Moje články

Sešli se v přístavu. Tady bylo vždycky co zajímavého vidět.
„Hlavně nikoho neobtěžovat,“ znělo zlaté pravidlo.
Norman měl rybáře rád. Většina z nich se o děti nestarala.
Malcolm je měl taky rád. Většinu z nich znal.
Sorley se svezl s nimi.
Na loď. Tu velkou.
Nikoho neobtěžovali; pomáhali nakládat prázdné pěstební koše.
Možná se trochu poprali, v dobrém.
Možná, nikomu to neříkejte, jeden z nich spadl nebo byl postrčen do vody a ostatní dva ho skočili zachraňovat.
Nebylo třeba.
Možná vymysleli další zábavu.
Při proskakování lodním okénkem se nedotknout okraje.
Výzva i neskutečná zábava. Menším to jde lépe.
Jednou vyrostou.

Vůdce národa musí být připraven na každou možnou eventualitu.
Po fasádě paláce hbitě šplhala nezřetelná postava. Nešlo však o vraha, zloděje ani špióna. To se Patricij ankh-morporský věnoval pravidelnému tréninku.
Po zvládnutí doskoku do hnoje postoupil k cvičení vyhnutí se nastraženým sudlicím a odtud k pokročilým technikám. Transfenestraci mezi kuchyní a přípravnou dokázal vybrat kotoulem plavmo v obou směrech. Infenestraci znal ze své minulosti; u triumfální reinfenestrace dosud piloval styl. Přešel i k interfenestraci do vedlejšího křídla budovy.
Dal si dobrý pozor, aby ho nezahlédla uklízečka. To se podařilo dokonale.
Zůstal intrafenestrován mezi oběma tabulemi, dokud ho ráno nevysvobodil sekretář.

Tolik jsem se těšil na slunce. Teď je ho na mě příliš. Když praží, točí se mi hlava. Honem do stínu! No, jo, honem. Chmm. Zapomněl jsem, že rychle to už nejde. Při chůzi se kolébám jako kačena. Bolavé klouby počítají a zvažují každý krok. Nepomáhá mi ani mast z kostivalu, ani šalvějový čaj, ani když se vyhřívám na sluníčku.

Dřeváky jsou čím dal těžší, jako každý další den. Navíc mně pořádně dřou. Za trest je nechám na hanbě. Jsem rád, že konečně můžu jít bosky. Dlažba příjemně chladí.

Už se těším, až si sednu, ale nejdřív tě, kytičko, zaliju.

Není nic uspokojivějšího než zákonem povolené mučení. (Tedy vzdělávací proces.)
Profesor Binns má volno a já se snažím vtlouct do hlav Páté koleje něco z české historie. Je nebetyčně důležitá, protože její magie dokáže porazit Voldemorta*.
„Na co musíme myslet, vyhazujeme-li někoho z okna?“ táži se po skončení výkladu.
Ticho.
„Kam dopadne,“ řekne Gwen.
„Jasně,“ doplní San. „Vidle - dobrý, umřou, začne válka, vyhrajem. Hnůj - špatný, přežijou, začne válka, prohrajem.“
„Taky je špatnej obézní testrál, sestava létajících košťat a skákací hrad ve tvaru Hvězdy smrti,“ nedá se Gwen.
„Napadá vás dobrý příklad?“ nedávám Páté koleji pokoj.
Hihňání.
„Profesor Snape.“
Taky blbě.

S polorozpadlými, dlouho neobydlenými domy je ta potíž, že ve skutečnosti vůbec neobydlené nejsou.
V bývalé koupelně viselo z trámů standardně tak šest sedm netopýrů, na terase se vyhřívaly ještěrky a myši se ani nedaly spočítat.
Stede se jednoho památného rána probudil s obrovským krabem trůnícím na hrudi.
Edward ho pojmenoval Bill.

Ed se přihnal s vyděšeným výkřikem a jedním plavným skokem přistál ve Stedeově náručí.

"Stede, pomoc! Je v kuchyni! Zabij ho! Zabij ho!" vřeštěl.

Stede se láskyplně usmál, odložil Eda na provizorní matraci a v kuchyni vyhodil z okna miniaturního pavoučka, stejně, jako už několik stovek před ním.

Hlínu prorazila ruka. Ábel se prodral ven z hrobu, do kterého ho Kain pohřbil. Tentokrát ho praštil do hlavy čajovou konvicí poté, co si Ábel troufl prohlásit, že preferuje kávu.

"Ahoj, Irvingu!" zahlaholil Ábel. Maličký zlatý gargoyle poskakoval okolo a pištěl.

"Ne, neboj se, Kain to nemyslí zle, jen je prostě cholerický, Irvingu," mumlal Ábel, zatímco se vrátil do domu.

"Ten gargoyle... se jmenuje Goldie!" zavrčel Kain.

"Ale..." Ábel zvažoval, jak ho jeho bratr popraví tentokrát.

Záhy to zjistil, když ho Kain prohodil oknem... zavřeným.

"Kdo by si pomyslel, že defenestrace funguje lépe než konvice," pohladil Kain gargoyla po hlavě.

Jeho kočka se vrátila z lovu s oholeným ocasem. Argusovi na čele vzteky naskočila žilka. Měl chuť lumpa, který to provedl, prohodit oknem.
„Kdopak vám to udělal, paní Norrisová?!“
Posteskl si nad středověkým mučením. Tehdy bylo ještě v pořádku věšet studenty za palce u nohou nebo je spráskat bičem. Dnes byly metody trestů naprosto žalostné.
Však on to tak nenechá. Vrátí se do sklepení, kde na něj čeká hřejivá náruč Severuse Snapea, najdou spolu viníka a vymyslí, jaký nepříjemný postih ten holomek schytá.
Jeho profesor mu vždycky uměl spravit náladu, neboť ta úžasná kreativní mysl dokázala řádně ztrestat nejednoho výlupka.

Nacházeli se opět na Hradě, skoro na témže místě jako tehdy před třemi lety. Jen o patro výš.
Tehdy vynesli v kanceláři ortel a odsouzence vyhodili z okna.
(Nebylo to dost vysoko? Kdož ví.)
Nyní měli sami vyslechnout ortel.
A nepochybovali, co je čeká.
Nicméně po prvním rozsudku smrti následovalo oznámení, že Jeho Císařská Milost uděluje provinilci milost. Vilém z Lobkovic jistě mohl děkovat především svým strýcům.
Další jména, opět milost. Vysvitla naděje...
Došlo na Jáchyma Ondřeje Šlika. Strašlivý rozsudek, utětí ruky, čtvrcení.
Znovu zazněla slova o milosti…
…pouze bude sťat mečem, ruka uťata.
Naděje pohasly. Ostatní už smrti neujdou.

Hodiny v pracovně odbíjely zcela nekřesťanský čas, ale kardinál ještě pracoval.
Možná to opravdu přeháním, pomyslel si ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil přelud.
Brýle s černými skly, vlasy se žlutými a fialovými pramínky, na zádech podivná kovová kytara.
Richelieu zamyšleně přikývl, serval ze závěsů šňůru a začal se přivazovat k židli.
„Mám halucinace. Otrava? Každou chvíli se tu mohou objevit zpívající houby a poradit mi, ať vyskočím z okna. Defenestrace je sice v dnešní době populární, ale nemusím tu snad dělat všechno sám!“
„Takže si se mnou to botrytické víno z Rasteau nedáš?“ zeptal se John Broderick bývalého kolegy.

"Byla pohodlná," pohlédl na hromadu třísek.
"Zasloužená defenestrace," odsekla tónem napovídajícím, že může být rád, že posteli nedělal doprovod.
"Teď přijdu na řadu já?"
Neměl rád čtení myšlenek, ale netušil, jak často čte on ty její. Naštěstí.
"Yen."
"Mohli bychom opravit ten most."
"Odkdy ti tu na tom záleží?" zvedl obočí.
"Mně ne," řekla tiše.

*

"Pověsil jsem ten obraz do tvé ložnice," řekl mimochodem.
Zarazila se.
"Do mojí..."
"Máš tam velké okno. Víc světla na čtení. Klidně z něj něco vyhoď."
"Mám k tomu důvod?"
"Ne. Nebyl to nejlepší vtip. Asi se půjdu defenestrovat sám."
Překvapeně zjistil, že se rozesmála.

„Žandári, žandári!“ Klučina popadal dech.
Vesnicí klusalo pět četníků. A civil. Toto nebyla běžná razie, hledání pašovaného zboží.
Zbraně mířily do oken, zabalené v ubrusech. Pod okenicemi je brali výrostci. Mizely v chlívech, sušárnách a kurnících. Schopnosti dětí bývají nedoceněné.

„Máme ohlásený prípad vraždy!“
Místností zašumělo. (Před Bohem a četníky možno zopakovat pouze slovo: Bôbari!)
Za strážníky se ozval Katin bratr. „Majú povolenie k exhumácii Katkinho tela!“
Dřív než kdokoliv, zařval starý Bencúr: „Zmiznite! Inak vás vyrazíme oknom! Našej zeme sa nedotknete!“
Četníci mívají odjištěné zbraně.

Drobný chlapeček zapomněl, koho vězní v podzemní sýpce. Pod třetí schod zasunul pušku. Nezamkl.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

připomenu vám další z pojmů, které byste měli ve své praxi využívat. Jedná se o pojem "povolený cíl".
Pacienti se chtějí považovat za ty dobré. Zároveň ale chtějí vybít svou - námi živenou - agresivitu. A právě k tomu jim musíte být schopni někoho nabídnout.
Vhodný povolený cíl musí být nesympatický. Má to být někdo, kdo si snad i zaslouží být souzen. Vy pacienta nabudíte, aby ho rovnou odsoudil. A trest vykonal. Patřičně rozvášněný, takže už bude stačit jen lehké ponouknutí a oknem vyletí i nějaký přihlížející, který měl tu drzost protestovat.

Váš konzultant Zmarchrob

"Proč ses neučila dřív?" ptá se Špatné svědomí.
"Beztak ti to nedají," přisadí si Nejistota.
"Tak se nehádejte," zkouší do toho vstoupit Naděje. "Třeba toho nebude tolik."
"Dvě otázky z pravěkého a historického vývoje ČR," oznámím pochmurně. "Obecnější to už být nemohlo."
"Tak si dej pauzu a pár dílů seriálu," láká Prokrastinace s falešným knírkem, převlečená za Pud sebezáchovy.
"Tak a dost, všichni ven," utne to Rozum. "Kdo tady bude ještě za pět minut, toho hodím z okna. A ty!" ukáže na mě. "Projdi maturitní otázky a pusť Dějiny udatného Českého národa."
Povzdechnu si. "No to jsem z toho lev."

"Je tohle vážně nutný?"

"Sklapni a dávej pozor Listy. To, že jsme tady zavření, ještě neznamená, že se nemůžeš něco naučit. Historii se učíme, aby se neopakovala."

"Co si tady asi tak zopakujem? Tažení týpka se žaludečníma problémama?"

"Byl to Napoleon! Tak pokračujeme..."

"Hele, co je tohle slovo? Desertace? Desert bych si dal."

"Desertace znamená něco jiného, ty hloupá číčo. Tohle je defenestrace! Označuje násilné vyhození z okna."

"Jo? A jak moc násilný?"

Když se Rimmer o chvíli později vznášel ve vesmíru po vyhození z nákladového prostoru, zbylo mu spoustu času na přemýšlení o chybách, které vedou k opakování historie.

Devátá hodina padla před chvílí.
Vstoupila dovnitř. Myslela si, že v krátké sukni a rozhalence vzbudí trochu pozornosti. Nestalo se. Alex se dál v rohu, odkud mohl přehlédnout větší část místnosti, ládoval pizzou. V trochu větším obleku vypadal jako úředník. Takové typy z finančáku by nejraději vyhodila oknem. Snad nebude mít stejný nápad místní honorace. Na to, co se chystala udělat, potřebovala jištění.

Přistoupila k baru.
Vyhublý barman s knírkem přispěchal obratem.
"Dáte si, slečno," přelétl ji rychlým pohledem.
"Mochito s ledem."
"Prosím."
"Díky. Teď mi zavolej Paola. Hned!!" Usmála se Ellie na barmana.
Ten se zarazil. "Neznám žádného Paola."

Těm dvěma trvalo, než se sžili. Provázely to nahodilé scény s křičícím batoletem a tátou vyhrožujícím, že jestli se neuklidní, vyhodí mu hračku z okna.
Se mnou si tehdy rozuměla, zato teď to drhne.
"Mami, pustíš mi doma Patrolu?"
"Dneska už byla dlouhá pohádka, brouku."
"Ale já chci!"
"Tak jo," pokouším se o humor, "ale jen když řekneš prdlačky s r."

O půlhodinu později, kdy starší stále ještě hystericky vřeští "puedlačky puedlačky PUEDLAČKY, PUOČ JSI VYMYSLELA TAK BLBEJ NÁPAD!", zatímco mladší se po mně s vehementním hučením sápe, si říkám, že za tyhle rodičovský faily by měli vyhodit oni nás.

Večer začíná.
Nejprve wilkum na přivítanou, které slíbil Lodinovi, pak dobré malostranské pivo.
Čím víc pije, tím méně přemýšlí. To je žádoucí.
Hloupost, kterou udělal, se mu zarývá do srdce. Sníh na řasách. Úsměv. Polibek.
Pěna se valí přes okraj poháru. Myšlenky ulpívají na politém stole.
K ránu se dveře rozletí. Přichází stráž. A kněz.
„Je mezi vámi kacíř,“ oznámí hlasitě. „Všichni se podrobí výslechu.“
Zatmí se mu před očima.
Když je okno v místnosti rozbité, kněz se válí venku v krvavém sněhu a on stojí s rukama sevřenýma v pěst, teprve mu dojde, že si právě podepsal rozsudek smrti.

Když s turisty mluvím o defenestracích, většinou se nadhodí téma vytvoření individuálních a kolektivních seznamů lidí, co by alespoň druhou pražskou defenestraci zasloužili. Spousta jsou jen toxičtí lidé, ale jsou i jiní. Někdo je výbušný, někdo dráždivý, nebezpečný pro zdraví nebo prostředí. Napadlo mě tedy vytvořit klasifikaci podobných lidí. Naštěstí pro mě regulátoři jak v Evropě, tak i ve Spojených státech podobnou klasifikaci již vytvořili. U nás se jí říká GHS klasifikace. Mně se však víc líbí americká norma NFPA704. Má barevné znaky a jsou vidět z dálky. To by lidé měli nosit na oblečení! Jaký by byl váš seznam?

„Dávám vám jedinečnou možnost zcela samostatně rozhodnout, jak s tématem naložíme.“
„U nás v Rusku jsme se v mé době stříleli a probodávali. Móda vyhazování z oken přišla až ve vašich časech.“
„Ehm! Mohla bych vybočit ze seriálu. Oprášit plukovníka Hejmovského. Zatím tu má jen jedno připitomělé drabble; jenomže nesplňuje podmínku významnosti. Navíc je to s ním dost zamotané–“
„Tak vyhodím z okna vás. Pro mne jste velice významná. Kdyby nebylo vás, neexistuji a neřeším žádná témata… Kam jdete?“
„Do hospody. Doháníte mě k defernetstraci.“
„Nepijete.“
„Já, modelová autorka, piju. A empirická autorka lomeno abstinentka ať třeba vzteky vyletí oknem.“