Moje články

Sešli se v přístavu. Tady bylo vždycky co zajímavého vidět.
„Hlavně nikoho neobtěžovat,“ znělo zlaté pravidlo.
Norman měl rybáře rád. Většina z nich se o děti nestarala.
Malcolm je měl taky rád. Většinu z nich znal.
Sorley se svezl s nimi.
Na loď. Tu velkou.
Nikoho neobtěžovali; pomáhali nakládat prázdné pěstební koše.
Možná se trochu poprali, v dobrém.
Možná, nikomu to neříkejte, jeden z nich spadl nebo byl postrčen do vody a ostatní dva ho skočili zachraňovat.
Nebylo třeba.
Možná vymysleli další zábavu.
Při proskakování lodním okénkem se nedotknout okraje.
Výzva i neskutečná zábava. Menším to jde lépe.
Jednou vyrostou.

Drobné problémy řeší.
Ale ty řešili vždycky. Proto tu koneckonců jsou.
Velký problém se před nimi tyčí jako balvan.
Místo činu ohledali. Minulost obětí vyzkoumali. Kudy dál...
Dědictví není víceméně žádné. Taky se o ně nikdo nepřihlásil. Jsou na mrtvém bodě.
Lišce to moc nevadí. Je spousta drobností, o které se musejí starat. Každodenní život.
Jestřábovi to taky moc nevadí. Nechává to osudu. Ono se to hne, až bude správný čas.
Rezce to vadí. Nesnáší, když svět nedává smysl.
Smysl hledá v knihách.
„Lidé jsou vlastně strašně jednoduší,“ povídá slečna Marplová.
Rezka se zamyslí, ale pořádně tomu nerozumí.
Ještě ne.

„Víš, co je na světě nejhorší?“
Gwen má chmurnou náladu.
„Pátá kolej? Mařeny? Idioti? Nekanonický pairing?“ hádám.
„Nástup Áíčka,“ povzdechne si.
„Jó, Íjáčka,“ pokývu hlavou.
„Ne, Tess, Íjáček je fajn. AI je děs. Podívej, voni s tím snad píšou i úkoly...“
„To je švindlování!“ bouří se San.
„No, já ti nevím,“ kouknu Gwen přes rameno. „Vono se nezdá, že by to vždycky poskytovalo fakticky správný odpovědi.“
„Neposkytuje, no. Ale to je na tom ještě horší. Že tomu bezhlavě věřej.“
„Jak poznáš, že si to vymýšlí?“ ptá se San.
„Jednoduše, hele. Třeba tady tvrdí, že se Jupiter skloňuje podle vzoru Housle.“

Když je hezky, musíte toho využít. Zahodit tašku doma a vyběhnout do kopců.
Do údolí.
Tady, blízko Gerasdanu a přeci daleko, už před několika generacemi oplotili velkou část úbočí, odstěhovali jeleny a ovce.
Plot udržovali nějakou dobu, teď už v mnoha místech nestojí. Nevadí to. Ovce a jeleni jsou zpátky, ale v mezidobí měly mladé stromky šanci vyrůst a zesílit. Teď už je nespasou do mrtě.
V časném podzimu jsou zplanělé jabloně skryté ve stínu vysokých kopců obsypány úrodou.
Je podniknut nájezd...
V noci je chytne břichabol. Všechny. Kvílí, úpí, trpí.
To se dalo čekat.
Jablka z údolí dozrávají později.

Podzim je náhodou skvělé období.
Věděli jste, že za bradavickými skleníky je taky malý, ale přece ovocný sad?
Švestky už jsou pryč. Třešně by taky byly, kdyby tu byly, ale nejsou. Jiné, populární ovoce, je však tak právě akorát.
Gwen, opřená o vhodně pohodlný strom, žvýká hrušku, šťastna, že tuhle úrodu piplat nemusela. Já se právě natahuju po červeném jablku...
„Pozor! Co to děláš?“
Zděšený výkřik mě zastaví. Otočím se. S hrůzou mě pozoruje celá Pátá kolej.
„Trhám jablko,“ oznámím jim.
„To přece nemůžeš! Nevíš, kde bylo! Je to úplně divoký jablko!“
Potřesu hlavou. Dnešní generace...
„Co když je jedovatý?“

Jestřáb znovu probírá důkazní materiál.
Jako by hrál tu hru „co do obrázku nepatří“ s obrázkem, který by se spíš hodil do knížky „Hledejte Walda“.
Domek je uklizený, až na ten nepořádek vzniklý když se to stalo.
Rozbitý květináč už někdo uklidil a kytka je přesazená na zápraží. Líbí se jí tam.
Spona do vlasů. Šátek. Lžička, dva hrníčky s nedopitým čajem.
Přičichne.
Vážně, s čajem.
Důležitá návštěva.
Další změť předmětů, z nichž jeden upoutá jeho pozornost.
K čemu by tyhle dvě potřebovaly zrovna tohle?
Malý čtvercový balíček, v němž se rýsuje kruhový obrys, se tváří výsměšně.
Stejně je prošlý.

Střípky a poklady, plechové, napůl zrezivělé krabičky... jedna na kolečkách?
„Tohle je co?“ ptá se Malcolm.
„Vlak.“
„Nevypadá to jako vlak.“
Ostrovan mlčí. Vlak viděl jen na obrázku.
„To je vlak jak býval, víš?“ zapáleně poučuje Norman. Jejich domácí knihovna je přece jen rozsáhlejší. „Když nejezdily na páru. Neměly ani komín, ani ty... táhla na kolech, prostě jezdily jinak. S... elektřinou? A s naftou, jako lodě taky tenkrát, jezdily s naftou.“
Rozhlédne se po místnosti, ale nejsou tu žádné další vagóny ani koleje.
Pokládá hračku, Ostrovan ji bere do rukou.
„Smím?“
„Jasně.“
Zapadá Slunce,“ upozorní Malcolm.
Tak se rozběhli.
Domů.

Prozkoumávat začali od těch domků, které vypadaly nejnověji. Očividně tu nebyli první.
První byli samozřejmě majitelé.
Tady se víceméně nedávno spokojeně žilo. Jen cesty se stále hůře udržovaly, kopec byl prudší a obyvatelstvo stále řidší. A starší.
Lidi nevyhnala nějaká katastrofa, ale čistě nedostatečná praktičnost. Měli spoustu času na to, aby s sebou odnesli vše, co mohli ještě použít.
A přece.
Kousky částečně prošoupaného chlupatého koberce. Barevná sklíčka ve dveřích. Lžička s vyraženým nápisem a v kůlně, která kdysi mohla být garáží, poklad největší.
A jak překvapivý.
Nikdy dřív to neviděli, ale na co to je, jistě přijdou.
Boxovací pytel.

Liška nápomocně řeší případ pouliční rvačky. Předběžný závěr je „jeden idiot větší než druhý“. Který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Řešit to musí ona, protože její kolegové jsou zaměstnaní, a který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Ano, je to monotónní.
Tak, zajistit oba podezřelé... jeden se sotva hýbe, druhého uplatí jídlem... zajistit jejich zbraně...
Na stole se hromadí slušná sbírka tupých předmětů. Pro jistotu je oba ještě prošacuje.
Aha!
„Vrane, řekla jsem vyndat z kapes VŠECHNY zbraně. Co ten boxer?“
„Boxer je pes.“
„To taky. Jak teda říkáš tomuhle?“
„No přece vozdoba.“

Schneme a rozehříváme se. Jsme tak hluboko zahrabané v postelích, že i naše deky se schovávají pod svými dekami.
Venku je tma, vítr, a, podle zvukových efektů, i vytrvalý silný déšť.
„Nemůžu usnout,“ prohlásí do temnoty Sanin hlas. „Teeess... řekni nám pohádku.“
„Jo,“ ozve se Gwen. „O jednorožcích... ne, o testrálech. A jednorožcích taky!“
„Žila byla jednou jedna... testrálka,“ spustím, nenechajíc se pobízet. „Byla bílá jako sníh, díky dietě skládající se z Mary Sue. Její křídla jako alabastr, její kopýtka křišťál, její drobná postava výšky pouhých... sakra, jak se měřej koně?“
Nikdo mi neodpoví. Obě spí.
Pak si, samozřejmě, vzpomenu.

Klackovat se spodním městečkem je docela nuda.
Klackovat se horním městečkem, dávno opuštěnými polorozpadlými domky, je na druhou stranu neskutečná zábava, a protože to tu ostatní kluci neznají, Norman si přisvojil roli průvodce.
„Čím výš se dostaneme, tím delší dobu jsou ty baráky opuštěný,“ mávne rukou ke kupkám kamenů vysoko ve svahu. Těžko v nich poznat úpravné haciendy, jimiž byly před dvěma sty lety.
„To tadyty baráky... táta pamatuje lidi, co tu bydleli.“
„Co v nich asi bude?“ zkoumavě se zeptá Malcolm.
„Coby, pavouci, krysy...“
„Pirátský poklad ve sklepě,“ pronese Ostrovan houpavě melodickým přízvukem.
Shodli se, že má určitě pravdu.

Počasí se zbláznilo, by jeden řekl.
Kdekoliv jinde než ve Skotsku.
„Ahoj, vodopáde,“ povzdychnu si, když se to na nás spustí. San stačila říct jen „Jej!“ a Gwen jsem neslyšela.
Déšť s větrem byly příliš hlasité.
Boží dopuštění naštěstí netrvalo dlouho a na tři postavy, úspěšně otryskané deštěm, zplna zasvítilo slunce.
„Někde bude duha,“ pronesu do lehkého doprchávání.
„Už zase?“
„Jo, a na jejím konci je ten hrnec zlata,“ vzpomene Gwen.
„Já bych radši něco teplého a suchého,“ jektá San.
„Máš smůlu, hrnec zlata tam bude.“
„Vílího,“ podotknu. „A ráno se změní v listí.“
„Jestli je teplé a suché, beru.“

V hospodě někdy slyšíte, aniž vidíte.
„Inu... smířila jsem se s tím. Vnoučata mám od syna a třeba by ji to zvláštní období někdy přešlo...“ starší ženský hlas, jako přešlý mrazem nebo ochraptělý od vyplakaných slz.
„A Eleanor na ni byla hodná, na to nezapomeň. To máš lepší než kdekterej mužskej,“ hlas mladší ženy.
„Říkej si co chceš, ale není to přirozený,“ mužský hlas.
„Mlč, ty se nedokážeš přenést přes to, že ti dala košem,“ mladší hlas je nekompromisní.
„Teď leží vedle sebe... Eleanor snad žádnou rodinu neměla... a přece bych je nakonec nerozdělila.“
Popotáhnutí.
„Hlavně, že se měly rády.“

Je podzim. Dny se krátí a mlhy houstnou. O atmosféru je tedy postaráno.
Zvlášť v Zapovězeném lese.
„Ty plíživý pařáty mlhy určitě schovávaj netušený nebezpečí,“ mudruje Gwen. „Moh by tam bejt kdekterej... hrabě Dooku, šel si objednat klony, ale ztratil se, upad mu meč, nemoh ho najít, pak ho našel, ale on mu upad do bahna, takže navlh, teď přemejšlí, jestli s sebou má igeliťák a rejži nebo jestli má k vysoušení použít Sílu... nebo fén. Vždyť je to stejný.“
„Nebezpečí náhodou tuším,“ přidávám se. „V temný roklině, kam Slunce nedosvítí, leží hrobka největšího zla, který tenhle svět poznal...“
„Rowlingový?“

Liška zvolnila běh kousek za mostem přes zátoku, takže nevypadala jako fitness blázen z jiné doby. Do Obanu vstoupila, aniž by vyvolala nějaké pozdvižení nebo si jí aspoň někdo všiml.
Tady nikoho nezná. Získávání informací bude trvat déle.
Nejdříve je pozná.
To se nejlépe dělá v zařízeních, kde lidé ztrácejí ovládání a zábrany.
Na hampýz si netroufala (příliš náročné), tak si našla práci v hospodě. Tato se pro noblesní nápojový lístek nazývala barem.
Liška byla dobrá posluchačka. Vyprávějícím štamgastům utěšeně přikyvovala, nebo se smála jejich nevtipným vtipům.
S oblibou míchala nápoje, aniž se držela přesně stanoveného postupu výroby.
Nevadilo to.

Na jednom konci stolu sedí tři, na druhé jeden. Paprsky odpoledního Slunce šikmo dopadají na stůl a zplna osvětlují tvář vyslýchaného...
Tak takhle přesně nedostanete žádné relevantní informace. Nefunguje to ani na zloděje švestek, natož na podstatnější viníky. Na druhou stranu spoustu podnětů získali tím, že chodili a povídali si s lidmi.
Tady.
Taky jeden tip.
Tip vede o něco dále od domova. Bude zapotřebí výjezd. Našlapovat zlehka.
Musí být opatrní.
Aby nikoho nevyplašili.
Aby...
Liška se na sebe podívá do zrcátka. Malá, neškodná, jen trochu osvěžit rtěnku...
„Jen si tu hezky seďte, žádný spěch. Oban si beru na starost.“

Sedí v koutě. Její pofňukávání nás vábí jako můry plamen.
Nechceme se jako onen hmyz spálit, tak se opatrně rozhlédneme kolem... nikde nikdo.
„Copak se děje?“ obrátím se k ní, zatímco Gwen vybaluje kapesník, v kterém skladovala snad kilo pepře.
„Jsou na mě zlýýýýýý,“ vzlykne dotázaná osůbka.
„Tvoje kamarádky z Jiskropšouku? No...“
„Vrána k vráně... oči nevyklove,“ podotkne San
„Nechceš kapesník?“ úslužně se nabízí Gwen.
„Néééé. Néééé! Všichni. Všichni jsou na mě zlí. Nikdo se mnou nechce kamarádit. Jsem tak osaměláááá!“
Vytrysknuvší vodotrysky hrozí významně přispět do celkové srážkové bilance místního kraje. Na Skotsko co říct.
„Ósaměláááá!“
Bublání.
„Se nedivim.“

Kdo byly?
Když se šikovně zeptáte, lidé vám opoví.
Byly to dobré sousedky. I když myly okna co měsíc, takže mně nezbývá než je mýt co čtrnáct dnů, přece mě nemůžou zahanbit přistěhovalci.
Když jim děti pomáhaly na zahradě, napekly jim koláče.
O recept se podělily.
Měly celou jednu kočku, je to kocour, a teď ho krmí Stacy. Když jí to dovolí, tak si ho bere domů.
Bahnění se bály, ale starej Tom jim párkrát pomohl.
Byly milé.
Staly se součástí komunity. Jedněmi z nás. Každý je měl rád.
Každý asi ne.
Slepá ulička? Ne, jen nadechnutí před dalším krokem.

Horká čokoláda?
Odškrtnuto.
Huňaté ponožky?
Odškrtnuto.
Chumlací dečka?
Odškrtnuto.
Skicák a tužky? Herbář na listování, ohmatávání a očichávání? Tři mušketýři?
Odškrtnuto, odškrtnuto, odškrtnuto.
Venku ani tak neprší jako leje, blesky křižují oblohu, hromy bijí, až se bradavický hrad otřásá.
Nám třem to nevadí. Jsme zabalené v kokonu spokojenosti. Jedno křeslo, druhé i třetí, ponořené do zájmových činností.
Návrat k dětství.
D’Artagnan potkává Milady...
Zašmátrám rukou v prázdnu a zklamaně si povzdechnu.
Misku s podloudně se vnucujícím chroupáním jsem ze své rovnice vyškrtla. Nadrobila bych si do knihy.
Tak ji zkonfiskovala Gwen.
Zkoumavý pohled jejím směrem...
„Ani na to nemysli!“
Telepatka.