Moje články

„Eddie, klid… nádech, výdech.“ Peterova slova zanikala v hukotu větru.
„Jak se mám uklidnit? Mám prý spáchat defenestraci i se svými články. Řekl to před celou redakční radou! Byl jsi u toho!“
„A ty jdeš radši na bungee jumping bez jištění,“ povzdechl si. „Heleď, vím, že chceš zjistit, kam až sahají Venomovy schopnosti, ale tohle není úplně promyšlenej nápad.“
„Nenechá mě umřít, Petere. Nikdo jinej by s ním nevydržel.“
„Nikdo jinej by nevydržel ty jeho kecy,“ neodpustil si Parker. „Dobře, skočíš. Já taky, srovnám rychlost, kdyby…“ nedořekl.
„Tak jo.“ Eddie udělal krok do prázdna. Skočil z Empire State Building.
„Ááááá.“

Ochotnické divadlo v lokálním muzeu. Nejlepší věc na světě.
Připadlo mi sehrát Bořitu z Martinic, který poté, co přežil vlastní defenestraci, vyhledal úkryt v domě jisté místní měšťanky. Prý.
Mám na sobě kostým domácí výroby (odložené závěsy, přešité montérky, krajková košile po obrovi, v přítmí refektáře se to snese), a deklamuju hordě nadšených návštěvníků.
Jsem právě uprostřed svého defenestračního monologu, když mi vypadne text. Ale úplně.
Mávám šavlí, a pomalu jako debil opakuji:
"Padal jsem z okna vysokého, dopadl však..."
Mozek se právě taky defenestroval. Diváci se pochichtávají, neb tuší. Já nikoli.
Z hlediště se ozve nadšené dětské: "DO HOVEN!"

HARRY: I’m really looking forward to this year. It’s gonna be totally awesome. Umbridge is gone, Voldemort is dead…

RON: Dumbledore is dead, Harry’s parents are dead…

HERMIONE: Hush, Ron! It’s not so bad. There’re still so many people alive! We’re alive, Neville is alive, Ginny is alive…

RON: Stupid little sister!

HERMIONE: Sirius is alive…

HARRY: Cedric is not.

RON: Oh, I hate that guy. So annoying! You throw him out the door, he comes back throw the window. You throw him out the window, and he's still bothering you after he's dead!

DRACO: Did someone say Draco Malfoy?

Revoluce!
Slovo, které měl posledních pět let na rtech snad každý, kdo mluvil dost nahlas, ale dnes Josef poprvé revoluci cítil. Cítil všechnu vášeň vzešlou z hněvu, dlouhodobé bezmoci a rozdmýchanou pocitem, že se něco děje a že lidé kolem jsou toho součástí.
Kolem sebe viděl lidi, co se ještě včera oslovovali soudruhu. Jakmile bude místo, jednu jim vrazí.
Vplul spolu s masou proletářů do budovy úřadu ověšené hesly, kterým nikdo nevěří..
Podrážka dělnické třídy otevřela dveře a Josefovi se v rukou ocitla busta Gottwalda.
"Škoda, že to není Zápotocký, líp by se držel," pomyslel si a rozbil prezidentem okno.

Zvířátka si v lese postavila parádní kadibudku s okénkem a dveřmi. Druhý den zjistí, že je u hajzlíku vyražený okno, tak svolají schůzi za účelem zjištění pachatele.
„Já bych o tom něco věděl,“ přihlásil se zajíc. „Jdu takhle kolem novýho záchoda a slyším divný funění. Tak chci kouknout, co se děje a v tom se rozlítnou dveře, chytne mě medvěd, vytře si se mnou prdel a vyhodí mě zavřeným oknem.“
Všichni se po sobě kouknou, ale medvěd je silák, tak ho nechají na pokoji. Druhý den jsou u hajzlíku vyražený dveře, tak svolají opět schůzi.
„Já bych o tom něco věděla,“ přihlásí se liška. „Jdu takhle kolem našeho záchodku a slyším divný funění. Jdu blíž, vtom se rozlítly dveře, popad mě medvěd, vytřel si se mnou prdel a prohodil mě dveřma.“
Všichni se zase po sobě naštvaně kouknou, ale přece jenom medvěda nechají na pokoji. Třetí den kadibudka není. Všude po okolí jsou třísky z prken, střecha se kymácí napíchnutá na nejvyšší borovici a zbytek okna je nalezen půl kilometru daleko.
Svolají tedy třetí schůzi. „No, tak tohle je už učiněný vandalství, kdo o tom něco ví?!“
Chvíli je ticho… „Nó, já bych o tom něco věděl,“ přihlásí se ježek…

1890, 1941 Londýn

Sir Julian se nikdy nemýlil. Burza, objevy, lidská úmrtí, to vše předpovídal s jistotou, která děsila. Trvalo jen pár měsíců, než se našli prví, kteří ho začali bezmezně uctívat. Brzy pochopili, že je Bohem seslaný prorok. Anděl. Vizionář.
Kult, který vznikl sítí milujících lidí, brzy přerostl svého tvůrce a ten se stal jenom obětí jejich objetí. Věci se daly jinou cestou. Čas se ohýbal, jak Julian pískal, ale už to byla falešná písnička.
Lidé na jeho rozkaz páchali sebevraždy, vyskakovali z oken, vyhazovali z oken jiné, montovali bomby.
Ale ani Julian, ani malý ztracený Elias tentokrát nebyl milován.

„S tou neschopností palácových stráží by se mělo něco udělat,“ pomyslel si Važuzel, když ho horda po zuby ozbrojených útočníků odhodila pod lavici v předsálí.
Když se mu podařilo vstát, zatnul zuby a přes otřes mozku se vrhnul ke stolu pro skrytou dýku. Rozrazil dveře Oválné pracovny a probodl atentátníka, který se mu snažil bránit ve vstupu.
„Musím uznat, že ty naše lekce sebeobrany nebyly úplně k zahození, Vaše lordstvo,“ řekl udýchaně a překročil sadu mrtvol.
Lord Vetinari, stojící na vnitřním parapetu otevřeného okna, podřízl hrdlo poslednímu útočníkovi a kývl.
„Ty vaše sítě proti hmyzu také nebyly úplně hloupý nápad.“

Pomůcky:
láhev plastová,
bodec ostrý,
asistent s mobilem,
okno,
odvážný fyzik,
davy,
voda.

Provedení:
Naplňte láhev vodou.
Zašroubujte ji pevně.
Bodec namiřte na spodní část lahve.
Důvěřujte fyzice.
Bodněte.
Vytáhněte bodec a podivte se, proč voda neteče.
Přeneste láhev k oknu a zahalekejte dolů na asistenta, ať točí.
Poslechněte jeho výzvu, povolte závit a zlejte ho vodou, která začne téct z otvoru. Vysvětlete mu, že má stát kus dál a zvědavé davy taky.
Přidržte se okna a pusťte (hodťe) láhev dolů.
Opatrně vykoukněte, koho jste trefili.
Vychutnejte si obdiv suchých davů, protože během pádu voda z láhve netekla.
Proneste vysvětlení.

Většina pokojů má svoje mouchy. Nebo jiný hmyz...
 
Otevřu okno. Vzduchem poletují peříčka, vrkají holubi. Romantika hlavního města.
Flekatá podlaha. Upatlané umyvadlo. Závěsy ztěžklé prachem. 
Ze stěny zírá monstrózní zástupce hmyzího světa. Saranče. Měří 10 centimetrů, ale v mých očích má rozměry tyranosaura. Zahýbe nestvůrnýma nohama a vyrazí směrem ke mně. Zaječím a hledám patřičnou zbraň. Kterou část oblečení obětovat? Vyzbrojená tričkem vyrážím na zteč. Netvor zašustí obrovskými krovkami a vystartuje. Ta potvora lítá! Dobojováno. Zahnaná do kouta skládám zbraně.

Defenestrace dokončena ve 21:00.
Krasavec z recepce se asi dodnes ptá, proč ho ta holka tahala do svého pokoje.

I přes varování svého šéfa, že zažije nejhorší čínské mučení, svede-li jeho ženu, mladý asistent se s ní v jejich letním sídle vyspí.
Ráno se probudí a má na prsou velký balvan s nápisem: „1. nejhorší čínské mučení – velký kámen na hrudi“. Asistent pohrdavě odnese kámen k oknu a demonstrativně ho vyhodí ven.
Shora si na něm všimne nápisu: „2. nejhorší čínské mučení – kámen přivázán k pravému varleti“.
Balvan je už moc daleko na to, aby ho chytil, tak vyskočí z okna za kamenem a pod oknem uvidí další nápis: „3. nejhorší čínské mučení – levé varle přivázané k noze postele“.

"Au, moje kostrč! Co vy, páni? Jste živí?"

"Ano. Ale co teď počít? Zpátky nahoru bych rozhodně nechodil."

"Musíme za paní Polyxenou!"

"Tohle Jeidové nedělají. Musí před soud!"

"Anakine, on ovládá Senát i soud. Skončí se to tady a teď."

"Ach, jsem tak slabý..."

"Šťastnou cestu, Hansi."

---

"Doufám, že to není rukojmí..."

"Už toho mám po krk! Zatracený, blbý, pitomý Windowsy, já ten počítač vážně..."

Z perly, kterou čaroděj drží, začal vycházet hustý dým, který se náhle změní v šedavou kouli vířícího vzduchu a kvílícího větru, letící přímo na tvou hlavu.

"Máš to za 3K6 a hoď si na sílu."

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

"Máš hlad?"
"Mám. Co je k jídlu?" lehce se zapotácel u zouvání boty.
zase byl s chlapama
"Hovězí plátek a brambory. Dám ti k tomu okurku."
"Tsse, okurku. To žeru každý den v práci."
"A co bys chtěl? Řízek? A vůbec, jdeš pozdě."
"Simtě, naděláš. Celý den jsi doma. Já dřu. Těmahle rukama. CHÁPEŠ!"
ááá, zase rady v hospodě "vychovej si ženu", jenže už je rozjeto
"Tak budeš jíst?"
"Ne, nemám hlad."
"Dobrá, jak myslíš..."
cvaknutí kličky
"Co děláš! Dyť tam... maso... jsi cáklá?!?"
Poprvé v životě jsem si užila, že bydlíme v pátém patře.
Vranám chutnalo.
Střepy posbírám ráno.

Padla noc, když Frances vyšla na palubu. Vyšplahala do ráhnoví. Hleděla tam, kam už nedosáhlo světlo z luceren. Úzký srpek měsíce tonul ve tmě. Moře splývalo s oblouhou v inkoustové prázdnotě. Cítila ve vzduchu změnu.
Nad ránem se plachty zachvěly. Vítr se vrátil.

Fregata se probrala k životu. Vztek doutnající pod povrchem zakryl příval činnosti. Nařídila cvičnou střelbu. Vyházeli z lodi prázdné sudy. Příkopy dělových otvorů se zvedly.
"Děla vysunout!"
Rozkaz se nesl od osádky k osádce.
Pan Whitfield se podíval střílnou směrem k cvičným cílům. Pan Milton najednou pocítil touhu do něj strčit. Stiskl rty. Chvatně tu myšlenku zaplašil.

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

Byla sebejistá, namyšlená, nesnesla odpor. Její srdce bylo jako propast plná krutosti. Očí se jí leskly záští. Ten den si oblékla nádherně šaty. Zdůraznily její tělesnou krásu. I když se učesala, nalíčila a černou barvou zvýraznila řasy, nedokázala zakrýt zlobu, která jako vřed hyzdila její tvář.

Dívala se z okna, jak přijíždí.
Byla si vědoma své moci. „Ptáček si sedl na lep,“ zamnula si ruce. „Už mně nebude provokovat. Dnes mu zakroutím krkem!“ potutelně se usmívala.

Pohlédl vzhůru. „Kdo je na mé straně?“ zavolal. Za královnou se mihlo pár postav.
„Svrhněte ji dolů!“
Muži provedli nejspíš první defenestraci v dějinách.

V sobotu po - garáž.
"Nejradši bych na něj pustila razorraptora!"
"Já bych toho zmrda radějc vyhodil z vokna Blakelandovi věže - kilák a půl dolu," trumfoval Airu Gazen.
"Zapálit mu to tam, sráčovi!" vyprskl Mael.
"Přeleštit pleš bruskou!" napadlo Robala.
"Volové, tohle mu přeci nemůže projít." rozšlápla plechovku Aira.
"Rád bych ho dostal, ale ne abych to odskákal, takže žádný násilí, nic podobnýho nepřipadá v úvahu," zamyslel se Robal.
"Navíc, pomstou si nevyděláš," posmutněl Gazen.
"Hele, docela to šlo, jako myslel jsem, že bude průser, ale vono ne. Co to zkusit někde jinde?" nadhodil Mael.
"Já prachy stále potřebuju," uznal Robal.

Na řadě byl George: „Hádejte, na jaké slovo myslím.
„Kdy jsme se s tím naposled setkali?“ ptal se Černá zmije
„Hmmm… Tak před měsícem.“
„No tak to padá vana, mýdlo, kartáček na zuby…“ zamýšlel se Edmund. „Na jaké písmeno to začíná?“
„Na em.“
„Ementál,“ hádal Baldrick.
„Samá voda,“ kroutil hlavou George, zatímco Černá zmije protáčel oči.
„Kdyby v nápovědě bylo, že Baldrick se s tím nesetkal nikdy, tak řeknu že mozek. Takhle zkusím Melchetta.“
„Ha, neuhodl,“ zaradoval se George. „Dáš se podat?“
„Fajn.“
„Maso.“
„To není měsíc! To je dýl!“ nesouhlasil Edmund.
„Není pane,“ připomněl Baldrick, „pamatujete na tu krysu?“

Co by udělal Ježíš? ptají se celé generace.
Otázka, ěkdy upřímná, většinou však používaná jako strašák. Jako zdvižený prst...
To jsi křesťan, když... uslyšíte vyčítavě.
Většinou od těch, kdo o křesťanství slyšeli v Marxismu-leninismu, nebo od pohádkových čertů.
A není tohle náhodou hřích? ten hlásek ustrašeného dítěte, které se bojí blesku z nebe, nám do hlavy nainstalovaly roky síry dštěné z kazatelen.

Když se konečně podíváme do "návodu", najdeme tam ale jenom jedno:
"Milosrdenství chci, ne oběť. Poznání Boha je nad zápaly."
"Miluj Boha celou svou bytostí, miluj ostatní jako sám sebe."
Čiň to, co chceš, aby bylo činěno tobě.