Domů a zas zpátky

Obrázek uživatele strigga
Rok: 
2014
Obdarovaný: 
Terda

Přístupnost: Každému, kdo už se naučil číst, případně každému, kdo má někoho, kdo by mu to přečetl.
Shrnutí: Některá setkání nemusejí být osudová, aby se nezapomínala. Správně, uhodli jste, shrnutí nejsou zrovna moje parketa.
Upozornění: Mám dojem, že se mi tam někam vloudilo nějaké zkratkovité jméno. Pro zarputilé bojovníky proti zkratkám mám jediný vzkaz: Krleš!
Prohlášení: V této povídce mi nepatří nic. Přitom by mi klidně stačil třeba jen jeden jediný strom. *smutně*
Poznámka: Kaju se za to zpoždění. Evidentně jsem byla poslední, komu stránky začaly fungovat. :D

Milá Terdo, přeju ti nádherné svátky vánoční, radost a klid a do nového roku na každý den alespoň jeden opravdový úsměv. Je to až tvé druhé přání, ale i tak doufám, že ti udělá alespoň malou radost.

Poznámka no.2: Doporučuju pustit si k tomu Concerning Hobbits. Ovšem není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo..

~

První májový týden roku 2942, Třetí věk Středozemě

Čas v Roklince ubíhal tak příjemně, že by mu vlastně ani nevadilo se sem jednou nastěhovat. Zpíval a povídal si s elfy nebo se procházel v lesích jen tak sám, zastavoval se na mýtinkách a dýchal čerstvý jarní vzduch; pozoroval květiny, a kdykoli narazil na nějakého elfa (což nebylo nijak těžké: jak v jedné památné slabé chvilce poznamenal Gandalf, „jeden by skoro řekl, že tu mají elfa za každým druhým stromem“), ptal se na tu a na támhletu, a oni se smáli a vypadali potěšeně, že o nich mají komu vyprávět.
Přesto byl rád, když se s čarodějem dohodli, že tu nestráví víc než týden. Čas ubíhal a on teď netoužil po ničem jiném než po tom, aby si mohl nacpat dýmku a posadit se s velkou sklenicí malinové šťávy a jedním nebo dvěma (nebo třemi) makovými koláčky na lavičku před Dnem pytle. A dívat se do kraje. Dívat se, jak Cesta ubíhá mezi zelenými kopečky, a zdaleka jí mávat. Dívat se, jak čas běží, a nedělat si s ním starosti. Dívat se, jak hvězdy svítí stejně tady jako tam. A pak, až se sešeří a vánek odežene sluneční teplo, se možná usadit vevnitř a začít psát knihu.

Předposlední den jejich pobytu v Roklince (Gandalf trval na tom, že vyrazí s prvními ranními paprsky, což možná znělo poeticky, ale hobita to vpravdě dvakrát netěšilo) se vydal ještě jednou mezi stromy. Loučil se se svými oblíbenými místy, s mechovými mýtinkami a mladými zelenými lístky, a byl rád, že ho přitom nikdo nevidí. Ne že by to zrovna tady někdo považoval za podivné nebo neobvyklé, ale jeden nikdy neví. Elfové se moc rádi baví na cizí účet; a riskovat, že se zrovna teď před cestou pořádně nevyspí, protože mu jejich veselý smích a písničky budou znít celou noc pod oknem, to se mu tedy ani trochu nechtělo.
Pomalou chůzí dospěl až k mýtince na dohled říčky a chystal se právě, že si na kraji lesa u pádící vody chvilinku odpočine, když se ze spleti listí po jeho pravé straně ozval nadšený - no, popravdě, první, co Bilba napadlo, bylo, že to musí být hlásek hobitího dítěte. Možná proto (jak si později uvědomil), že žádné elfí dítě nikdy neviděl.
„Podívej, Ro, vždyť on je menší než já!“
Následovala salva zvonivého smíchu, a pak se ozval jiný hlas: „To máš ovšem pravdu. Trpaslíci mají alespoň nějakou omluvu, ale tenhle?“
Bilbo zpozorněl a ztuhl na místě. Samozřejmě nemohl vědět, koho ti dva smíškové mají na mysli, ale jisté temné tušení na něj padlo.
„Já bych si tím nebyl tak jistý,“ řekl třetí hlas do dalšího výbuchu veselí. „Raději bych nesoudil, dokud to nepřeměříme. Možná mě oči matou, ale zdá se mi, že jsi přeci jen pořád o ždibíček menší než on.“
A pak je konečně i uviděl: vynořili se z lesa přímo na jeho mýtince, dva vysocí, navlas stejní elfové a malý chlapec s rozcuchanými tmavými vlasy. Bilbo se na něj zvědavě zadíval. Mýlil se, nebylo to ani náhodou hobití dítě: opravdu vypadal spíš jako elf.
„To odvoláš,“ zadeklamoval právě výhružně k jednomu z elfů. „Navíc, i kdyby to tak náhodou bylo, tak ještě vyrostu, ať si vy dva říkáte, co chcete, a...“
Oba elfové se znovu rozesmáli.
„Tak se tolik nedurdi,“ zazpíval ten, ke kterému chlapec mluvil. „Nejde ti to k očím. A máš pravdu, tenhle človíček opravdu nevypadá, že by měl ještě vyrůst. Jedině tak do šířky.“
„Popravdě,“ přisadil si druhý, „se mi zdá, že už má chudinka nejlepší léta dávno za sebou.“
„Což se ovšem dá říct i o tobě, Ro,“ šťouchl do něj první, a byli by se nejspíš pustili do dětinské strkanice, kdyby se Bilbo konečně neprobral z konsternovaného transu, neposbíral střípky odvahy a nevykročil bránit svou uraženou hobití hrdost.
„Promiňte,“ přistoupil ke trojici rázným krokem. Cítil, jak se jeho bralovská polovina znovu probouzí k životu. „Nerad vás ruším, ale právě jsem nějakou náhodou vyslechl váš rozhovor. Popravdě, nebylo to zase tak těžké. A není právě moc slušné dobírat si někoho, kdo stojí jen takový kousek od vás. Už vůbec není pěkné přirovnávat mě k trpaslíkům,“ vypjal hruď a natáhl se na špičky, „a když už jsme u toho, myslel jsem, že elfím dětem se tady v Roklince poskytuje lepší výchova!“
Na okamžik se zarazil, aby si rozmyslel ta správná slova. Dopálil se a chtěl ještě pokračovat, poučit ty tři elfí nedovtipy o významných výškových rozdílech mezi lidmi a hobity a návdavkem jim udělit lekci slušného chování.
„Ach,“ vydechlo překvapeně jedno z elfích dvojčat. „On nás slyšel, Ro! Odpusťte mi to natisíckrát, malý pane: nabyl jsem tady podle Estela dojmu, že všichni lidé mají strašně špatný sluch.“
To bylo na chlapce moc. S pobouřeným výkřikem po elfovi skočil a zavěsil se mu za obě ruce, ten překvapením ztratil rovnováhu a skácel se na zem. Za okamžik už se v trávě váleli všichni tři, smáli se jako pominutí a zdálo se, že v zápalu hry na hobita dočista zapomněli.
Bilbo je chvíli sledoval a jeho dvě poloviny v něm sváděly urputnou bitvu. Ta bralovská si přála zůstat a přesvědčit ty tři smíšky, že není radno zahrávat si s hobitem z Kraje, zvlášť když ten hobit je proslulým Jezdcem na soudku. Tu pytlíkovskou zastupoval žaludek a křičel, že už bude určitě k polednímu.
Stát se to před půl rokem, nejspíš by zůstal. Teď ale... otočil se a skoro se pro sebe usmál, když odcházel, aniž by si ho někdo z trojice všiml.
Pořád je především hobit, bez ohledu na to, kolik různých přezdívek už mu dali.

*

Nakonec ho čaroděj ani nemusel budit. Vstal sám, a dokonce ještě za tmy. Hvězdy zářily tak jasně, jak to uměly jen tady, ale obloha už šírala a foukal studený vítr. Na první nadechnutí v něm bylo cítit vodu. Další příjemná cesta před námi, pomyslel si s povzdechem, ale pak se skoro zasmál. Gandalf měl pravdu: vážně, jedině hobitům se trocha májového deště může zdát horší než draci, skřeti a podobná havěť.
Byla výjimečně klidná noc. Dokonce i elfové ještě spali, nebo tu přinejmenším nebyli, netančili a nezpívali, což oproti předchozím dnům znamenalo zásadní změnu. Roklinka spala: jediným zvukem tu bylo šumění stromů a pár ospalých ptačích hlasů, co nejspíš zpívaly jen tak, aby se neřeklo.
Bilbo se poprvé po mnoha dnech necítil unaveně. Vstal, urovnal po sobě lůžko a rozloučil se s pokojíčkem, který mu tu přidělili. Popadl tornu, sbalenou už včera, ze stolu zvedl nově naostřené Žihadlo. Říkal jim několikrát, že už ho opravdu nikdy nebude potřebovat (nebo v to aspoň celým srdcem doufá), ale nedali si říct.
Truhličky s trpasličím pokladem na něj už čekaly dole. Vyrazil pomalým krokem ke stájím a nikam nespěchal: loučení s Elrondem proběhlo už včera večer; teď bude třeba jen počkat na čaroděje. Což, jak měl Bilbo už několikrát možnost se přesvědčit, nebyla nikdy zrovna nejjistější záležitost.
Posadil se na trávu u vchodu do stájí a opřel se zády o stěnu. Zapálil si dýmku, díval se do šumící masy stromů a vychutnával klid příliš časného rána. Chtěl bych vidět ty jeho první ranní paprsky, uvažoval právě napůl pobaveně, napůl podrážděně, když se ze šera mezi stromy vynořila malá postavička. Bilbo nadskočil, ale nevylekal se: nebo aspoň ne moc.
„Doufal jsem, že vás ještě stihnu!“ vydechl rozcuchaný chlapec a opřel si ruce o kolena. „Zaspal jsem.“
„Zaspal?“ zeptal se nevěřícně Bilbo, než se stačil zarazit. Představa, že někdo vstane takhle brzy a ještě přitom zaspí, jeho pytlíkovskou stránkou vysloveně otřásla.
„Chtěl jsem se omluvit,“ vysvětlil příchozí. „Vlastně už včera, jenže mistr Erestor trval na tom, abych přepsal několik básní v sindarštině, a potom... ale to je jedno, myslím, že vám na tom stejně nezáleží,“ zarazil se nejistě.
„Ach,“ udělal velmi duchaplně Bilbo. Nic lepšího jej v tu chvíli nenapadlo. Nezažil ještě elfa, který by se omlouval za sebenemístnější žert.
„Vím, kdo jste,“ a chlapec teď Bilba přímo hltal očima; „že nejste člověk. A moji bratři to vědí taky. Včera to byla jen legrace, nechtěli jsme vás urazit.“ V očích mu na okamžik vesele zablýsklo. „Nebo přinejmenším já nechtěl. U elfů si jeden nikdy nemůže být jistý.“
Teď se pro změnu zarazil Bilbo. Podíval se do těch široce rozevřených šedých očí a do mysli se mu vkradla podivná myšlenka: nevěděl, kde se tam vzala, a raději ji rychle zapomněl.
„Ty nejsi elf?“ zeptal se místo toho.
Chlapec na něj chvíli bez hnutí zíral, a pak se zničehonic rozesmál jako blázen.
„To musím říct Elladanovi!“ zaslzel vesele, když se trochu uklidnil. „Ten nikdy neuvěří, že si mě někdo spletl s elfem! Ne, pane, já jsem bohužel opravdu člověk. Což asi znamená, že vy jako hobit máte pro svou výšku vážně lepší omluvu než já. Něco jsem o vás už slyšel,“ vysvětlil, když se Bilbo zatvářil překvapeně. „Elladan s Elrohirem mi o vás vyprávěli.“
„O hobitech?“
Zadíval se teď na chlapce s mnohem větším zájmem. Procestoval polovinu Středozemě a neslyšel ani jeden jediný příběh o hobitech! Ne že by se tomu snad divil - lid z Kraje se taky nikdy do žádných velkých příběhů nehnal - ale přece ho potěšilo, že tady, konečně, po dobrém roce, stojí někdo, komu to jméno něco říká. Bylo to, jako by mu někdo z Kraje poslal zamávání po větru.
„Znáš nějaký příběh o hobitech?“ zeptal se zvědavě.
„Odpusťte,“ ošil se trochu tmavovlásek, „ale slyšel jsem jen tolik, že hobiti klidně žijí zalezlí v norách, pěstují zeleninu, kouří dýmkové koření a o zbytek světa se nijak nestarají, zatímco ti venku se mohou přetrhnout, aby to všechno mohli dělat nerušeně dál.“
Bilbo chvíli nic neříkal a chlapec nejistě přešlápl z nohy na nohu.
„Promiňte,“ zkusil to pak ještě jednou. Vypadal, že mu na Bilbově odpuštění opravdu záleží. Hobit měl co dělat, aby si zachoval vážnou tvář.
„Zapomněli dodat, že je to nejlepší dýmkové koření ve Středozemi,“ podotkl klidně a s nehranou hrdostí vyfoukl pár kroužků. Chlapci se na tváři objevil pobavený úsměv. Chvíli je sledoval, jak plují vzduchem k lesu.
„Bojím se, že elfové neumějí dýmkové koření dost dobře docenit.“
Bilbo se v duchu zasmál. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale ten malý človíček mu začínal být docela sympatický.
„Myslím,“ řekl po chvíli zamyšleně, „že znám jednoho hobita, co prožil dost zajímavý příběh. Možná by tě i přesvědčil, že umíme i jiné věci než kouřit a pěstovat zeleninu.“
„Vážně?“ šedé oči se najednou zdály dvakrát větší. „Vyprávějte, jestli můžete! Myslíte, že by přesvědčil i Elladana s Elrohirem?“
„Určitě. I když na začátku to vypadalo spíš tak, že mu ten příběh sám vtrhl bez pozvání do bytu...“

Zasmál se při vzpomínce na ten den, jenže pak očima na okamžik zabloudil k lesu.
„Budu už muset jít,“ řekl, a v hlase se mu mísilo zklamání s nekonečnou úlevou. „Je to dlouhý příběh a já mám málo času. Jednou se třeba znovu setkáme,“ i když o tom pochybuju, „a pak ti ho povyprávím celý.“
Popravdě, nebyl si už ani jistý, jestli mu chlapec něco odpověděl. Gandalf na kraji lesa sejmul klobouk, opřel se o hůl a usmál se na něj.

***

Rok 3002 Třetího věku Středozemě; někdy koncem listopadu

Zimomřivě se otřásl. Dokonce i sem už dorazila zima, sem, kde by ji nikdy nečekal – nebo už prostě jen příliš zcitlivěl? Každý poryv větru mu profukoval kůží až na kost. Jak může někdo za jednu jedinou cestu tolik zestárnout?
Vyjít schody. Jeden, druhý. Třetí. Nadechnout se. Vydechnout. Otřít pot z čela roztřesenou rukou. Čtvrtý. Pátý.
Přiznat si, že už nikdy neuvidí Osamělou horu ani Jezerní město.

Elfové se nesmáli, zdaleka ne tolik jako dřív. Nebyl si jistý, co přesně se stalo – slyšel už něco málo v Kraji i po cestě sem, ale léta vás naučí nedělat ze všeho hned ukvapené závěry. Mistr Elrond slíbil, že si s ním o všem promluví. Zachoval se k němu vpravdě královsky – slíbená hostina na jeho počest, příslib mnoha příjemných večerů, dokonce mu pochválil verše, které po cestě složil, přestože Bilbo si všiml, jak mu chvílemi podezřele cuká koutek.
A jeho pokojík, tamten pokojík. Jen kdyby nebyl do schodů! Celý udýchaný, roztřesený a zmožený vahou těch několika málo cenností, které ještě vlastnil, otevřel dveře.
Rozprostřel se před ním, úplně stejný, jaký si ho pamatoval. Poryv vzduchu z okna otevřeného na balkon mu prohrábl čupřinu šedivých vlasů. U okna postel s načechranými peřinami, noční stolek, skříň a... než se stačil rozkoukat, proběhli kolem něj dva elfové a odnesli stůl i židli. Vzápětí byli zpátky s něčím, co vypadalo úplně stejně, jen v hobití velikosti. Pak ho nechali samotného a zavřeli za sebou.

Posadil se a zadíval se z okna. Roklinka byla jiná, než jak si ji pamatoval: studený podzimní vítr cloumal větvemi stromů a rval z nich listí a on i na tu dálku cítil, jak sosny sténají. Pod oknem neslyšel zpívat jediného elfa; a písně, které si vyslechl při večeři, nebyly zdaleka tak veselé. Všechno jako by za tu krátkou dobu zestárlo, veselé flétničky nahradily melancholické loutny a hlasy zpěváků tonuly v zamyšlení. Jako by elfové ztratili něco ze sebe samých, a možná ani nevěděli co.
Otřásl se při té myšlence. Na elfy spoléhal, že vědí vždycky všechno.
Se zachmuřeným obličejem si nacpal dýmku a potáhl do padající noci. Vzpomněl si na Froda. Na Dno pytle a na svoji zahrádku, na starého Kmotra, hospodu U zeleného draka, pinty piva, na Sama Křepelku a všechny Frodovy bratrance a.. pro všechno na světě, nikdy by neřekl, že mu jednou bude chybět i Lobelie ze Sáčkova. Vědomí, že je něco napořád, z vás občas udělá pěkně zadumaného chlapíka.
Všude ve vzduchu byla cítit změna. Jak dlouho potrvá, než se promění i Kraj?
„Vážně, vy jste se vůbec nezměnil,“ ozvalo se naproti němu. Židle odletěla dozadu, jak Bilbo vyskočil a dýmka mu vypadla z úst. Naproti němu seděl nějaký člověk, úplně klidně potahoval z vlastní dýmky a v očích mu zářily pobavené jiskřičky.
„U všech-! Kdo, jak, jak jste se sem, co jste...“ stačil ze sebe Bilbo vykoktat, než se trochu posbíral a řekl: „Promiňte, ale sedíte tu celou dobu?“
„Sotva jsem přišel,“ pousmál se muž. Byl vysoký a hubený a přes ramena mu visel tmavě zelený plášť. Podle stavu jeho vlasů Bilbo matně usoudil, že určitě přišel zvenčí a že tam nebyl zrovna nejkratší dobu. „Posledně jste se zapomněl zmínit, že hobiti v zamyšlení bývají úplně hluší.“
„Pardon?“ vyhrkl Bilbo a hned se za svou neomalenost zastyděl, ale ve stáří už vám přeci jen ledasco projde. Navíc byl tak konsternovaný, že ho ani nenapadlo, že on tu není ten, kdo se někomu jinému zcela neomaleně vetřel do pokoje a ani se za to neobtěžoval omluvit.
„Promiňte, chci říct... my se známe?“ zeptal se a našel těma svýma cizincovy oči.
Byly šedé a mnohem hlubší, než jaké by u takhle starého člověka čekal: vždyť ten muž ještě ve vlasech neměl ani šediny. A někde v té hloubce se schovávala vážnost a moudrost a ještě něco dalšího, něco, co mu připomnělo dávno zapomenutou myšlenku, která nikdy ani docela nevyplula na povrch; ale to všechno teď bylo docela podružné, protože ze všeho nejvíc v nich zářila zvědavost a radost malého chlapce, kterému se podařilo napálit někoho mnohem staršího.
A Bilbo si vzpomněl.
„Přišel jsem si poslechnout váš příběh,“ řekl malý chlapec o šedesát let později, než měl, a Bilbo v tu chvíli věděl, že některé věci se nikdy nemění.

***

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Terda

Ach! Já nemám slov, to je prostě úžasné. Malý Aragorn! Bilbo! Děkuji Ti Ježíšku :)

Obrázek uživatele strigga

Já děkuju, že jsem si na tenhle nápad konečně mohla něco napsat :) jsem moc ráda, že ti to udělalo radost. :)

Obrázek uživatele Terda

Udělalo mi to naprosto neskutečnou radost! Po pruhovaném tričku je to ten nejlepšejší dárek pod Sluncem i pod Hvězdami. Ještě teď vrním blahem. Nejradši bych ty dva oba úplně ale úplně nedůstojně umuchlala. To je tak kouzelné! Úplně to vidím před sebou! :)

Obrázek uživatele Carmen

"Gandalf trval na tom, že vyrazí s prvními ranními paprsky, což možná znělo poeticky, ale hobita to vpravdě dvakrát netěšilo"... moje řeč. Pokud jde o ranní vstávání, poezie není na místě. :D
"Tu pytlíkovskou zastupoval žaludek a křičel, že už bude určitě k polednímu." - názorná demonstrace mého názoru, že jsi to celé vystihla absolutně přesně! A celkově je to úplně boží nápad i zpracování... <3

Obrázek uživatele strigga

Díky ti :) jojo, hobití pragmatismus. Z poezie se nenajíš, že. :D

Obrázek uživatele Iantouch

Hezké. :)
Btw. Jak zkracujou Elladana?

Obrázek uživatele strigga

Většinou, aspoň co vím, je to 'Dan nebo El. Já tam nějakého toho 'Dana původně i měla, ale pak jsem si říkala, že aby mě tu neukamenovali vánočníma koulema. Díky :)

Obrázek uživatele Keneu

strigg, i když to není pro mě, je to jeden z nejkrásnějších dárků letošních Vánoc. Víš přece, jak se už tři roky dovolávám výskytu Estela ve filmovém Hobitovi (no jo, PJ ten čas trochu rozhasil...). Konečně se mi mé přání splnilo.
Měla jsi tam dát nějaké varování, protože ve chvíli, kdy se Estel objevil, jsem začala lapat po dechu, který mi ukradl velký udušený nadšený výkřik.

Fakt je, že mě vždycky zajímalo, jak se tihle dva skamarádili.

Obrázek uživatele strigga

Keneu, ani nevíš, jak jsem ráda, že se ti to líbí :) protože, abych pravdu řekla, ten nápad vznikl vlastně díky tobě (už před nějakou dobou). Právě díky tobě už jsem si to dlouho chtěla napsat :) takže ti moc a moc děkuju!

Obrázek uživatele Julie

To je roztomilé. A má to skvělou atmosféru. Ale v druhé části mi bylo Bilba úplně lito.

Obrázek uživatele strigga

Děkuju moc :) a jo, pravda je, že druhá část už není tak veselá.. ale tak znáte mě, trochu toho mučení mi dopřejte a já pak na konci vždycky budu hodná :D

Obrázek uživatele Ebženka

To byla tolkienovská zádumčivá romantika jak vyšitá.Krásnej Bilbo i Aragorn.
Obrázek uživatele strigga

Moc děkuju, Ebženko. Už druhý rok za sebou mi tvůj komentář k vánoční povídce hrozně zvedl náladu, ty to umíš tak pěkně napsat :)

Obrázek uživatele Elrond

Moc pěkný příběh a moc hezky napsaný.

Obrázek uživatele strigga

A já moc děkuji, od Mistra Půlelfa je to velká pocta :)

-A A +A