Moje články

Nikdo není dokonalý. Každý se o dokonalost snaží, ale nikdo jí nedosáhne. Jediný, o kom by se dalo říci, že se dokonalosti přibližoval, byl můj notebook.
Od doby, kdy opustil továrnu, mi byl vším: pomocníkem, rádcem a nestydím se to říci, i přítelem. Za léta jeho věrné služby jsme spolu rozluštili nejeden zapeklitý případ a někdy to byly pouze jeho logické připomínky, které mne uvedly na pravou cestu. Byl to také jediný osobní počítač, který dovedl předvídat potřeby svého majitele.
Prosím, vzdejme dnes čest jeho výjimečným relé obvodům, a nechť se mu v křemíkovém nebi vyhýbají všechny rozlité pivní půlitry.

Nechci! Já ten majetek prostě nechci. Tatínek mi stále říká:"Františku, nauč se dívat do trouby, nauč se dívat do trouby..." Vždyť to neumím a ani se to nenaučím. To je pořád trápení. Jako dneska, přijde chlap, botky nablejskané a místo aby se ptal na něco pořádného, chce vědět, který z nápadníků jeho dcerunky chrápe, když spí anebo nechrápe, když nespí... Takové voloviny...

Starat se o takový pozemek, to dá, panečku, práci. Já vím, že mne má tatínek rád, ale proč ho neodkáže Václavovi? A ten si v klidu v Praze popelaří. Tak to tedy ne. Dneska mu to řeknu.

Dědečkova rodina byla za jeho mládí docela chudá. Deset dětí ve stavení, otec opilec, a tak jediný jejich příjem zajišťovala maminka, trošku se starali ostatní příbuzní a postupně začaly pracovat nejstarší děti. Nikdy ale nebylo peněz nazbyt.
Teď, na stará kolena, je dědeček slušně zajištěn a nic mu nechybí, ale přesto škudlí, kde může, kdyby náhodou nouze znovu přišla.
Tedy, škudlil. Do té doby, než musel odjet na čtrnáct dní do lázní. Vrátil se někdo, kdo konečně objevil svou životní vášeň. Malování. Od onoho památného června se dědeček změnil. Na stará kolena zjistil, že existuje i něco jiného, než šetření.

Vzpomínám, jako by to bylo včera. Když k nám tenkrát šel panu doktor a maminka mi nakazovala, ze můžu ukázat jenom zádíčka, to jsem tomu ještě vůbec nerozuměla. Pak jsem dostala první sukýnku, ta se mi moc líbila. Byla proužkovaná a když jsem se zatočila, bylo mi vidět až jéje. Smutná jsem byla, když jsme pochovali naši kočku. To jsem si mohla oči vyplakat. A pak se o mne začal ucházet ten fešácký poručík. Oči jsem na něm mohla nechat. Ta uniforma! Ten knír! Ten kariéní postup! A pak se to všechno néjak pokazilo. Nebýt otčíma, mohla jsem být vdaná.

"Pozor, už jde, už jde!"

"Ona je tak krásná."
"Jednou rukou přesekne sele."
"Viděli jste její zuby, když jedla kozomuta?"
"A jak skvěle umí rozehrát srnabal."
"Bude si dnes zase mýt vlasy?"
"Tiše, ať nás neuslyší! Blonďáku, schovej se, jsi za Kamenem hrozně vidět."

"Ať se Kámen přikrčí, nevidim přes něj."

"Pšššt!"

"Chlapi, kdo to tady tak funí? Kámen?"

"Já to nejsem."

"Já taky ne!"

"Tak kdo to teda je? Jéje, šéfe, co tady děláte...?"

"Co by, koukám na svojí ženu. Znáte mojí ženu? Pěkná, že?"

"Šéfe, my tady taky koukáme na tvojí ženu."

"Tak vidíte, tak jsme si kvit."

"Pozor, pozor, zahajuji kontrolu nástrojů. Každý hudebník ať předstoupí a představí svůj nástroj."
"Já mám plastovou trubku od nás ze stavby."
"Já mám papírovou roličku od smršťovací folie."
"Já mám papírovou roličku i se smršťovací folií!"
"Já jsem sehnal roli od průmyslové folie."
"Já mám flašku od šampáňa."
"Já mam pivní flašku."
"Já mam plastovou láhev, ale s pevnýma stěnama."

"Výborně, letos jsme se sešli v opravdu hojném počtu. Kolik máme hodin? Ještě dvě minuty? Naladíme? Aaaaaaa. No tak to by stačilo. Pozor! Začínáme!

Tímto slavnostně zahajuji naše výroční setkání. Všichni pořádně nadechnout a čtyři, tři, dva, jedna, teď!"

"Trůůůůůů!"

Byl v pr...ve studni. Kolečko modré oblohy, které viděl vysoko nad sebou, moc velkou naději na samoosvobození se nedávalo. A jako naschvál se nemohl spojit ani s pomocníky. Teď už mu chybělo jenom psychicky se zhroutit a jeho věznitelé budou radostí bez sebe. Nezbývalo než čekat. Loki se posadil a položil hlavu na kolena. Ve chvílích, jako byla tato, se na povrch draly nepříjemné myšlenky. Pokusil se je zahnat tím, že se pokusil přeříkat si všechny své nepřátele. Ne, nebude se litovat. Musí se odtud dostat. Nejspíš bude muset využít ten kousek štěstí... Nebetyčné drzosti, která mu ještě zbyla.

„Nemyslíte, že bychom mu měli nějak pomoct?“

*ticho*

„No já vím, že to není úplně nejbystřejší člověk, co kdy chodil po zemi, ale takový konec si snad nikdo nezaslouží.“

*dlouhá pomlka*

„Slyšíte, jako na oplátku, když tenkrát přivedl stráže do té podivné hospody, a ti podivní lidé nás nechali odejít?“

*nikdo nic*

„A pomoc druhu v nouzi vám nic neříká?“

*tíživá atmosféra*

„Vždyť je vás tu dvanáct a jich je jen pět. Vy byste si netroufli na takové střízlíčky, ozbrojené jen malými kudličkami?

*vyčítavá pauza*

„A co kdybych vám za to zaplatil?“

*vypočítavé ticho*

„Cože, hovořil tady někdo o penězích?“

"Míro, prosím, buď tak hodnej, podej mi tu složku. Míro? Ty mne neslyšíš? Bože, ty jseš nejenom línej, ale už i hluchej, jo?“

*

„Kájo, nech ho, nemá dneska svůj den.“

„No mně připadá, že nemá svůj tejden.“

„Spíš bych řekl, že nemá už svůj měsíc.“

„A tebe to neštve? Že se takhle chová? Mne už to nebaví koukat na ty jeho kyselý ksichty. Někdo by mu asi měl vysvětlit, jak se chovat ke kolegům.“

„No jo, je nepříjemnej, ale já se mu nedivim. Chodit měsíc s ischiasem v zadku, když jsi zarytý odpůrce léků proti bolesti, by podráždilo i buddhu.“

Mrakoplaš stál uprostřed osmihranného chrámu Boha z Podzemních rozměrů. I když slovo stál by se v tomto případě dalo považovat za nadsázku. Mrakoplaš byl těsně přikován ke kamenné soše. Vrchní kněz před ním pronášel rituální modlitbu – v chrčení zaznívaly syčivé zvuky. Nakonec se obrátil přímo k Mrakoplašovi:“Buď šťasten, cizinče, náš pán se za chvíli zjeví a přitáhne si tě do své náruče. Jakmile se tyto řetězy rozpálí, osvobodí tvou duši a budeš pozřen. Teď můžeš vyslovit svá poslední slova.“
V takovéhle šlamastice Mrakoplaš ještě nebyl. „Předpokládám, že by se vám nelíbilo, kdybych si ten řetěz sundal a zůstal nesvobodný…?“

„Miláčku, prosím tě, pojď mi pomoct, potřebuju odnést rajčata do skleníku.“
...
„Opravdu sis musel vzít moje plážový pantoflíčky?“

*

„Zlato, doneseš nám tu marinádu? Teď se od toho grilu nemůžu hnout.“
...
„Děláš si legraci? Moje pracovní balerínky? Vždyť mi je vytaháš! Já tě asi zabiju!!!“

*

„Bejby, zajela jsem autem do garáže, ale ještě tam jsou tři tašky, skočil bys pro ně? Já si tady potřebuju uklidit to maso.“
...
„No jako bych to nevěděla. Proč ses jako narval do mejch novejch konverzek? Přešlapal jsi mi komplet celý paty. Opravdu, už po tobě nikdy nebudu nic chtít!“

U přítele v hlavě: „Mission accomplished!“

Klepna si vesele zařehtala a přidala do kroku. Vzduch voněl jarem a v příjemném větříku jí povlávala hříva.

"Stejně si myslím, že se to mělo provést jinak..."

Zaklínač jen stiskl rty. Společník jeho nelibost nějakým způsobem vycítil a ihned přehodil notu.

"Slyšíš? Měli bychom probrat, co se stalo..."

"Já vím, co se tam stalo, pane Gunnere. Kdyby sis nemohl vzpomenout, byl jsem to já, kdo ti zachránil zadek."

"Ale Geralte, ty těmhle věcem vůbec nerozumíš. Já jsem studoval taktiku i nejslavnější bitvy."

"Máš pravdu, pane, nerozumím. Ale ty mi vše určitě rád vysvětlíš." Geralt si povzdychl. Tahle cesta bude únavná.

Joseph Coel stál na chodníku a pozoroval dvě průmyslové kamery, které mířily jeho směrem. Povzdechl si. Od té doby, co byl povýšen a prošel bezpečnostní prověrkou se na ulici necítil vůbec dobře. Ještě si pamatoval, co mu na malé soukromé oslavě řekl jeden starší agent a jeho nový kolega:"Velké oko je všude. I tam, kde by ho nikdo nehledal. Nezapomeň." Teď už chápal všechny ty paranoidní bývalé špičkové agenty. Tíha vědění byla příliš velká a daň krutá. Být neustále pod dohledem je velmi, velmi únavné. A strýček Sam se ukrývá všude kolem nás. Dokonce i ve špičce injekční stříkačky.

Na okamžik se zasnil a dovolil si představovat si, jak by jeho život mohl vypadat, kdyby se nezasvětil boji proti zločinu.

Viděl se sedět v zahradě na dvojlehátku, obklopen růžovými keři, cítil jejich omamnou vůni. Představoval si, jak se k němu blíží ten krásný zjev se svou hedvábnou síťkou na motýly a na rameni jí sedí babočka síťkovaná. Přišla k němu blíž, motýl zatřepetal jemnými křídly a vznesl se k modrému nebi. Milovaná pak usedla vedle něj do lenošky a něžně se přivinula k jeho paži.
Jako ten motýl se třepetaly Květuščiny řasy, když ji líbal na její růžové rtíky.

Všem, které by to mohlo zajímat,

dovolte mi, abych Vám zde blíže přiblížil své důvody, proč jsem kandidoval na Vámi hledané místo.

Mojí největší předností je především znalost všeho, co se týká obchodu. Jsem si jistý v kramflecích jak na městském tržišti tak při obchodních jednáních se zahraničními partnery. Jsem mistr komunikace. Orientuji se ve složitých právních záležitostech, dbám na kvalitu prodávaného zboží a cenu nasadím vždy takovou, jakou je zákazník ochoten ještě přijmout.

Myslím, že jsem pro pozici vicemistra Cechu kupců a obchodníků ten nejvhodnější kandidát.

Dosud dosažené úspěchy vypisuji na zvláštním pergamenu.

Váš s úctou

Kolík A. P.

Naše psinka Zuzanka letos oslavil osmé narozeniny. Vyrostla z ní rozvážná dáma, která se na vycházkách noblesně nese, ostatní psi hrdě přehlíží, kočky nadneseně ignoruje. Na čele se jí vyhloubily vrásky a bradičku má celou šedivou. Jeden by řekl, že taková postarší panička už bude klidná, mírná, spokojená.

Jenže přišlo jaro. Už na vás někdy vlezlo jaro? Sluníčko, ptáčci, zvláštní vůně ve vzduchu...

Při první procházce vzala milá Zuzanka roha. Za zajícem. Druhý den se vyválela v cizím hovně. A protože pelichá, po umytí v obličeji vypadá jako štěně, na těle jako po prašivině.
A taky mi rozkousala zánovní pantofle.

"Ježiši, Káťo, pojď se podívat, co to tady ty šneci mají?"

Běžim jak splašená podívat se, co se stalo šnečkum.

"Nééé, Zeman s Klausem se rozmnožili. To jsou vajíčka. Takhle brzo? Všude na netu píšou, že se začínají rozmnožovat až ve dvou letech. Co budeme dělat? Nejsem ještě připravená stát se... Babičkou? Vždyť těch vajíček je tady milion. Slyšela jsem, že nejhumánější je ta vajíčka vzít a zmrazit. Kájo, prosím tě, vyber je všechny, já bych to nezvládla."

Přítel hrdinně vybere vajíčka a dá je do mrazáku.

*terárko po 14 dnech*

"Ty malý vypadaj úplně jak ty velký, že jo?"

Na úplně první překročení řeky při cestě do Écoust-Saint-Mein si vzpomínám velice jasně. Most, přes který jsem měl původně přejít, už neexistoval. Na obou stranách sice stále seděl na pilířích, ale prostřední sloup byl zřícený a most se zlomil pod hladinu. Plavat se mi ale také nechtělo. Jedinou možností, jak překonat řeku, bylo slézt na jedné straně po zábradlí mostku až k hladině, tam přeskočit přes dvoumetrovou louži na druhé zábradlí a vylézt nahoru. Byl jsem unavený, ale samotné zdolání překážky by mi nevadilo. Jakmile na mne začali střílet z domu na druhé straně, běželo se mi kupodivu ještě lépe.