Moje články

Stál jsem v trenčkotu pod oprýskaným obloukem železniční estakády. Kalný svit lampy pomalu vzdával boj s hustým lezivým deštěm. Potáhl jsem z doutníku.

Světla ve sledovaném bytě zhasla. Že by pomalu končila má dnešní varta?

Zaskřípaly dveře domu a Detroitská růže, největší kráska našeho šedého města, vyšla s bílým deštníkem ven.

Zastavil jí přivolaný taxík. Odhodil jsem svůj desetidolarový doutník a naskočil do svého chevroletu.

Po krátké sledovačce zastavili před domem, kde bydlel ten taliánský umaštěný floutek Fabini, největší svůdce našeho města.

Věděl jsem, co můj klient udělá, až mu vše vypovím.
Mou tvář skrápěly horké slzy a studený déšť.

„Chci zabit málo a nastolit bohatství,“ hřímal, až mu odletovaly sliny od úst. „Chci zrušit všechny daně, chci, aby všichni měli nadprůměrnou mzdu. Chci zavést zcela bezplatnou zdravotní péči. Chci opravit všechny silnice....“ křičel na nás z tribuny. A bilboardů. A televize. A novin.

My jsme se mu jen smáli.

Ve volbách získal Masazin sedmdesát procent hlasu a hned začal s reformami.

Tři roky bylo vše skvělé. Pak přišly první hladomory. Většina hospodářské pomoci skončila na jeho účtu ve Švýcarsku. Revoluční buňky se ho pokusily neúspěšně zlikvidovat.

Jenom víc utáhl šrouby.

Pak na nás zaútočilo Rusko a obsadilo nás. Naštěstí.

„Řekněte Á.“
„Buahuaha.“
„Dýchejte zhluboka!“
„CHRRR CHRRR“
„Nedýchejte.“
„Chrrr chrr.“
„Vyplázněte jazyk!“

Takhle vypadá má pravidelná každoroční prohlídka u doktorky. Na čtení písmen při kontrole zraku už rezignovala. Nechává si je ode mne psát, stejně jako jméno a datum narození.

Nahlédne ještě jednou do mé karty: „Píši Vám Zyrtec. Kde je lékárna víte?“
„Buahahamo,“ přikývnu. V lékárně si už zvykli, že je na jaře nezdravím.

Jenom jednou, v roce 2006, jsem si mohl s doktorkou normálně promluvit. Bříza ten rok vykvetla později, olše dřív, topol snad vůbec nekvetl, a asi 76 dalších druhů pylů se mi vyhýbalo.

„Nashledanou!“
„Buaahe bhem.“

„Mám pro vás dobrou zprávu,“ doktor Strachen si lehce posunul brýle na nose. Ještě jednou nahlédl do výsledků testů: „Bude se jednat jen o malý, neinvazivní zákrok.“

Z narkózy jsem se probíral velmi zvolna. Tiché pípání EKG, doktor s ustaraným výrazem.
„Bohužel, dělali jsme, co jsme mohli...“ omlouval se.
Byl bych nad ním sprásknul ruce, ale zjistil jsem, že mě o jednu připravil.

Pár let poté, co zničil integritu mého těla, začal se pokoušet o totéž s mou duší. Ta děsivá tyranie každodenních překvapení, ty invaze do mého soukromí, ty jeho abnormální hrátky.

Jak rád bych ho pořádně, obouruč, profackoval.

On byl pravý gentleman ze staré školy. Ona nevázaná punkerka z jihu Španělska. John ovládal angličtinu, latinu, francouzštinu, řečtinu a němčinu. Estebaňa ke své bídné španělštině přidala ještě bídnější základy angličtiny.

Potkali se v Barceloně, on tam byl na setkání Mezinárodní společnosti pro aplikovanou etiku, ona na mnohadenní pijatice s kamarády.

Za měsíc měli svatbu. Jejich, tedy hlavně jeho, příbuzenstvo bylo zcela ohromeno. O půl rok později už John uměl otevírat pivo zuby a Estebaně vycházela první sbírka veršů ve francouzštině.

O dva roky později 76% mladých britských lordů vyráželo do Španělska hledat si ženu. Ale Estebaňa už byla zadaná.

Jeho bledá, aristokratická tvář po několika mlčení lehce ožila: „Nebojte, tomuto zlozvyku jsem znovu nepropadl.“
Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Ano, nejdřív jste mlčky poslouchal má depresivní houslová preludia. Pak se vaše tvář rozzářila v náhlém pochopení. Rychle jste se podíval na žíly na mých rukou. Zklamání, neporušená kůže. Rychle jste se rozhlédl, zda někde neleží odhozená stříkačka s morfiem,“ viděl do mne. Zase a stále.

„Nebojte,“ zopakoval, „tomuto zlozvyku jsem znovu nepropadl. Jen jsem si uvědomil, že má drobná sedmisetstraná monografie o paklíčích nemůže být vydána. Kladla příliš dobrý návod všem podvratným živlům. Spálil jsem ji v krbu.“

Je druhé úterý v měsíci. Do studentského klubu K4 se budou z celé Prahy a okolí sjíždět příznivci divadelní improvizace na zápas K.I.Š. vs P.I.F.K.A. ( Kouzelná Improvizační Školka versus Plzeňská Improvizační Fakulta Kritických Abstinentů).

Začíná se za dvě hodiny.
Přichází hráči obou týmů - dát si společný předzápasový trénink.

„Zavolejte někdo do Bydžova, že dneska hrají!“ pronese kapitán P.I.F.K.A..
Nevěřícné pohledy. Mlčky ukáže na plakát.
A opravdu - podle plakátu mají hrát K.I.Š. vs B.I.Z.O.N.I. - Bydžovští Improvizátoři Z Opatovic Nadržení na Improvizaci.

Gabriel zrudne a omlouvá se, jména týmů hlásil klubu on.

Ale konec dobrý, všechno dobré. Diváci i herci se baví.

Elvis se po své nafingované smrti dva roky schovával před věřiteli. To stačilo, neboť se všude vyhrnuli jeho imitátoři.
O tři roky později už mu chybělo vystupování. Koupil bílý oblek a vyrazil na Elvis Presley's Imitators Festival.

Neuvěřitelně to rozbalil. Životní forma.

Předposlední místo. „Proč?“ ptal se rozhodčího.
„Podívejte se,“ dozvěděl se, „ty vaše Elvisovské kroky, takhle by to Mistr nikdy neodflák. Potom v Surrender má předehra jiné akordy!“
„Ale na koncertě v Hamptonu,“ přerušil ho Elvis.
„Ten není součást kánonu!“ odfrkl rozhodčí, „A co je nejhorší, ani nevypadáte jako Presley.“

Od té doby Král jen frituje hranolky. Pro sebe.

Vysoký stolek, na něm tác, na kterém leží několik broušených chromovaných nástrojů. Ostré světlo.

Pak jsem tu já. Zapresovaný do kovového křesílka. Pohyb vyloučen.

A on. Svou práci, mučení, má zjevně rád.

„Hlavu vzhůru!“ procedí mezi bestiálními rty. Ze stolku bere břitvu a přiloží mi jí ke krku.

„Kdes byl?“ vystřelí první otázku. A já začínám odpovídat.

Po chvíli, když plynulost mých odpovědí poklesne, bere další nástroj, tentokrát dvoubřitý, a dál se táže.

Otázka stíhá otázku, dost už toho ví a klade doplňující dotazy.

Na poslední dotaz bere nějaký děsivý elektrický stroj: „Jak to chceš vzadu - rovně nebo do ztracena.“

Paní má, oceánů vládkyně
co dlíš kdes v tmavé hlubině
vyplav, bych spatřil zas
tvou bledou tvář, zelený vlas

Má paní, z hlubin bezedných
Nevěřím, že páchám hřích
když myšlenkami s tebou dlím
tak vyplav, ať tě popatřím.

Madono ze dna oceánu
jedinou já láskou planu
ty's ledová jak mořské dno
mě samotnému nesnadno.

Jsem snílek, když o tobě sním?
Že skutečná jsi, přeci vím
ač z pláže smyla stopa tvá se
v duchu tě vidím v plné kráse

Nechceš-li jít mi v ústrety
bych mohl tě líbat na rety
mlýnské kolo k tělu váži
a scházím dolů "naší" pláží.

V pondělí desátého července 1600 se obyvatelstvo Cartageny vyhrnulo na rozpálené ulice. Učený Mojácar, alchymista a astrolog, jim na poledne oznámil neuvěřitelné a děsivé představení.
„Slovutní občané. Nebojte se ničeho, co uvidíte, alegorie skončí během půl hodiny.“ sliboval.

V pravé poledne začal vzrůstat šum v davu. Ač přes slunce nepřelétl ani mráček, začínalo se stmívat.

A pak, jaká hrůza hrůz, temno jak v noci, slunce zhaslo docela.
Mojácar s mírným úsměvem sledoval přesný čas, bylo 12:37.

„Vrať nám naše slunce!“ křičela lůza.
„Posečkejte chvilinku,“ marně je uklidňoval. Ve 12:38 již visel oběšen na nejbližším stromě.

Plné zatmění skončilo v 12:39.

Farku, mladý nadějný bojovník, se právě vrátil ze své první samostatné výpravy na Šaj-Hulůdovi. Protáhl se přes filtrovací uzávěr do síče, a ještě nabytý sebedůvěrou z předešlých hodin přistoupil k Eafim a požádal ji, zda by mu hlídala vodní kroužky. Přijala je.
Půl roku nato se vody jejich kmenů k všeobecné radosti slily a za další čtyři roky už byla Eafim trojnásobná matka.
Farku dál vyrážel do hloubi pouště pro koření či s Muad'Dibem na útoky na Harkonnenská léna.
Jednoho dne se z pouště nevrátil Farku, jen šest litrožónů vody.
Eafim si lehce nařízla krispelem oční koutky. Fremeni jinak nepláčou.

Mohutný drak se choulil ke stěně malého kamenného domku uprostřed chumelenice. Drkotal zuby.
Ještě před chvílí byl s ní vevnitř. Teplo domácího krbu. A tak dál. Pak ale padly slova, která padnout neměly. A vevnitř zavládla mrazivá atmosféra. A tak šel radši ven, na mráz.

Padal soumrak.

„Pojď dovnitř, ať venku nenastydneš,“ vykoukla ze dveří.
Už vychladla a možná i trochu roztála, zadoufal. Proměnil se a vešel dovnitř.

Mírně se na něj usmála. Něžně ji objal. „Studíš,“ broukla na něj, „svařím ti trochu medoviny.“
„Vidím něco, co by mě zahřálo ještě víc...“ zamžikalo mu šelmovsky v očích, „...sladší než medovina.“

Světlo couvajícího měsíce se odráží od mírně se kolébající hladiny. Přesto ale část proniká skrz metry vody. Věkovitý korálový útes klidně spí. Klidně a tiše. Jen z chomáče žahavých sasanek se ozývá zrychlené vyfukování vody skrz žábry.
Marlin se neklidně převaluje, stále se mu jak ozvěna vrací sen o hrozivých zubatých bestiích, které, mlsně si ho měříc, chlácholí ho:„ Neboj, my jsme vegetariáni!“
Probouzí se, chce se otočit na druhý bok. Vtom se, s mírným leknutím, probouzí Nemo.
„Copak?“ ptá se ho.
„Zlý sen,“ odpovídá Nemo, „zase ta děsivá Darla s rovnátky.“
„Klidně spi, jsem tu s tebou.“ chlácholí ho.

„Dobré zprávy vespolek!“ rozrazil profesor Farnsworth automatické dveře jídelny. Posádka se kysele zatvářila. „Můj nejnovější vynález - Alfasavec - je připraven k praktické zkoušce,“ nenechal se odradit. „Potřebuji dobrovolníka a tím bude Fry.“

Montujíc Fryovi na hlavu elektroencefalitickou přilbici vysvětloval: „Odsátím Alfa vln z mozku podřadného samce savce vytvoříme Alfa samce krasavce!“

Leela zbystřila. „Někoho tak mužného jako kříženec hypnožáby a Zapa Brannigana,“ pokračoval profesor.

Leela zbledla, pak však rázně uchopila sklenici Slurmu a vylila ji s omluvným „Ups, to jsem nechtěla...“ na přilbici. Zkratovaných pět kilovolt složilo Frye k zemi a ten se nestal Sexidolem Galaxie.

„Šikovná holka,“ pomyslel si Diblík.

Sam Elánius nanesl jemným štětečkem lehounký nános pudru na tvář s dokonalostí, kterou by mu záviděly i představené Cechu švadlen a šiček. Unaveně se opřel o stůl, u kterého seděla jeho vlastní spící figurína. Ještě jednou prolistoval pro kontrolu útlounký spisek*.

Pokryl postavu vlastním pláštěm, postavil se do stínu v rohu a pustil se do čekání. Doufal, že vrah z Cechu vrahů se ho neúspěšně pokusí zabít co nejdříve. On byl připraven.

*Pozn. aut.: Stroj, kterým se zrcadly můžeme napodobiti vlastní tvář Názvy kapitol byly podobně šroubované, text samotný však geniálně názorný a doplňovaný mnoha náčrtky, některými i k tématu.