přebývající se smetly a stovka se vysypala do pytle.
    Dnes jsou mlýny na kuličky už dávnou minulostí, kterou si můžeme připomenout buď pytlíkem dětských hliněných či skleněných kuliček, nebo právě proslavenými Mozartovými koulemi…

    Zdroj: Michaela Vieser, Irmela Schautz - Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři - aneb čím se živili naši předkové

  • Obrázek uživatele Tora

    ONOSAMO a ONOSETO na návštěvě v Hotelu

    Úvodní poznámka: 

    Taky k vám chodí na návštěvu? K nám docela často...

    Drabble: 

    Napjatě jsme ho sledovali.
    „To ustojí,“ konstatoval Čeněk.
    „Jen aby,“ váhala jsem.
    „Drží? Drží. Mluvit neumí, tak co. Nepoznají nic.“
    Barbucha si oddechl. „To bylo! Nestačilas zírat, Rozáro, jak jsem tě hnal!“
    „Tssk,“ prskla jsem pohrdavě. „Nebýt toho, že mi uklouzla packa, neměl bys šanci.“
    „Chceš si to zopakovat? Dohoním tě, kdy si vzpomenu! Koukej, jak jsi po zimě tlustá!“
    „Cože?“ rozpřáhla jsem se a takovou mu jednu ubalila, až vzal druhou o okno.
    Květináč s křehkou orchidejí, odsunutý předchozí honičkou na kraj parapetu, snahu o balanc rezignovaně vzdal. S ohromným třeskem výmluvně rozprskl něžné kvítky po kuchyňské dlažbě.
    Zrádce!

    Závěrečná poznámka: 

    Zapsala Rozárka.

  • Obrázek uživatele Tora

    Po zlým chlebě chodil

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Počátek 18.století, vesnice Pornice (v současnosti část obce Pačlavice v okresu Kroměříž). Ocitáme se u morkovického soudu, kde 31. 1. 1701 probíhá výslech chudého čeledína, podezřelého z jednoho z nějvětších zločinů - žhářství.

    Drabble: 

    „Milý súde, prostředků žádných nemám, abych tu škodu vynahraditi mohl. Kdybych takové prostředky měl, všechno bych jim vynahradil…“
    Lítostivě mluvil Pavel Mareček, asi čtyřiadvacetiletý sirotek. Sám přesně nevěděl, kdy se narodil. Od mládí sloužil u sedláků, nakonec u Matěje Kozáka. Bohatého. Lakomého. Pravidelně čeledína okrádal. Mareček totiž u soudu vypověděl:
    „Každej rok mně něco ze služby utrhl. Poslední rok nechtěl dát nic. Mou mzdu mně zapíral. Sedum mandelů ječmene vydati nechtěl a skrze to jsem se chtěl na něm pomstít.“
    Nedošlo mu, že když podpálí Kozákovu stodolu, nezůstane jen u ní.
    Sedlák přišel o všechno a Mareček - o život.

    Závěrečná poznámka: 

    10. října 1700 Mareček vzal tajně z ohně, který si rozdělali pod lesem pohůnci dobytka, trochu žhavého uhlí a zapálil jím Kozákovu stodolu. Jako pomstu za to, že bohatý sedlák mu upírá pracně vydělanou mzdu. Pravděpodobně mu vůbec nedošlo, že svým žhářstvím ublíží dalším obyvatelům vesnice. Bilance požáru byla tragická - v Pornicích shořelo sedm gruntů včetně obilí, prosa, konopí, sena, slámy, několika ovcí, hus, vozů, pluhu a bran.
    Toto neštěstí, na jehož počátku stála hrabivost bohatého sedláka, skončilo rozsudkem smrti nad mladým žhářem, a to hrůzným trestem upálením.
    Delikvent se sice odvolal až k císaři, ale neúspěšně.
    A tak 18. března 1701 hořelo znovu. Tentokrát v Morkovicích, na šibeničním vrchu...

    Pramen: Jindřich Francek, Dějiny loupežnictva

  • Obrázek uživatele Tora

    Kdo chce moc...

    Úvodní poznámka: 

    Myslím, že nebude třeba vysvětlovat, kdo je hlavním aktérem letošního kočičího "výkopu"...

    Drabble: 

    „Vidíš?“ řekla domácí rozhořčeně. „Jako bych ho nevarovala. Nejdřív sežral svoji porci masa, pak dojedl zbytek po Čendovi a nakonec vyluxoval pribináček Rozárce. Jenže to mu nestačilo. Musel honem ven. Málem mi podrazil nohy, jak se hnal ze dveří. Okamžitě mazal dozadu, zahnal sousedovic zrzouna, sežral mu jeho večeři a dojedl granule, co venkovky už nechtěly ani vidět. Vše zapil vodou z kaluže,“ povzdechla si.
    Domácí povytáhl obočí. „Začínám se bát, jak to asi dopadlo. Praskl?“
    „Všechno vyhodil v koupelně, čunče. Na předložku.“
    „Hele, ber to s humorem,“ usmál se domácí. „Mohlo být hůř. Například mohl dojít až do ložnice…“

    Závěrečná poznámka: 

    Myslím, že je vše jasné, ale pokud někdo narazil na náš Hotel U devíti koček poprvé: hlavním hrdinou je černý kocourek Jája. Věčně hladový vděčný strávník. Ten zřejmě na dobu, kdy neměl k dispozici plné misky několikrát denně, nikdy nezapomene.

  • Obrázek uživatele Tora

    Zavinil to hajný Just

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Vloni jsem psala historická drabble poctivě na každé téma. Jestli to zvládnu i letos, to netuším. Ale zkusit to můžu. Takže se zase můžete těšit na sáhodlouhé dodatky...

    A samozřejmě budou drabblíky zase nesoutěžní.

    Drabble: 

    „Matěji… kdo se s pány hádá, špatně dopadá…“
    Hrdý Chod hledí na svou hubenou, strhanou ženu. Není lehké uživit ji a devět dětí… Domažličtí radní mu mzdu zvýšit odmítli. Pojede! Až do Vídně! K císaři! Nedá se!

    Matěj Just se vrací v povznesené náladě. Nejenže císařská kancelář vyslyšela jeho stížnost, ale navíc ještě veze úžasnou novinu!
    „Říkal, to,“ vykládá v každé hospodě. „Sám císařský úředník! Ptal se na nás, Chody, že asi máme dobrého pána, když se mu nepřipomínáme se svými privilegii! To bychom měli, to vám povídám!“
    Netrvá dlouho a setká se Janem Sladkým Kozinou.
    Osud si zamne ruce…

    Závěrečná poznámka: 

    Celou patálii s chodským povstáním zakončenou popravou Jana Sladkého Koziny v podstatě opravdu zavinil hajný Just. Domažličtí radní mu odmítli zvýšit mzdu, on si na ně šel stěžovat až k císaři a tam císařský úředník prohodil údajně cosi o tom, proč se raděj nepřipomenou svými privilegii. Ty Chodové obdrželi už za Jana Lucemburského, v roce 1325 mohli na soudech užívat práva města, poté získali chodskou rychtu, soud i potvrzené zvykové právo, na základě něhož mohli provozovat řemesla, dávat děti do učení, byli osvobozeni od cel - to vše za hlídání zemských hranic. V roce 1621, po porážce stavovského povstání však dostal oblast chodských vesnic na Domažlicku Wolf Maxmilián Laminger z Albenreuthu, otec onoho neslavně známého "Lomikara". Ve chvíli, kdy vesnice právoplatně od císaře Ferdinanda II koupil, padla všechna chodská privilegia. Chodové se odvolali a práv se domáhali, ale v roce 1668 jim císař přikázal "věčné mlčení" a dal za pravdu Wolfu Maxmiliánovi Lamingerovi. Hajný Just jel se svou stížností do Vídně o dvacet čtyři let později, a když se vrátil s onou senzační zprávou, že se mají připomenout, Chodové okamžitě vyslali do Vídně dvoučlennou deputaci Jana Sladkého, zvaného Kozinu, a Davida Forsta.
    Císař udělal chybu - choval se k deputaci vstřícně a s pochopením. Chodové z toho vyvodili, že jejich práva stále platí a rozhořela se roztržka, která byla, jak je všeobecně známo, ukončena v roce 1695 popravou Jana Sladkého Koziny. A to vše jen pro to, že jeden hajný nedbal varování své ženy...

    Pramen: Co se nevešlo do dějepisu, Jan Bauer

  • Obrázek uživatele Tora

    Jak jsme zkusili vylézt z domácí bubliny, eh, kotliny

    Úvodní poznámka: 

    Všechny zdravím a věřím, že letos vylezu z bubliny i já a budu stíhat číst i ty autory, které jsem předtím nestíhala.

    Sama jsem se zalekla své odvahy, tak dodávám - doufám... :)

    Drabble: 

    Samozřejmě, že nás do toho navezl Barbucha. Kdo jiný. Prý pořád sedíte doma, vystrčte ven aspoň nos, je tam príma, včera sníh, dneska bláto, koukejte jak domácí hudruje, je paráda dělat zablácené tlapičky na umyté podlaze...

    Tak jsme vylezli z baráku.
    Poté jsme prolezli dírou v brance k trati.
    Nakonec jsme vlezli do sousední zahrady, páč tam bylo bláto mnohem víc mokřejší a mnohem víc ulpívavější. Parádně jsme se bavili.

    Než přiběhl sousedovic nový pes a bafl nám za zadkem.

    Domácí jen zírala. Trio bahnitých tlapiček vedlo předsíní, po schodech, přesně do týlu pod postelí.

    Zlatý votevřený dveře!

    Vaše Rozárka.

    Závěrečná poznámka: 

    Jako každý rok jsem váhala, zda se kočky ještě znovu zúčastní.
    Ale... asi by jim to přišlo líto.
    Takže zúčastní.
    Nejspíš.
    Určitě!

  • Obrázek uživatele Tora

    Není to vůbec jednoduchý, abyste věděli

    Úvodní poznámka: 

    Váhala jsem, moc jsem váhala mezi tímto drabblem a pak tím mým nejsmutnějším, ve kterém jsem se rozloučila se Silverem.
    Nakonec ale zvítězil život a humor. Kéž by to tak bylo vždy i v životě.
    Letos se tedy rozloučíme spolu s naším černým kocourkem Jájou, naší malou nenasytnou černou dírou.
    Moc věřím, že se Jája zúčastní i příštího ročníku. Původní téma bylo Mozkobouření. A v Jájově mozečku to bouří stále...

    Drabble: 

    Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

  • Obrázek uživatele Tora

    Bez ladu a skladu III

    Úvodní poznámka: 

    Můj poslední výběr. Stejně jako ty předchozí bude prostě bezladoskladový, prostě kousky či autoři, co mě oslovily/i.

    Drabble: 

    Jeřabina a její fandom Druhá smuténka. Těžko vybírat, drabble jsou dobrá všechna. Přidám ten, kdy jsem začala doufat, že vše vezme dobrý konec. Hledáme vlky.

    Esclarte - líbí se mi její styl. Hodně na mne zapůsobil Zvon padlých.

    Killman a jeho fandom Odria mi taky padl do oka a ráda jsem ho četla. Trochu mě mrzelo, že nedošel k (pro mne) uspokojujícímu závěru, ale tahle perlička má závěr prostě skvělý: Princové jsou pro draka.

    kopapaka mě pobavil ikonkou, ale mě zaujal seriálem Past. Opravdu se mi moc líbil. Past (6).

    neviathiel - od ní se mi letos líbila série Tajemná města. Třebas Město kamene a koření: Cena.

    Tenny - líbil se mi i její Čtvrtý věk, ale jako první z letošních oblíbených jsem našla Jasná volba. A líbí se mi pořád, i když neznám fandom.

    Tess a její Ostrovy mě nadchly. Vloni jsem je četla jen napřeskáčku, letos jsem dočetla podstatný kus a přiznám se, že moji favoriti jsou Vran a Rezka :). Takže i i proto jsem vybrala Jednoduchý úkol.

    Xantina jsem objevila až v průběhu dubna, ale dočetla jsem a bavil mne. To totiž purinové báze umí. Tady jsem se fakt smála hodně, jestli to u Xantinů takhle vypadá, tak to musí být prima duben: Příprava na boj.

    Profesor - nesmím zapomenout na její Poutníky z brdských lesů, poetická, ale přesto i občas drásavě temná drabble: Vezmi bolest naši a nes ji v dál.

    Saphira - sice poslední ve výběru, ale rozhodně ne poslední v mém žebříčku, jen to tak prostě vyšlo. Příběhy z Boosdorpje byly velmi, ale velmi zvláštní a zajímavé.
    Zvlášť tento, který tak zamotal život chudáku Aaronovi:
    Nečekaná překážka

    Závěrečná poznámka: 

    Můj třetí a letošní poslední výběr je u konce. Ještě jednou děkuji všem organizátorkám, organizátorům, KaTužce a Nifredil a samozřejmě všem vám, kteří jste psali a komentovali jak o život :).
    Bylo to prima, bylo to fajn a doufám, že se zas sejdeme za rok v plném počtu a v plné síle.

  • Obrázek uživatele Tora

    Bez ladu a skladu II

    Úvodní poznámka: 

    Jsem tu s druhým bezladosklaodvým výběrem. Těch drabblí, co se mi líbilo, bylo moc moc moc. Tady je druhá patnáctka autorů s jejich drabblátky.

    Drabble: 

    Letos zaválela strigga . Její znovuzkuté lžičky a Neo nebo agenti s kufry lžiček jsou prostě legendární už letos. Ale nejen lžičkami živ je člověk. Prvně mě pravda trochu vylekala, když ohlásila Konec Záchranné stanice záporných postav, ale naštěstí máme Voldemorta, Saurona a další, kteří se zasloužili o Znovuzrození Záchranné stanice záporných postav. Ještě, že tak!

    ReiNatus a jeho Království Ká mě skvěle bavilo celý duben. Díky za něj a též díky za odkaz na královské stránky. Děkuji, Výsosti. Díky i za Knihovníkovo pozorování.

    ef77 mě nadchla svým zpracováním tématu Mazanec a mazanice. Dostat do tohoto tématu Sherlocka Holmese, to je kumšt hodný mistra. Rybář na řece Maas.

    Carmen skvěle popsala, jak to dopadne v pohádce, když se do zásobování začne motat Královská unie. To potom hnedle nastanou Potíže s výpadkem sortimentu.

    Rebelka je prostě formát. Její drabble jsou opravdu skvělá. Humornými mě donutí smát se nahlas, ale já nevyberu humorné. Vyberu to, které mě opravdu vzalo za srdce. Věnováno bylo Zuzaně, a kdo miluje Vlaštovky a Amazonky stejně jako já, ví, že Oni se neutopí. A to je moc dobře.

    Terda a její Skřivánek, moje srdcová záležitost. Pokaždé na obzoru vyhlížím plachty bílé a honem k nim spěchám. Nezklamala ani letos. A že to bylo letos zase drsné, protože Když se kácí les... tak holt létají koule, stožáry i ty pověstné třísky.

    Já mám prostě pro ZSZP slabost, to musím uznat. Ale toto drabble si jít do výběru vážně zaslouží. Eillen a její Žádost o dotaci. Doufám, že ji dostali. Přála bych jim to.

    Taky se mi moc líbilo, jak hidden_lemur a jeho soused složili zbraně.

    Skřítě s jeho básněním mě baví každý rok. Protože víte například, že Statistika nuda není, když se správně okoření?

    Čarodějnice nás pozvala do světa převážně pohádkového, ale vysvětlila nám,že lidová slovesnost často pohádky naprosto překroutila. Tušili jste například pravdu o motýlu Emanuelovi a makové panence? Ne? Tak si přečtěte O dívce přelétavé a šviháku makovém .

    tif.eret a její temná stoslůvka. Jsou znepokojující a většinou dost drsná. Zvlášť, když je jejich aktér V akci.

    Jak by tu mohl chybět Bídák? Zvlášť poté, co nám tak napnul nervy s popravou mladého hocha. Takže jsem byla posléze moc ráda za Ztichlý lokál.

    mamut mě dokonale šokovala svým drabblem Mlhovina. Přeju jí, ať je už jen a jen dobře. Něco podobného prošlo letos v dubnu v mé velké blízkosti a já jsem moc ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, tedy bez následků.

    Dojala mne Peggy Tail a její dotaz Co bys, mami, chtěla dohnat ty? Její maminka je úžasná a ten seznam skoro celý podepisuji. Jen bych tedy nezahazovala ten počítač...

    A na závěr něco složitějšího. Vinpike nás nutí přemýšlet - nebo tedy aspoň mne. Někdy mám pocit,že snad magický realismus ani nepochopím. A většinou mi přijdou jeho drabble drásavá a smutná. Nejsou však proto o nic méně zajímavá. Moc se mi líbily Dveře, tma, déšť.

    Závěrečná poznámka: 

    Myslím, že ještě pár oblíbených autorů a drabblat mi zbývá, takže to vypadá ještě na jeden výběr. Prostě těch super kousků bylo letos opravdu hodně.

  • Obrázek uživatele Tora

    Bez ladu a skladu

    Úvodní poznámka: 

    Drabble v mém výběru jsou, jak název napovídá, bez ladu a skladu. Jediné, co mají společného, je to, že skončily v mém šuplíku oblíbených kousků.
    Žádné dlouhé okecávání, jdeme na to.

    Drabble: 

    Queen - čekala jsem koně a dostala jsem plnou náruč slunce a tepla. V létě.

    Ness - nádherný příběh O můře a plameni.

    galahad - jeho kŕdeľ kačíc...Nástrahy cvičiteľa kačíc. Už pro to nádherné slovo kŕdeľ do výběru prostě patří.

    Mordomor - moc mě mrzelo, že letos psal tak málo. Ale když už, tak to stálo za to. Agitace.

    kytka - co vybrat? Všechna její drabble jsou úžasná, ale Když noc se blíží k ránu jsem četla několikrát dokola. Nádhera.

    Chrudoš Brkoslav Štýřický - jeho Malá humanistická agitka je za všechny prachy, řekla bych.

    Arenga - ve Starmelu přetekla Poslední kapka. Nedivím se. Kdo Starmel nezná, doporučuji.

    KattyV - jak vznikne vztah Na celý život? To se tak jednoho dne vyloupne na svět ale úplně malinká holčička...

    Regi - dětí se letos urodilo v drabblíkách povícero. A díky tomu byl Hagrid
    Pokopán.

    mila_jj - proč Musejí zůstat stát s otevřenou pusou studenti, zjistíte z drabble. Já koukám s otevřenou pusou téměř na každé její stoslůvko. Měla by je vydat knižně, to říkám už kolikátý rok.

    Faob - jeho hra s jazykem je opravdu skvělá. A k tomu ještě umí plnit i
    Společenské povinnosti! Mimochodem - u toho bych chtěla být :)!

    Lee - mám ráda všechny její drabblíky, ale série s andělem je prostě nej. Zvlášť, když je jeho Smlouva na dobu neurčitou.

    Aries - jak bych mohla zapomenout na lišáky! Celý její seriál byl bezvadný, hýřil napětím, tajemstvím a temnými zákoutími. A jednom takovém stojí i Strážce.

    Rya - výběr bez Sovátka? Tak to teda ne! To by to mohlo dopadnout takto: Sovátko je celé šedivé! A to mu nemůžeme udělat, přece.

    Ioannina - letos prozradila hodně o mandalách. Mně se zalíbila Ptačí. Prý měla být věštkyní.

    Patnáct prvních vybraných kousků. Jak tak koukám, bude potřeba minimálně ještě jeden nebo dva výběry, abych postihla všechny autory, které jsem letos četla (a snažila se komentovat... já vím, já vím, mohla jsem víc...).

    Ještě ale musím dát do výběru jedno drabble. Od virtuálního kamaráda, jehož drabblíky a střípky ze života jsem tak ráda četla.
    Alasdaire, irbisi horský... je mi líto, že už tě nepotkám. Název drabblete jsi psal ty, já vím, že to není zrada, ale že jsi bojoval jako tvůj soukmenovec irbis.
    Ty zrádče...

  • Obrázek uživatele Tora

    Není všechno zlato, co se třpytí

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD

    Francie, 17. století

    Poslední historické drabble letošního dubna by chtělo nějaké skutečně výjimečné prostředí. Doufám, že zámek ve Versailles bude pro tuto slavnostní příležitost dostačující.
    Anebo ne?

    Drabble: 

    Drahá, nedovolím ti přijet. Děkuj Bohu, že nejsi povolána ke dvoru a dlíš na venkově. Netušíš, čeho jsi ušetřena.
    Tvůj manžel

    Hrabě Saint-Simon dokončil dopis, zapečetil, předal poslovi. Jak rád by byl s milovanou ženou, ale copak ji může vzít sem, do té hrůzy? Odporný zápach prostupuje celé sídlo, navzdory voňavé vodě, která je vylévána do krbů, za zástěny, závěsy – prostě tam, kde obyvatelé paláce konají svou potřebu.
    Už aby nastalo období čištění… škoda, že jen dvakrát do roka služebníci místnosti vymetou. Pak se dá pár dní přece trochu dýchat…
    Proklaté Versailles!
    Moci tak zabouchnout dveře a ujet!
    Král nedovolí...

    Závěrečná poznámka: 

    Ludvík XIV, chtějící mít svou šlechtu pod kontrolou, trval na jejím bezpodmínečném setrvání u dvora, ve Versailles. Palác však nebyl koncipován pro tolik osob, takže vznikaly problémy nejen s ubytováním (šlechtici obývali kdejakou komůrku), ale projevilo se to i na takových "banalitách", jako byl například nedostatek toalet. K vykonávání potřeby sloužily paty sloupů, prostory za závěsy, vyhaslé krby, schodiště... ani litry pomerančové či růžové vody ten zápach nepřebily. Vše se uklízelo přibližně dvakrát ročně a vymetení všech "špín" trvalo přibližně dva týdny.
    Hrabě Saint-Simon ve svých pamětech vylíčil dvůr jako jednu velkou bažinu zápachu a intrik.
    Další problémy dvořanům přinášela dobová kuchyně - množstvím nezdravých pokrmů se dvořanům zvětšovala játra, ucpávaly cévy, bouřily žlučníky. Aristokratům se zpomaloval metabolismus do té míry, že v té době byly velmi časté úmrtí ve vaně s horkou vodou. Aniž by lékaři odhalili pravé příčily úmrtí, dovodili, že životu nebezpečné jsou horké lázně, které způsobují srdeční kolapsy, a po jejich doporučení se většina dvořanů raději vůbec nemyla. Hygiena a styl života zkracovaly životy šlechticů natolik, že je jich šance na přežití u dvora nebyla o moc vyšší než za doby revolučního teroru...

    Uf, tak jsme se místo krásné procházky po skvostných sálech dostali někam, kam jsme asi ani nemířili... ale tak to už s historií bývá. Historie se neptá, historie prostě je.
    Děkuji moc všem, kteří sledovali mé historické střípky, zvláště pak těm, kteří zanechali stopu v podobě komentářů. Moc si toho cením a všem se ještě jednou omlouvám za obrovsky dlouhé závěrečné poznámky. Zamyslím se nad sebou a pokud se příští rok k historii vrátím, snad se mi je podaří zkrátit.

Stránky

-A A +A