Moje články

Ke stolku usedám
šalvěj v hrnečku mám
popíjím a srkám výluh horký
na klávesnici snažím se sesmolit stoslůvku pro kontrolorky
jako plaz kroutí se básnička černá na bílém
každý duben švandu si užijem
počítáme slova i čas
občas běhá nám po zádech mráz
občas vyprsknem čaj na obrazovku
za každý úp mít tak tisícovku
smějeme se i dojímáme
těšíme se, co s dalším tématem uděláme
je to výzva i odpočinek
i když občas chybí spánek
hrajeme si s písmenky
vytahujem myšlenky
skládáme je pod sebe a za sebou
jednu pěkně za druhou
po dubnu už nezbudou
zas budu mít vymyto

Lída s Olinkou seděly na skříni v gynekologické ambulanci.
„To je fakt normální, tady takhle šmírovat?“ ptala se Lída.
„Rozhodně. Někdy tu vůbec není k hnutí pro všechny babičky a tetičky a prababičky a…“
„Nemusíš pokračovat, už mi to došlo,“ smála se Lída.

Sestřička Evu vážila a měřila jí tlak.
„Tak to bude dneska všechno,“ řekla Evě.
„Dneska nebude ultrazvuk? Já se těšila, že zase uslyším srdíčko.“
Sestřička se natahla pro fonendoskop, chvíli ho naštelovávala na břicho a poslouchala. Pak si vyndala koncovky z uší a s úsměvem je podala Evě.

Olinka to spokojeně uzavřela: „To je správná porodní bába.“

Skluzavka, shora dolů (jak jinak). Tomu říkali oni. Taky tomu říkali kalhotovrah a látkotrh.
Ve skutečnosti to byla vhodně ukloněná skalka, která po dešti (takže pořád) jela jako namydlený blesk.
Když ji, kluzkou, pokryjí vlhkým kapradím, kluzkým, bude klouzat víc?
Klouzala!
Až moc.
„Fůůůůj!“ ošklíbal se Malcolm, který skončil v hnědé hromadě páchnoucí jako... páchnoucí.
Aspoň byla měkká.
„Tady někdo umřel? Hele, ucho!“ zkoumal svůj objev.
„Asi ne. Smrdí to jako kompost,“ pokrčil nos Sorlay.
„To teda ne! Ucho!“
„Houba, hele!“
Blemc.
„Ucho!“
„Dědkovo ucho! Fůůůj!“
Tak dobrá. Pojďme si hrát.
„Dědský ucho! A támhle hnije babský!“
Kupodivu, měli pravdu.

Jasmínové loubí znělo jako půvabně přiléhavý název příbytku anglické čarodějnice. Hrnec vroucí tekutiny na plotně tu pak jistě musel tvořit základ jakéhosi kouzelného lektvaru.
Anatéma Pulsiferová, dříve Novotriková, nebyla čarodějnice, nýbrž okultistka. Narodila se v Americe, a navzdory všeobecnému přesvědčení vařila čaj.
Sáhla do sklenice pro lístky šalvěje. Vhodila je do vody.
Synchronně zakroužily po hladině, nečež zmizely ve změti bublinek a páry.
Záhy se domem rozlehl polekaný ženský výkřik.
Newt vrazil do dveří a spatřil svou ženu, nehybně zírajíc do hlubin kouřícího kastrolu.
Tam plavalo vrásčité, vzdor vlhkému prostředí docela vysušené a zcela jednoznačně LIDSKÉ ucho.
Skepticky povytáhl obočí.

Toto naslouchal. Co to je? Zloděj by takový hluk nedělal!
Buch! Boiiing! Pak překvapivě šepot: „Toto! Jsi tady?“
Vyskočil. „Mikaeli!“ Popaměti rozfoukal dřímající výheň, aby trochu viděl. Vzápětí držel mládence za ramena a pozorně si ho prohlížel. Zaklel, když uviděl stopy ran, ale oči měl Mikael jasné. Tiše ho vyzpovídal. Tak rád by ho schoval, ale nešlo to. Ti… o něm věděli. Domů Mikael jít nemohl. Co teď? Sám žádné kontakty neměl.
Najednou se pousmál. Kdo tu slyší i trávu růst? Johanna dávno není mladá, ale má odvahu a vyzná se. Řád o ní neví. Pomůže. Strážce světla opravdu nesnáší!

Auuu!
Libuše se vyděšeně posadila a zaúpěla. Kostrč! Ta bolest! A ucho! Bolí taky! Z natrženého boltce jí kapala krev. Chtěla ji setřít. V té chvíli zjistila, že v sevřené ruce drží klíč! Povedlo se! Zapomněla na bolest a co nejrychleji vkulhala do domu. Co je v té zatracené pokladničce? Teď se to konečně dozví!
Roztřesenou rukou pomalu otočila klíčkem. Víko odskočilo. Zírala na štos papírů.
Fotka Jindřišky! Fotka Evy! Fotka jakési cizí ženské! Fotka toho zatraceného chlapa, co ho viděla jen chvíli u notáře!
Rozčileně vyházela obsah ven. Účty, účty, účty. Alimenty.
Zatraceně! Naštvaně se svalila na židli.
Auuu!

Něco jako slečna Marplová, uvažovala, jenom ten klobouček by měla trochu do špičky. A nesměl by padat přes to ucho. Nebo naopak, možná by měl? Pořádná jizva přes půl tváře, drsně pokulhává, nebo že bych ji rovnou posadila na vozík, ne, to už radši létající koberec, koupelnovou předložku, ha! A slyší úplně všechno, i to, co nechce. Když si Brumbál zpívá ve sprše a Filch recituje Pinceové milostnou poezii, radši si ucho sundavá a odkládá do sklenice s lákem... ale pořád to nebylo ono. A ty trable se jménem! Nakonec z ní udělala chlapa, pojmenovala ho Pošuk a byl klid.

„Co to má být?“
Profesor Snape zabodl hůlku do jejího kotlíku a štítivě zvedl zplihlou lodyhu.
„Vážená slečno, do tohoto lektvaru se přidává vlčí exkrement, oční bulva krkavce a ucho ženy ve věku minimálně šedesáti let, která má alespoň jedno pokrevní vnouče. Rozhodně v něm nemá být obsažena jakákoli… rostlina.“
Rozpačitě si prohrábla své zářivě zlaté vlasy a upřela na profesora mírně provinilý pohled.
„Ale pane profesore, já jsem si recept vyhledala v Paracelsově originále. Domnívám se, že ono babské ucho, co tam zmiňuje, nemá být… tak doslovné.“
A tak Marcelina Porcelina de la Malfoy navždy zničila jistý dodavatelský řetězec.

Telefon vyzváněl, ale Petr ho ignoroval. Koukal na něj s ironickým úsměvem, jako by ho pobízel, aby se ukázal, ale husí kůže na zátylku prozrazovala, že pobavení jenom hraje.
Ucho, stářím zbytnělé, se pohupovalo s mírným zpožděním oproti kývající hlavě. Paní Hladká si kvapně nazula pantofle, v zrcadle zkontrolovala účes a vydala se přes chodbu. Nemusela zvonit dlouho.
„Dobrý den, vaše maminka s vámi musí mluvit, nemůže se vám dovolat, tak mě poprosila, ať zajdu. Já vás rovnou předám.“ řekla a vtiskla mu svůj telefon.
„Můžu vám sem poslat celou ulici a nebo mě konečně začnete poslouchat.“ řekl matčin hlas.

Povídají, aby řeč nestála. Nedávné šokující události byly pomalu překryty událostmi méně nedávnými.
„Zvláštní, ale s těma démonama se občas cítím skoro bezpečně.“
„Vím. Když už tu mají kolem courat cizí chlapi, tak ať to jsou aspoň... bezpečný cizí chlapi.“
„Přesně. U cizích nikdy nevíš. U démonů, když je teda poznáš, víš.“
„Prý si je teď můžeš najmout!“
„Vážně? Tuhle se jeden stavoval...“
„Ten černovlasej tu courá pořád!“
„Ten ne. Tenhle byl jinej...“
Nenápadnost, trpělivost, porozumění. Schopnost vypíchnout ze slyšeného to podstatné. Jemné ouško staré dámy.
I když na to nevypadá, věk by na to měla.
Znalost lidských povah ne.

Na fialovém kvítku přistála včela. Elluš opatrně odtáhla ruku, aby ji nebodla - aby kvůli ní nemusela plýtvat zyrtecem.
Horký, jarní jižní vítr vířil prach a pyl, takže Elluš venku prakticky nemohla existovat, jelikož, stejně jako na včely, měla na oboje alergii.
Naštěstí ven moc nemusela. Na zahradě měla jen jahody a šnitlík ve starém rámu od pískoviště, které na záhonek předělaly její děti.
Sužovala ji spousta alergií. Ale naštěstí žádná potravinová, takže se mohla nalejvat čímkoli. Kdysi, když měla "čarodějné" období, rozhodla se naučit se bylinky. Přišlo jí to cool.
Od té doby, když jí bylo blbě, pila šalvějový čaj.

Nejsem ten, kdo jede teenky,
nejsem ani na maminky,
prsty chvějí se mi - tréma,
ale ven s tím. Dnešní téma
úlevu mi přinese,
no tak, s pravdou ven jde se.

Každý, kdo tu drabbluje,
tuší, kam to směřuje.

Nebaví mě pevná těla,
i když by to třeba chtěla.
Potřebuju vidět, že ta
kůže visí za ta léta,
nízko, a to proklatě,
vrásčitá je bohatě.

Chci tvojí babičku svléknout,
slyšet jí vzrušením heknout,
zmocnit se té dámy zralé,
prostě mám rád ženy staré.
Když je jí přes sedmdesát,
nejde mi ty faldy nesát.

Laskat, hýčkat, namouduši,
chci jim lízat jejich uši.

"Dobrý den, přejete si?" Mladá magistra, jíž ještě nestihl oschnout inkoust na diplomu, se usmívala na starší paní, která před ní stála. Ta očima přejížděla regály, jako by něco hledala. "Chtěla bych sušené babské ucho," odpověděla jí stařenka.
"Prosím?" Magistra na ni nechápavě hleděla. "Chtěla bych sušené babské ucho," opakovala jí stařenka. Mladá dívka si lámala hlavu a marně přemýšlela , co po ní zákaznice chce. "Nepotřebuješ pomoct?" Starší kolega si všiml její bezradnosti. Byla tu první den a zaučovala se. Kolegyňka se mu svěřila. Jen se usmál a podával stařence sušenou šalvěj. Ta se spokojeně zatvářila, zaplatila a rozloučila se.

„Ne! Ne, to nesmíte! To nemůžete!“
Z pootevřené brány zavane chlad a vůně bylin. Venku je horko, hlava k prasknutí těžká, po straně krku stéká pramínek potu. Tluče jí srdce, jako kdyby mělo vyskočit z hrudi.
Vystrkávají ji ven, děsiví ptáci s dlouhými ostrými zobáky.
„Jsou tam přece lidé! Ještě neumřeli, nejsou mrtví! Přestaňte!“
Někdo do ní strčí, upadne na dlažbu, uhodí se.
Sevřená pěst se otevírá, vypadne z ní svazeček zelených snítek. Fialové květy pokryjí zem, těžká bota je rozdrtí v prach.
Bílý kříž na dveřích volá o pomoc.
Ale do domu U Tří zlatých kaprů už nikdo nepřijde.

Ondřej vykryl několik úderů a tomu poslednímu se vyhnul. Lupič mu neškodně promáchl mečem před obličejem a zůstal nekrytý. Ondra toho využil a sekl lapku přes rameno. Ten přemožený bolestí poklekl, načež ho Ondřej dorazil ránou hlavicí.
Rozhlédl se, jestli nějaký jeho druh nepotřebuje pomoc v boji. Zjistil, že lupiči jsou v překvapivé početní nevýhodě, takže už si polovina Velhartických lvů v klidu váže obvazy, čistí rány vývarem z babského ucha a ta druhá polovina zadupává zbytek nepřátel do země.
"Myslel jsem, že jich je víc," vydechl Matěj.
"Bylo jich víc," prohlásil Ondřej a zadíval se k vyprázdněné koňské ohradě.

Henryk jde zvolna za vozem. Ještě se pořádně nevzpamatoval z hrozivého snu a chce být chvíli sám. Modlí se, aby mu Bůh ukázal, co je příčinou snů, které v něm zanechávají pocit nesmírné ztráty.
Silná vůně mu připomenula starou Danutu. Jistě by věděla, nač je tato rostlina dobrá. A hubovala by, že neví, nač šlape.
Henryk ji má rád a bolí ho, když vidí její oči věčně zalité slzami. V bylinách a vůbec v léčení se vyzná jako nikdo jiný. Nejvíc věří babskému uchu a chebzí.
Henryk ví, že bez jejího léčení by nepřežil tu strašlivou horečku před 15 lety.

Shrbená bába natahuje uši. Snad aby zaslechla pokřik rudého náčelníka či šeptání nočních duchů.
Ve vrásčité ručce vyčuhující z rubášku svírá lucerničku. Ve světle na ni mrkají nebeská očka. Opatrně našlapuje. Je hluboká noc. Omylem však zavadí o hlavu mnicha. Řeholník nezvedá oči, je ponořen do modlitby. Marie se k němu v odpovědi sklání a podává mu růži.
Stařenka sahá k pasu a z měšce vytahuje několik čertových třešní na posilněnou. Čeká ji cesta přes umrlčí louku plnou karafiátů.
Jak říkala matinka jejího nebožtíka manžela, když ležela na smrtelné posteli a svlažovala si jazykem oschlá ústa: „Boží dar nezískáš snadno.”

Naše člověk je lidská samice, česky ženská, pomoravsky baba.
To u lidí většinou znamená dlouhou srst na hlavě a žádnou na obličeji. Pro tu moji to platí, jen ty vlasy se někdy zamotají a vytvoří pelech akorát pro jednoho většíno netopýra.
Skrz vlasy chodím fakt nerada, je to fujtajbl a motá se vám to všude.
Naštěstí na lidské hlavě jsou struktury, které se dají použít jako schůdky nebo držáky.
O nos se chytá blbě a má díru špatným směrem. Navíc klouže.
O ušní boltec se dá dobře zachytit nebo opřít. Když ale zarazím křídlo dovnitř ucha, ozve se jekot. Zvláštní.

Byl to nuzný kamrlík. Blikavá petrolejka a zašlé závěsy byly svědky našich hříchů, našich slabostí – když umlkla ústa a promluvily rty. Když nahá těla zpívala. Pak se bědný pokoj rozzářil jako hvězdy na hladině zimní Moskvy.
Žár zchladl. Jako zloději jsme se plížili do noci, když bytná – nízké stvoření, prosáklé vodkou – natáhla dlaň. „Viděla jsem a slyšela dost,“ zaskřehotala, „znám Vaši i jeho rodinu. Činže se zvedla, milej pane.“
Představil jsem si to hnusné staré ucho, jak se tiskne na dveře, slídivé oko v klíčové dírce.
Zachvěl jsem se a zaplatil.

Týden na to narukoval.
Na podzim padnul u Sevastopolu.