Moje články

„Rozkaz zněl jasně!“, zazněl hlas shora. Nestihl ale říci nic dalšího, protože zdola mu pisklavý hlásek skočil do řeči:
„Neposlouchám pitomé rozkazy!“
Shora se chvíli nic neozývalo, poté zazněl tichý, skoro neslyšný hlas:
„Vy mě máte POSLOUCHAT!!!“
Poslední slovo skoro vykřikl. Postavy dole se zachvěly a zmlkly. Moc dlouhou dobu to ale nevydrželo a po chvíli se znova ozval hlásek:
„Ale vždyť my máme pravdu...“
Hlas seshora chtěl na to něco říct, ale nestihl to. Postavy dole se mezitím už zvedly, seskočily ze šachovnice a odťapkaly si to udivenou společenskou místností.
Ron zvedl svůj pohled k Harrymu a zakroutil hlavou.

"Mohl bys být konečně potichu!"
"Že to říkáš zrovna ty!"
"Když budete zticha oba dva, možná tu bude konečně klid!"
První, nato druhý a pak třetí. Třináct let, deset let a patnáct let. Jednatřicátý den povinné karantény. Rok 2020. Hlasitost veškerých projevů nabývá nečekanou rychlostí. Ustává veškerá práce, prudká výměna názorů končí a začíná nadávání těm ostatních.
"Ty jsi fakt debil!!"
"Takového kreténa jsem ještě neviděl!"
"Že jsem zůstal doma..."
Člověk by řekl, že to nikdy neskončí. Náhle se pokojem rozezvučela hudba. Klidná, příjemná hudba. Všichni ztichli. Z tváří vymizel hněv. A pak začali zpívat.
Neexistuje nic krásnějšího než hudba.

Když jsem udělal zkoušky, sešla se celá má rodina a slavila mé úspěšné přijetí. Na konci všech zábav a oslav mi tatínek dal čokoládu. Načal jsem ji a začal lámat na kousky, pak jsem je rozdělil a řekl jsem bratrovi a sestře, ať si vezmou. Ale nejdříve jsem jim pověděl:
"Počkejte, nejdříve mi musíte slíbit, že mi koupíte hru, kterou si budu přát."
Moji sourozenci se po sobě podívali a řekli mi, ať neříkám blbosti, a zeptali se mě, proč by mi měli dávat nějakou hru.
"Protože já jsem vítěz a tím i král," odpověděl jsem a vypnul jsem hruď.

Rozhlížení bylo naprosto nesmyslné, neboť se na vás chechtali ze všech stran, ať jste šli kamkoli. Smrt byla na cestě a válka byla tu. Chechtání se ozývalo vždycky ze strany nepřítele. I když, kdo je to nepřítel? Jde o to, na jaké straně vlastně jste.

Chechtáky byly zvláštní skupiny vojáků, které uměly tak otevírat pusu, že to přesáhlo jejich obličej, což nepřátele dost vyděsilo. Smáli se tak hlasitě, že ta tlaková vlna vás vyhodila do vesmíru. Navíc všem praskly ušní bubínky, takže všude leželo spoustu krve. Někteří otevřeli pusu tak moc, že pohltila je samé a stala se černou dírou.

Otevřel knihu a zahleděl se do ní. Přísně tajné, stalo na úvodní stránce. Byly tam také znaky. Otočil na další stránku. Věci, které uviděl, byly ohromující.
Bylo tam, jak přeměnit kov ve zlato.
Bylo tam, kde leží nejvzácnější poklady.
Bylo tam, jak správně zpracovat železo.
Jak vyrobit některé zbraně, jako například dvojstranné kopí.
Úplně na konci byl deník samotného krále.
Čaroděje zaujala poslední strana, napsána téměř nečitelně.
Obsadily spodní místnosti, bráníme se, co to de. Ale nepřátel je příliš mnoho. Toto jsou má poslední slova.
Až uslyšíte bubny, utíkejte, co můžete.
Gandalf zavřel knihu.
Zvuk bubnování se ozýval ztichlou místností.

Chvála Hospodinu, jenž vládne na nebi a zemi *
Neboť on je milosrdný
Dobré jsou jeho skutky *
On na nás nezapomíná
Stará se o nás ve chvilkách trápení *
I ve chvilkách radosti
Ochrání tě svými perutěmi *
nemusíš se bát noční hrůzy
I když proti němu půjdou armády nepřátel *
Když se jeho lid vzbouří
Když nepřátelé obklíčí jeho sídlo *
Jako hladoví vlci
Schová své služebníky *
Sám se vydá proti nepřátelům
A když jim řekne své jméno *
Když jim řekne, kdo doopravdy je
Zmocní se jich bázeň *
A oni se před ním rozutečou
Jako zločinec prchá před trestem *
Tak i oni budou utíkat

Píšu pomalu, často zastavuji. Vymýšlím při psaní. Už se těším až to odešlu. Rýmy už sem vymyslel, teď už to jen správně zformulovat.

Jednu sloku mám, jdu na druhou, zbývá mi sedmasedmdesát slov. Rýmuje se to a není to tak špatný. Náhle jsem se přerušil a šel jsem si udělat pití. Při nalévání vody do skleničky mě napadla další sloka. Píšu si ji. Krása, už jen kousek, dvacet osm slov.

Hotovo. Bratr mi to kontroluje. Jsem na sebe pyšný. Text je prý docela dobrý.

Pak mi ale připomněl, že óda je oslavná píseň.
Doprčic!
Některé bonusy by se měly zakázat.

Gandalf hovoří se Stromovousem:
"Slyšel jsi ty nové zprávy?"
"Jaké zprávy?"
"No ty o té falešné identitě."
"Co se stalo?"
"Skupina uruk-haiských velitelů pronikla do Helmova žlebu a všechny tam povraždila."
"Ale to je hrozné!"
"Mezitím ale naše skupina velitelů pronikla v přestrojení do Sarumanovi věže."
"Tak co řešíme?"
"Že jste pozabíjely všechny naše vůdce!"
"Ops..." řekl stromovous a otočil se.
"Kam si jakože myslíš že jdeš!!"
"Já poslal moje přátele do Helmova žlebu, že tam prý mají opravit hradby a nahradit katapulty..."
"Cože!" řekl rozčileně Gandalf.
"Co se děje?"
„Co by se dělo, musíme poprosit Tolkiena o přepis knihy!“

Konečně si to uvědomuji. Jsem jiný. Ve škole nemám žádné kamarády. Nikdo se mnou nechce sedět v lavici. Když si lidé vybírají členy do svého týmu, já zbydu vždycky jako poslední. Ve škole je skupina kluků, která mě otravuje. Nikdo se mě nezastane. Nejsem chytrý. Nejde mi žádný předmět. Učitelky mě většinou nemají rády. Minulý rok tu byla jedna, co na mě byla hodná, ale ta odešla.

Ale mně to nevadí. Vždycky když se uvidím v zrcadle, uvědomím si, že mě Bůh miluje.
Jinak by se na mě nekoukal v podobě zrcadla. Zrcadlo je můj přítel, protože mi dodává odvahu.

Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Ležím nepohnut, držím to v ruce. Kvůli této věci se schovávám.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Nedokáži přestat. Je to tak zajímavé a dobrodružné.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Slyším otevírání dveří, schovávám se pod deku. Mám strach.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Vešla do pokoje. Ani nedutám. Zastavila se. Tiše si mumlá a nejspíš se rozhlíží.
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Prudce vyrazila k mé posteli. Prosím, ať mě nenajde!
Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.
Odhrnula deku, sebrala mi knihu a řekla: "Spát!"
Desátá hodina odbila, lampa zhasla.