Moje články

I ti nejpomalejší z nás už jistě vědí, že není dobrý nápad dvounožce upozorňovat, že máme navrch. Konečně, jsou docela přizpůsobiví. A je tu taky ta šikovná věcička, protistojný palec. MY ho nemáme. A víme, jak skvěle se hodí na otevírání kapsiček a otáčení uzávěru na lahvi s oliváčem, (který mám rád, zapište do záznamu.)
Dnes si ukážeme, jak Člověka vzbudit.
Vyskočíme na postel. Zíráme. Přiložíme tlapku. BEZ drápů, Čitu!
Mňoukneme.
Když je ke skříni s jídlem nevyžene ani to, je tu ještě způsob, řekněme trochu... periferní, ale spolehlivý.
Vykadíte se. A NEZAHRABETE to.
Ujišťuji vás, že to zabere vždycky.

Dokonce i kopie fotek vypadají zaprášeně. Paní se křehkou rukou opírá o pult a druhou rozkládá brýle. Pro jistotu sáhnu dozadu a přistrčím židličku.
Listuje pomalu, oči, zmatnělé zákalem, nezaostřují. Bohužel jí nemůžu nabídnout lupu - na podobný sortiment je Heidino knihupectví moc malé.
"Tahleta," ukáže stařenka. "Hned na kraji, vidíte? To je Iva. Byly jsme jako sestry." Ještě chviličku se dívá, na rtech úsměv, pak publikaci o Osvětimi zavře. "To jsem chtěla vidět. Děkuji vám."
Někdo mou pusou odpoví Nashledanou. Odtrhne oči od hubeného zápěstí. Od čísla, co tam bylo vytetovaný. Jakmile odejde, zvládnu jen dvě věci.
Brečet.
A nezapomenout.

Kap kap, pleskají kapky deště o dno plechové vany. Když vydrží lejt dost dlouho, brzy se naplní. Teda, aspoň do poloviny. Když se přikryje černou plachtou, slunce ohřeje vodu a člověk se pohodlně vykoupe. Přitom si přečte noviny. Týden staré, ale nevadí. Špatným zprávám čas otupí hrany a dobré člověka potěší.
Šplouch, chodidlo se zanoří, a s ním i zbytek těla. Je velké. Chlupaté. Jeho majiteli je to šumák. Už dlouho.
Z vany je výhled na palouk. Kolkolem se rozkládají šumavské hvozdy. V křovinách souloží ježci. Liška si líně vykusuje blechu na zádech.
Žádný hluk.
Žádná civilizace.
Žádné připojení.
Ráj.

Když se dostavil Smrť - jedna z posledních jistot - věděl, že je v hajzlu. Nicméně přece jenom zkusil svůj nejosvědčenější způsob odvádění pozornosti a zmínil jméno svého nezarytějšího oponenta. Smrť se nenechal zmást. Ujistil ho, že tímto druhem sov se nezabývá. A vyrazili.
Jak se dalo čekat, Nebeská brána byla zamčená. Frčel rovnou dolů.
"Agent Bureš?" zeptal se tlustý rarach.
"Ne!" odmítl automaticky. Než ale stačil dodat Kampáň, vykoukl z ohnivého kruhu čert hubený.
"Nepovídejte," protáhl hlasem zlého auditora, "A kolikpak jste letos odvedl na daních, co?"
"Všeci kradnů," obořil se na něj. Sám ale cítil, že už to nemá šťávu.

Kapradí jí sahalo po ramena, bunkr byl téměř neviditelný. Nebyla tu devět let. Život v osadě Ewoků zatím běžel dál. Válka uvízla v příbězích u kmenových ohňů, Leia se ale nemohla zbavit dojmu, že se smrtí Velkého Chirpy zapomenou. Stromy rostou dál, válka neválka.
Luke se sem vracíval pravidelně, už sedět u památníku a meditovat mu pomáhalo, ale ona měla pochybnosti.
Potřebovala s ním mluvit. O strachu. O pochybách. O Benovi. O tom, jak ji Han obvinil, že je ÚPLNĚ CELÁ PO NĚM...
Což, uchechtla se v duchu, může být pravda.
Odhrnula listí z otcova náhrobku a konečně se posadila.

Mimochodem, jsem mrtvý. Skvělá zpráva je, že Palpatin taky. Zatímco pohřební hranice dohořívá a kapradinové pivo teče proudem, na orbitě dohasíná ještě jeden ohňostroj. Působivě velký. Trosky naší stanice. Čtyři roky práce, investic a řevu na podřízené.
Chápete to? Puff. Ve vteřině.
Jak velký idiot (nebo optimista) si po tom všem usmyslí postavit TŘETÍ zatracenou Death Star? Vidět nás tu teď Tarkin, stříkne si smíchy. Vždycky měl slabost pro dobré konce. Já taky.
Můj syn nemá ani škrábnutí. Moje dcera se opíjí s vesmírným pašerákem. A já tu zkouším být optimista. Kupodivu to není těžké. Protože - hádejte co? - jsem mrtvý.

Jakmile otevřel oči, kocovina do něj narazila jako vlak. Byla monumentální - taková, co vám prosolí játra, odšťavní mozek a plivne vám do ksichtu. Zasténal a opatrně ohledal tělesnou schránku. Vyjímečně svou vlastní. Měl naražený bok. Někde na něj musel upadnout mamut. Spíš v tom hrála roli sklenička.
("Z Moravy, vod tetičky Boženy!")
Láhev. A - panebože! - lezení po žebříku...
Vedle gauče stál modrý kýbl. Naštěstí. V hlavě se začínalo rozsvěcet.
"Ty, Maruš, a nejsem pro ni moc starej?"
"Ty!? Starej? V nejlepších letech! Inteligentní krasavec! Si vem - taková bláznivá holka a DOKTOR, takový terno!"
Mudr. Karel Kroupa pochopil.
Bude se ženit.

"Haló? Je tam někdo?"
Kužel baterky olízl zaprášené sklo. Uvnitř se nepohne ani myš. Teda, skoro.

Do muzea jsem chodíval s tátou, zíral do dioramat a představoval si, že tu tajně zůstanu přes noc. No, dočkal jsem se.
Ve dne student zoologie, v noci hlídač.
Když mi pan Barrymore předával klíče, zamumlal: "Prosím vás, nechte ho tančit."
Myslel jsem si, že starý pán mluví z cesty. Tenkrát.

Přední dvířka vitríny povolí, věcička přihopká blíž. Zbývá z ní dokonale vybělená kostra, ale chodbou, zalitou měsíčním světlem, se pohybuje s grácií. Tančí. Možná halucinuju, ale tenhle mrtvý tučňák je fakt dobře naložený.

Průvodce: ... nejstarším jeskynním systémem vůbec. Dvaadevadesát metrů do hloubky a kilometry chodeb, vedoucích všemi směry. Držte se pohromadě.

(Rezonující kroky na roštovém chodníčku. Šustění šusťákovek. Vzdálené kap kap ze stropu.)

Výletník: Vole, tady je kosa... Máňo, máš placatku?

(Intenzivnější šustění, cvak a glo glo glo.)

Chlapeček: (pronikavě): Tatí! Vona mě strká! Ať mě nestrká!

Průvodce: (horko těžko ovládaným hlasem): A prý tu žije příšera, která se specializuje na zlobivé děti.

Chlapeček: (ještě hlasitěji): Tatííí, kde mám transformera?

Průvodce: (rezignovaně): teď zhasnu a ukážu vám opravdovou tmu!

(Cvak. Čenichání. Dus, dus, úprk provázený šustěním šusťákovky.)

Chlapeček: Tatííí!

Výletník: (konečně zaujatý): Mirečku?

Obsadit První třídu nebyla sranda. S odstupem přiznávám, že jsme se přitom bezmála uchlastali, ale Charlese to evidentně bavilo. I kdybych mu neviděl do hlavy, míra jeho entuziasmu byla nepřehlédnutelná.
Na mne zbyla skepse.
Můj celoživotní problém - schopnost vidět věci, které on, optimista, umí výborně přehlížet. Lidskou dovednost věřit populistům. Nechat se vyděsit čímkoli odlišným. Schopnost politiků toho bezezbytku využít. To už tu bylo. Fakt, že nikdo z Charlesových "studentů" prozatím neriskuje, že se ho dav "slušných a nezmutovaných" pokusí lynčovat, nic neznamenal.
Jenže to jsem já - chlapec, co musel pohnout mincí. Ten, co si pamatuje. A odmítá se bát.

Tehdy ho potkala poprvé. Stál rozkročený, oblé tvary černého těla zářily a jeho hlas zněl suše, ale daleko. Zamilovala se ještě dřív, než se ho stačila dotknout. Navzdory jazykové bariéře a navzdory tomu, jak daleko se narodil.
Druhý byl větší. Úctyhodnější. Voněl ohněm, kůží a dřevem mangovníku, z něhož zněly údery hluboce a mocně. Poprvé na něj položila ruce, poprvé škubla zápěstím a byla jeho.
Třetí byl nejcizejší. Nevoněl. Zněl tenoulince, jak už tak hlína umí znít. Líbil se jí od chvíle, kdy pohladila jeho břicho a nalila dovnitř vodu kvůli rezonancím.
Je jedno, odkud jsou.
Vezme si je domů.

"Jsi vševědoucí," řekl fyzik, "takže tušíš, na co se tě chci zeptat."
Seděli na baru - on a Chlápek v Bílém - popíjeli z kelímků Manu Nebeskou, a fyzik seznával, že přijít o hmotné tělo bylo docela fajn. (Ne že by si stěžoval. Koneckonců ho dokázal ukočírovat o padesát let déle.)
"Samosebou," řekl Bůh. "nejsi ani filozof, takže tě nezajímá PROČ. Spíš JAK. Velkej třesk přeskočím, to byla ta snadná část. Pak, ve třetině celýho projektu, přišel Investor zvenčí. Ze vzdálený galaxie. Dal mi nabídku, která nešla odmítnout. Chybějící dílky. Nohy rybám, protistojnej palec..."
"Nový úhel pohledu."
"Přesně."
Pozvedli kelímky.
"Na evoluci!"

Dvacátá míle.

Plnej energie, bágl nic neváží. Zakoupit tyhle sandály byl super nápad, jako bačkůrky! Vedro a písek. Zatím žádnej had, jen v keřích pár pavouků. Jsou přátelský, kafe jim nechutná. Vodu mám. Nerad bych vypadal jako optimista, ale asi tu pouštní etapu dám.

Stopětadvacátá míle.

Ajajaj. Balík na poštovní stanici sice dorazil, ale trekovky musím prošlápnout. Ale mám vodu, jídlo a ČOKOLÁDOVOU TYČINKU! Nebe.

Tisícísedmnáctá míle.

Chachá! Kdo potřebuje nehty na nohou? Furt do kopce. Voda z jezírka je dobrá, jen žábu šlo blbě rozkousat. Smrdím. A nevadí mi to. Medvědům taky ne. Nestěžujou si, zatím.

Dobrý. Ještě žiju.

Uvědomil jsem si to těsně po probuzení. Jak už je škaredej. Na hlavě mu zbejvalo pár trsů hnědožlutýho, zježenýho porostu - jeho barva mi pokaždý evokovala suchej trávník za naší základkou. Ležel nakřivo. I levý oko jako by mu někam ujíždělo. Věkem. A trpělivostí.
Byl se mnou dlouho. Všechno viděl. Vysvětlování, provázený strachem, protože některý věci se nevysvětlujou nejsnáz. Úlevu, když se táta jen zeptal: "Budeš se tak cejtit líp?" A máma mě objala.
První medikaci. Boj o to, abych já byl konečně já.
Jsem dospělej, dávno ho nepotřebuju, ale stejně si ho nechám. Plyšoví medvědi, němí svědci, totiž vydržej nejdýl.