20. Koblihy

Dědeček před nedávnem zrýpal záhonek. Od souseda dostal hnůj, tak ho i pohnojil. Na povrchu tu sem tu tam vykukovala koňská kobliha. Sluníčko je vysušilo, takže už přestaly páchnout.

Staník si opodál vyřezává lodičku z kůry, když v tom ho něco bouchlo do zad. Otočí se a vidí Káju. Právě na něho míří prstem a druhou rukou hodí cosi, co na první pohled vypadá jako míček. Plesk. Přistálo mu to na hlavě.
„Co vyvádíš, Kájo?“
Ta se směje, shýbne se pro další koňskou koblihu a bum, tentokrát se trefí do ramene.
Staník začne natahovat. „Fuj, ty jsi ale čuně. Házíš na mne hnůj. Nech toho!“
Ale Kája místo aby přestala, už má v ruce další. Staník honem utíká za dědou.
„Dědo, pomoc,“ vzlyká, „Kája na mě hází hnůj.“
„Nebreč,“ děda mu ho odstraní z vlasů. „Pojď se mnou, něco uvidíš,“ řekne spiklenecky.
Standa ho v bezpečné vzdálenosti následuje. Když Kája uviděla přicházet dědu, rychle zmizela.

Děda mlčky začal plít mečíky. Po chvíli vábivým hlasem zavolal: „Kájo, pojď sem, něco ti ukážu. To je ale krása.“
Když se Kája přiblížila, děda rychle sebral koblihu a mrsknul ji po ní. A druhou. Už letí třetí. Děda umí mířit. Pokaždé se trefí. Standa se směje. Najednou mu hnůj nevadí. Sehne se pro jednu hrudku a taky ji hodí po Káje.
„To je nespravedlivé, jste v přesile.“
Místo odpovědi je slyšet dědův smích. Za chvíli se strhne bitva. Koblihy lítají vzduchem sem a tam.

„Dědo, Kájo, Stando, oběd.“
„Dost. Konec boje. Babička jde!“ volá děda na děti.
„Kde jste? Dneska budou koblihy. Tolik jste se na ně těšili.“