23. Pomsta na druhou

Obrázek uživatele gleti
Kapitola: 

Poslední večer před překročením hranic svolali mniši s Eliškou všechny děti na poradu. Zatímco čekali na poslední opozdilce, bloudila dívka pohledem po svých souputnících. Byli tak mladincí, mnoho z nich nemělo ani deset let. Škoda jejich životů pro intriku náboženského fanatika. Toto pomyšlení jí zbavilo veškerých zábran i trémy. Odvážně spustila:
„Zítra dorazíme na hranici Čech, kde nás čeká velká zkouška. Jak všichni víte, naši předchůdci, udatní rytíři, do jednoho zahynuli. Uhořeli. Vy se však nebojte. Pokud do Čech vstoupíte s čistým srdcem, nic se vám nestane. Zvláště ne dětem, kterým ještě nebylo třináct let.“
„Jak to můžeš vědět?“ křičel jeden. „A když nevím, kolik mám roků, to mám zůstat tady?“ volal druhý.
„Jak to vím, vám řeknu na druhé straně, a o věk se nebojte, opravdu stačí mít čisté srdce, abyste bez obav prošli.“
„Co je to čisté srdce?“ vyzvídal zlatovlasý klučina stojící opodál.
„Čisté srdce má ten, kdo miluje Boha celou duší, a bližního svého jako sebe samého,“ objasňoval Nicolas, ale chlapce jen více zmátl.
„A kdo je bližní svého?“
Novic s pobaveným úsměvem vysvětloval: „Každý kamarád či soused je tvůj bližní. I kluk, který tě předběhl ve frontě na polívku. Všichni lidé jsou tví bližní.“
Zvědavec však nadále čišel pochybnostmi.

Jako už několik dnů od smrtící bouře i tento den prozářilo slunce mladým cestovatelům cestu, takže dětská křížová výprava dorazila k českým hranicím téměř v plném počtu. Jen nemnoho mladinkých poutníků se nechalo zviklat Eliščiným projevem
Byli očekáváni. U hraničních kamenů stáli žreci. Na jejich pokyn děti zastavily. Jeden z kněží vztáhl ruku a ohnivá stěna oddělila země České od Německých. Druzí dva se pak postavili na okraje cesty za podivného zpěvu a ještě zvláštnějšího čarování rukami, vytvářeli v plamenech průchod.

Nevšední scéna poutníky všeho věku natolik uchvátila, že si nikdo nevšiml přibíhající Blaženy. Dokud nevykřikla.
Eliška ztuhla. Vyděšeně zírala na rudou skvrnu rostoucí na sestřině haleně. Pak ucítila ostré bodnutí. Z hrudi ji trčel nůž.
„Za mého otce,“ znělo kdesi v dálce.
To zlatovlasý zvědavec vrhl jeden nůž na její sestru, druhým ji bodl.

Daleko předaleko, v bájném sídle slovanských bohů Iryi, se Perunův syn Rugevit rozzuřil.
„Říkal jsem to. Říkal jsem, že máš poslat mě.“
„Porevit dělá přesně to, co je potřeba. Ty bys toho malého záškodníka zlikvidoval dřív, než by zaútočil. Porevit však takticky čeká na nejvhodnější chvíli.“

Náhle se uprostřed dětí zjevila pětitvářná postava v nádherném šatě. Mohutným hlasem zvolala: „Perune, otče můj!“

Nejvyšší Bůh významně pohlédl na svého prvorozeného a udeřil. Mladičkého vraha spálil blesk z čistého nebe na popel.

Komentáře

Obrázek uživatele mila_jj

Ale poslyš, tohle se postavám nedělá. Tobě těch holek není líto? (A hlavně, jak se bez nich obejdeš zbytek příběhu?)
Mně ten Porevit byl nějaký podezřelý hned od začátku, ale tohle bude chtít ještě doobjasnit v příštím díle, tenhle kus slovanské mytologie nemám moc nastudovaný.

Obrázek uživatele gleti

a to se dělá, nechat statečného muže v růžových bačkůrkách s králičími oušky?

Obrázek uživatele mila_jj

Když mu tak slušely... a zocelily ho, tuze! :D

Obrázek uživatele Tora

No to jsou obraty teda.

Obrázek uživatele Killman

Tak koukám, že jsi pořídila piercing oběma :)

Obrázek uživatele Aveva

Teda, tomu se říká zvrat!
Obrázek uživatele Regi

Nechce se mi věřit, že by to byl zvrat s definitivními důsledky. Vždyť jsme teprve v půlce příběhu, ne?

-A A +A