21. Výlet

Děti, dnes pojedeme na výlet.
„Jé, prima a kam pojedeme?“
„To bude překvapení.“

„Jsme na místě. Vystupovat. Babička půjde s vámi do jeskyní. Já tady na vás ve stínu počkám,“ rozhodne děda.
Venku je horko, ale v jeskyních je zima. Standa se zájmem poslouchá, co říká průvodce. Prý tady jsou kolonie netopýrů. Rozhlíží se, jestli nějakého neuvidí. Káju zase zajímají nepřístupné komíny a štoly. Vchody do nich jsou uzavřené, ale ne všechny.
„To by bylo dobrodružství, smět tam jít,“ špitne.
„Ať tě nic takového ani nenapadne, to je hodně nebezpečné,“ zhrozí se babička.

Děda zatím u stánku popíjí nealkoholické pivo.
„Konečně jste se vrátily. Tak jak se vám to líbilo?“
„Moc.“
„To jsem rád. Ještě vám ukážu zajímavé, starodávné úly. Jsou vyřezávané z kmenů a vypadají jako hlavy. Všimněte si, že každý má jiný obličej.“
Děti si je se zájmem prohlíží.
„Ty jsou pěkné,“ obdivuje je Kája.
„Jak jsou staré?“ zajímá Standu.
„To nevím, ale když jsem byl mladý, tak už tady stály.“
„Stejně je krásné, jak si dřív lidé dali se vším práci. I obyčejné úly jsou vlastně umělecká díla,“ žasne babička.

Standa najednou začne šermovat rukama.
„Pomoc, pomoc, mě sedla včela na tvář,“ ječí.
„Neoháněj se, nedělej prudké pohyby a ona ti neublíží.“
„Ať odletí, já nechci žihadlo,“ začíná natahovat.
„To nic není, Stando,“ vloží se do toho děda. „Počkej, já ji odeženu.“ Pomalu se k němu přiblíží a prsty včelu odpinkne.
„Aúúúú,“ brečí Staník.
„Nevyváděj, včela už je pryč.“
„Ale ona mě štípla.“
„Ukaž,“ prohlíží babička Standův obličej. „Opravdu. Má tady žihadlo. Musíme ho vyndat, ale čím?“
„Já mám na kapesním noži i pinzetu,“ vytasí se Standa s dárkem od táty, který nosí stále s sebou. Babička pinzetou žihadlo odstraní. „Tvář mu začíná natékat,“ říká s obavou v hlase.
„To nic není, jako kluk jsem měl žihadlo každou chvíli,“ máchne děda rukou.
„Snad na včelí jed není alergický,“ doufá babička.
„Alergický jsem tady já. Nesnesu, když kluci pro maličkost fňukají,“ prohlásí děda a přiloží na otok mokrý kapesník.