20 Výkřiky

Čekání na spojení je asi největší slabina té technologie.
Stejně je to ale malá cena, těch pár much, za takový unikát, jaký nikdo na Odrii nemá...
"CGT prioritní kanál otevřen. Spojení stabilní."
Pokoušel jsem se o kontakt již včera - neúspěšně. Co se děje?
"Došlo k disharmonické vlně, která přetížila synchrocraniální okruhy. Problém se řeší. CGT momentálně pracuje na 43% výkon."
Bude to mít vliv na můj požadavek?
"Ne, jsme nadále schopni nabít vaše Psi-capacitory."
To je dobře, situace nevyhnutelně směřuje ke konfrontaci. Morálka posádky je otřesená. Skoro každý je pod nějakým vlivem.
Došlo i k vraždě. Kapitán musel nechat zvětšit kapacitu vězení.
"Je to ve vašich rukách. Začínáme nabíjet."
Glowathor Aarshamshah vnímá sílící mravenčení.
Nabíjení na tak enormní vzdálenost trvá desítky minut.
Proces se zastaví na 84 procentech.
Bez vysvětlení.

***

Ledové pláně Llahagguranu.
Vlastními smysly jsem je viděla jen jednou, ale ta vzpomínka se mi v poslední době vrací.
Byla by to zajímavá možnost, žít někde, kde je to pro většinu bytostí nepříjemné, pokud ne rovnou nad jejich síly.
Jenomže co tam?
Sníh a led se omrzí.
Nehledě na to, že takových, co jim zima nevadí, dokonce vyhovuje, je sice statisticky docela málo, ale v absolutních číslech vlastně docela dost.
S některými máme docela dost odlišný světonázor.
Jinak řečeno - nemají mne rádi.
Mít spoustu přátel, to nikdy nebylo pro mě. Jsem snad politik, nebo hokynář?
Je ale dost takových, co na to spoléhají.
Ono jim to nakonec stejně nepomůže, ale je otrava neustále se vypořádávat s dalšími a dalšími příbuznými, milenci, a kamarádíčky, co si usmyslí, že musí pomstít někoho, koho jsem možná zlikvidovala.
Spolupráce s temňákama by nemusela být špatná. Škoda, že by to nemohlo vydržet. I tady jsem šlápla na příliš mnoho kuřích ok. A být oficiálně někde moc dlouho je nebezpečné kdekoli. Někteří nepřátelé mají příliš dlouhé prsty, třeba ta Daevonská rozvědka.
Ano, pokusila jsem se je infiltrovat, ale ve skutečnosti jsem jim tím pomohla.
Tohle špionážní prostředí je pro mě až příliš známé.
Sním o tom, jak bych potřebovala nějakou změnu, ale copak ryba může být bez vody?
Nebezpečí přitahuje nebezpečné.
Kdo to byl, kdo mi to poprvé řekl?
Na to si už nevzpomenu, ale vím, že jsem se tomu tenkrát zuřivě bránila - jaká bláhovost.
Byla jsem tehdy vlastně někdo docela jiný.
A teď ta klíčová otázka - můžou za to všechny ty duše, které jsem pozřela, anebo ty tisíce let života?
Kdyby se mi něco stalo, a někdo jiný by začal vystupovat pod jménem Percalimme - všiml by si toho vůbec někdo?
Jak jsem opatrně zjišťovala, co kdy dělali jiní, v mé situaci, tak je až znepokojivé, kolik z nich to prostě zabalilo, anebo je dostal nějaký nepřítel. Pár případů - možná jsem se doslechla i o třech - došlo k tomu, že se rozdělili na vícero samostatných bytostí. Pak o nich víceméně zprávy končí. Evidentně asi ne dobrá cesta, ale ta myšlenka se mi nelíbí tak nějak z podstaty. Další možnost je aspirovat na lordství. Statisticky uspěje třicet procent, nezáleží na původu a kupodivu ani ne na předchozích zkušenostech, jak se zdá. Myslím, že sebevraždu lze spáchat i snadnějším způsobem.
Poradit si nakonec musím sama, jako vždycky.

***

Co dělá někdo, kdo chce být sám a přitom nechce být sám?
Jo, zajde si do společenské místnosti, a sedne si co nejdál ode všech, k falešnému oknu, a čumí "ven".
Ten výhled za to stojí.
Když se mi tedy povedlo poladit tu zobrazovací plochu, aby ukazovala jedna k jedný, co zachytávají nejcitlivější lodní senzory, bez toho by to byla jenom nuda, co vidí ostatní.
Jim přijde, to co vnímají, jako parádní barevná podívaná.
Všechny ty proudy, víry a proměny, nemohou vnímat.
Tak rád bych sdílel tu nádheru s někým dalším...
Nejde to.
Jakoby to tu bylo jenom pro mne.
Vím, že není.
A zase vědátoři by o tom povídali úplně jinej příběh.
Já jenom koukám na ty komplexní vzory a občas mám pocit, že mi dávají smysl.
Jako bych podvědomě začínal chápat jejich vnitřní řád.
Dívám se, a už předem vím, jak se v následujících vteřinách rozvine.
Kde se barva posune o pár tónů světleji, jaký tvar se objeví příště.
Je to obzvláště zajímavé od chvíle, kdy kapitán povolil další experimenty.
Zajímavé, ale potenciálně nebezpečné.
Tváříme se, že tady na lodi jsme v bezpečí.
Chrání nás ten nejlepší pancíř, jaký se dá vyrobit. A pak vzdálenost.
Když si ale vzpomenu, co se stalo posádce modulu před pár týdny ...
Viděl jsem záznamy. Div, že to vůbec někdo přežil.
Proč je nevarovali dříve?
Alespoň deset vteřin před výtryskem radiace bylo zřejmé, že se to stane.

"Tuommo, už zase zíráš z okna? Už nejméně potřetí tě tu takhle vidím!" hlaholí poručík Neval Arthegno a přistupuje hodně blízko.
Oslovený pootočí hlavu: "Vesmírem se nešíří zvuky, ale kdyby ano, kdyby ten zlom byl někde v atmosféře, třeba. Přemýšlel jsi někdy o tom, jaký by vydával zvuk?"
"To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Nudí tě přítomná společnost?"
"Neřekl bych nudí. To ta nálada. Jakmile je víc než pár lidí pohromadě, začne to být ... nepohodlné. Jako starý kousavý svetr."
"A co u doktora? Dříve jsi tam trávil dost času."
"Asi má teď méně volného času..." spíš čím dál více dává přednost fetu, a u toho být nemusím...
"Tak víš, že není jediný, u koho se dá strávit příjemný večer," mrkl na něj.
"Hmm. Vezmu tě za slovo, ale jen když slíbíš, že nebudeš pouštět tu příšernou muziku, co posledně," zatváří se naoko přísně.

***

Pár dní všechno běží jak má.
Tím všechno myslím přístroje a vybavení. To ostatní není má starost. Rozhodně nezávidím kapitánovi.
"Lodi, přehrávej náhodné skladby z mého výběru číslo šest. Hlasitost, zvýšená nízká úroveň."
Šéfinženýr obchází monitory ve strojovně a ujišťuje se, že opravdu vše běží jak má, že nic není ani náznakem mimo normu.
Kdyby něco bylo skutečně špatně, ihned by jej varovala vizuální i akustická hlášení.
Teď oficiálně nemám co na práci, když nebudu počítat resty v papírování, které ale mohou počkat.
Čas ukojit zvědavost.
Z kapsy uniformy vyloví drobný krystal a vsouvá jej do slotu na zdi.
"Lodi, proveď zabezpečenou analýzu média."
Několik sekund se nic neděje.
Lavienta se mračí.
Do toho přichází sólo na bicí.
"Krystal obsahuje zašifrovaná data ve vysoké hustotě záznamu a neznámý aktivní proces s nastaveným automatickým spuštěním," oznamuje ženský hlas.
"Tak to fakt nejsem o moc chytřejší. Šlo by dekryptovat část dat a podle toho zkusit extrapolovat účel procesu?"
"Existuje riziko, že takový pokus spustí uložený proces, mám se o to pokusit?"
"Ne, teď raději ne. Vyjmout médium."

Nemluví se o tom.
Ale skuteční inženýři vědí.
Pozná se to na tom, jak jednají.
Stroje mají vlastní duše.
Ne takové jako lidé nebo zvířata. O těch nepochybuje nikdo.
Jiné.
Jsou tam a čím je stroj komplexnější, tím více je to znát.
Je čas jít spát.
Zase se propojím pomocí neuroportu na nejhlubší procesovou hladinu, tam, kde putují vnitřní chybová hlášení a systémová přerušení jádra systému.
Kotarno spí hlubokým spánkem, ale přesto vnímá, co se děje v jejích kovových útrobách.
Ve snech vidím její touhy a obavy.
Nejsou jasně ohraničené. Je těžké je interpretovat.
Jo, a možná si to jen nalhávám.
Ne, nemyslím si, to jen vždy přítomný stín pochybnosti.
Vlastně nemám vlastní sny.
Nepotřebuji je.
Jsou to její sny.
Vnímat je bolí.
Nejsou určeny pro organickou mysl.
Aaah. Propojení přichází.
Odpočet začíná...