35. část - Špatný pokus

Nevím, kde se učili prát hoši, kteří na nás vyběhli z křoví, ale jestli je to něco stálo, měli by chtít vrátit školné.
Tři obklíčili Gonnyho, zatímco čtvrtý se pomalu blížil ke mně.
„Neši na mě žádnó bóřku, jasnačka?“ prohlásil mladík chraplavě a roztáhl ústa do šklebu, který snad měl značit pohrdavý úsměv.
„Cože?“ hlesla jsem, protože jsem opravdu nepochopila, co po mně chce. Koutkem oka jsem mezitím bedlivě sledovala situaci kolem sebe, ale žádný další cápek už se z křoví nevynořil.
„Nechceme problémy, že?“ přeložil opovržlivě mně, nechápavé, a významně si naplocho poplácal čepelí nože do dlaně levé ruky. Pak ruku s nožem lehce zvedl a konečně se mi dostal na dosah. Na víc jsem nečekala. Odhodila jsem obraz – snad přežije – a levým předloktím mu odklonila pravici, což ho nejen překvapilo, ale i vychýlilo. Ohnul se do lehkého předklonu a já pak udělala najednou dvě věci. Hlavu jsem mu pravačkou ještě víc sklonila k zemi a mé koleno vylétlo nahoru. Tvrdě zasáhlo jeho intimní partie a pak už jsem jen kontrolovala, aby si při pádu ještě víc neuškodil. Hodiny tréninku se prostě nezapřou, některé věci v případě potřeby děláte naprosto automaticky.
Zatímco se chlapec svíjel na zemi, já sebrala nůž a sdělila mu, že opravdu žádné další problémy nechceme a tudíž mu už víc neublížím, samozřejmě pod podmínkou, že nebude dál zlobit. Během řeči jsem kudlu zasunula do škvíry v nejbližší zdi, čepel ulomila těsně u střenky a obojí zahodila kamsi do křoví.
Svatá trojice, která před tím kroužila kolem Gonnyho, strnula, ale pak se ten nejbližší chlápek vrhl po mně, zatímco zbylí dva vystartovali po Gonnym. Odvaha jim nechyběla, mozek ano.
Odzbrojit druhého útočníka mi nedalo o moc více práce než předtím. Možná i méně, protože jak byl rozběhnutý, dobře využitá kinetická energie a tvrdá zeď nejbližšího domu vykonaly špinavou práci za mne. Když jsem se pak otočila po dalším, zjistila jsem, že třetí mušketýr se mi válí u nohou a čtvrtého drží Gonny pod krkem. Oddechla jsem si. Sebrala jsem obraz a zaradovala se. Malíř mi věnoval desky kvalitní, papíru se neohnul ani růžek. Spokojeně jsem došla ke Gonnymu.
„Nemůžem je zabít hned,“ sdělil mi naoko velmi zklamaně. „Nejdřív nám musí říct, o co jim šlo. Z těch tvých už toho moc nedostaneme, takže to zkusíme tady,“ zatvářil se velmi přísně. Mladík, kterého svíral pod bradou, zesinal.
„Tak kdo vás poslal,“ obrátil se na něj Gonny.
„Chtanchík…“ zasípal kluk.
„Povol sevření, jinak nám nic neřekne,“ poradila jsem parťákovi. Ten se jen ušklíbl, přehmátl a kluka místo za krk držel za oblečení.
„Proč?“
„Nemám šajn!“
„Mám ti pomoct?“ Gonny si přitáhl mladíka blíž a podíval se mu do očí.
„Já…“ Mládenec vyděšeně zatěkal očima kolem sebe, ale pak vyhrkl: „Prachy. Krupici nám a jemu dovalit ňáké staré cibule. Ty sme měli přitáhnót jako důkaz, že sme vás zrychtovali. Ste ho asi pěkně nasrali…“ stiskl zuby a zmlkl.
„Něco ti povím,“ opřel Gonny mladíka znovu o stěnu. Ten jen vyděšeně vykulil oči.
„Ještě jednou na nás někdo něco zkusí – ty víš dobře, jak to myslím, a může vás být, kolik chce – nedopadne to s vámi dobře. Nejsme tu jen my dva, a nemáme jen holé ruce, to mi věř. A pak si dojdem pro Stančíka. To mu vyřiď. Že ještě jednou na nás kohokoliv poštve, najdeme si ho. Pak neodejde po svých, jako vy dnes. A na cibule ať zapomene, nikdy je nedostane, jasný? Máte štěstí, že máme dobrou náladu. Příště už ji mít nemusíme.“
Odtáhl ruku, výrostek na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Jeho kámoši už byli taky v trapu, viděla jsem, jak nenápadně jeden po druhé mizeli během výslechu ve tmě.
„Myslíš, že mu to vyřídí?“ zeptala jsem se. „Vyděsils ho pořádně.“
„Nevím. Rozhodně tihle už na nás nic zkoušet nebudou. A nakonec, my teď máme práci jinde.“
Přikývla jsem.
Mé tušení se u malíře bohužel potvrdilo.
Odešli jsme do Gonnyho bytu, sbalili si batohy a druhý den ráno jsme už zase seděli ve vlaku. Nabrali jsme opět kurs Česká Kanada.
„Kruci,“ pravil Gonny, když jsme se usadili v kupé. „Nechal jsem doma ty papíry od fénu. Nemám vlastně vůbec žádný papír,“ prohrabával vztekle batoh. „Co teď?“