Moje články

Diktátora pročítala texty. Totalitní internet stál obvykle za houby, projekt Napište Diktátoře gratulaci s povinnou účastí však šlapal skvěle. Přesto nechápala, že to nezatrhla hned. Která podlá ministra to měla vlastně na svědomí? Ministra financí? Možná ji popadla chuť dělat frekvenční analýzu či co.
Okýnka svorně zářila jasnou zelenou, znamenající, že příslušný občan napsal a uložil gratulaci o předepsaném počtu slov. Jen jedno políčko blikalo rudě. Ach, ten nevděčný Nepřítel, povzdechla si Diktátora.
Převlékla se a důstojně se odebrala na lože. Když už chtěla odhrnout přikrývku, všimla si malého balíčku na polštáři. V neumělé kartonové krabičce štěrchal drobný kořínkový koláček.

Poslední čistý kousíček nebe se zatáhl. Ihned se spustil prudký liják. Castabot naposledy kníknul a poroučel se k zemi.
„Nééééé!“ ozval se Henry v útrobách země. Jeho přítel neměl plášť, který by kyselému dešti mohl odolat.
Vyrazil dřív, než ho stihly dohonit pochybnosti. V dálce se už mihotá světlo. Odhodlaně vykročil ven. Vmžiku ucítil, jak mu déšť stéká za krk, ale nepálilo to! Olízl několik kapek z dlaně. Jak předpokládal, byla to kyselina. To ale může znamenat jediné: rychlým pohybem si vyhrnul rukáv a zrak mu neomylně spočinul na čárovém kódu.
„What the f-“ stihl ještě říct, než se zhroutil.

Srdce za zlata do doků stále ještě nedorazilo, a jako by to kapitánovi dělalo schválně, což asi dělalo, nabíralo jednoho stopaře za druhým, co jich po celém vesmíru bylo.
Prvním několika Prostetnik ještě své verše zarecitoval. Pak ho to ale přestalo bavit a černé pasažéry rovnou vyhazoval do kosmu.
Eddie zatvrzele odmítal kapitánovy snahy připravit stopařům nějaké nepohodlí, protože o všechny cestující musí být vzorně postaráno. Takové je motto podniku. Ze stavby náhradního křesla tak nebylo nic.
Jednoho dne před kapitána předhodili stopařku. Rozhodně nebyla první. Téhle se ale chapadla kroutila tak podivuhodným způsobem, že Prostetnikovi vstoupily růže do tváře.

Když se vogonské flotile podařilo zneškodnit a zajmout posádku Srdce ze zlata, dostal Prostetnik Vogon Jelc jednoduchý úkol, hodný byrokrata, jakým byl: dopravit loď do doků na Betě Malé medvědice, kde se měla podrobit zevrubné kontrole. K cíli to bylo jen pár set světelných let, nepravděpodobnostní pohon zřejmě v kombinaci s nestálou povahou palubního počítače ale způsobily, že po třech týdnech úmorného cestování nejrůznějšími body časoprostoru stále ještě nebyli na místě.
Za pár dnů se kapitánovi vyhýbali i ti nejotrlejší a nejhloupější důstojníci.
Když jednoho rána Eddie zašveholil něco o tom, že loď nabrala stopaře, nebyl Prostetnik od vraždy daleko.

„No vidíš, jak ti to jde,“ povzbuzovala ho Constance. „Za chvíli budeme moct pekárnu přestavět na cukrářství.“
Mile se na ni usmál a pokračoval ve zdobení. Vlastně ho to docela bavilo, a to nejenom kvůli ní. Soustředil se, až mu na čele vyvstával pot. Ještě podpis do dolního rohu.
„Hotovo. Dám ho do lednice a zítra…“ nedořekl.
Čokoládová šmouha, kterou měla Constance nad horním rtem, ho příliš rozptylovala.

„NENECHÁM SE ŠIKANOVAT! TÍMTO PODÁVÁM VÝPOVĚĎ. SHNIJTE SI TU, LÚZŘI! SIMON LOPEZ“ zněl nápis.
Šéfa výpověď nepřekvapila. Jeden problém ale měl. Rozhlédl se po zbývajících zaměstnancích. Koho přinutit, aby dort ochutnal první?

„Ale nebuď tak línej, Marty!“
„Ty si vůbec nedovedeš představit, jaká je to námaha, vláčet se sem tam takovou dálku!“
„To opravdu nedovedu. A chceš se tam radši vypravit se mnou autem?“
„Dobrá, dobrá. Jenom kvůli tobě…“ zmizel. Hned byl ale zpátky. „A jak vypadá?“
„To by sis měl pamatovat spíš ty! A běž už!“
„Byl to ten dlouhý, že?“ ujišťoval se.

„Ani ťuk,“ hlásil za minutku.
„Tak zkus ještě to druhý město!“
„Jeffe!“
„Hele, na mě nekoukej. Děláme to přece pro Jeannie.“
„Fajn, ale je to poslední pokus,“ smlouval.

„Vyšlo to, Jeffe,“ hlásil duch. „V Dorkingu ten deštník nechala.“

Pořádné záhadě nikdy neodolal a stanice metra na Klárově mu přímo nedávala spát.
Díky konexím se mu jednoho červnového úterka podařilo dostat dovnitř. V záři svítilny si stanici prohlížel. Pak zašel do tunelu. Sáhl na zeď, ve které končila kolej.
Nic nenahmatal. Ruka prošla skrz.

„Co že jste?“
„Kouzelník. Tohle je škola pro čaroděje. Velmi stará.“
„A ta stanice metra?“ zamžikal.
„Vést tajnou trať je pod zemí jednodušší než na povrchu. Ale konec řečí. Tyto informace vás, pane Fojtíku, stejně nenecháme šířit.“
„Chcete mě snad zabít?“
„Ale kdepak. Nejsme žádná mafie. Jen vám vymažeme paměť.
A teď prosím zavřete oči.“

„Pozval jsem vás všechny, protože už vím, kdo je vrah,“ vytahoval detektiv z kapsy otrhaný notes.
Přítomní se po sobě nervózně podívali. Při pomyšlení, že jsou v jedné místnosti s vrahem, většinu nevinných polil studený pot.
Zahradník zacvakal nůžkami.
Zámečník zachrastil v kapse klíči.
Zálesák potěžkal svůj nůž.
Zákonodárce si pohrával s kancelářskou sponkou.
Závodník si protahoval svaly.
Záletník dělal oči na zapisovatele.
Závozník si utřel ruce do kalhot.
Ostatní jen přikrčeně mlčeli.
Čistě kvůli efektu detektiv prolistoval notes, zabafal z fajfky a vítězně prohlásil: „Vrahem je zá…“ a skácel k zemi. Byl mrtev!
Policisté se po sobě nervózně podívali.

Stála uprostřed chalupy a zuby jí drkotaly zimou. Takhle mu naletět! Prý: pojeď se mnou, bude legrace… Tou legrací zřejmě myslel, že ji zkouloval a vyválel v závěji. Andělíčky rozhodně odmítla dělat.
Zkusila se hýbat a třít si ruce o sebe. Moc to nepomáhalo.
„Tak co, není to tu skvělý?“ vřítil se její společník dovnitř.
Věnovala mu pohled, který byl schopen zabít do vzdálenosti deseti metrů.
„Řekla jsem ti přece, že s tebou pojedu, jenom pokud tu máte kamna,“ zacvakala zuby.
„Správně. A koukám, že užs je našla,“ založil ruce v podpaží a začal poskakovat. „Prvotřídní, léty prověřená ruská kamna…“

„Náš nový cíl: Celine Alavoine. Vsadí sedm čísel, získá miliony. Výhru pak použije na humanitární účely.“
„A to vadí přesně… proč?“ zajímal se Raph.
„Její peníze zachrání Afričana Ayebazibwe Djembu. Sirotek však postrádá své mrtvé rodiče natolik, že zahájí výzkum probouzení mrtvých. V roce 2146 se program vymkne kontrole a zbudou po něm jen stále se rozrůstající masy zombií.“
„Zabijeme ji.“
„Judith!“
„Je to efektivní!“
„Co radši…“
„Ne, Raphe! Nemá cenu říkat pravdu!“
„Ale ne. Vsadíme správná čísla o den dřív, vyhrajeme jackpot a Celine ostrouhá!“
„Hmm…“ tvářil se návštěvník zaujatě.
„To vyjde,“ souhlasila Judith. „A já konečně dostanu zaplaceno.“

Arabela tomu nemohla uvěřit. Pohádky končívají dobře! Ale Fantomas zklamal a ona teď objímala mrtvé Petrovo tělo.
„Nechám vás tu do večera, abyste se mohla rozloučit,“ vyštěkl posměšně Rumburak. „Ale zítra bude svatba!“
Neobtěžovala se odpovídat a pokračovala v pláči. Rumburak se odporoučel.

Nevěš hlavu, dceruško, zacukrovala jí do ucha holubice, hned jak jí usedla na rameno, Ryška mi právě řekla, kde sehnat mrtvou a živou vodu. Jen nevím, v čem je přinesu.
Arabela si utřela oči a usmála se.
„Co říká, princezno?“ vykňourla Mařenka.
„Potřebuje nádobu, aby mohla přinést vodu.“
„Stačil by pytlík od svačiny?“ sahala Mařenka do kapsy.

„Posaď se, bude to hned,“ vítal zubař dívku. „Nejdřív obtiskneme zuby do téhle hmoty a vyrobíme model tvých zoubků. Otevři pusu!“
Darla se v křesle neklidně vrtěla, ale s prsty v ústech mluvit nemohla.
Vtom k oknu přiletěl pelikán a jakoby nic se usadil.
„Čau, kluci, koho tu dneska máme?“ zakrákal.
Než mohl kdokoli z osazenstva akvária promluvit, začala Darla, která si ptáka všimla, strašně ječet. Zubař se přidal, protože ho kousla, ale hned běžel okno zavřít.
„Zkusíme to znova. Počkej, donesu si novou hmotu. Když budeš hodná, dostaneš rybičku!“
Potřebuju dovolenou, pomyslel si doktor. A dlouho jsem neprovětral neopren…

„Netlačte se! Au!“
„Můžu za to? Tlačí se všichni. Héj! Nechte toho!“

---------------------

„Ehm, ehm…“
„Ano?“
„Mohl byste se trochu posunout?“
„Vidíte, že nemohl. A trhněte si!“

---------------------

„Haló, jste tu? Nevidím vás!“
„Já vás taky ne. Ale cítím, že jste blízko… Jako všichni ostatní.“

---------------------

„Krásný den, že?“
„To ano. Povídej mi něco, nudím se.“
„Já se s tebou nenudím nikdy.“

---------------------

„Hihi.“
„Pšt!“

---------------------

„Jdeme ke dnu! Bojím se! Drž mě!“
„Snažím se, ale nevím… Ostatní se pouští!“
„Už se neudržím.“
„Ne!“
„Pozor, vír!“
„Docházejí mi síly. Ztrácíme se. Sbohem…“
„Sbohem, můj milý…“

Děda odložil lžičku a napil se. Chce to ještě citrón.

Zvonek zakloktal.
„Hodinu končím já!“ volal učitel. „Připomínám slohové cvičení, co máte za domácí úkol. Svinibrodská, ať mi tam nepíšeš takový nesmysly jako posledně!
A teď: dosahá, dosahuje…“
„...cestičku zaplavúúújééé,“ vyli žáci.
„Ukapaná, co je to za disharmonii? My se ten pozdrav snad nikdy nenaučíme!
A ještě něco, začíná se oteplovat, což znamená co?
Ponořený, proč si zas strkáš do ucha ten rákos?“
„Prosím, on si dává zpátky bahno,“ hlásil pohotově Bublifuk.
„Že se vůbec ptám! Takže, otepluje se, proto budou brzy oblevové prázdniny. Řekněte to doma, ať mi sem nikdo neleze v té kalné vodě! A teď už plavte!“

Říkali o něm, že je nový, mladý, že se nezakecá. Většinou to tak bylo.
Teď stál nad nemocničním lůžkem. I přes hadičky, které ze spící ženy trčely, a přerývaný dech vypadala klidně.
Odložil kosu do kouta a lehce ji šťouchl rukou do boku. Otevřela oči.
„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptal.
„Čekala jsem tě. Můžeme jít.“
Překvapila ho. Většina takhle starých (nebo spíš mladých) lidí, pro které si chodil, se snažila smlouvat. Aspoň hodinu, aspoň minutu, nech mě rozloučit s rodinou… Ona ne.
„Chceš snad odejít? Mohla jsi žít věčně.“
„Zrovna ty mi chceš tvrdit, že by to byl život?“

NA PLÁŽI
MILLEROVÁ a HARDY dorazí k policistovi poblíž těla, které omývají vlny.
HARDY pociťuje nevolnost, přemožený myšlenkami a vzpomínkami zavrávorá.

HARDY: Ne!
MILLEROVÁ: Pane, jste v pořádku?
HARDY: Měl jsem to tušit. Máme za ně zodpovědnost. Znova už–

HARDY povolí kravatu, přidrží se MILLEROVÉ, několikrát se zhluboka nadechne.
Dorazí výjezdní skupina, která začne ohledávat tělo.

MILLEROVÁ: Pojďte!

NÍZKÝ ÚTES
HARDY a MILLEROVÁ stojí na útesu, o který se lámou impozantní vlny, pěna stříká do výšky. MILLEROVÁ řve ze všech sil proti větru a vlnám.

MILLEROVÁ: Tohle dělám, když je toho na mě moc. Můžete to zkusit taky.

MILLEROVÁ odejde.

Ráďa zaúpěl. Málem tenhle týden zapomněl na Jitčin dotazník. Je šílená! Co se jí navysvětloval, že je Budeč zvláštní, že nemá čas… Říct si nedala. Prý: budeš kontrolní skupina.
Vytáhl záznamový arch. Položky znal nazpaměť.
Zdraví
Od pondělka si nic nezlomil, dá dvojku.
Psychická pohoda
Odfrkl si. Zkoušky už byly na obzoru.
Prostředí bydlení
Pochybovačně se rozhlédl.
Spánek
Včera byla astronomie.
Rodinné vztahy
Vida, musí zavolat domů.
Odpočinek, koníčky, svoboda…
Jídlo jako jediné dostalo tradičně dobré hodnocení.
Přelétl očima záznamy posledních měsíců. Sestřenice si bude myslet, že ho tu týrají. V podstatě sám nechápal, že se mu tu tak líbí.

Seděla schoulená na židli a oči jí klouzaly po papíře. Lékaře, který posledních pár minut vedl monolog pohřebním tónem, skoro nevnímala. Nějaké to slovo zachytila jen občas. Chemoterapie… Další léčba nemá naději… Několik týdnů…
Přemýšlela, co v čase, který jí zbývá, dělat.
Z myšlenek ji vytrhl doktor, když jí cpal další papír.
„Teorie pana Lumica není ještě vyzkoušená v praxi, ale má opravdu dobré vyhlídky. Mohla by to být vaše jediná naděje.“
Četla pozorně. Přísně tajný projekt… Očekává se schválení vládou…
Zdálo se, že ji osud staví před nečekanou volbu: má zemřít teď jako člověk, nebo žít věčně jako stroj?