Moje články

Peníze, love a cash? Měna sílí, pole bílý, koloběhem daní vládne čas. Dluhem nezarmoutíš, splátkou udáví se vlk. Krmí a krmí, prase perel nažere se, ale kde nic není ani auditor nic nesebere. Berňáku berň odvedou? Kde ji ale seberou? Money, prašule a lupení na stromě nerostou. Zasít mincemi musíš, zalévat úspory a sklízet bankrot. Na burze jásat, v kasinu plakat, do hrníčku střádat. Inflace s deflací, od pankejtu k pankejtu se potácí a valuty zase za bony, z ručky do ručky. Reforma znova, rohlík za halíř a pivo za korunu padesát. Jen zlato se blyští, třeba i na smetišti.

„Malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo! Zázraky techniky nám umožnily cesty vesmírem! Zázraky techniky nám umožnily překročit meze nepoznaného! A nyní se vědcům podařilo objevit střed vesmíru. Hned se spojíme s vědeckým týmem na místě, kde vše začalo Velkým Třeskem. Co vidíte?“
„Vidím dveře…“
„Cože? Jedná se snad o nějaký portál do jiných dimenzí?“
„Ne, obyčejné papundeklové dveře natřené oprýskanou bílou barvou. Je na nich cedulka – Pí. Kadeřábková – úklid. Dveře jdou otevřít. A za nimi… Za nimi je chodba. Pozor, je tu někdo další, blíží se k nám!“
„Táhněte pryč! Mám tady čerstvě vytřeno, mi to pošlapete.“

„Copak to tady máme? Dva ožralové si vyrazili na noční vycházku?“ Černá Rayla se mračila na dva muže ležící ve strouze u cesty.
Geralt se potácivě postavil na nohy, neměl vůbec dobrý den. Nechal se Marigoldem přemluvit k tahu Vengerbergem a poslední co si pamatoval, bylo, jak je vyhodili z krčmy u Prasečí hlavy.
„Kapitáne…“
Avšak jeho kumpán ho předběhl: „Nevěděl jsem, že stráž zaměstnává takové krasavice. Co takhle se přesunout někam do tepla, jen ty a já. A já složím báseň o tvých očích.“
***
Geralt zacloumal zamřížovaným okénkem.
„Ještě slovo, ty tupče, a nechám tě sníst tu tvoji loutnu.“

„Honzíku! Co tady děláš? Přijdeš pozdě do školy. Proč brečíš?“
Maminka našla uplakaného chlapečka sedět na posteli. Sehnula se k němu a začala mu utírat slzičky
„Já nechci do školy!“ vykřikl chlapec.
„Proč prosím tě?“
„Ostatní děti se mi smějí. Smějí se tomu, jak vypadám.“
Mamince přelétl náznak rozhořčení po tváři, ale potom mu začala jemně domlouvat: „Každý v dnešní bláznivé době nějak vypadá, nic si z nich nedělej. Tak má naše rodina tři oči, co má být. Někteří tvoji spolužáci zase mají čtyři ruce nebo klepítka místo prstů. Prostě si jich nevšímej. Nebo jim v nejhorším šlápni na chapadla.“

„Funguje! Ono to funguje!“ profesor Kutil troška vyběhl z laboratoře.
Jeho křik přilákal hlouček čumilů.
„Perpetum mobile funguje! Zázrak techniky! Dokázal jsem to!“
Profesor se smál, skákal radostí a přihlížející se pomalu začínali shánět po zřízencích s vestami, co se zapínají na zádech. On však nedbal a začal rozhazovat věci z kapes – drobné mince, nářadí a součástky.
„Už nebude třeba peněz! Zavládne všeobecná prosperita a mír!“
Náhle se zarazil a pohlédl na předměty, které držel v ruce.
„Ale ne, zapomněl jsem na matice spojovací hřídele.“
Budovou otřásl výbuch. Naštěstí měla silné stěny a lehkou střechu a tak přestavba nebyla obtížná.

Dnes měl velmi dobrý den. Ráno vstal pravou nohou, pojedl vtipné kaše a vykročil vstříc zářné budoucnosti.
Na schodech prohodil pár slov se sousedem, u vchodu pochválil domovnici novou trvalou a dokonce zamával i popelářům. S písní na rtech si to zamířil dolů ulicí. Tu si pohladil pejska, tu se usmál na krásnou slečnu – kdekterá mu i dokonce úsměv oplatila. Na rohu si koupil noviny a ranní kávu a zamířil do parku. Cestou se kochal blankytnou oblohou a zpěvem ptáčků zpěváčků hnízdících ve stínu stromů.
Život byl nadmíru krásný. A tak si vůbec nevšiml výkopu předtím, než do něj zahučel.

Zakřivenou čepelí přejel po předloktí a krev zkropila prastarou rytinu. Netrvalo dlouho a karmínové krůpěje se vsákly do kamene. Rituál byl téměř připraven.
Světlo pronikající zřícenou střechou kdysi honosného chrámu dohasínalo, jak se slunce blížilo k plnému zatmění. Ještě jednou si s pýchou prohlédl své dílo a v rukou sevřel prastarý grimoár vázaný v lidské kůži. Vtom se zhroutil na zem, jak jím projela bolest.
„Přišel čas, planety jsou na svých pozicích. Teď anebo až za sto let!“ uslyšel šeptat hlas svého pána.
Horečnatě ale pečlivě přednesl formuli rituálu a zkolaboval.
Z brány světů vystoupila tlama plná zubů a očí.

Eskadrona lehké jízdy popohnala koně k trysku. S burácením plechů, křikem mrzačených vojáků a ržáním vyděšených koní se zabořili hluboko do bloku nilfgaardké pěchoty. Jezdci se jako hrot šípu zakousli hlouběji a hlouběji do nepřátelské pozice. A začali umírat.
Coën záhy zjistil, že je sám. Nikdo další se takhle daleko nedostal a hlavní voj eskadrony se odpoutal od protivníka a obchvatem mířil k dalšímu útoku.
Ze všech stran na něj doráželi černí, on se však nedal a dál odrážel úder za úderem. Zrovna když uslyšel burácení nového útoku, hrudí mu prošla palčivá bolest, když mu pěšák s korsekou probodnul srdce.

„Přišel čas přinést do pekla Dorotu Máchalovou. Kdo se hlásí dobrovolně?“
Lucifer procházel zasířenou síní a pečlivě si prohlížel choulící se čerty.
„No nehlaste se všichni,“ zašklebil se.
Jeden čert nesměle zvednul ruku: „Já bych to prosím zkusil, vaše pekelná jasnosti.“
Lucifer se na patě otočil čelem k čertovi: „Vraník?! Tak to ne chlapče, já tě znám, to by nedopadlo dobře. Nikdo další? Dobře, půjdu tedy sám.“

Lucifera probral kýbl studené vody. Nad ním stál kaprál s ďábelským úsměvem na tváři.
„Co si to dovoluješ, holomku?“ vystartoval kníže pekel.
„Já ti dám holomka!“ zrudnul kaprál a ohnal se bičem. „Nástup!“

Seknutí, paráda, protiútok. Obrana, seknutí, seknutí, obrana, výpad. Mečem odrážel útok za útokem, ránu za ránou a sám na oplátku valícím se protivníkům uštědřoval úder za úderem. Jeho meč byl jeho nerozlučný společník, přirozené prodloužení jeho paže.
Původně patřil jeho dědovi. Když pro něj přišli verbíři, otec si ho vzal stranou a dal mu na cestu dar z nejcenějších. Ve voskovaném plátně byl zabalený prostý meč – chladná ocel bez příkrasy, ale i po létech ostrá jako břitva.
Nyní v bitvě mu bezpočetněkrát zachránila život a on děkoval předkům.
Obrana, výpad, obrana, obrana.
Se zaúpěním, namáhaná čepel praskla nad záštitou.
Bolest.

Ve vesnici ho varovali, aby se ke starému zámečku na kopci nepřibližoval. Ale jemu to nedalo. A nyní se před ním tyčil vstupní portál zříceniny. Snad najde nějakou neporušenou místnost, kdy by mohl přenocovat. V tom se mu zdálo, že něco zaslechl.
„Je tu někdo?“ zavolal.
Spatřil ženskou postavu, kterak mu kyne na druhé straně nádvoří. Následoval ji.
Kaple byla vyzdobená květinami, plná svátečních hostů. Před oltářem pak stála žena ve svatebních šatech. Udělal krok vpřed. Stoupnul do prázdna a kaple se rozplynula. Hlavou tvrdě narazil na kámen a poslední, co uviděl, byla hromada kostí.
„Spolu navěky…“ neslo se ruinami.

Jirka ležel na lehátku a opaloval se, když v tom na něj padnul stín.
„Haló je tohle Paříž?“
Protřel si oči a rázem se mu zatočila hlava. Nad zahradou se mu vznášel úplně malinkatý hrad a z cimbuří na něj shlížel mužík v leteckých brýlích.
„To… tohle je Horní Dolní u Prahy,“ vykoktal.
„Tak pardon, že jsem obtěžoval.“
Mužík zatáhnul za páku a hrad zamířil za obzor.
„Máňo! Právě tu proletěl hrad! Pojď se podívat!“
Manželka vyšla na zahradu, očima přelétla hromadu prázdných lahváčů a už ho brala koštětem.
„Ty si se zase spráskal jako prase. Já ti dám hrad!“

„V prvním rohu máme veterána, Doktora Pěst!“
Boxerský ring se otřásl aplausem.
„A ve druhém rohu vyzyvatel… to myslíte vážně? No dobře… Toníček!“
Toníček, neduživý chlapec z předměstí se probudil o půl hodiny později. Společnost mu dělal neznámý muž.
„Chlapče, takhle to nepůjde,“ vzal chlapce za ruku. „S takovým ochablým svalstvem kariéru neuděláš. Ale existuje cesta. Tu máš.“
***
„A ve druhém rohu vyzyvatel, Ždímačka!“
Ve druhém rohu stála hrouda svalů, to co kdysi bývalo Toníčkem někde uvnitř. Ze zarudlé kůže vystupovaly naběhlé žíly obepínající pletence steroidního svalstva. Groteskní postava se svezla na stranu, jak jí pod tím náporem puklo srdce.

„Tady máš odvar, podej ho krávě a určitě se uzdraví."
„Děkuji, paní.“
Vesničan se vypoklonkoval z chatrče a čarodějnice za ním zavřela dveře na petlici. Něco tu nesedělo. Chvíli se přehrabovala v ingrediencích u kotle a potom si zavolala učedníka.
„Z čeho jsi dělal ten odvar? Tady leží celý svazek pelyňku.“
„No, z kůže třaskavce. Neměl jsem?“ odpověděl nervózně učedník.
„No to v žádném případě, nadmutou krávu třaskavcem nevyléčíš. Rychle, snad ho dohoníme…,“ nedopověděla.
V dálce se ozval výbuch a o sekundu později na mýtinu před chatrčí žuchla půlka krávy.
„Tak, změna plánu. Startuj koště, než ti vidláci najdou pochodně.“

„Maminko, maminko! Podívej, co jsem napsal.“
Chlapec přiběhl za maminkou do kuchyně, kde připravovala nedělní oběd.
„Copak to máš?“
„Povídku jsem napsal.“
„A není nějak krátká?“
„To je drabble, povídka o sto slovech. Na internetu je taková stránka, kam lidi posílají svoje drabble a každý den je tam nové téma. Celý duben to tam běží.“
„No to je pěkné. Ukaž to taky babičce, určitě bude ráda.“
Jiříček Pohl odcupital do obývacího pokoje, kde seděla babička Věra. Ta vše slyšela z kuchyně a ani nezvedla oči od pletení.
„Tyhle aféry každého jen otravují. Já bych všechny ty drabble a témata zakázala.“

„Stůj, zlosyne!“
Sherlock Holmes mířil revolverem na svého úhlavního nepřítele.
„Přece mě nezastřelíš,“ odvětil profesor Moriarty.
„Proč by ne?“
„Jsem tvůj bratr.“
Génius zločinu si sundal falešný knír a odhalil širokou tvář Mycrofta Holmse.
„Ale kde je potom Moriarty?“
Zezadu se ozvalo cvaknutí kohoutku revolveru. Doktor Watson si sundal falešný knír a odhalil strhaný profil profesora Moriartyho.
„Co jsi udělal s doktorem Watsonem, ty vrahu!“ vykřikl Mycroft.
„To můžu vysvětlit já,“ Sherlock si nasadil falešný knír. Proměna v usedlého doktora byla dokonalá.
„Ale…“
„Sherlock Holmes nikdy neexistoval.“

Sir Arthur Conan Doyle si potěšeně zamnul ruce, tohle čtenářům dozajista zamotá hlavy.

Lord Inquisitor Quercus si prohlížel datapad. S každou další větou se mu krabatila tvář víc a víc.
Rozsáhlá infiltrace populace heretiky…
Manifestace nižších démonů…
Rostoucí stín ve warpu…
Arbitři a jednotky planetární obrany nejsou schopny udržet situaci pod kontrolou…
Nejbližší regiment Astra Militarum je týdny daleko, do té doby planeta propadne chaosu. Pokynul rukou a ze stínů se vynořil servitor.
„Zahajte exterminatus.“
Inquisitor sledoval planetu. Na jejím povrchu žilo asi dvacet miliard lidí. Kolik z nich propadlo chaosu? A kolik z nich bylo bez viny? Možná dvě třetiny. Císař ochraňuj jejich duše.
Sledoval planetu dlouho poté, co skončilo orbitální bombardování.