Moje články

Na ostrov Sodor prišiel cirkus. Hlavnou hviezdou bola ťava, ktorá jazdila na kolieskových korčuliach. Mašinky tiež chceli vidieť predstavenie, ale do šapitó sa všetky nezmestili, takže sa cirkusanti rozhodli usporiadať jedno predstavenie aj vonku. Vrchol programu bola opäť ťava, ktorá mala predviesť jazdu z Tidmouthu do Knapfordu a publikum mohlo tipovať, za akú dobu to zládne. Diesel 10 navrhol, že by bolo zábavnejšie, keby ťava mohla s niekým pretekať, a hneď sa ponúkol ako pretekár. Diesel 10 mal lepší čas, lenže potom sa prišlo na to, že podvádzal, takže bol diskvalifikovaný a za trest musel odohrať jedno predstavenie namiesto ťavy.

Někdy ve snech létám. Možná v tu chvíli pociťuji radost a opojení z nespoutaného letu. Mnohem víc si však uvědomuji závratnou hloubku pod sebou, jistotu tvrdé země tam dole a fakt, že mezi mnou a jí není nic než několik set kubíků vzduchu. Nejděsivější je ovšem skutečnost, že sama nevím, jak to vlastně dělám. Navenek jednoduše; mávám rukama a letím. Dokážu měnit směr, stoupat, zrychlovat, vše pouhou vůlí a mocným záběrem paží. Ale podstata mi zůstává skryta - netuším, jaká moc způsobila, že tuto dovednost mám ani zda mi nebude v příští vteřině odňata a já se naprosto bděle nezřítím dolů.

Od záchodového extempore se atmosféra v chaloupce výrazně uvolnila. Sněhurka se teď cítila mnohem bezpečněji. Ale uklízení se jí začalo zajídat. Ne že by dalo tolik práce; když jsou trpaslíci celý den pryč, mnoho bordelu nenadělají. Jen jí bylo trapně, že ji ukrývají a živí, a ona oplátkou poskytuje něco, co vůbec nepotřebují; vždyť dokud tady nebyla, taky to zvládali. Ani argument, že od ní jako od ženy se nic než úklid nečeká, už neobstál.
Proto když si jednoho rána brali nářadí a svačinu a ona šmrdlala prachovkou zadní stěnu kukačkových hodin, nevydržela: "Heleďte, nemohla bych radši fárat s vámi?"

Dneska přijde syn.
Dát se do pucu, aby na nic nepřišel.
Uklidit, jinak vynadá. Tobě už to nemyslí, mami.
Máslo - do ledničky. Kastrol - taky. Co je tohle? Aha, doklady. Do ledničky. Tohle špinavý - schovat za gauč. Ať to nevidí. Svetr do skříně. Boty do skříně. Tohleto - co to je - taky do skříně. Doklady - kde je mám? - taky přijdou do skříně. Ale kde jsou. Vždycky je mám tady, na stole, nejsou tady. Někdo je musel vzít, zavolám synovi, on mi pomůže. Ne, synovi ne. Zavolám Bertě. On by řekl, že už nemůžu být sama doma. Já nechci do ústavu. Nebo kam.

Večer býval čas stínů a pohádek, čas sedět u stolu se sklenkou vína, na stole hořela svíce a stíny tančily po zdech, měkké, příjemné a konejšivé, a pod stolem si taky hrály stíny, skýtaly nám úkryt, schovávaly letmé doteky, kradmé a nenápadné jako stín. Mezi námi bylo pološero, mihotavé světýlko a stíny, nebylo ještě všechno řečeno, a ve tmě se mohla ukrývat naděje. Stíny tančily a my také.
Vzpomeneš si někdy?
Stalo se to vůbec?
Svítí jasné světlo, na stíny a naději není místo, byl to jen přelud a je to pryč, řečeno bylo všechno a máme jasno. Jasný?
Netančíme.

Věděla, že není v situaci, kdy si může vybírat. Nemohla se proto ubránit značné stísněnosti. Měla strach, že trpaslíci jí azyl neposkytují zcela nezištně. Že uklízení to nespraví a jednou bude muset čelit sedmeru chlupatých moudí a dychtivých pyjů.
Pak jednou v noci musela na latrínu a rozespalá si nevšimla, že je obsazeno.
"Jejda, promiň! Ježíš, ty jsi... nejsi...," zabreptala šokovaně.
"No co tak čumíš," hystericky vřískla ta, kterou doteď znala jako Rejpala. "Zajímám se snad já, co máš pod sukní?"
"Nejspíš to samé co ty," řekla smířlivě Sněhurka.
"A musíš to ještě všude vykládat? Vy lidi jste fakticky nechutný!"

Železniční společnost ostrova Sodor. Nezávislá na British railways. Ředitelem je sir Topham Klobouk, známý spíš jako Tlustý přednosta (viz heslo Tlustý přednosta). Na ostrově se nachází širokorozchodné i úzkokolejové trati. Za úzkokolejku zodpovídá pan Percival, řečený Hubený přednosta. Majetkem Sodorské železnice je několik parních a dieselových lokomotiv (viz lokomotivy).
Zlé jazyky tvrdí, že sodorská železnice patří k nejztrátovějším na světě. Důvodem je značná nespolehlivost lokomotiv, které náklad nezřídka cestou z nedbalosti poškodí nebo doručí jinam, než bylo zapotřebí. Znepokojivě často rovněž způsobují zmatek a zpoždění.
Přes všechny zjevné nedostatky nicméně Tlustý přednosta dostal od náměstka ministra cenu za služby dopravě.

Bylo krásné ráno, sluníčko svítilo a moře bylo klidné. Bouře vládla toliko na jeho nepatrném flíčku.
"Ty potrhlý synu mořské sasanky! Tos nemohl aspoň blejt do moře?! Ale já ti řikám, ještě jednou čichneš ke špuntu, vyždímu tě, že ti to poteče i očima!"
"Miláčku, vždyť mně to svinstvo ani nechutná! Ale co mám dělat, všichni námořníci musí pít rum, co jiného by nám dodalo sílu čelit rozbouřeným živlům..."
"Nemusí! A co se týče síly," hodila po svém amantovi plechovku, "tady v tom je železa, že budeš celý jako z oceli!"
A tak se zrodila závislost Pepka námořníka na špenátu.

Smrt se nevyhýbá ani Mary Sue. Zpravidla jde o smrt násilnou, ať už zaviněnou cizí osobou, nebo způsobenou vlastní rukou. Může být zabita padouchem, zhrzeným milencem, nebo se hrdinně obětovat pro blaho lidstva. MS chudinku může zabít prakticky kdokoli. Častějším způsobem odchodu je suicidum. Typicky z důvodu nešťastné lásky nebo celkového nepochopení ze strany okolí a špatného psychického stavu dotyčné. Možnosti pak jsou různé, od skoku ze skály, přes podřezané žíly, po otravu, např. medikamenty. MS však vždy odchází náhle, tragicky, okázale a esteticky. Potíže spojované se stářím se jí vyhýbají. Nebo snad někdo slyšel o Mary Sue na LDNce?

Danka a Janka boli sestry-dvojčatá, a bývali navlas rovnaké. Od istého času však všetci vedeli, ktorá je ktorá. Danka bola tá, ktorá vždy dostala pätorku, keď ju učiteľka pristihla pri opisovaní. Ktorá na diskotéke pri slaďáku vždy ostala sedieť pri stole a namrzene upíjala kofolu, zatiaľ čo Janka sa tisla k Matejovi, Romanovi alebo Petrovi.
Ktorá musela upratovať, pretože jej na bolesť hlavy rodičia neskočili. Náhodou pritom narazila na krabičku pasteliek. Týmito sme vtedy nakreslili Gevenduchu, spomenula si. Potom zarecitovali zaklínadlo, a Gevenducha vyskočila z papiera ako živá.
Vzduch okolo pasteliek sa zachvieval. A Danka zrazu vedela, čo nakreslí.

"Tomáši, včera jsi celé odpoledne nebyl k nalezení. Všechnu tvoji práci museli udělat Edward a Percy."
"Já vím, pane. Omlouvám se, pane. Ale vdova Klobouková mě požádala..."
"Já vím, Tomáši. Ale přednostou jsem tady já, ne moje matka. Nemůže vyřadit jednu moji lokomotivu z provozu, kdykoli si zamane. Co s tebou vůbec pořád provádí?"
"Noo... Vdova Klobouková říkala, že potřebuje legraci a vzrušení a laškování, a taky má ráda, když jedu hodně rychle, to potom nadskakuje na sedadle a vydává zvuky..."
"Ehm, děkuji, Tomáši, to stačí..." Tlustý přednosta prudce zrudnul. Ale co naplat, jeho matka už je velmi dlouho vdovou...

"My jSme šLi, já a SeN, A SeN nĚCo sLÍbiL a nAšLIi jsme ZkázU, a pAk jsme vŠichni TŘi chOdili pod hvĚzdAmi, aLe Byl taM jeŠTě BarNAbáŠ, taKŽe jSMe vLasTně bYli ČTyři, a pak Zkáza odešEL a pak SEn muSel nĚCO udĚLat a paK tAky odeŠel TakžE jseM zŮstalA SaMa I kdYŽ jsmE HO nAšli, jENomže SeN pAk vYPadal jAKo kdYž bolÍ A nechtěl jsem a..." oči Deliria měly najednou stejnou barvu, "možná je to celé kvůli mně..."
Smrt věděla, jaké něco musel Sen udělat a proč. "Nevyčítej si to, Del," řekla.
Barnabáš se drbal za uchem a neříkal nic.

Slepička už toho měla právě tak dost. To bylo pořád, zobali spolu zrní, kohoutek se začal dusit, a ona aby pak lítala od studánky ke krejčímu, od krejčího k ševci, od ševce k prasátku a tak dále, takže kromě zachraňování kohoutka fakticky dělala poslíčka celé vesnici, sousedé už si pochůzky skoro nevyřizovali sami, jen si počkali, až se kohoutek začne zase dusit, a pak ubohá slepička aby běhala od čerta k ďáblu a ještě trnula, aby s tou vodou přišla včas, až si jednou řekla, to víte, budu vám tady dělat tajtrlíka, udělala si kurz první pomoci, a má vystaráno.

Nakonec jsme ze zdejších dětí zůstali v Bullerbynu jen já s Ollem. Kromě našich tu jiné děti nejsou, tak jich aspoň máme hodně, aby si mohly spolu hrát. Stejně si ale myslíme, že oproti nám jsou ty naše děti chudinky. Jiná doba, jak se říká. Tohleto je nebezpečný, tamhleto se nesmí. Zrovna nedávno nám říkala učitelka, že bychom je neměli nechávat chodit do školy samotné, dlouhá cesta přírodou a ve Storbynu pak spousta aut... Prý bychom si měli taky pořídit auto a vozit je.
Letos v srpnu je chceme vzít k Nockenu. Snad aspoň ti raci tam ještě nějací zbyli.

Percy byl moc rád, že se Gator vrátil na ostrov. Rozuměli si opravdu moc dobře, Percy se dokonce občas přistihl, že Gatora skoro považuje za bližšího přítele než Tomáše. Teď byli spolu sami v jednom tmavém opuštěném depu. Tiskli se k sobě nárazníky, Percy se cítil, jako by celý žhnul, jeho písty se vzrušeně chvěly a přál si dotýkat se Gatora ještě těsněji...

Depem se rozlilo světlo žárovky. Ve dveřích stál Tlustý přednosta.
"Tak tady jsi, Percy... Je potřeba rozvézt poštu!"

Percy spokojeně bafal. S Gatorem to bylo moc pěkné. Pak mu blesklo hlavou, jestlipak něco takového dělají i lidi...

V hospodě mě přivítalo ticho. Nebo spíš takové náhlé zmlknutí, když jsem vešel dovnitř. Nevraživé a odtažité pohledy. Cvrček vypadal schlíple, byl ostříhaný a na levé tváři měl modřinu.
"A hele, kdopak je tady," ozval se Krocan. "Co ten tvůj sedánek u policajtů? Cos jim tam všechno navykládal?"
"Já..." Doprdele, bylo mi jasný, že tohle jsem projel. Já těm policajtům sám nic neříkal. Ale tak docela jsem to nezvlád a nějaký věci jsem jim odkýval, protože jsem netušil, že ten Materna je Cvrček. Ne že by potopit někoho cizího byla menší sviňárna. Tady jsem nejspíš skončil. To mám za to.

Seděl jsem na fízlárně, tlustý příslušník hartusil.
"Co to máš na hlavě?" Prohrábnul mi číro a prudce škubnul. "Jakoby nestačily máničky, teď ještě tohle! Já bejt tvůj fotr, smrade..."
"Soudruhu, tohle snad není nutný," povídá druhý, "Alois se dostal na zcestí, ale je to rozumný mladík, Lojzíku, nás zajímá František Materna, když nám řekneš co dělá, necháme tě být..."
"Neznám..."
Jo, byl jsem odhodlán nic neříct, ale ta úleva, když vyslovili úplně neznámé jméno... Dusili mě asi hodinu a pustili mě.
V hospodě jsem kámoši Cvrčkovi vylíčil, co jsem zažil.
Napil se piva a povídá: "Vole, František Materna jsem já."

Nerada se na sebe dívala do zrcadla.
Měla ráda obličeje které poznamenal čas, fascinovalo ji, jak se v průběhu let měnily podle toho, jak jejich majitelé rostli, dospívali a dozrávali, a stárli. Jak se jim do tváří vpisuje vše, co je v životě potká, přibývají vrásky, vějířky od smíchu kolem očí, jemné jak pavučinka, nebo hluboké rýhy, které vyryla strázeň. Lidské tváře.
Její obličej, sličný a nestárnoucí, ustrnul v bezvěké nádheře, a stovky let, prožité bolesti, radosti ani ztráty jej nijak nepoznamenaly, jako by nikdy ani nebyly.
Bylo jí to líto. I když v duši měla všechny své roky zapsané.

Takových bylo, co nic nenapsali
Všichni se do sta slov nevejdou
Ani do milionu slov by se nevešli
Tolik jich bylo
Co dělali?
Co tak asi
Co lidé dělají
Žili, rodili se, umírali
Milovali se, bojovali,
sbírali ovoce, pásli stáda,
lovili harpunami tuleně
nebo oštěpem mamuty
přitesávali pazourek
a zpívali, povídali si,
tancem a modlením přivolávali déšť
nebo jen broukali a něžně se hladili,
vybírajíce si z vlasů hmyz.
Kolik jich ani teď nic nepíše
protože zrovna leští boty
drhnou podlahu
střílí nebo po sobě nechávají střílet
nebo jen nevěří, že by to kdo kdy četl
i kdyby uměli psát