Moje články

  • Obrázek uživatele Arenga

    Dobré a špatné zprávy

    Úvodní poznámka: 

    nakonec nesoutěžně, bez bodu

    Přímo navazuje na "Posel dobrých zpráv?" (http://www.sosaci.net/node/32276).

    Mladému Eyssalovi je v tomto drabble 18 let (stejně jako v tom včerejším).

    Ano, vím, zrychlujeme, ale duben si to žádá...

    Drabble: 

    Muž, jehož Eyssal potkal v hostinci, byl dávný hostitel jeho rodičů, po němž dostal jméno. I jemu poskytl pohostinství ve svém domě, přijal jej téměř za člena rodiny. Možná nějak vytušil, že jinou rodinu tady na kontinentu už brzy mít nebude…

    Zpráva o smrti jeho rodičů přišla o měsíc později prostřednictvím císařského zmocněnce. Eyssalovi se zakousla do srdce jako vzteklý pes.
    Hodiny proseděl v zahradě za domem, v ruce žmoulal lístek se stručným vzkazem: Šestnácterka v barvě ametystu, keriakt vody a vztyčeného kopí, máme ji na dosah.

    Byl vychován jako Rifasan, loajální císaři. Předsevzal si, že úkol svých rodičů dokončí.

    Závěrečná poznámka: 

    Tak snad aspoň odpověď na některé otázky...

    Šestnácterka je termín označující velikost knihy, v níž každá složka vzniká přeložením archu papíru (v tomto případě pergamenu) na 16 listů. Šestnácterky jsou tedy knihy spíše menšího formátu, tato konkrétní má velikost 18 x 10 cm. Šeříkový rukopis, který Leokastis a Avani získali jako první, je osmerka, v níž mají složky po osmi listech. Osmerky jsou tedy logicky větší než šestnácterky, konkrétně šeříkový rukopis je velký 28 x 18 cm. (Ale oni to v centimetrech samozřejmě neměří, to jen tak pro lepší představu).

  • Obrázek uživatele Arenga

    Posel dobrých zpráv?

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Navazuje volně na "Jistot bylo málo" (http://www.sosaci.net/node/32060).

    Drabble: 

    “Okovej mi koně,” požádal mladý muž plešatějícího kováře. “Zadek. Ať podkovy dobře sedí!”
    Kovář zachytil minci, úslužně se uklonil.
    Mladík se zatím vydal do nedaleké krčmy. V tuto dobu tam bylo skoro prázdno, jen u zadního stolu seděl vousatý muž s tetováním nad levým okem. Tady v Kar-galhadu to nebylo nic neobvyklého.
    Dovolil se, jestli si může přisednout.
    Vousáč kývl, neřekl nic.
    Mladý muž si objednal černé pivo. “Maniela. Mentis,” zvedl korbel do výše očí.
    Vousáč se pousmál. Minulost. Budoucnost. To bylo smluvené heslo. “Ty jsi Eyssal. Poznal jsem tě, jak jsi vešel. Jsi podobný otci. Mám pro tebe zprávu.”

    Závěrečná poznámka: 

    S vousáčem tetovaným nad okem jsme se už setkali, byť nebyl takto popsán. Bylo to tady: http://www.sosaci.net/node/29851; http://www.sosaci.net/node/29966; http://www.sosaci.net/node/30119.

    P.S. Slovník spisovného jazyka českého praví toto: zadek, -dku m. (6. mn. -dcích) ... zeměd. (u koně) zadní nohy: okovat koně na z. (viz http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=zadek)

  • Obrázek uživatele Arenga

    Sedavá synonyma

    Úvodní poznámka: 

    Dnes bez dlouhých úvodů: nejmladší ze sester Krásových, Hanička, je v první třídě.

    Drabble věnováno Toře.

    Praha, 1910

    Drabble: 

    Hanička drží břidlicovou tabulku, dosud neobratnou ručkou krouží písmeno A.
    Tentokrát na ni dohlíží šestnáctiletá Antonie. Dohlíží však jen jedním okem, učí se španělská slovíčka.
    “Toni,” osloví ji Hanička. “Vyprávěla ti babička Krásová, jak jí její tatínek jednou chtěl dát výprask? Ona si dala na sedínku tabulku a ona pak praskla.”
    “Rabera…” opakuje si sestra tiše. “Cože? Babička Krásová praskla?”
    Hanička se zachichotá. “Tabulka přece! Toni, proč se vlastně říká zadečku sedínka?”
    “Nedělej hloupou, na čem sedíš? Co?”
    “Na židli.”
    Pousměje se. “Sedíš na zadku, moje milá. Na prdýlce. Ale běda, jestli mamičce prozradíš, že jsem tě tohle slovo naučila!”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Pomáhat tatínkovi

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Souvisí s "Vzdělání jen pro někoho" (http://www.sosaci.net/node/29313). Doramo je v tomto drabble už několik let po promoci (studovala literaturu a jazyky), kromě toho, že překládá, také svému otci pomáhá v jeho advokátní kanceláři.

    Praha, cca 1920

    Drabble: 

    Doramo nahlédne do kanceláře. “Tatínku, přišel ten pán, co chce obhajovat kvůli obvinění z daňového podvodu.”
    Doktor Krása zvedne hlavu od spisů. “Úplně jsem zapomněl hlídat čas. Dorinko, buď tak hodná, pojď se mnou. Rád bych, abys mi zapisovala.”
    Žádost ji nepřekvapí, podobně pomáhá tatínkovi často.
    Uvedou hosta do salonku vedle kanceláře. Doramo zapisuje, občas se na klienta pozorně zadívá.

    “Ten člověk je… takový zvláštní,” konstatuje otec, když klient odejde. “Co o něm soudíš ty?” Zarazí se. “Jsi celá bledá. Potřebuješ čaj?”
    Vděčně přikývne.
    “Kdyby jen daňové podvody,” řekne potom stručně. “Nedávno si nechal vyplatit životní pojistku za zemřelou ženu…”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Jistot bylo málo

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na "Kudy vede cesta?" (http://www.sosaci.net/node/31986).

    Drabble: 

    Rozhodli se žít, jak nejlépe to půjde.
    Pro začátek se usadili v jednom z menších relemarských přístavů.
    Leokastis byl kromě jiného zručným šperkařem, malá dílna nevynášela moc, ale uživit se tím dalo i při zaplacení povinné taxy místnímu cechu.
    Synovi, který se narodil koncem jara, dali jméno Eyssal.

    Pro jistotu se několikrát stěhovali, léta chlapcova dětství byla nicméně docela klidná a šťastná.

    Eyssal věděl, odkud rodiče pocházejí. Stejně jako oni byl Rifasanem v exilu.
    Ale teprve když mu bylo jedenáct a museli narychlo utíkat z města - zůstali za nimi dva mrtví, najatí vrazi, zabití Leokastisovou dýkou - řekli mu úplně všechno.

    Závěrečná poznámka: 

    Nejdřív jsem se tématu zhrozila, ale nakonec to docela šlo. Takže jsme trochu poskočili v čase (což bylo ale pořád v plánu).

  • Obrázek uživatele Arenga

    Sladká Paříž

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    UPOZORNĚNÍ: tentorkát je to 15+

    Volně navazuje na "Na lavičce v Jardin de Tuileries" (http://www.sosaci.net/node/30523) a na "Návrat domů" (http://www.sosaci.net/node/30713).

    Paříž, 1921

    Drabble: 

    Dech se zrychloval.
    “Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
    Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
    Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.

    Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
    Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
    “Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
    Usmál se. “Zazpíváš mi?”
    Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
    Známý šanson, možná tuctový.
    Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
    Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

    Závěrečná poznámka: 

    Počitadlo ukazuje 99, ale větu "Je t'aime." počítám jako tři slova. Ne, že by na tom nějak extra záleželo, když je to bez bodu - ale tak pro pořádek ;-)

  • Obrázek uživatele Arenga

    Kudy vede cesta?

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Keriakt" (http://www.sosaci.net/node/31838), případně též na "Umění, které se dědí s krví" (http://www.sosaci.net/node/31916).

    Drabble: 

    Leostie, Afénie, Elechondie, Tabitán, Relemaris… Byla by to zajímavá, malebná slova, kdyby je mohli jen číst na mapě a ukazovat si, k jaké zemi náleží. Ve skutečnosti znamenala prach cest, déšť a vedro, stálé hledání a stálou nejistotu, zda je jim někdo v patách. Naučili se jazyky zemí, jimiž cestovali, snažili se co nejvíce splynout s místním obyvatelstvem. Někde zůstali měsíce, jinde týdny či pouze dny.
    “Chtěla bych mít znovu domov,” řekla jednoho dne Avani.
    Mlčel. Nouzí nestrádali, uměl vydělat peníze, ale… Osm let na cestách bylo dlouhých jako století.
    Vzala jej za ruku. “Budeme mít dítě, Leokastisi. Potřebujeme domov.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Milovaná sestra, drahá babička

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Dnes se vracíme ke Karlovi, volně navazuje na "Návrat domů" (http://www.sosaci.net/node/30713), tam i odkazy na další související.

    Praha, podzim 1921

    Drabble: 

    Babička upila čaje. “Kdy příště pojedeš do Paříže, mon chéri?”
    “Patnáctého. Šéf mi chce ukázat nové vzorky hedvábí,” odvětil, nic zlého netuše.
    “Co kdybys mne vzal tentokrát s sebou?” zaškemrala nejmladší sestra.
    V Karlovi hrklo. Jezdil do Paříže už přes rok, čím se kromě obchodu zabývá, dokázal dokonale utajit. Byť byly sestry všetečné až hrůza! “To nejde, Haničko.” S úsměvem si před ní rychle zablokoval mysl. Nic, nic, nic, ticho po pěšině, ticho a bílo…
    “Mais non!” rozzářila se babička. “Je ostuda, že jsi v Paříži dosud nebyla! Pojedeme s Karlem obě!”
    Zaklel by, kdyby u toho nebyly ony dvě…

    Závěrečná poznámka: 

    "Mais non!" znamená francouzsky "Ale ne!" Babička je totiž rodilá Francouzka :-)

  • Obrázek uživatele Arenga

    Umění, které se dědí s krví

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu - téma jsem nestíhala v řádném termínu a bodované jsem vložila do nedělního bonusu - nebodované ale nechám tady, abych nemátla ty, co bonus bodují. :-)

    Navazuje na "Keriakt" (http://www.sosaci.net/node/31838).
    Co je keriakt bylo vysvětleno v drabble "Stále ve tmě - či o kousek blíž?" (http://www.sosaci.net/node/30680).

    Drabble: 

    Avani se v následujících týdnech často dotýkala slepotisku, přemýšlela.
    Vítr a dva meče… Jeden správně, druhý obrácený. Dokud nebudou mít další část složeného keriaktu, význam pochopit nedokáže.
    Vzpomínala také na svého otce. Byl keriados, stejně jako strýc Caradoc, stejně jako její dva bratři. Ona sama… ačkoli umění kerantum neovládala, dokázala neomylně vycítit jeho stopy. V žilách jí totiž proudila keriadonská krev - krev nesoucí nadání. V jejím rodě to bylo vzdušné a vodní kerantum. Pokud tedy strýc vytvořil složený keriakt - čímž si byla naprosto jistá - a jedna jeho část nesla znak pro vítr, ta druhá určitě musí nést znak pro vodu!

    Závěrečná poznámka: 

    Pro vysvětlení:
    Kerantum je ve své podstě magie, akorát se v příslušném prostředí nazývá jinak.
    Keriados je pak ten, kdo toto umění ovládá. Jiným slovem bychom mohli říct, že čaroděj (ale tomu se osobně vyhýbám).

  • Obrázek uživatele Arenga

    Keriakt

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na "Pouhý krůček od obratu k dobrému" (http://www.sosaci.net/node/31659).

    Drabble: 

    Leokastise šokovalo, že jim baronův bratr knihu jen tak dal.
    Šlo o svazek osmerkového formátu, v měkké kožené vazbě, na deskách slepotisk: v kruhu vepsané aktalanové znaky - velmi starobylá forma.
    “Vítr a meče,” řekl zamyšleně. “Jeden správně, druhý obrácený. Co to znamená?”
    Avani přejela po keriaktu špičkami prstů. “Není celý,” hlesla.
    “Cože!?”
    “Je němý. Neúplný. Strýc… musel vytvořit složený keriakt.”
    Jako by dostal pěstí do žaludku. Existoval ještě další rukopis???
    “Nepochybně,” kývla, slzy na krajíčku. “Navíc… pro tenhle měl přijít někdo jiný. On si nás s nimi spletl. Až to zjistí… půjdou po nás. Musíme se schovat. Být naprosto nenápadní!”

    Závěrečná poznámka: 

    Pokud by nebylo dostatečně zřetelné téma:
    1) Keriakt je němý, tichý, nejsou z něj schopní nic vyčíst.
    2) Existuje další kniha, o níž bylo dosud ticho po pěšině, vůbec o ní netušili. (*)
    3) Leokastis a Avani se od nynějška musejí schovávat, zamést za sebou stopy, být tiší a nenápadní, pokud možno předstírat, že vůbec neexistují.

    (*) Tohle mám rozmyšlené od začátku, nefrkla jsem to tam pouze proto, abych byla v tématu ;-)

  • Obrázek uživatele Arenga

    Muži to v téhle rodině nemají jednoduché…

    Úvodní poznámka: 

    Nahrazuji téma č. 19 - Dcera svého otce

    JUDr. Norbert Krása je otcem Leopoldiny a jejích sester (a Karlovým samozřejmě taky).
    V druhé části souvisí s "Teď už bude všechno dobré" (http://www.sosaci.net/node/31737). A také s "Noční rozhovor" (http://www.sosaci.net/node/30981).

    Drabble: 

    Než se Norbert Krása oženil, vzal si jej budoucí tchán stranou.
    “Moje dcery nejsou obyčejná děvčata,” začal zdánlivě prostou větou.
    “Toho jsem si vědom,” odvětil Norbert zdvořile.
    Leopold Treschl si lehce zakroutil svůj majestátní knír. “Opravdu, mladý muži? Obě jsou hodná děvčata, dobře vychovaná, to říkám se vší skromností. Ale… jak bych vám to jenom…”
    “Paulína mi všechno řekla,” vysvobodil jej z rozpaků Norbert.
    Treschlovi se viditelně ulevilo. “Mají to po matce,” konstatoval. “Ne po mně! Občas to není jednoduché. To poznáte sám.”

    O dvaatřicet let později bude Norbert váhat, zda nemá podobný rozhovor pro jistotu zapříst s Tadeášem Světlickým…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Tryzna za tovarem zneužitým

    Fandom: 
    Drabble: 

    Koupila jsem vás plna optimismu, v naději, že budete mé dceři sloužit alespoň rok. Žel, opustily jste nás záhy, v rozkvětu své mladosti. Zjevně zraněny nešetrným zacházením, nebyly jste užívány k tomu, k čemu jste byly vyrobeny. Tak to stálo ve vyjádření k reklamaci, takže to musí být pravda!
    Byly jste s námi tak krátce… Nebyla to samozřejmě vaše chyba! Tolik mne mrzí, že jsem se o tom odvážila pochybovat. Dcera, jaká hrůza, chodila ve vás, růžové tenisky, místo aby vaši krásu jen tiše zrakem svým obdivovala.
    Buďte sbohem! Ve vašem obchodě domovském nekoupím však již ani tkaničky do bot…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Teď už bude všechno dobré

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu

    Dnes z pohledu Tadeáše Světlického, nápadníka Leopoldiny Krásové. Co se stalo ve Žlutých lázních viz zde (http://www.sosaci.net/node/28770 - tam též odkazy na předcházející).
    Drabble "Taková příjemná závist" (http://www.sosaci.net/node/31350) následuje po tomto, případně je více méně paralelní.

    Praha, 1921

    Drabble: 

    Válka na něm zanechala stopy. Zdánlivě nesmazatelné. Hluboké netělesné rány, které se hojily dlouho. Pokud vůbec.
    Mnohokrát uvažoval, že kdyby ho Poldýna ve Žlutých lázních neoslovila jako první, sám by si netroufl. Byl příliš deformovaný vojenskými léty, než aby po návratu domů dokázal navázat na předchozí, relativně bezstarostný život. Přistihl se dokonce při myšlence, že vlastně už skoro nedokázal vnímat krásy kolem sebe.
    Její úsměvy a prostá radost ze života jako by v něm něco lámaly, jako by sama Leopoldina dokázala svou láskou rozehřívat všechno, co v jeho nitru málem zmrzlo na kost.
    S Poldýnou po boku bude život úžasný!

  • Obrázek uživatele Arenga

    Pouhý krůček od obratu k dobrému

    Úvodní poznámka: 

    Přímo navazuje na drabble "Beraní zápasy" (http://www.sosaci.net/node/31629).

    Drabble: 

    Měli všechno připravené.
    Pronajatý pokoj jen kousek od arény s beraními zápasy, kam mohli svého zajatce odvést a řádně si jej vyzpovídat.
    Baronův bratr se nebránil.
    “Vy jste ti rifasané,” řekl klidně, když dveře zaklaply. Dokonce se na Avani usmál.
    “Jsme,” odvětila prostě.
    “Tu šarádu jste si mohli odpustit. I když aspoň byla zábava. Čekal jsem vás už dávno,” dodal skoro vesele.
    Mrkla na Leokastise, ať nechá mluvit jen ji. “Omlouváme se. Nevyzpytatelné zdržení.”
    “Máte kůži?”
    Znovu rychlá výměna pohledů, pak Leokastis vytáhl kousek na šeříkovo obarvené kůže, který našli v Caradocově domě. “Samozřejmě.”
    Srdce mu tlouklo rozpínající se nadějí…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Beraní zápasy

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Navazuje na "Co se Avani a Leokastis dozvěděli od knihaře?" (http://www.sosaci.net/node/31360).

    Drabble: 

    V Rifasu něco nevídaného, v Palfiatském baronátu běžné povyražení všech společenských vrstev.
    Avani to přišlo barbarské, Leokastis shledával tuto kratochvíli přinejmenším pozoruhodnou. V Nimisallské městské aréně měli každopádně skvělou příležitost dostat se k muži, který snad něco věděl o keriaktu.

    “Shoď ho! Shoď ho!” řvalo publikum jako pominuté. Dva berani, rohy zaklesnuté, se přetlačovali na rozdupaném písku.
    “Tamhle!” špitla Avani. “To je on! Pospěš, teď si nikdo nevšimne.”
    Jeden beran padl, polovina arény ryčela, sázkaři vypláceli výhry.
    “Pojďte s námi,” sykl Leokastis do ucha muži na kraji jedné z tribun, dýka, jejíž špicí mu zatlačil na záda, dodala slovům váhu.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Beran, skopec a Hammerfleisch

    Úvodní poznámka: 

    Haně Krásové je šest let a chodí do první třídy, její nejstarší sestra Cosette, dvacetiletá, je již absolventkou učitelského ústavu a momentálně končí první rok povinné tříleté praxe, aby se mohla stát učitelkou na měšťanské škole. Je nabíledni, že matka nejstarší dceru čas od času pověří, aby se s mladšími sourozenci učila.

    Praha, 1910

    Drabble: 

    “Mládě od ovce?” zkouší Cosette nejmladší sestru.
    “Jehňátko.”
    “Výborně. Tatínek jehňátka?”
    “Beránek.” Holčička se zarazí. “Proč maminka kupuje skopové a ne beránčí?”
    “Skopec je… trochu jiný beran,” snaží se o vysvětlení Cosette. “Není tatínek od jehňátek, ale chová se jenom na maso.” Raději přejde do bezpečnějších, jazykových, vod, šestileté přece nemůže vysvětlovat, co je kastrace! “Francouzsky je skopec le mouton, beran…
    “Le bélier!” vystřelí okamžitě Hanička.
    “Správně! České slovo skopec pochází z německého der Schöps.”
    “Takže to nemá nic společného s kopcem?”
    “Nemá. Skopové maso je německy také Hammelfleisch. Neplést s Hammerfleisch. To by ti řezník neprodal,” usměje se Cosette.

    Závěrečná poznámka: 

    Der Hammer je německy kladivo, buchar nebo železárna.
    Cosette jinak samozřejmě ví, že skopové není jen maso ze skopců, ale všeobecne maso z dospělých ovcí.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Co se Avani a Leokastis dozvěděli od knihaře?

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Přímo navazuje na "Setkání cestou do Volovce" (http://www.sosaci.net/node/31206)

    Drabble: 

    Byl to první velký úspěch po bezmála třech letech.
    Konečně věděli, co hledají! Knihu širokou dlaň, vysokou půl druhé. Starší rukopis, jehož původní vazba byla šetrně odstraněna, knihař jej pak vyvázal do šeříkově obarvené kůže, navíc způsobem, který se v dnešní době již prakticky neužíval. Ovládali jej prý pouze ti, v jejichž rodinách se řemeslo dědilo.
    Knihař byl bohužel negramotný, ani nevěděl, jakým písmem byl rukopis napsán. Nejspíš to nevadilo. Vnější podoba představovala dostatečné vodítko, keriakt navíc Caradoc musel zhotovit až posléze - určitě jej umístil na desky.
    Také se dozvěděli, kde by knihu snad mohli najít: museli zpátky do Nimisally.

    Závěrečná poznámka: 

    Doufám, že je to aspoň trochu srozumitelné, dneska jsem musela krátit přímo brutálně. Nimisalla nebyla dosud přímo jmenována, je to hlavní město Palfiatského baronátu (L. + A. tam byli v tomto drabble: http://www.sosaci.net/node/30447), ono město, jehož jméno v rifasštině znamená "opevnění z písku".

  • Obrázek uživatele Arenga

    Taková příjemná závist

    Úvodní poznámka: 

    Souvisí s "Noční rozhovor" (http://www.sosaci.net/node/30981).

    Praha, 1921

    Drabble: 

    Bratři z Legií Tadeášovi nevěstu docela nepokrytě záviděli.
    “Uděláš terno!” poplácal jej po rameni Houska. “Děvče z bohaté rodiny. Můžeš počítat se slušným věnem.”
    Věno se samozřejmě hodilo - ačkoli Tadeáš nemajetný nebyl: měl skromné úspory, nedávno navíc dědil po strýci. Pro peníze si Poldýnu každopádně nebral.
    “Jasně, věno,” ozval se Jirsa. “A viděls ji, Františku?”
    “Viděl. Krasavice!”
    “Právě. Bohatá a ještě tak fešná.” Jirsa upil piva. “Má to někdo štěstí!”
    “A ta postava, pánové!” přisadil si Caletka.
    “Tak prr, Tondo!” usměrnil jej Tadeáš. Doopravdy se však nezlobil. Věděl, že jeho nastávající je výjimečná.
    Jak neobyčejná je doopravdy, však zatím netušil…

    Závěrečná poznámka: 

    Takže jak vidno, neřekla mu to.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Když dochází čaj

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu

    Dnešní drabble je zase taková momentka, tentokrát válečná - a konečně se dostávám k tomu, proč ten čaj. Jak již bylo mnohokrát naznačeno, ženy z Krásovy rodiny - či spíš z rodiny paní Paulíny, protože se to týká i její matky (třeba tady - “Vliv babičky Treschlové” /http://www.sosaci.net/node/29816/) - mají určité zvláštní schopnosti. Jelikož nic není zadarmo, pokud tyto schopnosti používají, bere jim to adekvátní množství energie. Právě černý čaj, hodně oslazený, ale bez mléka či citronu, jim pomáhá tzv. “dobít baterky”.

    Praha, 1917

    Drabble: 

    Hana, bledá a zjevně unavená, nakrčí nos. “To se nedá pít!”
    Paulína Krásová vzhlédne od šití. “Buď ráda, že máme vůbec nějaký čaj. Je válka, drahoušku.”
    Při posledním slově se dospívající slečna podívá na strop.
    Její matce to neunikne. “Nebuď drzá,” napomene ji, byť vlídně.
    “Nejsem drzá! Ale tohle, vždyť to chutná jako výluh z bodláčí a kopřiv. A cukru jen taková špetička!” Její hlas zní skoro plačtivě.
    Paulína vstane, pohladí ji, přivine k sobě. “Je válka, Haničko,” připomene znovu. “Já vím, že bys dneska ten čaj potřebovala. A hodně cukru. Ale zkrátka nemáme nic lepšího než tuhle podřadnou kvalitu.”

    Závěrečná poznámka: 

    Co Hana dělala, že potřebuje čaj? Přiznám se, že zatím nevím. Ale tentorkát rozhodně nebylo šmírování sester - v tom bude něco vážnějšího...

  • Obrázek uživatele Arenga

    Setkání cestou do Volovce

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na "Druhá návštěva u knihaře" (http://www.sosaci.net/node/31110).

    Drabble: 

    Cesta do Volovce byla prašná, z jedné strany bodláky, z druhé křoviny a nevysoký les.
    “Rychle schovat!” sykla Avani. “Máme štěstí. Jde nám naproti!”
    Leokastis se za nízkým křovím přikrčil. Knihař, vracející se domů z návštěvy u švagra, je snad nezahlédl.
    Trochu se motal, zjevně připitý.
    Když po něm Leokastis zezadu skočil, jenom hekl. Jednu ránu pěstí dostal za to, že jim lhal, další, aby si lhaní protentokrát rozmyslel.
    Nejdřív cosi blekotal, nakonec však pověděl všechno. Aspoň se dušoval, v alkoholovém opojení lítostivý, že nic víc neví.
    Zabíjet ho nechtěli. Jen mu dali roubík, svázali a nechali ležet v bodláčí.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Úvahy nad cestopisem

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Dnes lehká konverzační momentka s Doramo a Toninkou - věnováno KattyV.

    Přímo nesouvisí s ničím předešlým ani na nic nenavazuje, přesto možná nejdřív doporučím tohle drabble, pokud jste ho ještě nečetli: drabble o Antonii Louise Krásové - Vzor hodný následování (http://www.sosaci.net/node/30076)

    Praha, cca 1910

    Drabble: 

    “Někdy bych ráda ochutnala tučňáka,” ozvala se mladší sestra.
    Doramo se málem udusila čajem. “Toni! Jak tě taková hloupost napadla?”
    “V tomhle cestopise - moc zajímavém, mimochodem - píší, že James Cook jedl při své plavbě tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob.”
    “Fuj.”
    “Proč fuj, prosím tě? Chápeš, jak to musí být nechutné jíst neustále nasolené maso.”
    “Je nechutné jíst tučňáky. Viděla jsem ilustrace, jsou roztomilí.”
    “Králíky taky jíš. A taky jsou roztomilí. Někdy bych se tam vážně chtěla podívat. Jak takový tučňák asi chutná, co myslíš?”
    “Naložený nebo smažený?”
    Hodila po ní polštář. “Ještě si ze mně dělej legraci!”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Druhá návštěva u knihaře

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na "Ráno v zájezdním hostinci" (http://www.sosaci.net/node/30985).

    Drabble: 

    “Nejni tady,” tvrdila knihařova žena, korpulentní osůbka v tmavých šatech s bílou zástěrou.
    “Kde je?” naléhal Leokastis.
    “Odjel.” Manželova nepřítomnost jí zjevně způsobovala dobrou náladu. “Za švígrem do Volovce, prej se o něčem poradit. Ale určitě spolu prostě zachlastají, jako dycky. Aspoň bude pár dnů pokoj,” zasmála se, až jí tučné tváře poskočily. “Je to morous pro zlost!”
    “Nemáte to jednoduché,” soucítila Avani. “Nevzpomněla byste si náhodou na jednoho jeho zákazníka?” Zběžně popsala Caradoca.
    “To víte, že se pamatuju,” odvětila rozšafně. “Pár let to bude. Přišel eště s jedním. Prej že bratr palfiatskýho barona. Nevím teda. Já mu moc nevěřila!”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Ráno v zájezdním hostinci

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na drabble "Pátrání po knize s Keriaktem" (http://www.sosaci.net/node/30818)

    Drabble: 

    Když se toho rána probudil a Avani byla pryč, zpanikařil.
    Opustila ho? Vrátila se zpátky do Rifasu?
    Ona by přece mohla… On ne - ale ona by mohla!
    Strnule zíral před sebe. Opustila ho?!

    “Pochybuješ o mně?” ozval se hlas ode dveří. “To mne mrzí, Leokastisi. Možná bych se opravdu měla vrátit do Rifasu.”
    Skokem byl u ní, objal ji. “Bál jsem se!” špitl. “Odpusť! Kde jsi byla?”
    “U místního koželuha. Knihařský mistr podle všeho lhal, můj drahý. Anebo ztrácí paměť. Jsou to bez pár měsíců tři roky, co tady Caradoc byl.”
    “Musíme k němu znovu,” rozhodl.
    Přitakala. “Jinou stopu nemáme.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Noční rozhovor

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Odehrává se během návštěvy u babičky Treschlové, kde Cosette s Leopoldinou přespí s v hostinském pokoji. Doma sdílí Poldýna jednu ložnici s nejmladší Hanou, Cosette s Doramo a Antonií Louisou.

    Praha, prosinec 1920

    Drabble: 

    Cosette: Poldýno, spíš?
    (zašustění peřin)
    Leopoldina: Ne.
    Cosette: Už jsi mu to řekla?
    Leopoldina: Tadeášovi?
    Cosette: Tadeášovi. Mluvila jsem o něm s tatínkem.
    Leopoldina: A jeje!
    Cosette (tiše se zasměje) : Zamlouvá se mu, neboj. Prý vypadá jako solidní a čestný člověk.
    Leopoldina: To se mi ulevilo, se mnou o něm moc nemluvil. Jen mamička.
    Cosette: Co ti pověděla?
    Leopoldina: Že už je to vážná známost a měla bych mu všechno říct.
    Cosette: Řeklas?
    Leopoldina: Neřekla. A neřeknu.
    Cosette (váhavě) : Je rozumné nechat ho v temnotě nevědomosti?
    Leopoldina (odsekne) : Nechci, aby věděl, že umím nahlížet lidem do hlavy. Nemusí to vědět!

  • Obrázek uživatele Arenga

    V boji za císaře pána

    Úvodní poznámka: 

    Upozorňuji, že dneska to bude trochu drsnější, aneb vracíme se ke Karlovi na frontě. Volně předchází drabble "Večer před útokem" (http://www.sosaci.net/node/29406). Souvisí také s drabble "Památka na vojenská léta" (http://www.sosaci.net/node/28957).

    Italská fronta, červenec 1918

    Drabble: 

    Děla duněla, štěkaly výstřely.
    Karel běžel vpřed, srdce sešněrované hrůzou.
    Těsně vedle něj se zhroutil Gustav Pýcha, kamarád z reálky.
    Zastavil, aby mu pomohl.
    Rána.
    Nebe potemnělo.
    Později mu řeknou, že bouchl granát.
    On sám si uvědomoval pouze to, že leží na břiše, tvář napůl v hlíně, na něm kdosi či cosi, spíš kdosi - to, co mu stékalo za krk, byla asi krev. Nemohl se hnout, nemohl křičet, bojoval o dech a cítil tupou prázdnotu, snad předzvěst vlastní smrti.
    Jak dlouho to trvalo, nevěděl.
    O vědomí jej připravila až ostrá bolest v lýtku.
    Jako kdyby do něj někdo vrazil nůž…

    Závěrečná poznámka: 

    Karel se probere až v lazaretu, vzhledem ke svému zranění a jeho léčbě, která si vyžádá několik měsíců, se na frontu již nevrátí. Díky tomu, že byl v lazaretu, se po konci války ovšem celkem rychle mohl vrátit domů, do Prahy přijel už na Tři krále 1919 (viz http://silenesuple.blog.cz/1712/prosincove-plneni-slibu-vanoce-1918), vojáci, kteří se dostali do italských zajateckých táborů, se z války vraceli mnohem později.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Pátrání po knize s keriaktem

    Úvodní poznámka: 

    bez nároku na bod

    Navazuje na "Stále ve tmě - či o kousek blíž?" (http://www.sosaci.net/node/30680)

    Drabble: 

    Byli si prakticky jistí, že hledají knihu. Neobyklou.
    Jenže kde začít?
    Usnesli se, že se musejí vrátit zpátky.
    Jít po vlastních stopách, tak, jak pronásledovali Caradoca. Vrátit se na místa, kde byl, pokusit se najít knihaře, který tu knihu vázal. Nebo knihkupce, který ji Caradocovi prodal - jak totiž upozornila Avani, keriakt nemusel být vetknut pouze do nového svazku.

    Vousatý muž v pracovní zástěře převracel v prstech kus šeříkově obarvené kůže. Zavrtěl hlavou. Pak ten odřezek znovu převrátil. “Nevím. Nevzpomínám si.” Proklatě! Co komu jenom udělal, že k němu tihle dva přišli? Nebyli to nakonec právě ti, před nimiž byl varován?

  • Obrázek uživatele Arenga

    Zaskočit si pro pár rozinek

    Úvodní poznámka: 

    Praha, říjen 1920

    Drabble: 

    Nad dveřmi cinklo.
    “Dobrý den,” pozdravila dívka s nevinnýma modrýma očima.
    Majitelka hokynářství ji odhadovala tak na šestnáct. “Dobrý den, slečinko, copak vám můžu nabídnout?”
    “Prosila bych rozinky. Deset deka, prosím.”
    Navážila, zabalila.
    Dívenka zaplatila a slušně se rozloučila.

    Hana Krásová sezobla dvě rozinky hned za rohem. Byla zklamaná. Doufala, že uvidí toho legionáře, co se do něj zakoukala Poldýna. Tedy, ne, že by jí sestra pověděla, že má jeho matka v téhle ulici hokynářství, vlastně jí ani neřekla, že existuje nějaký legionář… Potutelně se usmála. Nevadí, zkusí to někdy příště. Jednou ho uvidí - a pak si ho pořádně prohlédne.

    Závěrečná poznámka: 

    Vysvětlení souvislostí tentokrát atypicky na konci.
    O seznámení Leopoldiny s Tadeášem byly drabble Žluté lázně I-III (III - http://www.sosaci.net/node/28770 s odkazy na předchozí).
    Hana Krásová, nejmladší ze sester, se objevila v drabble "Drobné svízele sdíleného pokoje" (http://www.sosaci.net/node/29929) - které je ovšem v časové souslednosti až za tímto dnešním.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Návrat domů

    Úvodní poznámka: 

    bez nároku na bod

    Volně navazuje na "Na lavičce v Jardin de Tuileries" (http://www.sosaci.net/node/30523). Kdo je pan Beauchamp a co dělá Karel v Paříži vysvětleno v drabble "Vliv babičky Treschlové" (http://www.sosaci.net/node/29816)

    Mezi Paříží a Prahou, září 1920

    Drabble: 

    Majitel firmy, pan Beuchamp, dal Karlovi prémie.
    Nakoupil dárky babičce, matce i sestrám, otci lahev vynikajícího koňaku. Sám si dopřál ten luxus, že se domů vracel první třídou.
    Díval se z okénka, snil s otevřenýma očima. Dárečky… Malou pozornost koupil i Marléne. Radost, jakou z pudřenky se zrcátkem měla, byla k nezaplacení.
    Marléne! Krásná Marléne s tmavýma očima, obyčejná dívka, která i kdyby chtěla, nedokázala by se mu podívat “za oči”, jako to uměly ženy z jeho rodiny. Že tancovala kankán? Karlovi se to líbilo. A jeho rodina se o ní nikdy nedozví. Tajemství si i před sestrami udržet dovedl.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Stále ve tmě - či o kousek blíž?

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Krev není voda" (http://www.sosaci.net/node/30613) a Caradoc (http://www.sosaci.net/node/30494), podstatné informace i v "Doplňující informace II" (http://www.sosaci.net/node/30304).

    Drabble: 

    Leokastis: Stále tápeme ve tmě. Nevíme nic, co bychom nevěděli už předtím!
    Avani: Mělo nás napadnout, že strýc keriakt někomu předá. (povzdech) Stal se volavkou, protože neměl sílu dál utíkat.
    Leokasis (odhodlaně): Musíme to tu pořádně prohledat.
    (šoupání, bouchnutí)
    Leokastis: Podívej!
    Avani: Co je to?
    Leokastis: Kousek kůže.
    Avani: Zvláštní barva. Jako šeříky.
    Leokastis (mumlá): Kůže… do takové bývají vázány… (hlasitěji) Možná…
    Avani: Co?
    Leokastis: Možná hledáme… knihu opatřenou keriaktem!
    Avani (vzrušeně): Viděla jsem podobné, doma v Rifasu. Vždycky měly na deskách slepotisk. Starobylé aktalanové znaky vepsané do kruhu. (škrábání pera o papír) Něco takového, vidíš?
    Leokastis (nadšeně): Ano! ANO!!!

    Závěrečná poznámka: 

    Aktalan je v rifasu používané písmo (je to písmo hláskovo-slabičné, pro některá slova používá samostatné znaky).
    Keriakt je tedy zvláštní forma tohoto písma, keriadonský aktalan - což by se dalo přiblížit či přeložit jako "písmo čarodějů". Je to písmo čistě znakové, mající zvláštní, magické funkce. Keriakt tedy může být prakticky na čemkoli, na co se dá nějakým způsobem vytvořit - na meči, amuletu nebo třeba právě knize, jak právě vydedukovali Leokastis s Avani.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Krev není voda

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Caradoc" (http://www.sosaci.net/node/30494).

    Drabble: 

    “Chcete pohřeb první, druhé či třetí třídy?” ptal se znuděně místní hrobník.
    “Spálit a popel hodit do řeky,” zavrčel Leokastis.
    Avani mu položila ruku na rameno - nejspíš jí později vyčte, jak se starala, ale Caradoc byl její strýc. Krev zapřít nemohla. “Chceme pohřeb se všemi náležitostmi. Zaplatíme.” Oreladsky už mluvili plynně, cizí původ nikdo nepoznal.
    “Mám výborný sbor plaček,” zpozorněl při zmínce o penězích hrobník. “Nijak drahý. Taky violistu. Hraje neobyčejně tklivě.”
    “Upřednostňujeme tichý pohřeb.”
    “Když myslíte,” znovu zlhostejněl muž. “Na co váš příbuzný vlastně zemřel?”
    “Stařecké vyčerpání,” zalhala pohotově. Nebyl tak starý, jeho síly však nepochybně odsála tvorba keriaktu.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Na lavičce v Jardin de Tuileries

    Úvodní poznámka: 

    tentokrát nesoutěžně

    Následuje jen několik dní po drabble “Město nad Seinou” (http://www.sosaci.net/node/30364), pokud jste je nečetli, pro pochopení souvislostí doporučuji nejdříve je.

    Paříž, září 1920

    Drabble: 

    “Vaše noha, to je válečné zranění?” zeptala se, pohled upřený na nedaleké jezírko.
    Přitakal.
    “Kde jste bojoval?”
    “V Itálii.”
    “Papá zůstal na Sommě. Bratr u Verdunu.”
    “To je mi moc líto.”
    Obrátila se k němu. “Opravdu? Nebo to říkáte jen jako frázi?”
    “Opravdu.” Jeho sestry by se nemusely ptát. Prostě by věděly. Byl rád, že Marléne se jim nepodobá.
    “Jako nepřítel…” pokračovala.
    “Československo přece patří k vítězům,” přerušil ji. Část jeho druhů ve zbrani hovořila o sladké porážce, někteří přímo o vítězství. On sám cítil spíš trpkost. “Nechci být váš nepřítel.” Sklonil se k jejím rtům.
    Polibek rozhodně chutnal sladce.

    Závěrečná poznámka: 

    Karel samozřejmě své sestry miluje, jejich neobvyklé schopnosti ovšem někdy snáší jen těžce.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Caradoc

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Na stopě?" (http://www.sosaci.net/node/30447).

    Drabble: 

    Unikal dva a půl roku.
    Nakonec se jim ho podařilo dostihnout v jednom pohraničním oriadském městečku.
    Leokastis rozrazil dveře toho ošuntělého domku s opojným pocitem vítěze. Návrat domů se zdál na dosah ruky!
    Caradoc vypadal překvapeně. “Má drahá neteři!” uvítal je přesto jako dávno ztracené leč stále milované příbuzné.
    “Strýčku!” Avani šokovalo, jak za těch několik let zestárl.
    Leokastis si zdvořilosti odpustil. “Vydej keriakt!”
    Muž se usmál. “Copak jsem hlupák? Dávno ho nemám. Nikdy ho nenajdete,” zasípal a rozkašlal se.
    Avani sledovala jeho horečnaté oči. “Umírá,” špitla.

    Boj o život do večera prohrál, i mrtvému však zůstal úsměv na rtech.

    Závěrečná poznámka: 

    Malé resumé pro sudičky, pokud neznají kontext: Caradoc něco ukradl, co Leokastis a Avani potřebují zpátky, aby se mohli vrátit do země, z níž byli vypovězeni. Caradoc jim několikrát unikl, nyní jej konečně dostihli - vítězství jim však zkysne ve chvíli, kdy zjistí, že Caradoc to, co hledají, nemá. Naopak Caradoc, ačkoli umírá, cítí uspokojení z toho, že je přechytračil.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Na stopě?

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na "Doplňující informace II" (http://www.sosaci.net/node/30304)

    Drabble: 

    “Myslíš, že vědí?” špitla Avani. Čekali na tržišti v hlavním městě Palfiatského baronátu. Sledovali sem Caradoca přes celý Kar-galhad a několik sousedních zemiček, párkrát unikl o vlásek.
    “Co?” zeptal se stejně tiše, jako mluvila ona. Z místního jazyka ovládali jen obecné fráze, nechtěli být nápadní.
    “Že jméno jejich města znamená v rifasštině ‘opevnění z písku’. Nevědí, viď? Jak by mohli!”
    Přikývl. Rifasština byla na kontinentu dávno zapomenutým jazykem.
    “Pane!” zatahal jej za rukáv páchnoucí žebrák.
    Odehnali by ho - kdyby nemluvil rifasky.
    “Utekl!” šeptal překotně. “Ale už vyrobil keriakt!”
    Leokastis zavřel oči. Dokud se s ním nesetkají osobně, nebudou vědět jaký…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Město nad Seinou

    Úvodní poznámka: 

    Dnes opět něco málo o Karlovi.
    (A po včerejšku opět docela "civilně").

    Volně navazuje na drabble “Vliv babičky Treschlové” (http://www.sosaci.net/node/29816). Karel se stal ředitelem pražské filiálky francouzské firmy s luxusními látkami - a tím pádem jezdí často do Paříže. Kromě obchodních záležitostí mu tam ovšem zbývá čas i na něco jiného. Třeba na poznávání pamětihodností. Anebo na ještě něco úplně jiného…

    Paříž, září 1920

    Drabble: 

    “Nádherné, viďte,” ukázala černovláska na majestátní bílou stavbu.
    Karel přikývl. Montmartre měl svébytnou atmosféru. “Dáme si kávu?” Ukázal k blízké kavárničce.
    “Ráda!”

    “Byl jsem potěšen, že jste přijala mé pozvání.”
    “Poslal jste mi třikrát nádherné květiny, k posledním lístek, že se chcete setkat. Tomu nešlo odolat! Byla jsem na vás zvědavá,” mrkla na něj trochu rozpustile.
    Pousmál se. O její kráse věděl dlouho, jak příjemnou společnicí je, zjistil teprve dnes odpoledne. “Kdy vás příště uvidím, mademoiselle Marléne?”
    “Dnes večer se nepřijdete podívat?”
    Byla zklamaná? “Jistěže přijdu.” Přitáhl si její ruku ke rtům, aby ji políbil. “Ale myslel jsem osobnější setkání.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Doplňující informace II

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na drabble "Doplňující informace" (http://www.sosaci.net/node/30119)

    Drabble: 

    “Toho Caradoca, znáte ho?”
    Avani kývla. “Je mistrem půlkruhu. Jeho živly jsou voda a vzduch.”
    “Podle všeho patří k proticísařské opozici,” doplnil jejich hostitel. “Musí mít někde na jihu spojence. Kar-galhad bude chtít opustit co nejdřív. Dokáže sám vytvořit keriakt?”
    “Předpokládám, že ano,” odvětila Avani.
    Leokastis mlčel. Proticísařská opozice! Do čeho se to zapletl?! Toužil po návratu domů. Jenže nemůže, dokud nepřinese esenci nebo keriakt - znak, který je nositelem moci. Bude s tím ten parchant spěchat nebo počká, až bude mít klid?
    Avani na něj pohlédla. “Není z těch, co chodí s bubnem na zajíce,” podotkla.
    Caradoc byl její strýc.

    Závěrečná poznámka: 

    Chodit s bubnem na zajíce = počínat si ukvapeně, hloupě (to jsem si vygooglila, to není z mé hlavy :-) /Mimochodem jsem taky vygooglila, že se podobně jmenuje oceňovaný rumunský román, ale ten neznám/.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Procházka kolem řeky

    Úvodní poznámka: 

    Krásovi jezdí na prázdniny na letní byt, pronajímají si vilku v blízkosti Prahy. Děti zde přebývají jen s maminkou, tatínek za nimi jezdí na sobotu a neděli.
    Leopoldině je šest, Karlovi deset, Doramo patnáct, Cosette je sedmnáctiletá.

    Nedaleko Prahy, červenec 1907

    Drabble: 

    Jdou procházkou kolem řeky, dívky v bílých šatech, pak mamička, poslední Karlík. Vzduch vonící létem rozráží bzukot včel, řeka se vlní krajinou jako modrá stuha, vytváří slepá ramena, zákruty, tůně. Poblíž splavu tancuje v kolečku skupina vesnických děvčat.
    “Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben, budeme ti bubnovati, až polezeš z vody ven!” zpívají zvesela.
    Poldýna po nich zvědavě pokukuje, nejraději by se přidala. Vedle ní kráčející Doramo však strne. Chytí za ruku nejstarší sestru, mluvit nemusí.
    Cosette spěchá k matce.
    “Odveďte ty hlupačky pryč!” přikáže okamžitě paní Krásová. “Utíkejte!”

    Nazelenalá hlava se z vody vynoří jen do úrovně očí.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Doplňující informace

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Přímo navazuje na drabble "Nečekaná pomoc" (http://www.sosaci.net/node/29966).

    Drabble: 

    “Očekával jste nás?” Leokastisovi málem zaskočilo. “Jak to?”
    “Císařský zmocněnec, samozřejmě,” odpověděl klidně Eyssal.
    Hleděli na něj jako na zjevení.
    Pousmál se. “Zprávu, že se tady objevíte - protože cestou na jih nemůžete jinak - přinesl zhruba před týdnem. Nevěděl ovšem přesně, kdy dorazíte. O vašem úkolu mi něco pověděl, ale stále jsou bílá místa, která bych potřeboval doplnit.”
    “Císařský zmocněnec? To je…?” vyslovila Avani, co zajímalo oba.
    “Vy nevíte? Císařští zmocněnci jsou cestovatelé na kontinent. Kurýři, kteří nám ostatním přinášejí pokyny.”
    Nám ostatním? V tu chvíli si Leokastis uvědomil, že Rifas není ani zdaleka tak izolovaný, jak si celý život myslel.

    Závěrečná poznámka: 

    P.S. O správném skloňování jména Leokastis jsem ochotná diskutovat. Nejsem si sama úplně jistá, jestli je to takhle v té formě, která by se mi úplně líbila...

  • Obrázek uživatele Arenga

    Vzor hodný následování

    Úvodní poznámka: 

    Již několikrát bylo řečeno, že sester Krásových je pět. V uplynulém týdnu se však objevily jen čtyři: nejstarší Marie Cosette (ta učitelka), druhorozená Dora Monique zvaná v rodině Doramo (ta intelektuálka), čtvrtá Leopoldina - také má druhé jméno francouzské, zatím nepadlo, ale je to Vivian (ta, co se seznámila s legionářem Tadeášem) a nejmladší Hana Élisabeth zvaná Anabet (ta, co čte sestrám bez dovolení myšlenky).
    Dnes se mozaika doplní o třetí sestru, Antonii Louisu.

    Praha 1906-1911

    Drabble: 

    Antonii Louisu Krásovou fascinoval zeměpis. Nad mapami a různými cestopisy proseděla celé hodiny.
    Když ve dvanácti letech řekla s vážnou tváří rodičům: “Mým vzorem jest paní Růžena Holubová,” ani je to nepřekvapilo.
    Když si o rok později začala s vdovou po slavném cestovateli dopisovat, nepřekvapilo je to.
    Když v patnácti uměla nejen česky, německy a francouzsky, ale také obstojně anglicky a srbochorvatsky, byli spíš potěšeni než překvapeni.
    V šestnácti se začala zajímat nejen o medicínu, ale i o preparování ptáků a drobných živočichů. Což, pravda, poněkud překvapivé bylo.
    “Chci se naučit střílet,” řekla v sedmnácti.
    Okolo stolu zavládlo ohromené ticho.

    Závěrečná poznámka: 

    Koho by zajímalo, kdože to byl vzorem Antonie Louisy, můžete nahlédnout tady (https://www.holubovomuzeum.cz/historie/ruzuna-holubova) nebo tady (https://brno.rozhlas.cz/galerie-zenskych-osobnosti-ruzena-holubova-6452267).
    Fascinující osobnost, že?

  • Obrázek uživatele Arenga

    Nečekaná pomoc

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Navazuje na "Na cestě" (http://www.sosaci.net/node/29851).

    Drabble: 

    Měl krásný sen: byl znovu malý, choulil se v bezpečí měkké mateřské náruče.
    Když se vzbudil, Avani na něj hleděla smutnýma hnědýma očima. Okolo nich šeredné kar-galhadské město.
    “Všichni bychom občas rádi byli znovu dětmi,” špitla. “Aby se o nás někdo postaral, ukázal správný směr…”

    Toho dne je na ulici oslovil neznámý muž. Byl oblečen jako místní, mluvil však bezchybnou rifasštinou, pozval je do svého domu.
    Leokastis váhal. Mají důvěřovat? Avani však nenápadně přikývla.

    Jmenoval se Eyssal. “Konečně jsem vás našel,” řekl s úsměvem, když jim nechal připravit lázeň a chutnou večeři. “Dostal jsem zprávu, že přijdete. Očekával jsem vás.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Drobné svízele sdíleného pokoje

    Úvodní poznámka: 

    Volně navazuje na drabble Stále Žluté lázně (http://www.sosaci.net/node/28894) u něj pak odkazy na předchozí - Žluté lázně (1-3).
    Kromě Leopoldiny se dnes setkáme i s nejmladší ze sester Krásových, Hanou Élisabeth, v rodině někdy nazývanou Anabet, je jí necelých šestnáct.

    Praha, začátkem prosince 1920

    Drabble: 

    Leopoldina se před spaním česala, mladší sestra Hana seděla na posteli, pažemi si objímala kolena, zpytavě ji pozorovala. “Takže už sis s ním dávala hubičky?”
    “Vůbec nevím, o čem mluvíš,” zalhala nepřesvědčivě, rudá až za ušima.
    Hana se usmála naprosto nedětsky. “S tím tvým legionářem přece.”
    Zase jí četla myšlenky! Kolikrát jí říkaly, že bez dovolení by to sestrám dělat neměla!? “Nic ti do toho není!” zasykla. “Věnuj se raději těsnopisu!”
    “Možná i něco víc než hubičky?” vyptávala se zvědavě. “Hladil tě?”
    “Anabet!” okřikla ji.
    “No a co?” pokrčila rameny. “Myslíš, že o tom nic nevím? Nejsem už malá, Poldýno.”

    Závěrečná poznámka: 

    V minulých drabble jsem se dotkla vzdělání sester Krásových. Nejmladší Hana studuje na Českoslovanské akademii obchodní v Resslově ulici, kde dívky studovaly od školního roku 1906/07 - proto ten těsnopis.

    Mimochodem, jen pro doplnění souvislostí - pokud je tu náhodou někdo, kdo četl v Mlokovi moji povídku Cizinec, tak Hana je maminka Elišky a tedy prababička Loly, Šorše a Heleny. Leopoldina je maminka Františky.

Stránky

-A A +A