Moje články

Olympa zaraženě zírala do malého plátěného pytlíku, který jí Hagrid obřadně podal. Bylo v něm deset podivně pokroucených sušenek.
„Agrride, voní to oprravdu dobřře, ale já nevím, bude to stačit jako občerrstvení prro oba? Kdybys řřekl, mohla jsem na ten náš piknik taky něco přřinést…“
„Ale néé, to není na svačinu. To já řek bradavickejm skřítkům a ty nám šecko připravili támdle.“ Hagrid ukázal na veliký strom, v jehož stínu trůnil na červené kárované dece obrovský piknikový koš. „Todle je přeci dárek! Upek sem ti esíčka. Za každý naše rande jedno, abys věděla, že si moje eso. Extra Skvělá Olympa.“

„Pohádku, Rubíku? Tak jo:
Žila, byla jedna princezna. Docela hezká a chytrá. Ale hádavá až běda. Šecko muselo bejt dycky po jejím, a dyž ne, byl kravál. Všici, i její táta král, jí museli voslovovat Výsosti. Takže její méno každej zapomněl, a dyž u toho holka nebyla, říkali jí Hádka…
Pak se do Hádky zamiloval jeden kouzelník. Hádka do něho taky, přestala se hádat, a stala se z ní Pohádka.“
„To je bezva, táto!“
„Jo. Bezva. To pohádky bejvaj. Jako děcko jim klidně můžeš věřit. Ale jako dospělej budeš mít hromadu problémů, dyž nebudeš kromě tý důvěry taky trochu přemejšlet.“

Hagrid starší vyndal z trouby slaný koláč posypaný slaninou, sýrem a spoustou bylinek. Vonělo to, až se Rubíkovi dělalo mdlo. Měl už pořádný hlad. Celé dopoledne pracovali na zahradě, a aby hlava nezahálela, učil ho táta na kuličkách hrachu násobilku.
„Koukej, Rubíku, jak teď budu koláč krájet. Nejprve na dvě co?
„To vim. Půlky.“
„Jo. A dyž každou zase rozpůlim?“
„Čtvrtky přeci.“
„A dyž rozkrojim i ty čtvrtky?“
„Noo… vosminky.“
„Dobrý Rubíku. A víš, co sem tě chtěl tímdle krájením naučit?“
„Jasně, táto! Abych nebyl lakomej, a nesněd víc, než sedum z tech vosminek, protože ty už seš taky hladovej.“

...Ráno vylízt z postele, nakrmit Tesáka, roznýst krmení všem vostatnim mazlíkum, zajít do hradu na snídani, odučit hodiny péče vo kouzelný tvory, nakrmit Tesáka, zajít do hradu na voběd, poklidit vohrady, vobejít pozemky esli je šecko v pořádku, nakrmit Tesáka, zajít do hradu na večeři, zajít na jedno k Prasečí hlavě, vlízt do postele, ráno vylízt z postele, nakrmit Tesáka...
Nebyl to špatnej život ani tehdá. Fakt ne.
Ale pak jednou přiletěl do Bradavic vobrovskej kočár taženej úžasnejma koňma a z něho vystoupila vona. Olympa Maxime.
Vod toho momentu šecko dostalo jinačí grády a už nikdá nebylo nic jako dřív.

„Hermiono, musíš mně poradit. Jakej dárek bych měl Olympě dát k prvnímu výročí našej svatby? Ňákou kytku, to já vim. Ale co dál?“
„Mělo by to být něco takového, aby bylo vidět, že sis dal práci s přemýšlením. Něco, co by vyjadřovalo, jaký jsi. Zároveň něco, co má ráda Olympa. A pokud by ta věc byla i praktická, byl by to bonus navíc.“
Hagrid se rozzářil. „Děkuju! Už vim! Dyť sem přeci napsal knížku Vopravy a doplňky Vobludnýho vobludária!“
Večer Olympa vybalila ze spousty hedvábného papíru útlou knížečku s věnováním:
Šecky ty mazlíky mám rád, ale tebe nejvíc. Tvůj Hagrid

Na podzim vobcházim les a vopravuju šecky krmelce a krmítka, že jo. A kontroluju, esli mám dost krmení pro každou žoužel, co to bude v zimě potřebovat.
Před Vánocema chodim hledat stromky, kerý někde stíněj vostatnim, nebo sou ňák nemocný, ale přitom krásný. Ty sou na výzdobu hradu.
Na jaře zase počítám mladý, co se na pozemkách narodili. Musim vědět vo každym novym zobáčku a čumáčku.
Jo a v létě? Vidíte co je kolem Bradavic luk? Šecky je třeba posíct a seno nasušit na zimu!
Někdy ani nevim, kde mi samejma starostma hlava stojí.
Ale nikde jinde bych bejt nechtěl.

„Hagride, o čem budeme dneska psát? Kde sis něco tak dobře nacvičil, že ti to později šlo jako na drátku?“
„Asi sem nikdá nic nenacvičoval. Mě život do různejch věcí dycky šoupnul rovnou. A já se v tom pak plácal jak oliheň na suchu. Copak ty si někdy něco trénovala?“
„Mockrát. Například taková fanfiction je báječné cvičné hřiště. Po nějaké době získáš odvahu z něj vyjít, a poslat někam do boje dokonce originální povídku.“
„No Regi! To jako že mě jednou ouplně vopustíš!?“
„V žádném případě. K fanfiction a drabblátkům s tebou se budu vždycky ráda vracet. Tak jako domů.“

„Děti, Agrride? Ale já už na to nemám ten sprrávný věk, drrahoušku… Ehm… Ani nevím, jestli bych ještě vůbec mohla… Nemyslela jsem si, že bychom…“
„Ale no tak, holka, nic si z toho nedělej. Kdybysme nemohli mít vlastní prcky, můžem přeci ňáký adoptopo… ech, no, prostě vzít za vlastní, ne? Pamatuješ, jak sme byli tenkrát vyřizovat ty věci pro Brumbála na severu u vobrů? Šak si viděla, kolik tam bylo roztomilejch vopuštěnejch sirotků.“
(Následuje ticho. Dlouhé. Nejdříve konsternované, pak hluboce přemýšlivé, rezignované a nakonec rozhodné.)
„Ano. To jsem oprravdu viděla.
Myslím, drrahý, že jsem svůj pohled na mateřřství prrávě přřehodnotila.“

„Agrridé, když se teď budeme brrát, měli bychom vzájemně znát svůj zdrravotní stav a majetkové poměrry. Nejsem už nejmladší, ale zdrraví mi zaplaťmerrlin slouží.
Jen ten majetek… Bulvárrní časopisy rrůzně spekulují, ale tobě to prrozrradit musím. Pocházím z chudých a prrostých poměrrů.
A to není vše. Byla jsem už dvakrrát vdaná, takže ani ten věneček z pomerrančových květů ti věnem nepřřinesu.“
„Olympo, holka moje zlatá, být tebou, nedělám si hlavu s žádnejma blbostma. Dyť tady kolem Bradavic je kytek dost. A dybys chtěla akorát ty pomerančový, Pomona pro tebe ve skleníku určitě něco vyškrábne, a upleteš si věnec ouplně novej.“

„Jak jsi k němu vlastně přišel, Hagride?"
„Jo, Abe, to bylo tak. Chtěl sem krásný, čistotný a vodvážný zvíře. Tak sem zašel za jednim chovatelem. Von mi nabízel různý mladý, ale mně se líbilo jedno roztomilý akorát vzadu. Jak sem na něho šáh, hned mi voblízlo prst.“
Hagrid se láskyplně zahleděl na psa, který mu soustředěně oslintával ruku.
„No já vim, splet sem se. Žádnej extra úlovek to fakt nebyl. Nejsem na to moc hrdej, šak víš, zvířatům přeci rozumim. Ale už je to tak..."
Něžně pohladil Tesáka po hlavě, vzdychnul a mokrou dlaň s nalepenými chlupy utřel do kalhot.

Obrovský chlapec divoce máchá rukama, králíkárna se kácí, králíčci padají na zem, nohy po nich šlapou, krev z rozdrcených hlaviček se roztéká kolem.
Druhý klučina se třese, pláče a nemůže přestat.
Přibíhá otec.
„Táto, táto… ubohý malý chlupáči… To já ne, to von…“
Hagrid starší mávne hůlkou: „Riddikulus!“
Děsivé Rubíkovo dvojče je pryč, králíkarna zase stojí, ušáci pokojně chroupou mrkev.
„Už je dobře, synku, to byl jenom bubák. Sem si řikal, že se tu někde skovává. Voni se dycky proměněj v něco, z čeho máš nejvěčí strach. Ale ty se bát nemusíš. Seš šikovnej a ničemu živýmu bys nikdá neublížil.“

V malém domku sedí u večeře táta a jeho syn.
Jedenáctiletý chlapec odvazuje velké sově z nožky dopis, otevírá jej a radostně zvedá nad hlavu pergamen se znakem Školy čar a kouzel v Bradavicích. „Mám ho! Tak přece pudu do tej školy!“
„No bodejť! Já to přeci celou dobu povidal, dyť seš celej po mně!“
Oba vyskočí od stolu a prudce se obejmou. Větší zvedne menšího a bláznivě se s ním točí po kuchyni. Nohy poletují vzduchem nebezpečně blízko poličky s porcelánovými hrnky a talíři.
„Rubíku, synku, tak už mě konečně postav na zem, ať si tu zasejc něco nerozbijem…"

Flotila pramiček se odpoutala od břehu. Rubeus Hagrid seděl mezi ostatními prvňáky, nadšený z nových zážitků. Co na tom, že své spolužáky dvakrát převyšoval. Ten rozechvělý úžas cítil stejně jako oni.
A co teprve, když vypluli ze zátočiny a před nimi se zjevil nejkrásnější pohled na světě: Majestátní hrad osvětlený kouzly, zrcadlený v nehybné hladině temného jezera.
Štěbetání dětí rázem ustalo.

Bradavický šafář Rubeus Hagrid se rozhlíží po loďkách plných letošního, stále ještě hlučícího potěru. Tají dech.
Eště chvilku, Eště pár metrů a děcka zase zmlknou.
Teď.
TICHO.
Je to jako dycky. Dneska ouplně stejně jako tehdá před hromadou roků.

„Co? Že nemáte? To nemyslíte vážně, že se letos neurodilo. Nějaká objednávka kolegy Snapea mne nezajímá. Jak je možné, že jste dodal úplně všechno jen jemu?! A hejno těch uštěbetaných opeřenců, kteří vám vyzobali zbytek, to je už naprosto neslýchané!!! Jak mám promerlina živého pracovat? Čím teď probudím své třetí oko?“ Sibylla Trelawneyová spustila nejdříve bojovně a přes rozhořčení dospěla až k zoufalství. „To vám z celého záhonu vážně nezbyla ani makovička?“
Hagrid ji konejšivě poplácal po rameni. „Ale dyť není tak zle, paní profesorko. Cmrndnete si do čaje místo makovýho vodvaru krapet sherry a budete zase věštit jedna radost.“

„Neruš eee… tento… moje kruhy,“ ozvalo se nerudně.
Aberforth, který se chystal postavit na stůl třetí máslový ležák, se překvapeně zarazil. „Co ti přelítlo přes nos?“
„Přemejšlim.“ Hagrid chránil dlaněmi mokrá kolečka, která na stole zůstala po dvou předchozích sklenicích, a mračil se na hostinského.
„O čem?“
„Děsně mě bolí koleno.“
„A to přemýšlíš, jestli zajít za Poppy nebo k Mungovi? Nebo co?“
„Ale néé. Dneska přijede Olympa a já nevim, jak to mám udělat, dyž si nemůžu kleknout.“ Hagrid sáhl do kapsy, vytáhl středně velkou krabičku a otevřel ji. V sametových hnízdečkách tam ležely dva zlaté kroužky poloobří velikosti.

Hagrid si v hospodě u Prasečí hlavy pověsil na věšák spratkový kožich a ztěžka dosedl na židli.
Hostinský Aberforth mu utěrkou ometl stůl a postavil před něj orosený půllitr máslového ležáku. „Dáš si něco k jídlu? Máme výbornou kachnu s červeným zelím a knedlíkem. Je to exotický recept odněkud ze střední Evropy.“
„Né, enom né kachnu. Ti pitomí ptáci už mě stáli takovejch peněz a nervů, že bych si fakt nepošmák.“ Hagrid se zamračil, a na hostinského tázavý výraz se rozpovídal. „Víš, že Tesák poslední dobou ňák moc přibírá na váze, tak sem si řek, že ho musím trochu cvičit. No a psi ze všeho nejrači aportujou, a na hubnutí prej je dobrý plavání. Tak sem zajel na Příčnou. V jednom kšeftě tam měli takovou hračku pro psy, plavací kačenu. Koupil sem ji a šli sme k jezeru, že mu ji budu házet do vody a von mi ji bude nosit…“ Hagrid vzdychnul, napil se a rezignovaně máchnul rukou.
„A co se dělo, nefungovalo to?“ zajímal se Abe.
„Ale jó. Hra se tý potvoře děsně líbila. Nosila mi tu kačenu až do úplnýho zblbnutí. Jenže nakonec si ji někam vodnesla a schovala. Musel sem do Londýna pro novou. A další den to samý. Celej tejden. Koupil sem těch kačen sedum a nic z toho. Nemám ani jednu. Merlin ví, co s nima dělá, dyž se nedaj sežrat.“
Aberforth se poškrábal ve vousech, něco mu v tom vyprávění nesedělo. „A kam si Tesák všechny ty hračky odnesl? To je někam zahrabal, nebo co?“
„Kdo tu mluví vo Tesákovi?“ vyjevil se Hagrid, „ten trouba na celý cirkus koukal zpod stromu, kde se ve stínu vyvaloval a nezhubnul ani vo fous. Šecky ty blbý kachny mi přeci aportovala vobří voliheň a kam je dala, to teda nevim. Pod vodu je rozhodně hledat nepudu.“

Moh sem to eště seřadit podle abecedy, ale myslim, že je to jedno. Naskládal sem to tak, jak mi to pod ruku přišlo. Tak kerý drabblíky se mi teda líbily nejvíc?

Le Système International za Kanálem
co napsala mila_jj, protože kouzelníci počítaj, jak se to v Angliji dělávalo dycky, enom Severus Snape musí just psát vobjednávky po novym způsobu. Jak mám pak vědět, kolik mu mám čeho přinýst?

Strnule vyčkával odchodu studentů
co napsala Sophie, protože to má milej pan profesor za ty svoje vobjednávky!

Razantní razie u Ježibabišky
co napsal Faob, protože je to vo zlý čarodějnici, protože šidit se nemá a protože to je jediný drabble, kerýmu od Faoba rozumim. Enom nevim, kde teda sou Jenda s Mařkou.

Domácí úkol
co napsala Katty, protože se Minerva spletla stejně jako já. No jó, já vim, vona byla tehdá ještě malá. A vlastně se spletla ouplně navopak… Ale to je jedno. Stejně se mi to líbí.

Ryba a host
co napsala Tora, protože maj doma skoro tolik zvířat co já, a protože ta jejich teta byla stejně protivná ropucha jako Umbridgeová, a poslali babu tam, kam patří.

Duchové rozliční
co napsala ioannina, protože šecko, vo čem tam psala, bysem chtěl vochutnat. Už sem se postaral, aby ten seznam dostal Abe, hostinský vod Prasečí hlavy.

Oťáskův slovník poučný
co napsala Martian, protože vona taky vopravuje a doplňuje, co v knížkách chybí, tak jako já, a protože Pajda je pes a ty já mám rád.

Kdo zná správnou odpověď, aneb anketa pro čtenáře DMD
co napsala Arenga, protože já přesně vim, co to je praskaviště. To je místo v Zapovězenym lese, kde se pářej třaskaví skvorejši.

Jdi si tam sám
co napsal Alasdair, protože von bude asi taky hajnej, dyž má tolik příhod se zvířatama, a kočka z tohodle drabblíku je takovej roztomilej mazel.

Ty Bláho!
co napsal Tirik, protože je to tak živě napsaný, že dyž sem to čet, začal se drbat dokonce i tudle Tesák.

„Kdysi sem dělal daleko na severu pro jednoho vědátora, co zkoumal magický tvory. Měl je v klecích a mezi nima taky jednu mladou vobryni. Frídvulfu.
Zamilovali sme se, utekli spolu a bydleli pak v jednej jeskyni. Žilo se nám dobře. Vona celý dny lovila, já se staral vo domácnost. Večer sme si pak dycky povídali… a narodil ses ty.
Vod tý doby sem zase já lovil a vona byla doma. Jenže už po tejdnu prohlásila, že todle nejni nic pro ni a další den prostě vodešla.
No… moh sem si za to nejspíš sám. Neměl sem jí vykládat vo emancipaci.“

Tuto rokli daroval Prvnímu laskavý mocný Hagrid, největší z Dvounohých. Pravil, ať zůstáváme zde, že jen tady budeme v bezpečí před Zlem, které se nachází v kamenných zdech. Po generace jsme tak žili v lásce a svornosti a naše rodina se rozrůstala. První zemřel, nastoupil Druhý…
Jednoho dne však přišel jiný Dvounohý. Mocného Hagrida přemohl, a řekl, že Zlo už v kamenných zdech není. Že je tam naopak mnoho dobré čerstvé a bezbranné potravy. Ale podvedl nás. Nastala strašlivá bitva a mnozí bratři byli krutě zabiti.
Od těch časů už nikomu z Dvounohých nevěříme a svůj bezpečný domov nikdy neopouštíme.