Moje články

Nejhorší na psaní dlouhých ság není samotná práce. Strnulá záda rozcvičíte. Otlačený zadek si zvykne. Kontinuitu příběhu uhlídáte díky osnovám.
Nejstrašnější je ta fáze, kdy si dáváte pauzu, postavy ožijí, bloudí kolem a nepřestávají remcat. Jsou doslova a do písmene všude.
Lucas Hildebrandt se natáhne přes stůl a nacpe si do pusy vrchovatou lžíci arašídové pomazánky.
"Protein," zahuhlá. "Tejráš mě, tak se nediv!"
"A vůbec nepíšeš," podotkne ze žíněnky na podlaze Aš-šád. Zní to zadýchaně. A vyčítavě.
"Mám vás plný zuby," řekne autorka. "Poslední knihu a šmitec!"
Doufá, že se na parapetu neobjeví ještě nakrknutý Sgen. Utloukla by ho. Sedmičkou.

Sebranka v přístavní krčmě vypadala působivě. Kuchař, sporý snědý chlápek s vykulenýma očima, přešlapoval a nervózně si přitom pohrával se sekáčkem. Pak tu byl ještě ten blondýn. S modrobílým šátkem a skandinávským přízvukem a úsměvem lesní víly. Afričan s laskavým kulatým obličejem trval na tom, že nastoupí jedině s kamarádem - mlčenlivým vousáčem, co vypadal kapku nastydle. Nejzajímavěji a zároveň nejdivněji vypadal budoucí kormidelník - hubený pověrčivý Skot, duchem napůl mimo a s pohledem upřeným do tajemných dálav.
Stede Bonnet už nemohl být šťastnější. Měl loď. Měl posádku. Vždyť už byl prakticky PIRÁT.
Tak dobře... ve vývinu. Ale hodlal na tom zapracovat.

Ateliér pana Farleyho byl ve skutečnosti částí zimní zahrady, vyhřezávající z domu jako uprášený klenot.
Lucius sem vlezl oknem. Měl teorii, kterou si potřeboval ověřit a ve dvanácti vám tohle přijde jako dobrý nápad. Věděl, že pan Farley je na mši a jeho žena, chladná dáma, sem nikdy nechodí. Ti dva měli nejspíš nějaký pakt, kterému nerozuměl.
Ten obraz zahlédl, když po lekci mžoural přes sklo a nemohl ho dostat z hlavy.
Nahý muž se leskl. Úplně všechno, co bylo vidět, bylo velké.
Lucius polkl.
Tohle bylo UMĚNÍ!
A nic o vás nevypovídá víc, než to, co vám visí doma.

Bylo to klasické ráno. Takové, jemuž předchází výkřiky typu Takhle se kalí v Ásgardu, a Hoď sem ještě jednoho kance, Heimdalle!
(Že bozi netrpí kocovinou je mimochodem pomluva. Jen se jí dovedou zbavit magií, což je pěkně vychcané). Loki otevřel jedno oko. Usmál se. Do nahatých zad ho hřála kožešina a na břiše čísi vlasy. Válečník spokojeně pochrupoval a byla z něj vidět jen hříva a linie uspokojivě širokých ramen. Události včerejší noci mu zahrčely v hlavě jako kolovrátek.
Nesnažil on se čirou náhodou přesvědčit pár smrtelných autorů, že si zaslouží BJB?
A víte co se říká.
Pozor na přání.

Pořádně se oblíkej, říkávala babička. Zdejší lesy jsou studený. A hlídej si barvy, dodávala, ale to jen, když si byla jistá, že ji matka neslyší.
Těžko říct, co by řekla, kdyby mě viděla dnes. Goretexová bunda sice odolává slejváku i šlehancům vodou nacucaných kapradin, ale po tolika cestách už dávno nemá ten správný odstín červené. Poslala by mě do háje a třikrát si odplivla přes rameno. Nikdy by si nenechala vysvětlit, že už jsem velká. Sama. Že musím trochu improvizovat.
Musím ho najít a varovat. Protože lovci jsou opilí a mnohem víc než on se dnes v noci podobají šelmám.

Ta věc byla prostě záhada. Teoreticky spadala do oboru botaniky, konkrétně tropické, ale ve skutečnosti připomínala spíš něco z patologie tkání. Ohavně flekatá zeleň, připomínající pokožku hrdiny z filmu Sama Raimiho. Chovala se divně. Zahrnuta péčí ráda předstírala smrt a zvala na hostinu masařky. V tu chvíli matka ztrácela nervy a vyhodila To na trestnou lavici na chodbě. Občas v květináči zadusila nedopalek.
Po pár týdnech Věc vyrašila a rozkvetla květem barvy zamřelého hovězího. Vdechla jsem na schodech odeur kafilerie v letním vánku a zasténala:
"Boha jeho, ten zmijovec ještě nechcípl?"
"Falešnej poplach," pravila matka zavile.
A zapálila si cigaretu.

Cítila se mocná. A měla mimořádně hnusnou povahu, takže si to dost užívala. Teď kupříkladu vychutnávala pohled na toho muže. Nevypadal dobře. Měl nejistý krok, byl zelený jako špatně obarvené plátno a koutky se mu stáčely dolů. Když ji míjel, pocítila pokušení nastavit mu nohu, ale pak ji napadlo, jestli to přece jen není trochu moc.
Muž, vedený její silou jako loutka, konečně popřel roky evoluce, poklekl a odevzdal jí k nohám celý oběd, večeři, i těch pár panáků mezi tím. Rutinně smetla ze špičky boty natrávenou krevetku a udělala si v notesu čárku.
Byla to koneckonců pěkná svině.
Kocovina.

Hlasy se zdola ozývaly vlastně nepřetržitě. Byly slyšet hlavně v noci, při měsíčku. Ve dne - a to bylo docela otravné - je přehlušila posádka, která jednoduše neuměla držet hubu. Pan Buttons je měl všechny rád, o to nic. Ale stejně. Kdyby dokázali aspoň chvilku sklapnout, rozuměl by hlasům líp.
Říkaly zajímavé věci.
O pokladech.
Kouzlech.
Mořských pannách.
(Na ty samozřejmě nevěřil. Karl mu dávno vysvětlil, že na mořské panny věří leda blázni, děcka a vožralové. A nic z toho pan Buttons samozřejmě nebyl.)
Když se to tak vezme, byl by pan Buttons úplně nejšťastnějším členem posádky. Kdyby bylo aspoň chvíli ticho.

Bohouš nebyl špatnej chlap. Jen moc mluvil. Pořád. Ráno vstal a otevřel hubu a rádio. Taky měl enervující zvyk zjevovat se člověku těsně za zády. Tenkrát jsem v tom ještě neměla takovej cvik. Oholit drát k lampě na tom správném místě mi trvalo dobře hodinu a potila jsem se až na patách. Pohřeb i následky požáru pokryla pojistka. Jeho.
Viktor není o moc lepší. Pořád mu jak ten blbec vysvětluju, že si nemá pokládat noťas na umyvadlo, když je ve vaně. Jeden záblesk, vyletí pojistky a je to. Usmívám se. Babi vždycky říkala, že na šťastným manželství se musí pracovat.

"Přinesl jsem ti kytky."
"To jsi hodný," smála se. Smála se vlastně pokaždý, a to byla skvělá zpráva, protože to znamenalo, že extrakt zabírá. Což se nedalo říct například o morfinech. Ty byly zlé a vypínaly ji. Neměla ty stavy ráda. Takže jsme to celé probrali s pečovatelkou a založili zahrádku. Malou, zabrala sotva nepatrnej kousek Ondrova skleníku, ale krásně zelenou a voňavou jak háro Boba Marleyho.
Ondrově mámě nezbývalo moc času, ale poslední měsíce se usmívala.
A já si s jarem říkám, jestli zas pár kousků nezasadit a neuspořádat stejně epickej mejdan, co si přála místo funusu.
Protože chybí.

Pohřeb byl moc hezký - plačky, smuteční hosté, kvalitní alkohol, květiny a všechno. Děti se role zhostily perfektně. Všichni tu zkrátka byli, aby Mary podali pomocnou ruku. Nekrolog si z Barbadoského týdeníku vystřihla, nalepila do alba, a aby zármutku učinila zadost, namalovala nový obraz. S majákem, temnou lodí a postavou rozkročenou na přídi. Nebylo jí vidět do obličeje, ale bylo jasné, že se usmívá.
Taky se usmívala. A když z novin později vystřihovala další hrůzná svědectví o lodích, kterým někdo ulehčil o kořist a udělal přitom z posádky blbce, usmívala se ještě víc. Samozřejmě nemohla mít jistotu. Ale rozhodně mu fandila.

Palubu drtil onen druh ticha, charakteristický pro poslední minuty před vyhlášením výsledku voleb. Všichni se snažili vyplnit čas tradičním zevlováním, ale nebylo v tom srdce.
První to nevydržel Pete.
"Já nevim, hele. Jsou v pohodě? Nevylezli už druhej den," řekl ustaraně a všechny pohledy se jako na povel obrátily ke kajutám.
Izzyho smích byl skrznaskrz zlý.
"Vsadím se, že už můžete jít a sebrat si dole jeho mrtvolu."
Lucius vyskočil na nohy. Tvářil se tak zavile, jak se jen může tvářit člověk, co strávil tři dny šlapáním vody v oceánu, z nějž ho kamarádi vylovili pouhou náhodou. Na rukou měl pořád ještě varhánky. I na nohou. VŠUDE! Možná nikdy nezmizí! A navíc ztratil Petův prst, což ho naštvalo zdaleka nejvíc.
Měl chuť Izzymu podržet hlavu pod vodou.
"Tak jo, sralbotko," zasyčel. "JÁ se vsadím, že Stede to zvládne."
"Beru. Když prohraješ, jdeš přes palubu, slečinko."
"Když prohraješ ty," zaťukal Lucius pobaveně na desky skicáku, "zapózuješ mi."
Izzyho pohled naznačoval, že si představuje, jak by mu slušela šála z Luciových střev. Pak pokrčil rameny, perfektně si jistý sám sebou.
A přesně v tu chvíli se otevřely dveře. Lucius se andělsky usmál.
"Klid, Izzy. To zvládneš. Budu decentní. Jenom se neboj rozkvést."

Vážení spoluobčané!
Máme radost, že o akci Navrhni obecní znak projevujete takový zájem. Jen je třeba stanovit určité hranice, protože znak obce je přece jen věcí veřejnou a budou ho u vchodu do radnice míjet všichni. I děti. Proto musíme s politováním vyřadit ze soutěže takové návrhy jako portrét starostovy manželky v rouše Evině. Ne že by se na modrém poli nevyjímala, ale vyjádřila s tímto návrhem určitý, za nás zcela pochopitelný, nesouhlas. Stejně tak jsme dali stranou návrh pana Jirouta, který obsahoval prakticky tentýž motiv, jen kubisticky. Tohle zkrátka nejde.
Děkujeme za pochopení.
E.Ž., zástupkyně starosty, Nahý Újezdec.

Když jsem je uviděl stát s Ondrou u branky, málem mi vypadl hrnek s kafem. Vypadali zvalchovaně. Holka, asi dvacetiletá, měla červené oči a její bílé tričko teď připomínalo kvalitní maskáč. Kluk zíral do země a z nosu mu kapala krev.
"Helejte, my mysleli, že se tam může stanovat, žejo," spustil rozpačitě.
"Jo?" řekl Ondra. "A tý cedule Pozor, pastviny, jste si všimli taky?"
"Ráno," řekla holka. "Jenže to už tam ty ovce lítaly jako jeblý!"
"Jedna mě kopla do oka."
Položil jsem hrnek. Opatrně.
"Vemte místo. Přinesu lékárničku."
"Pomůžu ti."
Nějakým zázrakem jsme se zvládli rozchechtat až v baráku.

Druhá série, scénář, first draft.
Bojíme se otevřít twitter. Všichni řvou:
"Vraťte nám Luciuse!"
Máme pár nápadů, zpravidla šílených. A dochází rum.

Záchrana Luciuse, verze druhá. Tahle varianta zahrnuje především chapadla. Spoustu chapadel.
Rum došel. Začínají docházet pomeranče.

Verze třetí. Došlo kafe. Taika zkoumá tumblr a ďábelsky se chechtá. Naše publikum nám rozumí. Píšeme dál. Teď už jsou ve hře mořské panny... Panicové. Něco takovýho.
Nenávidím Luciuse a doufám, že ho něco sežere.

Scénář k první epizodě hotov. Nemáme kafe, rum, ani pomeranče. Taikův nápad mrknout se na nějaké ty fanfikce byl geniální. Fanoušci jsou totiž stejně jeblí jako my.

Stáli jsme před chalupou, ryk od táboráku vzadu se k nám nesl pokojně a zvolna. Nádherná letní noc. Od rybníka skřehotaly žáby. Zapnul jsem vapík a pokoušel se o dokonalej kroužek. Ondra se sehnul ke kotěti, co se odněkud přišouralo a šplhalo mu na botu.
"Nojo, no," zabručel. "Mohlo to být i horší."
"Mohlo. Nemůžem čekat, že nás hned přestanou vyslýchat. Nebejt ženatej je tu prostě divný."
"Zvyknou si."
"Třeba ti nakonec přestanou nabízet Jaruš."
"Jo. Jsem špatná partie."
"Vole," zasmál jsem se a podal mu ruku. "Hlavně JSEŠ ženatej. Nebo něco takovýho."
"Pojď se projít. Voda bude jako kafe."