Moje články

Středa je den odpočinku.
Čtvrtek potkávám člověka za člověkem a každému zpestřím zítřky.
Pátek je den sebevražedný, neboli sedm psychoterapií, žádná pauza a doma se svalit mrtvá na postel.
V sobotu z mrtvých ještě nevstávám. Čeká mě intenzivní online kurz, při kterém mi světlo monitoru vypálí oči až na dřeň.
Neděle je ve znamení výšlapu. Chci se vyhnout puchýřům, a tak oblepuji nohy náplastmi. Čouhají mi jenom prsteníčky.
V pondělí se s vervou vracím do kolečka terapií.
V úterý umírám pod tíhou lidských osudů.
Úterní večer ve mně svitne naděje na pestřejší zítřky.

Optimisticky čekám na -

Středa je den odpočinku.

Řekli mi, abych k nim přišel.
Tak jsem přišel.
Řekli mi, abych si s sebou vzal pivo.
Tak jsem jedno zachránil.
Řekli mi, abych si vzal roušku.
Narychlo jsem ji spíchnul a dorazil.
V bytě kamarádů mi na zvonek nikdo neodpověděl.
Jenom na dveřích cedulka: "Překvapení." A pod rohožkou klíč.
Uvnitř ananas se sýrem na párátku, lososové chlebíčky, křehoučké slané brambůrky a degustační basa piv z minipivovarů. U stropu se líně pohupovalo dvaadvacet balonků. Vprostřed stolu čokoládový dort s bohatou lahodnou polevou a úpravnými kopečky šlehačky.

Zákaz shlukování. Prý pro zdraví.
Dobrá rada.
Teda, asi.

Svíčky jsem si zapálil sám.

Poprvé se Jirka rozdělil v osmi letech. Lup! A byli tu Jirkové dva. Jeden šel do školy a druhý se loudal ulicemi. Večer – lup! A byl tu zase jen jeden.

V pubertě už chodili čtyři Jirkové – jeden s Magdou, jeden s Taťánou, jeden na gymnázium a jeden doma pařil střílečky.

V dospělosti měl Jirka čas na práci, cestování, rodinu i koníčky. Jirků bylo vždycky tak akorát. Žádná promarněná příležitost. Život pod kontrolou.

Ve čtyřiceti začal ztrácet paměť. Večer si pletl si Magdu s Veronikou, nevěděl, jestli je v Čechách nebo v Belgii. Lup! Bylo to peklo.

Zemřel v padesáti.

Úlevou.

Doc. Mirka Dušína spolu s prof. Jarkou Metelkou, DSc. přivítal ve Světovém středisku pro výzkum vesmíru prošedivělý Jindra Hojer, který tam pracoval v administrativě. Pro Červenáčka a Rychlonožku se nakonec podařilo získat místa techniků-údržbářů.

Rychlé šípy se potají sešli v jedné z podzemních laboratoří.

„Včera se nám podařilo dokončit vesmírný manipulátor,“ pronesl tiše Jarka. Mirek vytáhl z tašky zažloutlé zápisky. Konečně! Kdo by byl tušil, že Tleskačův ježek v kleci slouží jen jako primitivní předmodel.

Podivně slavnostním hlasem se pustili do čtení.

„Když natočíme nejdelší výběžek mlhoviny Koňské hlavy tak, aby vyčníval z mlhoviny Orionu nejširším jejím otvorem, posuneme…“

Čeká vás důležitá schůzka s prominentním klientem? Chystáte se na romantický večer s partnerkou? Potřebujete vytvořit optimální prostředí, aby se vaše děti mohly skutečně soustředit na učení?

Objednejte si iDiode.

Jedinečný, okouzlující, elegantní. Pomocí intuitivího ovládání vykouzlíte v bytě i v kanceláři to pravé osvětlení. Naskenujte prostředí, zadejte typ schůzky a jména osob. Nepřekonatelný algoritmus prohledá internet a navrhne barevné odstíny, rozmístění a intenzitu světel, které vám zajistí úspěch.

Naši profesionální technici Vám zdarma zajistí úvodní zasíťování prostoru světelnými páskami.

Uvedení špičkového výrobku na český trh bohužel nepřineslo očekávané výsledky.
Proč jen naše marketingové oddělení nezohlednilo český smysl pro humor.

"Paní křižáková," začala krásná samička slíďáka zoufale. "Koukněte na to!" Rozhořčeně ukazovala makadlem mezi svých šest předních očí. Z její jemně ochmýřené hlavy čouhal bílý, špičatý a nepoddajný výstupek.

"Mně vám tu něco vyrostlo. Copak takhle se se mnou někdo spáří?"

Stárnoucí samička křižáka sáhla na to bílé tykadly, sáhla na to makadly, zdálo se to jako nějaký roh. Vytáhnout to nešlo, překouskout se to nedalo, tož to nechaly tak.

Slíďačku, to byla vaše prababička, moje babička, si po jistých peripetiích namluvil švarný slíďák odvedle. Měli spoustu dětí.

Takhle, slíďátka moje jednorohá, vznikl náš rod.

A teď zachumlat a spát.

Liana se usadila k meditaci. Chtěla z Akáši vyčíst, jak být dobrá máma.

Menuju se Táňa a mám tři fakany doktorát, protože jsem učinila ono sofistikované rozhodnutí, ale to ještě netušíš, Marie, řekla mi, s kým jsem se, no, ve mně zatrnulo jsme se byli podívat v zoo a Filípek pořád ještě samozřejmě, že jsem ji pleskla přes prsty, nevidím východisko z naší finanční situace, no, prát, vařit, uklízet, to se mám pro vás pro výchovu je nejdůležitější laskavá důslednost, laskavě po sobě umej nevadilo, ale on to nakonec udělal.

Vzpomínky matek, střípky životů.

Takový zmatek.

Radši si šla lehnout.

Klíčům zašramoceným v zásuvce stolu nepřikládala Marie význam. Dokonce ani tomu, když při praní nechyběla jediná ponožka. Podezření začala mít ve chvíli, kdy v květináči místo máty vyklíčila brambora. Když pod postelí objevila hrad z písku, výrazně znervóznila. Telefon zvedla v okamžiku, když začal její kocour vrkat jako holub a místo srsti měl měňavě průsvitné šupiny.

„Dobrý den, tady Marie Ševcová, Palackého 73. Přijeďte prosím co nejrychleji. Mám doma snílky.“

Než se pracovníkům dezinsekce podařilo škodlivý hmyz kompletně vyhubit, dům měl komín z cukrové vaty a každá jeho stěna zpívala jinou píseň. Celková škoda: 1.045.000 Kč.

Nepodceňujte snílky. Volejte včas.

Vrz, vrz, zavrzalo staré houpací křeslo.
Skřííp, zaskřípěly zkřivené, nedoléhající dveře.
Blub, blub, zaklokotalo to v topení.

Houpací křeslo si stěžovalo na bolest v zádech a dveře přizvukovaly, že ani ty panty nejsou, co bývaly. Zato topení skoro ani nedovolily říct, že mu kape z ventilu. Poučovaly ho, že je ještě mladé a zdravé. Jako by nevěděly, že když je mladý mezi starými, schází mnohem rychleji.

Hodiny odbily šestou.

Skřííp – to se domů vrátil stárnoucí dřevorubec.
Vrz, vrz – usedl ztěžka do křesla a unaveně zavřel oči.
Jeho sny se prolnuly se sněním domu.
Topení tiše bublalo.

Společně vzpomínali na kdysi.

Žena, stulená do klubíčka na gauči, se mírně chvěje. "Nevaroval mě," řekne do ticha místnosti. "Prostě mi řekl, ať se mu koukám nad pravé ucho, pak se mě dotkl na hlavě a řekl ostře: Spi."

"Teď nevím, co je skutečnost a co ne." Dodává a její hlas se ztrácí v prázdnotě prostoru. "Co jsem já a co je on? Kde končí moje mysl a začínají jeho sugesce?" Žena si nervózně hladí předloktí. Pamatuje si pocit důvěry, uhrančivé oči, dotek, příkaz, vlídná slova a potom probuzení.

Tak proč si vnitřně přijde trochu znásilněná?

"Hajzl jeden," uleví si.

Ale nějak to nestačí.

„Myslíte, že tentokrát už to vyjde?“ Vypískla ponička Umatlaná Hvězdička. „To sotva,“ odtušila Křivá Hvězdička pochmurně. Rozpláclá Hvězdička se na ni mlčky podívala zpod vodopádu hřívy.

Čtyřletá Janička se úplně nejvíc soustředila. Teď to bude ono! Vybrala si tu nejlepšejší fixu. Žlutou jako sluníčko. Tou se báječně maluje. Udělá poníka s tou nejzářivější hvězdou ze všech!

Vzduch mezi poničkami se zavlnil a vyplivl novou poničku.

„Kdo jsem? Kdo jsem?“ Nová ponička se marně snažila dohlédnout na obrázek na svém boku.

Umatlaná Hvězdička natáhla hlavu, aby lépe viděla. Pak si povzdechla: „Vítej, Zpolapovedená Hvězdičko.“

…

„Janička se lepší,“ špitla Rozpláclá Hvězdička nesměle.

Vyhublého kozla Ferdíka jsme zachránili z krutého zacházení. Kozel u nás ale odmítal cokoliv žrát. Buď postával v rohu chlívku, anebo se bezduše ploužil po dvorku. Vypadalo to s ním bledě.

Máma dostala spásný nápad. Zanedlouho u nás zastavila dodávka. Vyšel z ní pohublý, prošedivělý poník. Jakmile ho Ferdík spatřil, zamečel, zatočil ocáskem a vesele k němu doskákal. Přátelsky se dotkli čumáky. Ferdík poníka křepce dovedl do chlívku a oba se s chutí pustili do připraveného sena.

Od mámy jsme se dozvěděli, že poník pochází ze stejného statku jako Ferdík. Spojenci v bídě a utrpení. Přátelé.

Konečně jsou zase spolu.

Vlny oceánu se vzdouvaly bičovány větrem. Voda, obloha a útesy – šeď, šeď a šeď.

Vzduchem prosvištěla bílá čára. Racek. Dvakrát ostře zatočil. V jeho stopě se rozvinula stuha zlatého světla. Pták složil křídla a rychle spadl skoro až k hladině. Stuha se rozpletla na desítky zářivých proužků. S každým mávnutím křídel se světlo rozkošatělo. Prudký zdvih a křižování vzhůru. Hrdelní výkřik. Záře se slila v éterický dóm a zvolna vybledla. Z dutiny v útesu se ozvalo nyvé, zvoucí zavrkání.

Vzhledem k odlehlosti ostrůvku potrvá ještě několik let, než věda objeví racka nebenosného, larus caeliferus, a popíše jeho podivuhodný způsob dvoření.

Nšo-či poočku pozorovala, jak Vinnetou přivedl Old Shatterhandovi nádherného vraníka a slavnostně pronesl: „Jmenuje se Hatátitlá, Blesk.“

Nšo-či Vinnetoua milovala. Její bratr byl bystrý a silný a ušlechtilými rysy jeho tváře prosvítala moudrost a odvaha. Muži i ženy kmene Apačů k němu vzhlíželi. Jeho pověst se nesla po celém Divokém západě.

Jenom ona věděla, jaká je Vinnetouova jediná slabina. Její bratr strávil několik bezesných nocí vymýšlením vhodného indiánského jména pro oba hřebce. Výsledek byl tristní.

Byla ráda, že k ní nakonec přišel pro radu.

Jinak by teď Old Shatterhand držel uzdu Mucnatého kopýtečka a vedle by pofrkával Vinnetouův Periferní bicáček.