34. Americký brouk

Staník sedí na bobku. Je předkloněný a něco pozorně sleduje.
„Copak to zkoumáš?“ vyzvídá děda.
„Tady je zvláštní beruška,“ vrtí hlavou Stáňa. „Nemá tečky, ale tenké pruhy a není červená, ale žlutá. A je větší než sluníčko sedmitečné.“
„Hm, tak to je americký brouk.“
„To sem doletěl až z Ameriky? To se mi nezdá,“ nechce tomu věřit Standa.
„Jmenuje se mandelinka bramborová.“
„Tak proč americký brouk?“
„No, pochází z Ameriky, stejně jako brambory, ale dostala se do Evropy se zbožím a rychle se rozmnožila. Tady je bramborářský kraj a když jsem byl školák, tak mandelinek bylo opravdu hodně,“ vysvětluje děda. „Komunisti tvrdili, že je sem schválně nasadili američtí agresoři, aby mandelinky zničily úrodu brambor. Proto jí říkali americký brouk, víš?“

„Hm, to nechápu. Proč by to ti Američani dělali? A co jsou to agresoři?“
„Komunisti tvrdili, že jsou to naši třídní nepřátelé a že je to takový jejich způsob boje, ale to pochopitelně vůbec nebyla pravda. Byla to jejich propaganda.“
„Dědo, ty jsi dnes samé cizí slovo. Co je to propaganda?“
„To je rozšiřování názorů, které mají u většiny lidí vyvolat k někomu nepřátelství.“
„Aha.“

„Každou sobotu byla vyhlášena akce, která se jmenovala Generální hledačka mandelinky bramborové,“ pokračuje děda ve vzpomínání.
„Co znamená slovo generální?“
„Slyšel jsi už někdy slovní spojení generální úklid?“
„No, to jo. Ten čas od času vyhlásí mamka.“
„A co to znamená?“
„Že se uklízí všechno a všude, prostě důkladný úklid.“
„Přesně. Generální hledačka pro nás znamenala, že všichni žáci museli mandelinky a jejich larvy hledat a sbírat.“
„I ty, dědo?“
„I já.“
„To by mne nebavilo.“
„Taky se mi nechtělo, ale bylo to povinné, musel jsem.“
Jeden kluk si přitom zpíval písničku. Děda zanotuje:
„Nastala nám práce nová,
mandelinka bramborová.
Všechno ničí, všechno žere,
div se….,“ děda si skousl ret a mlčí.
„Ty jsi zapomněl, jak je to dál?“
„Ne.“

„Dědo?!“ Staník se dovtípí a káravě zdvihne prst. „Myslím, že ta písnička obsahuje sprosté slovo.“
„Máš pravdu. Ani není hezká, vůbec jsem s ní neměl začínat, promiň.“
„Omluva se přijímá.“
„Musím si dávat pozor na jazyk,“ pomyslí si děda.
„Víš co, dědo, tak mi, prosím, místo toho zazpívej moji oblíbenou.“
„No, ta není o moc lepší.“
„Ale mně se líbí. Má hezkou melodii a je veselá.“
„Raději ne.“
„Nenech se prosit.“
A tak děda zanotuje: „Náš děda nezbeda nedá pokoje….“
„A v tom máš naprostou pravdu,“ pokyvuje babi hlavou, když právě prochází kolem.