Moje články

Fandom: Krysa z nerez oceli

Původně jsem plánoval klidný odchod, jenže alarm se ozval, jakmile jsem diamanty přivítal ve své péči. Nejspíš dodatečná vylepšení na poslední chvíli. Svůj kontakt jsem nepodezíral, měl ještě větší zájem na úspěchu akce než já.

Aspoň to nebude taková nuda. Počkal jsem, až uslyším strážné na schodech a teprve pak jsem se rozběhl na konec chodby k masivním bezpečnostním dveřím. Rádoby bezpečnostním.

Stačilo seznámit je s mým šperháčkem a poslušně se rozevřely dokořán. Za nimi byla kompaktní stěna z poctivých vepřovic. Mor na permanentní přestavby domů. Nejsem žádný zenový mnich, ale v tu chvíli bych trochu prázdnoty ocenil podstatně víc.

Stará se, uklízí, pečuje, spravuje. Každý den dokola. Sedm dá práci a ona ji zastane. Přes les by nepřešla, i kdyby měla kam. Nemá. Tady je v bezpečí, proto tu zůstává. Nikdy se tu nic neděje, dny plynou jeden jako druhý. Je jí patnáct.
Ťuk, ťuk.
Poprvé jí na mysl nepřišlo něco zlého. Večer přišli domů a šněrovačku povolili.
Podruhé sama před sebou tušení zapřela. Večer přišli domů a hřebínek vytáhli.
Teď už moc dobře ví, kdo stojí za dveřmi. A stejně otevře. Jen pro tu naději. Aby se něco dělo. Než přijdou domů.
Ťuk, ťuk.
Tak sladce to zní.

Fandom: Yumeiro Patissiere, na kterou mě navnadila Ebženka

Disclaimer: Drabble nebylo napsáno za účelem vyvolání mezinárodních nepokojů. V Čechách takovou soutěž prostě nemáme.

"Jedeme na soutěž! Do Evropy! Super!"
"Ichigo-chan, uklidni se. Není to Paříž."
Ředitelka přejela skupinu A přísným pohledem.
"Myslete na to, že budete reprezentovat Japonsko. Vaše chování musí
být dokonalé. Jedete do divoké země. Žádný alkohol. Žádné drogy."
Všichni čtyři vypadali šokovaně. Jak ji mohlo jenom napadnout... copak jim nevěří?
"Pokud se k něčemu takovému jen přiblížíte, nemusíte se do akademie
St. Marie vůbec vracet."
***
Ichigo se rozhlédla po nosatých tvářích. Výhru mají na dosah.
"Satsuki-kun, přečti další kategorii."
"Bu-ra-ti-su-ra-vu-suki ro-zo-ku. Ingredience: mák,..."
"Cože?"
Makoto podrážděně naklofal dotaz do iPadu.
"Papaver somniferum."
"Opium?" zalapali po dechu. "My sem neměli jezdit."

„Zakázala všem vstup,“ vykulila služka oči.
„Měl jsem to donést okamžitě,“ řekl tiše. „Rovnou z lesa.“
Jako by zaslechl šustot těžké tkaniny, než se ozvalo zlobné „Dále!“
Královna stála uprostřed ložnice a sálal z ní vztek. Zjevně přišel nevhod.
„Á, myslivec. Přinesl jsi?“
Mlčky pozdvihl mokvající uzlík.
„Výborně. Polož to... třeba na mísu k jablkům.“
Příliš podrážděná vyrušením, než by projevila spokojenost.
Všiml si podivných tvarů na posteli, zakrytých těžkým brokátem. Mohlo to být skoro cokoli. Dál raději nemyslel.
„Jdi.“
Počkala, až utichly kroky na chodbě, obrátila se a s jemným úsměvem opatrně sundala přehoz. Plyšáčci trpělivě čekali na pomazlení.

Varování: pokus o horor

„Kolonie jsou prostě příšerné. A čajové plantáže jsou snad nejhorší. Nikdy se tam nic neděje. Jsem šťastná, že jsem zpátky. Vy jste se určitě také těšila do civilizace. Cukr, má milá?“
Evelyna znovu v duchu zahlédla ten scvrklý předmět na snědé dlani. Svůj nejcennější majetek nabízela stará sběračka za přímluvu. Za naději na další práci.
„Tábíz, memsáhib. Půlnoční. Silná.“
Vysušené drobonké prstíky s nehty jako kousky slídy. Dětské, možná nikdy nenarozené.
„Zahoď to,“ zaječela tenkrát. „Hned teď!“
Amulet odletěl mezi žoky napěchované čajem. Nebo do jednoho z nich?
Osladila si hodně. Stejně jí připadalo, že earl grey má podivnou pachuť.

Míjela další stánky. Při výročí se pokaždé objevily naprosto všude a nedalo se jim vyhnout. Vždycky se najde někdo, kdo věří, že hrdinové neumřeli, ale tohle? Když začne protestovat, jen ji zdvořile ujistí, že její zásluhy nejsou o nic menší. Jistě. Nechápou, co jí vadí.
„Fred žije!“
„Lupin dál vyje na měsíc!“
„Tonks přežila, jen se změnila!“
Z těch placek a triček se jí dělalo zle. Copak nedokážou chovat smrt v úctě a smířit se s ní? „Dobby...,“ no dobře, to by šlo využít ve SPOŽÚSu.
„Brum-,“ vyděšeně zamrkala. Co má být tohle? „Brumbál žije a schovává se pod postelí"???

Fandom: Nikdykde (Gaiman mi odpusť)

Zdvihla hlavu od své dlaně, sevřené v Hadaččiných prstech. Z přítomnosti zatím uhodla, že je Dvířce jedenáct. Na Pohyblivém trhu jsou lepší lákadla.
„Nesmysly! Pitomosti! Zbytečnosti!“
Sousední stánkař opětoval Dvířčin úsměv.
„Pro tebe, slečinko, tu mám něco speciálního. Klíč, který nikam nepasuje.“
„Nepotřebuji žádný klíč,“ usmála se. On to někdo neví?
„Mlč,“ vyštěkla na něj Hadačka. „má ještě pár let čas.“ Ignoroval ji.
„Jistěže nepotřebuješ klíče, co k něčemu jsou, mladá dámo. Jenže úplně nepotřebný klíč ti může přinést štěstí. Zvykneš si na něj a bude se ti líbit, že ho máš.“
Tenkrát o klíč, který nikam nepasuje, ještě nestála.

Betaread: Hosánek Kaloba

„Kapitáne,“ odvážil se strážník Tulivoj. „Skutečně nás na něj musí být deset? A jeden číhat v domečku se srdíčkem?“
„Je to nebezpečný nelicencovaný lupič a vrah. Pracuje bez objednávek. Ták, a teď tu díru pěkně zakryjte rohožkou.“
„Ano, pane! Ale... ucpaný komín a lepidlo na oknech... uspávadlo v dodávce mléka… dýmovnice... je to jen takový šedivý dědoušek. Vždyť to není―“
Sam Elánius se narovnal a znechuceně si nováčka prohlédl. Stane-li se z vraha dědoušek, dává to těm bystřejším jasnou představu o jeho schopnostech.
„Možná máte pravdu, strážníku, ale já náhrobní kámen s nápisem ,Hrál fair play‛ nijak nutně nepotřebuji!“

„Už nevím, co s tím,“ povzdechl tatínek s očima na hodinách. „Určitě zase přijde včas.“
Maminka přikývla a osušila si oči utěrkou.
„Úkoly si udělal, než šel ven, že ano?“
„Dostal tři jedničky a o přestávkách doučil čtyři spolužáky trojčlenku.“
„V jeho věku jsem dělal normální věci. Bouchací kuličky, zapomenuté úkoly, i za školu jsem šel.“
Maminka si vzpomněla, že si v jeho věku vycpávala podprsenky kapesníky, ale omezila se na pokývání hlavou.
„Tohle není normální. Co z něj vyroste?“
Ručička se posunula na minutu před sedmou hodinou ve dveřích se objevil rozzářený Mirek. Dušínovi zasedli k další neveselé večeři.

Chovat ve městě takové tele je pitomost. Sousedům to většinou vadí. Věděl jsem, že ho nezachráním, ale musel jsem to zkusit. Kvůli holce, co vypadala, že jí skončil svět. Lidi jsou často na svoje zvířátka strašně fixovaní. Bořila mu ruce do srsti na krku, brečela a mumlala něco o práskačích. Vykolejená až na půdu – za co byste asi tak udali psa? Pořád říkám, že mazlíčky si pánové musí hlídat. Ty hodně velké s ostrými zuby obzvlášť. Zbraň může mít kdekdo a kulka moc nestojí. Tohohle mazla někdo opravdu neměl rád. Měl jich v kožichu třicet. Jen mě zarazilo, že stříbrných.