28. Všechno je jinak

Robertův týden nezačal dobře.
Musel vstát nekřesťansky brzo. Čekal ho soud a, možná, pokud nebude dost šikovný (nebo ho na místě nezavřou) pravděpodobně i nakládačka.
Pak nejel autobus.
A před sedmou se rozezněly sirény.
Ty sirény dávaly mnoho možností, rozhodně víc, než předem nalinkovaná cesta k soudu a nakládačce. Jenže byly tak zatraceně brzo a proč vlastně houkají se nedozvěděl. Hlášení obecního rozhlasu by pomohlo, kdyby ho před několika lety nezrušili. Koneckonců; sirény tu zůstaly čistě ze setrvačnosti a pamatovaly ještě válku.
Některou.
Sirény houkaly a houkaly, jejich zvuk se odrážel a nepříjemně vibroval v uších. Autobus pořád nejel, ale vzhledem k hluku sirén to už tolik nepřekvapovalo.
Ticho.
Asi si někdo šel stěžovat. Přece jen, je před sedmou, normální lidi ještě spí, ne?
Robert se opřel o opěrku sedačky, okamžitě začal kvůli jejímu divnému úhlu klouzat dolů, než se zase napřímil.
On měl jasno. Ať se dělo cokoliv, zrovna on to nevyřeší, takže mu to může být jedno. Přímo se ho to stejně netýká. Prostě bude dál sedět na zastávce, dokud buď nepřijede autobus (což teda asi nepřijede), nebo dokud nepadne půl devátá, kdy mu měl začínat ten soud. Pak už bude jasné, že se snažil ze všech sil a nikdo mu nemůže nic vyčítat.
Nemluvě o tom, že zastávka autobusu není nejhorší místo pro výhled na nějakou zajímavost, pokud nějaká zajímavost nastane.
Čas pomalu plynul, občas se objevilo nějaké auto, ale nikdo nezastavoval, proč taky? Robertův palec zůstával v kapse. Sedačka byla čím dál tím nepohodlnější, mírný déšť ustal. Pak se rozpršelo znovu.
Uplynula věčnost.
Hodiny ukazovaly půl osmé.
Koneckonců, taky by mohl jít tomu autobusu naproti. Aspoň si protáhne nohy, které má ze zdejší sedačky zdřevěnělé. A kdyby náhodou autobus přece jen jel, může mu mávnout.
I když... soud už nestihne.
K předchozí stanici to není ani půl míle.
Ano, a předchozí stanice je u informačního centra. Před kostelem. A jestli se někde budou scházet babky a klevetit, tak to bude právě tam.

Před kostelem bylo přece jen živěji. Na parkovišti stálo uspořádaně o několik víc cizích aut než bylo obvyklé, dokonce i v zákazu zastavení, a nikdo to neřešil. V sendvičárně na rohu bylo otevřeno. Robert se doklátil pod její markýzu a opřel se o zeď, konečně zase v suchu.
Zdejší autobusová zastávka střechu neměla.
Ne, on neposlouchal naschvál rozhodně ne. A kdyby si Abe konečně nechal udělat dvojitá okna, tak by nic neslyšel.
Hm, zajímavý.Vraždící monstra v Doune?
Některý lidi by neměli tolik chlastat.
Poslouchal ale se zájmem a všímal si stop hysterie v hlase, rytmu řeči, odmlk, občasného vzlyku.
Takhle se dají utáhnout lidi na vařené nudli. Někdy to zkusí taky.
Osm hodin a autobus nikde.
Přestalo pršet a už jen mžilo.
Když se zevnitř začaly ozývat rozhořčené hlasy navrhující průzkumnou výpravu - k Doune a těm teoretickým vraždícím monstrům, Robert se odpoutal od zdi a protáhnul. Na autobus čekat očividně nebude mít smysl, běžný autobusový řidič nemá rád na silnici ovce, natož nějaká ta vraždící monstra, a určitě je použije jako záminku, aby se mohl ulít z šichty.
A doma v jeho posteli čekají dvě dámičky.
Možná.
Pokud je ségra nevyrazila.
Domů zamířil zadní uličkou, nechtěl být na hlavní, pokud se sem náhodou začnou řítit auta z Doune s vraždícími monstry na palubě. Nebo se slušně sjetejma lidma, to musí být dobrej matroš.
I když v Doune není diskotéka.
Špatný den pokračoval ještě hůř, jen jak přišel domů. Jeho postel byla pustá a prázdná, ale očekávané peskování za dámskou návštěvu se nedostavilo. Místo toho ho sestra pevně objala.
„Ty jsi neodjel...“
„No... ne, von nejel autobus.“
„To je dobře. Prý je venku válka, ve Stirlingu, a něco se děje i v Doune...“
„A to víš jak?“
„Rachel byla u řezníka a povídaly ženský na krámě.“
Robert se zachmuřil.
Ženský si řeknou všechno. A proč já se snažím?
„Pár chlapů se tam prej pojede podívat.“
Se mnou ať nepočítaj.
„Ať tě ani nenapadne se tam byť jen přiblížit!“
Hm... znám někoho, kdo by měl bourák a byl dost zvědavej?
„Robe... mluvím vážně! Já znám tenhle pohled! Slib mi, že nepůjdeš přemlouvat žádnýho svýho kámoše! Že se k nikomu nevetřeš do auta a nepojedeš tam!“
Robert si povzdechl. Tak, a teď to nenechá být. Nic jiného mu nezbývá...
„Dobře, tak slibuju.“
Skopnul boty a jal se skřípat schody nahoru.
„Kam jdeš?“
„Je vlhko a vstával jsem brzo. Do postele, přece.“

Odpoledne se aspoň trochu vyčasilo. Robert seskřípal schody dolů, našel v ledničce oběd a bez ohřívání se do něj pustil. Z obýváku se ozývaly štěbetavé hlasy, to ta místní informační služba.
U nich mu pšenka nepokvete.
Natáhl boty a svetr a zamířil ven.
To je blbý, že se musím vomezovat. Ne, že bych nějak kór chtěl do Doune, ale...
Ale sliby se musí plnit.
V rodině.
Nepoleze k nikomu do auta, aby se tam jel podívat.
Hele, tohle je to kolo Rachelina kluka...
O pár minut později se Robert opíral do pedálů co mu síly stačily. O bicyklu nic nesliboval!
Když dorazil na hlavní silnici, trochu zpomalil. Do Doune je to asi sedm mil, nemusí se vyšťavit hned na začátku. A tady jezdí auta, takže bude muset dávat větší pozor.
Normálně tu jezdí auta. Dneska nic moc.
Silnici znal dobře, byť jen jako pasažér. Vedla skoro rovně a skoro po rovině. V autobuse žádné stoupání nevnímal.
Na kole si byl vědomý i toho nejmenšího kopečku.
Stromy lemující cestu vrhaly stíny které mu blikaly před očima.
Zatracený Slunce.
Občas se otevřel výhled na pastviny, na jasně zelené se kupily chuchvalce ovcí a chuchvalečky čerstvých jehňat.
Hm, brzy bude sezóna na jehněčí.
A zase zatáčka a stoupání. Zpomalilo ho.
Takže auto, které se přiřítilo z protisměru ho těsně minulo, než se zabořilo do jednoho ze stromů lemujících silnici.
A bylo po výletě.