23. Zelená příšera

„Dědo, pojď se podívat,“ nadšeně volá Standa, ale děda nereaguje.
„Dědo,“ doběhne až k němu.
Děda tvrdě spí.
„Nech dědu odpočinout,“ šeptá Kája.
„Nechám, neboj se. Jen jsem teď dostal skvělý nápad. Vzpomněl jsem si na zelenou příšeru, co jsem o ní četl.“ Vyndá papír, napíše na něj

JED IS AN ENM ROZOP!
ÁNELEZ AREŠÍŘP

Dírou uprostřed papíru provlékne provázek. Potichu, po špičkách se blíží k dědovi. Jeden konec provázku omotá kolem stromku, v jehož stínu děda spí. Pak mu o-pa-tr-ně přiváže na palec nohy druhý konec. Povedlo se! Děda o ničem neví. Standa poskočí radostí. Nasvačí se a jde dokončit hráz.

„Jau, au!“ Děda se drží za prst na noze. „Holoto, málem jste mi amputovali palec,“ láteří. „Přiznejte se, kdo to udělal?“ výhrůžně se dívá z jednoho na druhého.
„To zelená příšera,“ rychle odpovídá vnuk.
„Já ti dám zelenou příšeru, Stando. Dostaneš, až z toho příšerně zezelenáš,“ zlobí se děda a odvazuje provázek. Teprve teď si všimne pozpátku napsaného vzkazu.
„Dědečku, promiň mi to,“ omlouvá se Staník a nechápe, jak děda přišel na to, kdo je pravý viník.

Děda si mne palec. Bolest pomalu ustupuje. „Vlastně bych měl být rád,“ pomyslí si, „vždyť jsem si tolik přál, aby Standa provedl nějakou klukovinu.“