Moje články

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

Ivan a Lynda mířili ulicí Rybalkovou dolů.
"Tady přes tu zídku jsem jednou ožralá přelezla, že si to zkrátim přes Grébovku, ale dole už byly zavřený vrata. Mně se nechtělo vracet, tak jsem se protáhla tou mezerou mezi šprušlema. Ale bylo to teda těsný!"
Ivan neváhal a přelezl zeď. "To musim vyzkoušet!"

Lynda se protáhla jako první. Ivan odpozoroval techniku a začal se cpát do čtyřicenticentimetrové škvíry.
"Au, ty vole, Lyndo, pomoz, já jsem se tu zahák za pinďoura! Nemůžu tam, ani zpátky!"
Lynda chytla Ivana za ruku, trhla a ten vypadl do Vršovic.
"Jauvajs! Nechceš mi ho aspoň pofoukat?"

Ivan si dolil sklenici červeného, naklonil se zpět k notebooku a pokračoval: "Odysseus jim nechal zalít uši voskem, aby neslyšeli zpěv Sirén a on sám se nechal přivázat ke stěžni."

Lynda private to Saša: Jsem si toho Ivana musela mutnout, to se neda.

Saša private to Lynda: O čem mele teď? Já si ho ztlumil, když vysvětloval paralelu mezi Númenorem a Atlantidou.

Jindřich: WC.

Albert private to Fanouš: Posloucháš to?

Fanouš private to Albert: Zltumil jsem ho, když si dal druhýho špeka a otevřel Petišku.

"A Amazonky si nechávaly..."

Lynda private to Saša: Priste ho taky radsi privazem ke stezni.

"Jak strašnou kocovinu jsi měla, když ses rozhodla koupit si tohle auto?" zeptal se Ivan a nenápadně nahlédl na tachometr.
"Buď rád, že se vezeš a můžeš chlastat," odpálkovala ho Lynda. "Cíťa je spolehlivý vozidlo."
Škoda Citigo s kufrem naloženým lahváči supěla do kopce zřejmě jen silou Jindřichovy vůle.
"Lyndo, šlápni na to, mně se chce strašně chcát!" zaskučel již poněkolikáté.
"Benzínka je za 3 kiláky," oznámil Saša.
"Hele petka od Nestea!" zvolal vítězoslavně Jindřich a vzápětí se již ozvalo nezaměnitelné zurčení.
"Jindřichu, ty prase! Ty mi chčiješ v autě?!"
"Se neposer, stačí že je citově nevyrovnanej ten tvůj samochod."

Ivan si objednal dvojitý rum a lihovinu takřka vdechnul. Následně ji notně zalil plzní, ale o mnoho klidněji nevypadal.
"Co se děje, vole?" otázal se Saša.
"Ty vole, ani mi nemluv. Byl jsem předvolán do ředitelny."
Saša mávl na vrchního a otočil rundu.
"Budu si muset s naším Arnoštem vážně promluvit o nutnosti používání diakritiky," pokračoval Ivan.
"Co?" Saša se netvářil příliš chápavě.
"Nedavno se přihlásil do akvaristickýho kroužku a chová rybičky."
"A kvůli tomu jsi musel do školy?"
"Kvůli rybičkám ne, ale ten šulin si předevčírem napsal na facebook, jestli nemá někdo tip, jak se nejlíp zbavit černý rasy."

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

Ivan ztěžka dosedl na židli v předzahrádce a zapálil si startku.
"Co je?" zeptal se Saša. "Vypadáš nasranějš než obvykle."
"Ani mi nemluv, ty vole," vydechl kouř Ivan a objednal si pivo. "Líza začala chodit na jógu. Dneska jsem ji tam vez a ta jejich instruktorka si asi myslí, že sežrala Šalamounovo hovno."
"Do tebe něco hustila?"
"Jo, vole. Prej že si ničim karmu a znečišťuju čakry. Že prej bych se měl nad sebou zamyslet, meditovat, přestat kouřit a pít... Hotová energie Šambaly, ty vole."
"A cos jí na to řek?"
"Že je kráva a evidentně nikdy nepracovala v korporátu."

"To hovado mi odešlo s cigárama!" zvolal Ivan na celý lokál.
"Tak mu zavolej, třeba se ještě vrátí," radil Saša.
"Haló, Jindřichu? Jestli ti to nevadí, tak jsi mi sbalil cíga. Jak jako že potřebuješ stihnout poslední vlak do Ostravy? Cože? To ses posral, ne?"
"Tak co?" zeptala se Lynda.
"Prej jde na vlak a nechá mi je v Šervůdu."
"Co?"
"No prej za pomníkem Jacka Harknesse* je dutej strom. Jelikož nemám co kouřit, jdu tam. Jsem tu za dvacet minut."

"Tak co? Našels mrtvou schránku?"
"Mrtvou schránku udělám z Jindřicha. V tý díře byl akorát bordel a zdechlej drozd."

Sašu vytrhlo z komatu zvonění telefonu.
"Spíš?" ozval se na druhém konci Ivan.
"Ne, vole. Cvičim pozdrav slunci a popíjim u toho odvar z kombuchy," zavrčel Saša "Každopádně teď už nespim."
"A zavez bys mě do špitálu?"
"Co se ti stalo, vole?" zbystřil Saša a zapil ibáč zvětralou kofolou.
"Chlastal jsem s Jindřichem a Fanoušem a ty hovada napadlo udělat sumo zápasy v tom kruhu, co zůstal v trávníku po bazénu."
"Už nic neříkej."

"Pan Mádl?" ozvala se sestra s rentgenovými snímky. "Tak máte zlomený dvě žebra."
"Kokoti zasraný," zaklel Ivan. "To tak! Prej, že jsou lehoučký jako motýlí křidýlka!"

Jiřík do sebe naklopil již šestý rum, který platil Ivan, a zalkal: "Proč já si, do prdele, nemůžu najít normální práci?"
"Počkej, já myslela, že děláš v tom callcentru?" podivila se Lynda.
"A to ti přijde jako normální práce?" opáčil Saša.
Jiřík pokračoval: "Posílám deset životopisů denně a nic."
Ivan chvíli hleděl do telefonu, který pak otočil směrem k Jiřímu.
"Zkusil jsem tě vygooglit. První, co jsem našel, je tvoje profilovka s tuzemákem."
"To je nelegální! To je proti GDPR!" bránil se Jiřík. "Budu žalovat Google, že shraňuje moje citlivý data!"
"Pro začátek bych si zkusila upravit soukromí na Facebooku."

Ivan polkl obsah pohárku a zaržál: "Borovičko, mrcho šedá!"
"Dobrá, čo?" zatetelil se Ľuboš.
"Chutná to jak kerosin," zhodnotil Saša.
"Tak ešte do druhej nohy!" pravil Ľuboš a odešel k baru pro další rundu.
Za chvíli na stole přistál tácek s po okraj plnými decovkami.
"Ty vole, co to je?"
"Vzal som rovno veľké, nech tam nemusím stále chodiť."
"Tak tohle já odmítám vypít," konstatoval Ivan.
"Proč, ty vole?" podivil se Saša. "To máš jedno, jestli vypiješ dvě malý nebo jednu velkou, ne?"
"To teda nemam. Slíbil jsem Líze, že budu pít jenom malý panáky. Takže si dám až příští."

"...to je totiž naprosto zásadní. Dokud se neujasní, jak je to definovaný, tak se vo tom nemá vůbec smysl bavit. Když nemáš daný ty vstupní parametry, tak prostě můžeš bejt v úplně jiný dimenzi a..."
"Jak dlouho už takhle mele?" zeptal se Saša hledě na blábolícího Jiříka.
"Asi tak tři hodiny," odvětila nevzrušeně Lynda. "Začalo to poté, co si dal tu bábovku."
"Jakou bábovku?"
"Tu, co jsem dones z práce. Přinesla ji kolegyně Dušková," přiznal Ivan.
"Co v tom, proboha, bylo?"
"Spíš co bylo na tom. Ozdobila to dobrotou, u který se kolega Machovec dušoval, že jde o moučkovej cukr."

"To pivo chutná jak velbloudí moč," prohlásil Ivan a zapálil si startku.
"Co čekáš od Krušovic, ty vole," poznamenal Saša.
"Já bych šel jinam," navrhl Albert.
"Ale kde jinde bude pivo za dvacet sedm?!" bránil se Jindřich.
"Navrhuju hlasovat," řekl Fanouš. "Kdo je pro to tu zůstat?"
Zvedly se tři ruce, tři zůstaly dole.
"Co blbneš, Lyndo? Dyť jsi říkala, že další krušky dáš už jen v případě smrti žízní!"
"Ty vole, padá mi klenba a nevzala jsem si ortopedický vložky. Takže jakmile se postavim, mam pocit, že mi někdo bodá do paty stovku hřebík. Takže jdu leda na hajzl."

To, jak nám brali míry, si příliš nepamatuji. Živě však vidím, jak nám pak předávali výstroj.
Stáli jsme předpisově nastoupeni a v ústrety nám přicházela řada žen. Každá z nich přinášela balíček šatstva. Ten pak s obřadnou poklonou předala svému vojákovi.
Později jsem zaujatě sledoval lem rukávu. Švy byly naprosto identické, nikdy předtím jsem neviděl tak precizní práci.
"Společnost královských švadlen neuznává nedokonalost," řekl. "Taky je veliká pocta se k nim dostat. Vede je Nilmairë, která se učila ve Valinoru u Míriel Serindë, a její sestry."
"Jak to všechno víš?" podivil jsem se.
"Jednoduše," zasmál se. "Nilmairë je moje matka."

Projížděli okolo nás a byli nádherní. Gil-galadova zbroj se zlatě leskla a bohatě vyšívaný tmavomodrý plášť se lehce vzdouval. Velekrál nebyl uplně vysoký, ale držením těla a výrazem tváře tak působil. Lord Elrond klusal po jeho boku a královská zástava, kterou nesl, se skvěla stříbrem a démanty.
Opřel jsem se o štít a zasněně na ně pohlédl.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se.
"Jaké by to bylo..."
"Jako co?"
"Být tím hrdinou. Tím, o kom budou psát písně."
"Po tom teda netoužím. Ani na den."
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
"A ty bys jako chtěl v tomhle marastu pobíhat bez helmy?!"

Slunce klesalo a odráželo se v zálivu. Posunul jsem si helmu a zahleděl se k západu, kde úzkou cestou z Emyn Beraid sestupovala karavana mezků, kteří sem naváželi bílé kamenné kvádry.
"Nevím, jak tobě, ale mně je zima," řekl.
Poslední zvíře klopýtlo a sedřelo si nohu až na kost.
"Myslíš, že to zvládne?"
"Možná. A kdyby ne, bude holt zase guláš."
"Vsadím se, že napíšou, jak tyto mocné věže vystavěl Velekrál Gil-galad pro přítele Elendila, ale co tu jedly hlídky, to nikde nezmíní."
"Nestěžuj si. Pořád lepší než tuhle ta kaše se slanečkem."
Zadoufal jsem, že to ten mezek nedá.

"To, že tu maj velkej rum za deset, kvituju pozitivně," prohlásil Ivan a hodil do sebe panáka.
Sokolovna se plnila omladinou, jejíž společenský status určoval počet pruhů na teplákovce.
"A teď tu máme song pro Ládíka!" zahlásil místní dýdžej a spustil vypalovačku z období paleolitu.
Na parket se nahrnula skupina pořízků v džízkách, které vévodil chlapec s mocnou dekou na Jágra. Začal sebou divoce zmítat v parodii na epileptický záchvat. A jo, hlavu měl fakt obrovskou.
"Neviděls Jindřicha?" optal se Saša.
"Naposled na dvorku. Vytáh chlapa z tý modrý toiky a prosil ho, ať ho dopraví zpátky do jednadvacátýho století."

„Vypadáš strašně,“ řekl Albus místo pozdravu a rozesmál se.
Gellert se snažil zatvářit dotčeně, pravdou však bylo, že vypadal příšerně. Londýnští bezdomovci by ve srovnání s ním mohli vyrazit do opery.
„Jeden by řekl, že se realitní makléř umaže maximálně inkoustem,“ provokoval Albus.
„Jen se směj. Ten barák stál v bažině. V bažině, Albusi. A to byl začátek. V životě jsem neviděl tolik běhnic v jednom závěsu. Ve sklepě byl… radši nic, zapomeň na to. A pak po mně chtěla, abych jí vyvenčil -“
„Hafoně?“
„Dlaždičouna!“
Albus vyprskl smíchy. Pak se ale docela vážně zeptal: „Dokážeš to prodat?“
„To si piš.“