Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Usagi se narodil na sklonku měsíce uzuki, kdy rozkvétají sakury. Maminka mu jejich růžovými kvítky prý vystýlala kolébku. Usagi bývá v den svého narození často na cestách a sám. Proto šetří od chvíle, kdy se na sakurách začnou nalévat poupata, a v den svých narozenin pozve prvního žebráka, kterého potká, do hostince na to nejchutnější jídlo. Zatímco spolu hodují, vypráví mu Usagi o své vesnici, o svém otci a o své matce, na kterou si téměř nevzpomíná. Když jim hostinský přinese účet, poprosí Usagi žebráka, aby se za něj následující rok modlil. Pak zaplatí a vydá se znovu na cestu.
Buffy nevěřícně hleděla, jak před ní úřednice vrší na okýnku jeden formulář za druhým. Vyjádření lékaře. Žádost o opětovné oživení Social security number. Žádost o obnovení řidičského průkazu. Daňový formulář se zpětnou platností. Čestné prohlášení o...
“Neboj se,” špitla jí do ucha Willow, která ji doprovázela. “To doktorský nějak okouzlíme a zbytek zvládneme taky.” Buffy neodpovídala. Stále se ještě vyrovnávala s tím, že její vzkříšení po sedmi měsících v hrobě bude mít kromě všeho ostatního i byrokratické důsledky.
“Willow,” řekla nakonec tiše, “až umřu příště... nech mě prosím tě mrtvou, ano?” Willow se zasmála. Přišlo jí to jako dobrý vtip.
Občas na Edmunda pozdě večer sáhne studená ruka minulé viny. Tehdy strčí hlavu pod peřinu a tiše si opakuje jméno. Jeho jméno. Někdy to pomůže, pod víčky se mu rozleje zlatá a on usne. Někdy je sevření ledového pařátu příliš silné. Pak musí najít pod postelí trepky a došourat se potmě do Lucinčiny ložnice. Mají dohodu, o které nikdo jiný neví. Natáhne se u ní na postel a ona si položí jeho hlavu do klína. Hladí ho po vlasech a tiše mu zpívá Amazing Grace. I once was lost, but now I am found. Was blind, but now I see.
Sedí vedle něj na patě toho, co zbylo ze Stalinova pomníku, a hledí na noční srpnovou Prahu. Je ráda, že ve tmě nevidí její rudé tváře a idiotsky šťastný úsměv. Ještě ji ani nevzal za ruku. Povídají si a smějí se. Líbil se jí už na majáles, prohodili spolu pár slov a pak se párkrát pozdravili na fakultě. Včera se náhodou potkali v kině na Rozmarném létě a teď jsou tady. Úkosem se na něj podívá, i ve tmě má krásný profil. Pak zvedne hlavu k obloze. Letnou provane studený vítr. Mezi hvězdami vidí blikající červená očka desítek přistávajících letadel.
Tiskařští šotci jsou výborným příkladem adaptability mytické havěti. Původně se zřejmě jedná o běžné entropické šotky, živící se vytvářením nepořádku a disharmonie. Několik z nich zřejmě již ve středověkých skriptoriích zjistilo, že nelad lze způsobit i v psaném textu, skutečný boom však přišel až s vynálezem Guttenbergova lisu. Je pravděpodobné, že každý vyučený mohučský tovaryš si jednoho šotka odnášel v uzlíčku s sebou. Šotci se rychle adaptovali na jakoukoli změnu postupů v tiskařském řemesle, obvykle o krok napřed před těmi, kdo se snažili jejich chyby korigovat. Tvrdí se, že automatické opravy ve Wordu a slovník T9 jsou jejich nejúspěšnějším dílem.
První, na co si lidé propadlí do Podlondýna museli zvyknout, bylo, jako radikálně se proměnily jejich role. Oni tu byly bezmocní, dezorientovaní a v pasti, ony mocné, obeznalé a našlapující bezpečně na všechny čtyři. Za staletí, po která probíhaly v městě pod městem, znaly každý jeho kout, zradu, zákon a loviště. Byly uznávané a uctívané, z každé kořisti se jim přinášela oběť. Kdo se jich držel, byl v bezpečí. Kdo jim sloužil, měl se dobře. Kdo je napadl, nedožil se rána.
Krysy vládly Podlondýnu, lidé byli jeho havětí. Narozdíl od obyvatel Nadlondýna se ale krysy chovaly k lidem docela slušně.
Když byly ještě kočky nejmocnějšími tvory a vládly zvířatům i lidem, zapomněla jejich královna, že vládcům sluší pokora a milosrdenství. Zmámena svou krásou, mocí, chytrostí a silou začala pokládat svůj rozmar za zákon a krutost za spravedlnost. Až jednoho dne řekla: “Jsem bohyně. Kdo mi může co udělat?”
Toho dne prošel kolem jejího paláce velký černý kocour, pohlédl jí do tváře očima jako hvězdy a ona ztratila schopnost snít. Její spánek se začal podobat temné jámě a ona do roka zešílela a zemřela. Její nástupkyně pak dlouho vládly laskavou tlapkou. Pochopily, že budou-li potrestány podruhé, bude to trest nevýslovně přísnější.
“Quia latinum abecedarium pro idiomate bohemico scribendo non potest sufficere... tak odkudpak to máte, bratře?” Hlavní skriptor mával mladému písaři před nosem kusem pergamenu.
“Bratr Rufus to přinesl od augustiniánů,” zamumlal novic František. “Přišlo mi to zajímavé, tak jsem si to opsal.”
“Kde to vzali oni?”
Novic zavrtěl hlavou. “To nevím, asi to také odněkud opsali. Někteří říkají, že to sepsal sám mistr Jan.”
“To by mu bylo podobné,” zabručel hlavní skriptor.
“Vám to nepřijde jako dobrý nápad?” osmělil se František.
“Nápad, nenápad, koukejte se držet spřežek. Jestli vám nachytám, že mi do opisů čmáráte nabodeníčka, utrhnu vám obě uši!”
Společenství bludiček nejsou nepodobná včelstvům. Skupina vedená královnou se zdržuje převážně na jednom místě, odkud může čerpat energii. Zvláště oblíbená jsou traťová železniční návěstidla.
Jednou za čas dojde k přemnožení bludiččího společenstva. Projeví se tím, že skupina začne spotřebovávat více energie, než je její zdroj schopen dodávat při plné funkčnosti. Návěstidlo pak obvykle začne chybovat nebo vypadávat. Tehdy si bludičky zvolí další královnu, část společenstva se s ní odpojí a v roji se vydá hledat nový domov. Než se tak stane, může roj někdy omylem usednout na neužívané návěstidlo, rozzářit ho vlastní energií a zavést tak vlak na vedlejší kolej.
Zámečník Ferdinand Vavrečka systematicky rozebíral zámek na dveřích 4.B a přitom tiše klel. Už tu byl letos podruhé. Před měsícem ten syčák zamkl třídu s třiceti spolužáky tak dokonale, že musel přijít vymontoval zámek. Pištění desetiletých děcek za dveřmi mu to příliš neulehčovalo. Teď to bylo přece jen jednodušší, mohl dorazit až po vyučování. Dveře byly odemčené a zámek zablokovaný tak dokonale, že už ho nikdo nikdy nezamkne. Poslední šroubek povolil a Vavrečka konečně sundal kování. Tenhle Josef Rolný byl pěkně šikovný sígr. Vavrečku by vážně zajímalo, co z toho kluka vyroste. Kdo ví, možná se jednou také stane zámečníkem.
Rjúk nikdy nelitoval toho, že slétl z říše šinigami mezi lidi. S ostatními bohy smrti byla nebetyčná nuda, jen tlachali a hráli spolu v kosti. Pohodit svůj zápisník mezi smrtelníky a zjistit, kdo ho zvedne a použije, bylo mnohem zajímavější. Ovšem skutečnou revoluci v jeho životě znamenalo objevení jablka.
Nešlo mu odolat. Byla kulaté, hladké a voňavé a krásně křuplo, když jste se do něj zakousli. Sladká šťáva se vám pak rozlila po celých ústech a ta bílá dužina... Od chvíle, kdy Rjúk jablko poprvé okusil, začal lidem rozumět o trochu víc. Konečně našel něco, pro co byl ochoten zabíjet.
We fight your right of self defense. If everyone has a gun, everyone’s safe. You can shoot anybody crossing your property. We are anxious.
We are just peaceful hunters. Nobody ever use a rifle against a man! What if a grizzly bear attacks your pregnant wife? We are afraid.
Arms industry is blood in veins of this nation! If we stop selling guns, what will become of us? Can you face the looks of unemployed workers? We are scared.
You cannot trust people. The others are evil. Your gun can save you. National Rifle Association. People In Fear Keeping Arms.
Závěrečná poznámka:
National Rifle Association.
I do realize that firearms ownership is a bit more complex problem. But it worked for the drabble, so what ;)
Zvuk kroků pan Rochestera už k ní z nádvoří dozníval jen z dálky, ještě ho zahlédla, jak zahnul ke stájím. Jane přitiskla horké čelo na okenní tabulku v chodbě a snažila se zklidnit bušení v hrudi. Nedělá to přece schválně, takové věci se prostě občas stanou. Tak proč se jí pokaždé může rozskočit srdce?
Pan Rochester zhluboka dýchal a schválně kráčel velmi pomalu, aby upokojil svůj zešílevší tep. U stájí už byl skoro úplně klidný. Vyhoupl se na přichystaného ryzáka a dříve, než zvíře pobídl ke klusu, políbil hřbet ruky, kterým před okamžikem zavadil v chodbě o Janinu teplou dlaň.
Od chvíle, kdy se v nemocnici u svatého Munga probudil bolestí tepající zbytkem jeho pravé ruky, věděl, že žije v propůjčeném čase. Neměl přežít, nikdo s tím nepočítal, nejméně on sám. Každé další ráno vítal s rozpaky a špetkou vděčnosti. Pocit nepatřičnosti a provizornosti v něm setrvával, když přebíral Merlinův řád, když byl jmenován ředitelem Bradavic, když učil další ročník Obraně proti černé magii. Pak přišla rána, na kterou celou tu dobu čekal. Nechápal, proč teď hledí na dveře ředitelny se stejně absurdním pocitem, s jakým hleděl před pěti lety na dveře svého nemocničního pokoje. S nadějí, že vejde ona.
Není jisté, která mytická bytost v Českých zemích poprvé odhalila potenciál elektřiny jako magické výživy; nelze vyloučit, že k objevu došlo nezávisle na více místech najednou. Tak či onak však k tomuto zjištění došlo v éře Františka Křižíka. Dobře zdokumentované jsou následující dva případy. V roce 1887 Perchta, rožmberská Bílá paní, okusila energie z obloukovek právě zavedeného jindřichohradeckého osvětlení. A v roce 1905 staroměstský vodník Bedřich W., lákán vibracemi pronikajícími pilíři Karlova mostu, dotkl se elektrického nosníku, který napájel tramvajové vozy, načež prudce klesl počet utopených. Že by byl sám František Křižík velmi vynalézavým plivníkem, je prozatím ničím nepotvrzená teorie.
Ten okamžik miloval Angelus asi nejvíc. Okamžik, kdy stál proti dívce a lehce jí třemi prsty nadzdvihl bradu, aby se mu dívala do očí. Jeden dva centimetry vzhůru; za staletí dovedl ten pohyb k dokonalosti. Palcem neomylně vyhledal to místečko pod uchem, které zrychluje tep, ukazovák položený na dunící krční tepně. Topil se v dívčích očích, které už nemohly uhnout, očích prohloubených vzrušením, úlekem a nejistotou. Tehdy řekl ta správná slova, která rozbušila srdce ještě prudčeji a vehnala krev tam, kde jí bylo třeba. Sklonil se a zlehka se dotkl rty jejího krku, aby uslyšel ten vzdech. Pak se zakousl.
Paní Dashwoodová se pyšně rozhlédla po salónu. Její snaha hosty oslnit se setkala s evidentním úspěchem, sehnat říční raky uprostřed londýnské sezóny nebylo vůbec jednoduché. Lady Middletonová už svůj obdiv vyjádřila delikátně zvolenými komplimenty, její manžel se k ní připojil neskrývaným apetitem, s nímž obíral klepítka. Lucy a Nancy Steelovy doprovázely chválou a díky snad každé sousto. Zrak paní Dashwoodové padl na konec stolu a její pohled ztvrdl. Elinor tiše hovořila s plukovníkem Brandonem a z jejich pohledů usoudila, že je více než to, co mají na talíři, zajímá Marianna. A Marianna smutně hleděla před sebe a neokusila ani sousto.
Na záložkách otcových bestsellerů pro děti pokaždé stálo, že postava Tommyho, fenomenálního kouzelnického chlapce, je založena na skutečném synu autora. Tom Taylor si tím byl ale čím dál méně jistý. Ano, Tommy byl fakticky o pár let “mladší”, otec začal první knihu psát, když bylo Tomovi sedm. Tom Taylor ale podvědomě cítil, že otec postavu malého čaroděje nosil v hlavě mnohem dříve, než počal svého skutečného syna. Ano, Tommy byl Tomovi fyzicky podobný, ale tím veškerá inspirace realitou končila. Byl chytřejší než Tom, byl odvážnější než Tom... V den, kdy se Tom přistihl, že Tommyho sám napodobuje, ho začal nenávidět.
Farář Schuller si až po chvíli uvědomil, že Poldi Katz je na půdě příliš dlouho. Bylo paradoxní, že ho na faře tak často navštěvoval právě židovský mládenec. Ale láska k českým knihám jde přes konfese a Poldi už měl otcovu knihovnu dávno přečtenou. Když požádal Schullera, aby se mohl probrat i starými svazky uloženými na půdě, s radostí mu to dovolil.
Farář se vydal po schodech vzůru, začínal mít strach, jestli se chlapci něco nestalo. Našel ho skloněného na starým zaprášeným foliantem, jak si pro sebe cosi tiše slabikuje. Starý muž přistoupil blíž a zaslechl slova Ktož sú boží bojovníci.
Závěrečná poznámka:
Jistebnický kancionál, v němž je zapsána i výše uvedená píseň, byl objeven v létě roku 1872 sedmnáctiletým Leopoldem Katzem, který se později stal významnou postavou česko-židovského vlasteneckého hnutí.
Vlastně to byl zázrak. Kurta odvedli k ponorkám už v dvaačtyřicátém a Hannelore ho tři roky neviděla. V jediném papírovém kufříku, který si směla na loď přecpanou uprchlíky z Pruska vzít, měla všechny jeho dopisy. A teď se zahlédli na palubě a v tlačenici se dokonce stihli dotknout dlaněmi. Kurt byl jedním z mužů ponorkové posádky, kterou Wilhelm Gustloff převážel do Kielu, a v modré uniformě vypadal hrozně dospělý. Hannelore se pak ve tmě a v mrazu hodiny probíjela přeplněnými palubami, aby ho znovu nalezla. Našel ji on. Když loď zasáhlo první ruské torpédo, líbali se hladově u záchranných člunů.
Závěrečná poznámka:
Potopení lodi Wilhelm Gustloff po zásahu ruskými torpédy 30. 1. 1945 je největší námořní tragédií historie. Ve vlnách Severního moře zahynulo asi 9000 lidí, převážně pruských uprchlíků před frontou. Z politických důvodů se o tomto námořním neštěstí nesmělo několik desetiletí hovořit.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Gustloff_(lo%C4%8F)
Zlehka pootevřel dveře a zasykl při jejich tichém zaskřípání. Georgiana se však neprobudila, jen neklidně zasténala ze sna. Přistoupil k jejímu lůžku. Svíce, kterou držel v ruce, ozářila plavý pramen vlasů a tváře, na nichž zachly slzy. Když ji konečně ukonejšil spánek, připomínala svými rysy jejich matku, kterou téměř nepoznala.
Darcy se zprudka nadechl. Málem ji dnes ztratil, milovanou, poslední, co mu zbyla. Už nikdy nedopustí, aby se stalo něco podobného. Ochrání jí před vším a před každým. Už nikdy nebude tak důvěřivý, nikomu neotevře své srdce.
Nešikovně jí uhladil neposlušný pramen, sfoukl svíčku a tiše za sebou zavřel dveře.
Vinnetou mě od prvního dne zasvěcoval do opravdového umění Indiána. K tomu patřilo i naslouchání - položit se do trávy, zavřít oči a nechat své srdce zcela prostoupit zvuky okolí. Měl jsem ovšem podezření, že Vinnetou procvičuje můj sluch také proto, že jsem po přestálých strázních stále ještě potřeboval více odpočinku. A tak jsem teď ležel se zavřenými víčky pod horkým poledním sluncem, když mě náhle napadlo otevřít oči. Vinnetou seděl vedle mě a díval se na mě zamyšleným pohledem.
“Na co hledí můj rudý bratr?” zeptal jsem se překvapeně.
“Vrývám si do srdce tvou tvář pro dny, kdy nebudeme spolu.”
Permoníci putují po pražských výkopech v tlupách, jejich hlídky hlásí každou uzavírku. Nouzová kanalizační jáma jich uživí tři až sedm, výměna kolektorů kolem dvaceti, u rozkopaných tramvajových tratí se jich občas pohybují stovky. Milují míšení starého a nového. Nadšeně se probírají vlhkou hlínou a pichlavou sutí betonu, zbožňují caterpillarové bagříky i obrovské vrtací stroje. Ohledávají dlažební kostky ještě vlhké od hlíny a labužnicky nasávají vůni asfaltu. Umí slušně romsky, pár slov ukrajinsky a všechny nadávky dlaždičů. A když je popadne nostalgie, přinesou si po setmění nářadíčko. Dělníci pak ráno nechápavě kroutí hlavou: Ty dva metry navíc snad vykopal nějaký skřítek.
Když od Atlantiku zavane východní vítr a ve vzduchu je na den dva cítít sůl, když ze špičatých stříšek požárních nádrží sklouzne krusta starého sněhu, když kluziště před Rockfellerovým centrem dostane první trhliny, když na Čtyřicáté druhé vyrazí krokusy, když Mannhattanem zaklapou první odvážné laboutinky, když se na Hudson River od břehů odtrhne led, když půda v Central parku zhluboka vydechne, když studenti NYU zkusmo stáhnou čepice, když se v Tribece rozezpívá kos, tehdy si Bigby Wolf začne kupovat čtyřicítku cigaret denně místo obvyklých dvaceti, aby aspoň na chvíli přebil vůni Sněhurčiných jarních snů.
Tu hořkou a zoufale nenaplněnou touhu.
Faraonův černokněžník sestavil z prstů znamení a Mojžíš okamžitě věděl, co bude následovat. Jako dítě to kouzlo viděl snad stokrát a vždycky se při něm roztřásl.
Hůl v dlani muže oděného purpurem se začala proměňovat. Ocas, tělo, jedové zuby, oči. Obrovský vztyčený had syčel a zlehka se komíhal. Mojžíšův zrak ho hypnotizovaně následoval tam a zpět, tam a zpět... Už dávno nebyl chlapec, přesto mu páteří probíhala hrůza, která se od dětství nezměnila.
Přinutil se zavřít oči a pevně sevřel svou sukovici. Zašeptal jméno, které zaslechl v plamenech hořícího keře. Jeho hůl se proměnila v hada a pozřela hůl čaroděje.
Víla Zubnička to v Českých zemích nikdy neměla lehké. Nikdo jí nestrkal zoubky pod polštář. Musela každý den oblétat bezpočet nádob na smetí, stok a hnojišť. Čím později po vytržení dětský zoubek našla, tím méně energie z něho získala. Občas to bylo sotva na přežití.
Průmyslová revoluce a institut zubní ordinace ovšem všechno změnily.
V bílé místnosti je spousta úžasných přístrojů, z kterých si může loknout elektřiny. Dětské zoubky, které vybírá rovnou z lékařovy nerezové misky, už dávno nepotřebuje k životu. Zato propadla sběratelské vášni, zvláštní slabost má pro stoličky s plombou. A taky je do doktora S. trošku zamilovaná.
Sedmnáctá, závěrečná scéna "Rozhovorů karmelitánek" od George Bernanose z jiného úhlu pohledu. Nepřináší v zásadě nic jiného než zhuštěnou poctu fandomu. Sem tam čistý citát.
Blanche de la Force stojí v civilních šatech uprostřed davu. Smrtelně bledá sleduje, jak její spolusestry jedna po druhé stoupají na pódium s gilotinou za zpěvu “Veni Creator Spiritus”. Hlasy karmelitek postupně umlkají.
BLANCHE (šeptá): Kriste smrtelné úzkosti... jehož jméno nosím...
Na pódiu zní poslední tenký hlásek sestry Kláry.
SESTRA KLÁRA: Teque utriusque Spiritum credamus omni tempo- (zmlkne)
Blanche vykročí.
BLANCHE (proráží si cestu lidmi a zpívá): Deo Patri sit gloria, et Filio, qui a mortuis surrexit ac Paraclito, in saeculorum saecula. Dav jí smýkne k popravišti. Blančin hlas náhle zmlkne. Vítr její zpěv ještě několik vteřin unáší.
Bernadette se těm překvapeným reakcím zase tolik nediví. Má PhD., dobře placenou práci a moc hezká prsa. A chodí s Howardem, chlápkem, který je synonymem slizouna. Na jeho upnutý rolák a alfasamčí divadýlko ještě nikdy žádná nezabrala.
Jenže Bernadette je mikrobioložka. Vidí pod povrch věcí. Vnímá, že Howardův vztah k matce je důkazem, že je schopen opravdu hlubokého citu. Sleduje ho, když v laboratoři s leskem v očích vymýšlí technická řešení, na která by nikdo jiný nepřišel. Oceňuje jeho loajalitu k přátelům. A nikdy nezapomene na výraz jeho tváře, když mu došlo, že před ní si na nic hrát nemusí.
Nadstrážmistr Poullet už tři týdny mizerně spal, stejně jako spousta dalších Pařížanů. Už tři týdny dostávali počestní občané anonymní dopisy obviňující je z nevěry, korupce, defraudace. Problém byl, že anonymy měly často pravdu. Ze skříní vypadávali kostlivci, rodiny se rozpadaly. Lidé se chvěli, kdo bude další, a šeptali si o všemocném soudci, který vidí vše.
Poullet na nadpřirozeno moc nevěřil, proto zaklepal na dveře oprýskaného činžáku v Latinské čtvrti. Razítka podací pošty značně zúžila okruh pátrání. Zbytek prozradil rozevřený telefonní seznam se zakroužkovanými adresami.
Když bude jedna šílená domovnice posílat desítky anonymů denně na náhodné adresy, pravděpodobně se občas strefí.
Závěrečná poznámka:
Prý pravdivý případ z padesátých let, který se v učebnicích statistiky používá jako vhodný příklad pro pravděpodobnostní počet ;)
Městská mytická havěť se přímému styku s lidmi většinou vyhýbá. Ne že by se báli, jsou to introverti. Obvykle špatně snášejí i další jedince svého druhu.
Meluzína pracuje v kadeřnictví na Andělu. Meluzína, pověstná výjimka potvrzující pravidlo. Svou denní energii získá z těžkého fénu za deset minut, zbytek dne se prostě těší lidmi. Ráda se probírá jejich vlasy pramen po prameni a někdy zavzpomíná na své synky. Těší ji, když ženy v jejích dlaních uvolněně zavírají oči a muži ji sledují v zrcadle pohledem. Občas ji někam pozvou. A ona pokaždé odmítne, protože jen blázen by opakoval stejnou chybu dvakrát.
Průmyslová revoluce lidstvu obecně velmi prospěla. Je tedy naivní domnívat se, že by mohla uškodit magickým bytostem. Houby vyhynuli, prdlajz skrývají se, prostě se aklimatizovali. Od té doby, co jste vynalezli elektřinu, vás přestali potřebovat.
Proč by měl rarach čekat na svůj hrníček mléka, když může energii čerpat z pouličního osvětlení? Bludičky nepotřebují sát strach topeného, když z wifiny vyrazí třikrát víc. Na akumulátoru se hřeje plivník, rusalka si brousí nehty o turbínu, s každou žárovkou si domů nesete šotka.
Možná se jejich světa na okamžik dotknete, až budete ráno shánět startovací kabely. Zatracená baterka, zase se přes noc vybila!
Napsal uživatel Danae dne 27. Prosinec 2012 - 23:25.
Název: Rudý karbunkul
Autor: Danae
Příjemce: Julie
Přístupnost: Všeobecná.
Fandom: Sherlock Holmes. Vinnetou. Pokus o fúzi.
Varování: O řádek výše.
Shrnutí: Dva nebritští gentlemani hledají v předvánočním Londýně spolubydlícího a nacházejí detektivní dobrodružství.
Disclaimer: Oba dva fandomy jsou už léta právně volné, a proto... muhahahaha!
Milá Julie, moc a moc se ti omlouvám za zpožděné dodání tvého vánočního dárku. Nemohu tvrdit, že je pozdní dodání alespoň vyváženo pravou britskou kvalitou, snažila jsem se, ale to je tak asi všechno. Mělo by to mít ještě asi dvě pokračování a budu se snažit s nimi příliš neotálet. Veselé Vánoce!
Fandom: Babička/Budeč
Shrnutí a poznámka: Viktorčin příběh jinak. Psáno stylem „Pride, Prejudice and Zombies“ – některé věty jsou téměř doslovně přejaty od Boženy Němcové. Tento text je míněn jako pocta jejímu dílu.
Přístupnost: Všeobecná.
Věnováno Birute, která ve mně tento nápad zažehla svým vánočním přáním. Avevě děkuji za první přečtení a velké povzbuzení.
Tato povídka podporuje Azylový dům pro matky s dětmi R-Mosty http://www.r-mosty.cz/azylovy-dum.html
Dms ve tvaru DMS RMOSTY můžete zaslat na 87 777. Cena DMS je 30 Kč.
Posledních třicet nocí měla Diktátora neklidné sny. Znovu se v nich vracela do podivné svatyně za hranicí časů. Znovu prožívala osudy různých osob v jediný den, kdy se slunce propadlo do nebes. Byla novic i kněžka. Oběť i velekněz. Boží bojovník i žebrák. Zabíjela a mučila. Prala a prodávala květy. Žvýkala a pohřbívala mrtvé. Bezděky přemítala nad svými sny i ve dne. Iritovalo jí to. Snící Diktátora je neefektivní. Nepodařilo se nalézt lék, který by ji snů zbavil. Doufala, že to skončí jako loni. Dnes, v Den Diktátořina Triumfu, který završil dubnovou revoluci. Zítřejší noc snad bude opět beze snů
Když otěže na Norlandu převzala mladá paní Dashwoodová, služebnictvo to okamžitě poznalo. Propustila dvě pokojské, pomocnici v kuchyni a jednoho štolbu. Zbytku personálu snížila plat o pět liber ročně. Všichni přitom věděli, že to nedělá ze šetrnosti, její manžel byl zabezpečen a Norland slušně vynášel. Mladá paní Dashwoodová byla zkrátka lakomá. Výsledkem bylo, že všichni teď vstávali o třičtvrtě hodiny dříve, aby všechno stihli, a večer padali do postele vyčerpáním. Když se vdova Dashwoodová zeptala Diany, Ethel a Thomase, zda by s ní a s dcerami přešli ze skvostného sídla do malého zahradního domku v Bartonu, neváhali ani na okamžik.
"Dvě děvčata a jeden sluha" je kanonická personální jednotka, která s paní Dashwoodovou, Elinor a Mariannou odjela do Bartonu.
Na drastičtější notu. Vy do mě Karafiátem, já do vás...
Dnes ráno se kupodivu cítí docela dobře. Zářijové slunce svítí do litomyšlského pokoje jako v létě. Pod sukni si navléká dvě spodničky, pro jistotu. Trochu se před snídaní projde po Augustově zahradě a pak konečně zasedne k rukopisu. Hned za dveřmi jí padne pohled na líbezně růžovou skvrnu v trávě. Usměje se. Kněžna jim říkala divoké karafiátky, květy bolesti a lásky. Babička slzičky. Shýbne se pro jeden a útrobami jí projede prudká bolest. Chvíli zhluboka dýchá, zahání tmu před očima. Pak se pomalu zvedne a vrací se do domu. Dvě spodničky dnes nebudou stačit. V jejích šlépějích vykvétají rudé karafiáty.
Hospodine, Bóh mój si ty. Povýším tebe a znáti sě budu jménu tvému proto, že si učinil divné věci, myšlenie dávná věrná, amen.
Do skriptoria zavanula vůně kvetoucích stromů a pergamen zalily paprsky zapadajícího slunce. Odložil pero na samý kraj písařského pultíku a narovnal se. Dvacátá pátá kapitola Izaiáše se překládala skoro sama. Chvála Duchu svatému za dech jeho inspirace, snad se mu po obtížném začátku přece jen podařilo do textu trochu proniknout. Zdola vyzváněli k nešporám. Vstal a protáhl se, v duši mu zpívala radost z vykonaného díla. Těšil se na zpěv večerního žalmu. Chtěl svou vděčnost odít hlasem.
---
Tohle drabble je věnováno neznámému dominikánovi, který se v půli čtrnáctého století, obdarován jedinečným citem pro jazyk, podílel na nejstarším českém překladu Bible. A Hospodinu, Bohu všemohoucímu. Bez jeho inspirace a pomoci by nevzniklo ani dominikánovo dílo, ani obhájené dílko osoby mnohem pozdější a mnohem méně schopné.
Edmund si přitáhl židli blíž k lůžku. Péče o bratra ležela hlavně na něm, matinka se nedokázala postarat ani o sebe a otec právě marně pročesával Londýn. Tom měl zavřené oči, na čele se mu perlil pot. Když měl tvář bledou a ústa bez úsměvu, dokázal Edmund rozpoznat některé jejich společné rysy. Jinak se lišili skoro ve všem. Edmund v srdci stále nosil zbytky obdivu vážného chlapce ke staršímu bratrovi, rozpustilému, odvážnému, lehkomyslnému. Tom otevřel oči. V jeho pohledu byl vděk, prosba a naprostá závislost. Edmund ho podepřel a podal mu ke rtům sklenici vody. Teď byl starší bratr on.
